Následuje odulý, čerstvě ženatý Kim Čong-un a jeho vyhrožování atomovou bombou svým sousedům. KLDR totiž odpálila v prosinci loňského roku raketu dlouhého doletu, což OSN označila za zástěrku pro zakázaný test balistické raketové technologie. Letos 12. února pak provedla v pořadí třetí podzemní jaderný test a byly z toho pro Pchjongjang nové sankce OSN i Kimovo zrušení příměří z roku 1953. Jako by říkal: „Tam, kde jsme skončili, budeme pokračovat…“ Poselství ujišťuje, že jakmile se severokorejské síly zapojí do akce, „obrátí
během tří až čtyř minut v prach všechny základny krys a provokatérů“, čím je myšlena Jižní Korea.

Po konsolidaci vztahů s Japonci po 2. světové válce si USA uvědomily, že pokud chtějí být i nadále světová velmoc, musí zastavit pronikání komunismu a postavit se mu čelem. Východní Asie se tak stala rozhodujícím místem střetu dvou světových ideologií. Tzv. Dullesova pyramidová teze, že padne-li za oběť komunistického tažení další země, vyvolá to lavinovou reakci, jejíž konec by měl pro světovou stabilitu nedozírné následky. Nastínil ji jeden z vysoce postavených státníků v USA. Prohlášení CIA se týkalo ochrany iihu Koreje, který se tak stal akutním ohniskem boje proti komunismu. Hranicemi nově vzniklých území měla být 38. rovnoběžka, která dělila Severní Koreu, výspu stalinistického režimu, a Jižní Koreu, vychovávanou západně orientovanými státy.

Důvod rozdělení byl prostý; zatímco jižní část Koreje byla zbavena fašistických armád spojeneckými jednotkami, jejich severní soused byl osvobozen Rudou armádou a čínskými polovojenskými jednotkami. Smyslem války bylo sjednocení Koreje, v nekomunistický poloostrov. Z iniciativy Sovětských vůdců ale došlo po třech letech krvavých bojů naštěstí k několika mírovým schůzkám znepřátelených stran – Severní a Jižní Koreje. Z nich vzešla 27. června 1953 dohoda o příměří, byl z toho však jen smír, nikoliv mír, který ve své křehkosti trval až do těchto dnů, než ho Kim zrušl na protest proti sankcím OSN. A válečné ztráty bojů, které k ničemu nevedly, protože sever zůstal komunistický a jih proamerický? USA přišly o více než 50 tisíc vojáků, Jižní Korea o 1 250 000, Severní Korea ztratila na 500 tisíc bojovníků, Čína  900 tisíc a OSN skoro o tři tisíce; celkem padlo přes 2,7 milionů vojáků. SSSR rovněž přiznal ztrátu 120 pilotů…

FOTO: fotobanka Profimedia

Jako o dvacet roků později, kdy se usmiřoval severní a jižní Vietnam. Jen s tím rozdílem, že po deseti letech tamní šílené války, na rozdíl od té korejské, už nebyl komunistický jen sever Vietnamu, ale celá země, což trvá podnes.. A bez další válečné hrozby… Severní a Jižní Korea se ale nesmířily, stalinista Kim pořád ovládá sever nešťastného poloostrova. Vojenské napětí je zde proto na nejvyšší úrovni za poslední roky. Washington na severokorejské hrozby reagoval mimo jiné posílením stavů pozemních protiraketových střel na Aljašce a v Kalifornii. Americký ministr obrany Chuck Hagel také potvrdil plán umístit v Japonsku radarovou stanici protiraketové obrany.

Specialisté na výrobu jaderných zařízení předpokládají, že Kimova Korea má dostatek jaderného materiálu na několik hrubých bomb, ale zatím by Pchjongjang údajně nedokázal vyrobit jadernou hlavici na své rakety. Přesto přišlo minulý týden vážně varování –  Spojené státy uskutečnily cvičný přelet svých bombardérů B-52 Stratofortress nad Korejským poloostrovem. Byla to „neomluvitelné provokace“, uvedl mluvčí severokorejského ministerstva obrany a dodal: „USA zatahují prostředky strategického jaderného úderu na Korejský poloostrov v době, kdy se situace posouvá na okraj války…“ Současnost je jako přes kopírák, i s tehdejším napětím. Jsme svědky další nastupující studené války, v 50. letech přezdívané „válkou červených knoflíků“, což bylo odvozeno od spouštěčů balistických raket s atomovými hlavicemi? Nastala opět doba očekávání a nejistoty, co přinesou další týdny…? Svět se zmítá v nebývale velkém množství válečných ohnisek. Válka v Koreji se asi odládá; na řadě je nepřed libyjská „bezletová zóna“ v Sýrii. NATO už spekuluje, jak na to.

