Dělal jsem s ním rozhovor pro redakci Moravskoslezského dne. Trochu se na mě ten roztomilý pán s šedovlasým ježkem na hlavě zlobil. Přijel jsem totiž o dvě hodiny později, než jsme byli domluveni. Auto mě dovezlo omylem ke štrasburské radnici. A než jsem zjistil svůj omyl a městským autobusem č. 39 ujel pár zastávek k Radě Evropy (Council of Europe), musela zrušit domluvenou schůzku se mnou i generální tajemnice RE Cathérine Lalumiérová.

Moje nedochvilnost, daná mou neznalostí Štrasburku, byla v očích pana velvyslance trapasem až na půdu. Prostě faux pas přímo mezinárodního rozsahu. Přesto mě po našem rozhovoru pozval do kantýny Rady Evropy a nechal mě v režii paní Šrámkové, tiskové mluvčí, která však mluvila pouze francouzsky. Byla totiž za Čecha provdaná Francouzka. Věnovala mi nejen prohlídku budovy Parlamentu Rady Evropy, ale i Evropská vězeňská pravidla, která se po mém návratu do Ostravy stala v tamní vazební věznici hitem a zřejmě nejvíc půjčovanou brožurkou v její historii. A to se mi všichni smáli, proč chodím do jazykovky k profesorce Tušilové zrovna na franinu.

http://olser.cz/wp-content/uploads/cisar-2-e28093-kopie.jpg

Věnoval se mi rovněž tajemník velvyslanectví Jan Svoboda, s nímž jsem si povídal o zasedání Rady Evropy o vězeňství a nezapomněl ani na udělování Cen Rady Evropy ve výši 200 tisíc tehdy ještě franků. Čestmír Císař, narozený 2. ledna 1920, pocházel z chudé rodiny malíře pokojů v Sudetech, odkud se po Mnichovu v roce 1938 rodina musela odstěhovat. Avšak od roku 1936 dostal jako nadaný žák stipendium ke studiu na lyceu ve francouzském Dijonu a toto studium tam také ještě koncem jara roku 1939 zakončil maturitou. Po druhé světové válce vystudoval v Praze na Karlově univerzitě sociologii a historii. V roce 1945 byl přijat do KSČ a působil v různých kulturních, školských a vzdělávacích správních funkcích i jako novinář.

Do vysoké politiky vstoupil v roce 1963, kdy zastával funkci tajemníka Ústředního výboru KSČ v oblasti kultury a tomuto období se pro jeho reformní úspěch při rozvoji divadla, filmu či literatury říká „milostivé léto“. Následující dva roky působil jako ministr školství a kultury, poté byl pro své až oportumistické názory odsunut jako velvyslanec do Rumunska.

„V době liberalizace šedesátých let jsem byl jedním z čelných reformátorů Pražského jara. Lidé věřili komunistovi Dubčekovi… Hned po invazi pěti armád Varšavské smlouvy jsem byl proti ní a patřil jsem mezi přední československé politiky, kteří byli uneseni sovětskými výsadky a zadržováni mimo území ČSSR. Česká národní rada a další orgány proti mému zadržování vydaly ostrý protest, na jehož základě jsem byl spolu s ostatními propuštěn…“ krčí rameny se svým potutelným úsměvem.http://olser.cz/wp-content/uploads/cisar.jpg

“Zpět jsem se vrátil na popud Alexandra Dubčeka a po rezignaci Antonína Novotného jsem se stal jedním z hlavních adeptů na post prezidenta republiky. Své kandidatury jsem se ale vzdal ve prospěch Ludvíka Svobody. Pak jsem byl na přelomu roku 1968 až 69 předsedou České národní rady. A když nastal rok 1989, patřil jsem k prvním zakladatelům Obrody – Klubu za demokratický socialismus a také opět jedním z kandidátů na prezidentský úřad…” říkal rozšafně spolutvůrce pokusu o socialismus s lidskou tváří…

“Pražské jaro bylo jedním z nejkrásnějších období v mém životě. V době, kdy byla Evropa rozdělena na dva bloky, tak zde nastalo jisté uvolnění,” řekl mi pak k období svého politického vzestupu. “Za zcela naplňující považuiji své působení ve veřejných funkcích v oblasti vědy, vzdělanosti, kultury a umění. Byl to rozlet, který zaujal nejen Evropu, ale i celý svět. Všichni nám drželi palce…” Období Pražského jara považuje expředseda České národní rady za obrodou intelektuální obce: “Prý vládla dělnická třída, ale bez českých a slovenských intelektuálních sil nemohl ten systém dobře fungovat. Jaro roku 1968 znamenalo především návrat ke kořenům Masarykova humanismu…“

V období tvrdé normalizace byl v roce 1970 Čestmír Císař, historik a sociolog, vyloučen z KSČ a nesměl veřejně působit ani publikovat. Pracoval v této době i jako dělník, vrátný, noční hlídač a telefonista. Silně se podílel na vydávání československých samizdatových textů. Po roce 1989 byl rehabilitován a stal se československým velvyslancem pro zvláštní mise, naposledy u Rady Evropy ve Štrasburku. Dne 21. února 1991 podepsal ministr zahraničí ČSFR Jiří Dienstbier a generální tajemnice Catherine Lalumiérová smlouvu o našem vstupu mezi pětadvacítku zemí Rady Evropy jako její řádný a plnoprávný člen. Ze Štrasburku ale musel Císař v roce 1992 odejít, protože se na něho vztahoval lustrační zákon. Ten postihoval i osoby, které za komunismu zastávaly čelné vládní funkce a Císař byl ovšem v šedesátých letech ministrem školství a kultury.