Prožil jsem na cestách po Vietnamu pár měsíců; od Saigonu, kde jsem dělal rikšu rodině svého kamaráda Thua, přes Mekong, Da-nang a Hue, až po Hanoj, Haiphong a čínské hranice za Ha-longem. Byl z toho cestopis „Od Hanoje po Mekong“. Měl jsem možnost mluvit rovněž se sovětskými poradci i s veterány vietnamské z USA, slyšel jsem dunění útoků Číny na severní hranici s Vietnamem…

Ukázka z cestopisných črt: …“Jako by to bylo včera; někdo zaklepal na omítnutou překližkovou stěnu mého pokoje v hotelu Ha Long, na břehu stejnojmenné zátoky s bizardními skalisky. Ve vedlejším pokoje bydlel sovětský poradce Vasilij a klepání byl signál, že jdeme do baru. Měli jsme schůzku s mírovými aktivisty US Army, veterány vietnamské války.

Santos byl radista B 52. Portorikánec z New Yorku. Z Brooklynu. Dal mi svoji adresu, než se k němu ale dostal, už se vystěhoval neznámo kam. Pili jsme spolu jakamarus, který jsem měl pro velmi zvláštní příležitosti v kufru. Byl sladkohořký a lepkavý. Santos vyprávěl, jak se v Saigonu setkal s bojovníkem Vietkongu, co mu chyběly obě nohy. Prý s ním gestikuloval a ukazoval na nebe, kde prý on letěl a házel bomby i na něho, který měl jen kalašnikova. Dal tím najevo, že možná to byl Santos, kdo má jeho nohy na svědomí. Santos mu chtěl vysvětlit, že byl pouze radista, ale pak toho nechal; bylo by to stejně absurdní. Prostě byl v bombardéru, co létal v „kobercových náletech“ a měl na svědomí tisíce mrtvých…

Vasilij moc alkoholu nesnesl, byl skoro ve věku, v jakém jsem dnes já. Rýžová vodka byla odporná. Asi po tom jakamarusu. Vasilij byl vysoká šarže, ale choval se jako mužik. Vojenský poradce, co si z něho Amíci utahovali. Ale měl svůj příběh, majstrštich o Číňanech, co ještě za války s Američany kradli ze sovětských nákladních vlaků zbraně, děla i tanky pro vietnamskou armádu. Než vlak dorazil do Haiphongu, byl z poloviny prázdný. Nepomohla ani varování čínské vládě, Vietnamci prý mohli být rádi, že jsou rádi. Po válce pak čínští vojáci na hranicích s Vietnamem používali nakradené zbraně při napadání oblasti kolem Ha-Longu. Prý si jen chtěli vzít zpět to, co patřilo kdysi Mingům. A vedli údajně ideologickou válku; na hranicích měli krámky a prodávali vietnamským negramotným rolníkům magnetofony, rýži, coca colu, průpisky se svlékajícími se dívkami… Ale ne za dongy, nýbrž za buvolí oka či kopyta… Bez nich byla nejpotřebnější zvířata neschopná práce. A pole zůstávala neobdělaná…

Chodil jsem s fotobrašnou přes rameno, z níž mi většinou čouhala  láhev pančované vietnamské Balantains. Bylo kolem 80 procent vlhkosti, k tomu miliony komárů a jiného hmyzu, Vietnam byl zemí s džunglemi a močály, s nejhorším klimatem široko daleko. V pokoji mi pobíhali potkani, co se vynořovali z vody záchodové mísy, a tak se každé ráno hodil náprstek čistého lihu pro vzpamatování a proti červům ve střevech, „balantínkou“ se jen udržovala hladina mé mírné intoxikace, co zase ale mírnila vedro a šílenou vlhkost. Pokaždé po vystoupení z klimatizovaného letadla na jeho schůdky, jako bych dostal rázné plácnutí přes obličej napařeným ručníkem…“http://olser.cz/wp-content/uploads/_0153-obr-4503.jpg