Byl rovněž dvakrát kandidátem zejména studentů na prezidenta republiky, a to nejen v roce 1968, kdy přenechal prezidentskou kandidaturu Ludvíku Svobodovi, kterého Moskva lépe akceptovala, ale i v roce 1989. I tehdy se ulicemi ozývalo „Císař na Hrad“. Pro funkci prezidenta se ho snažili získat v roce 1989 i komunisté. „Věděl jsem, že do toho nepůjdu. Přestože mě oficiálně požádal o schůzku tehdejší dočasně fungující generální tajemník ÚV KSČ soudruh Urbánek a nabídl mi, že potřebují nějaký kontakt na rok 1968 a že jestli bych mohl být jedním z kandidátů. To jsem odmítl…“ Nechtěl se zkrátka ucházet o prezidentskou funkci ani po roce 1989 s tím, že nemínil zachraňovat situaci strany, která se podílela na normalizaci.

K devadesátým narozeninám mu blahopřáli začátkem ledna 2010 i jeho vrstevníci, mezi nimi i někdejší premiér Lubomír Štrougal. Oslavu v pražském Domě armády uspořádala Společnost Ludvíka Svobody. Mezi gratulanty byli také exministři Jan Kavan a Miroslav Grégr, zakladatel občanského sdružení Přátelé Miloše Zemana a Strany práv občanů. Při této příležitosti ho v Poslanecké sněmovně přijal její předseda Miroslav Vlček a předal mu pamětní list a medaili. A také mu dal možnost znovu si vyzkoušet křeslo předsedy Sněmovny.

Miloš Zeman se dopustil u příležitosti jeho 90. narozenin dalšího mírného faux pas, když oznámil, že do jeho nově založené Strany práv občanů (SPO) vstoupil jeden z protagonistů pražského jara 1968 Čestmír Císař. Pak se Čestmír Císař ohradil, že to není pravda a Miloš Zeman se omluvil; vycházel prý z mylné informace předsedy místního sdružení na Praze 6. Do strany totiž nevstoupil Čestmír Císař, ale jeho jmenovec Jaromír, který byl svého času ministrem Zemanovy vlády.

Císařovu knihu “Paměti” uvedli nedávno jeho dlouholetí přátelé Zdeněk Jičínský a Miroslav Grégr. Jde o memoáry muže, který sehrál významnou roli v československé politice šedesátých let dvacátého století. Vypráví na 1281 stranách o dětství, studiu ve Francii, kariéře politika komunistické strany včetně obrodných 60. let, o perzekuci v době normalizace i diplomatické misi v EU po listopadu. “Čestmír Císař je symbol vzdělaného politika, k němuž se hlásím od doby, kdy jsem jako student na jaře 1968 s ostatními volal Císař na Hrad!,” řekl mi velvyslanec Slovenska v Praze spisovatel Ladislav Ballek, s nímž jsem se setkal v Bratislavě, stejně jako s tehdejším prezidentem SR Rudolfem Schusterem, u příležitosti udělení ceny E. E. Kische za díla literatury faktu…

Komunista Císař, ohrnou nos mnozí. Ovšem mince má vždycky dvě strany. Zatímco bývaly komunista a senátor Štětina vyzýval ke zrušení KSČM, její členové naopak vzkazovali exprezidentu Havlovi: “Děkujeme, že jste nám dal v devětaosmdesátém ještě jednu šanci”. Dík byl na místě; v červenci 2011 se totiž KSČM dostala na druhé místo s ODS. Třicet devět poslaneckých křesel je terno, byť jen ve veřejném průzkumu. Vox populi, vox dei. A zkuste zrušit druhou nejsilnější politickou stranu, když demokracii určuje hlas lidu. Dne 28. prosince 1989 se však stal lidem neskonale milovaný komunista Alexander Dubček místo prezidentem předsedou Federálního shromáždění.

O den později, měsíc a půl od chvíle, kdy pořádkové síly zasáhly proti studentům na Národní třídě, byl zvolen prezidentem Václav Havel, bránící se prozíravě přímé volbě. Vděčil za to parlamentu a Mariánu Čalfovi. Z disidenta a komunistického pragmatika se stali spojenci. Dramatik a jevištní dělník Havel pak už jako prezident-pragmatik z balkonu na manifestaci v Košicích slíbil, že po volbách opět navrhne Slováka Čalfu za premiéra, který počátkem roku 1990 vyhrožoval komunistické sněmovně, že pokud nedají svůj hlas Havlovi, udá je za spolupráci s StB…

Inu, proč by se nekrolog nemohl jmenovat – rozjímání nad „císařským milostivým létem“ Čestmíra Císaře, jehož nesmrtelnost vydrží tak dlouho, dokud si budou celé generace připomínat jeho jedinečnou a neobvyklou osobnost…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135