A napjatá situace se opakuje dál a dál; v těchto dnech létají nad Korejským poloostrovem bombardéry B-52, uzpůsobeny potenciálně nést jadernou nálož. A prý ji tentokrát skutečně měly. Severokorejský režim má nůž na krku; prý musí počítat i s dalšími americkými vojenskými kapacitami a ne jen s 28 tisíci vojáky, kteří jsou momentálně rozmístěni v Jižní Koreji. A znovu tady máme opakování děsivých částí dějin lidstva. Světové agentury přinesly nedávno šokující zprávu; ve snaze vynutit si mír a konec komunistického severního Vietnamu, sáhl americký prezident Richard Nixon v duchu militantních vizí McNamary po jaderných zbraních.

Na nikoho je sice neshodil, ale zkusil je použít jako drsný nátlakový psychologický prostředek. V říjnu roku 1969 zamířily na Nixonův přímý rozkaz bombardéry B-52 s vodíkovými pumami na palubě k hranicím Sovětského svazu. Obří „vzdušné pevnosti“ prolétávaly několik dnů podél sovětských hranic. Nálože, které nesly, byly stokrát silnější než ty, které zničily Hirošimu a Nagasaki.http://olser.cz/wp-content/uploads/_0151obr-5004.jpg

„Je to jediný známý okamžik, kdy nějaký prezident došel k závěru, že má smysl dělat, jak zahájí třetí světovou válku,“ napsal historik Suri v časopise Wired a dodal, že stačilo selhání techniky či nervů jedné ze stran a americké jaderné vydírání se mohlo zvrhnout ve strašlivý strategický střet. Jako během Kubánské krize. Rusové pochopitelně věděli, že B-52 jsou naložené nebezpečnými bombami. Dalo se to poznat nejen ze způsobu startu, který jim mohli ohlásit jejich agenti v USA, ale i z toho, jak často stroje tankovaly.

Nixon prohlásil, že pokud mu Moskva nevyjde v otázce Vietnamu vstříc, „USA si vyhrazují právo jít svou cestou a použít vlastní metody k ukončení války. Chci, aby věřili, že jsem dosáhl bodu, kdy mohu udělat cokoli, abych zastavil válku. Ho Či Min pak bude sám za dva dny v Paříži žebrat o mír,“ řekl Nixon svému poradci Harrymu R. Haldemanovi. V Kremlu měli ale silnější nervy. Americký poker není ruská ruleta. A tak se po třech krizových dnech americké bombardéry obrátily a zamířily zpět na své základny. Když se historik Suri o 35 let později zeptal Kissingera, proč USA sáhly po tak riskantním kroku, měl šéf americké diplomacie jediné vysvětlení: „Bylo třeba něco dělat.“

Teprve po více než 40 letech se USA rozhodly, že odškodní Vietnam za herbicid Agent Orange. Kromě padlých Američanů, je jich dodnes  na dva tisíce nezvěstných. Ti, kteří se vrátili, trpí těžkými neduhy od 72 miliónů litrů jedovatých defoliantů. Přes 42 000 vojáků US Army má poruchy zraku, téměř tři tisíce jich zcela osleplo, 4 662 vojáci US Army z Vietnamu měli amputovány obě nohy, 20 965 jich přišlo o nohu nebo ruku, další asi tři tisíce živoří do dnešních dnů v psychiatrických ústavech…

Ovšem, jestli dnešní producírování B 52 nad Koreou dopadne tak dobře, jako silová politická akce na hranicích SSSR, to je ve hvězdách a pruzích. Podle MF Dnes USA vyplácejí podporu válečným veteránům či jejich potomkům z občanské války, španělsko-americké války, první i druhé světové války, korejské války, války ve Vietnamu, iráckého tažení a války v Afghánistánu. Jen korejská válka tak ochudí americký rozpočet o 2,8 miliardy dolarů (55 miliard korun) ročně. Veteráni z Vietnamu pak přijdou USA ročně na 22 miliard (436 miliard korun), přičemž suma se stále zvyšuje.

Inu, tenkrát jsem si dal panáka, a jelikož jsem ještě žil a byl nesmrtelný, bylo mi báječně a žádnou hrozbu jsem nevnímal… ani otravu metanolem jsem si nepřipouštěl… Loni jsem zažil v Česku prohibici a ve vzduchu nepříjemný pocit, že se něco chystá…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135