Proč ještě nemá Izrael ani po šedesáti letech vlastní Ústavu?

2. Listopad, 2008 – 22:01

Psát o Izraeli je složité. Zatvrzelí antisemité totiž negují naprosto vše, takže mám pocit, že pro mě platí Sokratova slova: Vím, že nic nevím, ale vím, že vím víc než ti, kteří si myslí, že vědí vše, ale přitom neví zhola nic…

Je třeba rozlišovat kibucy od nelegálních osad. Kibucy byly zakládány převážně na územích, které zcela ve shodě s právem zakoupil Židovský národní fond. Tzv. nelegální osady vznikaly tam, která ležela země ladem stovky roků, a teprve, když se na nich objevily domy Židů, strhli Arabové pokřik a požadovali její vrácení.

O tom, že Království Izrael existovalo už ve 13. století před n.l. a potomci tehdejších Židů žili v tzv. Palestině a žijí v Izraeli podnes, není žádných pochyb. Takže považovat Izraelce na svém vlastním území okupanty je absurdní.

Jde o jediný národ na světě, který pořád mluví hebrejštinou jako jeho patriarchové před tisíci lety, národ, bez jehož Starého zákona, Desatera a Žida Ježíše Nazaretského by neexistovalo ani křesťanství, ani islám.

Nebýt Britů a jejich nesplněného Balfourova slibu, že jim v Palestině povolí národní židovskou domovinu, nebylo by ani Irgunu či Sternu, ani jejich teroristických činů. Jen britský egoismus a podivná proarabská politika stojí velkou měrou za blízkovýchodním neštěstím.

Je to zvláštní, ale je to tak. Součaný Izrael, zabírající asi desetinu Palestiny a setinu území arabského světa, nemá ani po šedesáti letech své existence svoji ústavu, což je naprosto unikátní záležitost. Důvod je prostý; musí si vystačit s Deklarací nezávislosti a jedenácti knesetem schválenými základními zákony.

Pokud by byla Ústava, musela by zakotvit, jestli bude Izrael teokratickým státem nebo sekulárním. Po případném schválení jedné z těchto variant by došlo v Izraeli k velmi složité vnitropolitické situaci. Proto jsou uznávány určité zásady Tóry a tzv. rabínské zákony, aniž by přestalo platit jedenáct zmíněných civilních zákonů.

Jak se říká mezi českým lidem: Vlk se nažral a koza zůstala celá… V praxi to vypadá asi následovně…

Mezi sedmi miliony Izraelců je skoro 20 procent ortodoxních věřících Židů, přesto se jim zbytek většinou agnostiků musí v podstatě podřídit. Přisně je sledováno hlavně dodržování šabatu, který trvá od pátku večera, až do konce soboty, kdy se má v celém Izraeli zastavit veškerá hromadná doprava.

Samozřejmě se nesmí pracovat, ortodoxní nmohou ani zmáčknout knoflík ve výtahu či otočit vypínačem. Dokonce ani letecká linka EL AL není v tomto čase v provozu.

Když koupil Izrael před zhruba čtyřiceti lety od USA stíhačky F-15, které letěly po vlastní ose přes oceán až do Tel Avivu, zpozdily se a přistály něco kolem deseti minut po zahájení šabatu, tehdejší premiér podal demisi….

Prezident Šimon Peres se v Pekingu během šabatu připojil k tradičnímu čtení z biblické knihy „Pláč“ v předvečer svátku Tiša B’Av, při vzpomínce na zničení prvního i druhého jeruzalémského chrámu.

Peres není důsledně praktikujícím, ale respektuje šabat při plnění státních povinností. Původně odmítl pozvání zúčastnit se Olympijských her, protože by to vyžadovalo cestovat o šabatu, což je porušením židovského náboženského práva.

Čína proto uvolnila pravidla ubytování a dovolila Peresovi být jediným zahraničním státním představitelem, který mohl o šabatu zůstat v olympijské vesnici.

V průběhu celých her bylo k dispozici Izraelcům, z nichž většina jsou neortodoxního vyznání, také košer jídlo, certifikované rabínským kontrolorem…

Přesto se odehrávají dál ostré střety mezi izraelskými osadníky a policií. V minulých dnech obě strany střetly u Hebronu na okupovaném západním břehu Jordánu. Policie tam musela zasahovat poté, co armáda zbourala nelegální stavbu, s jejíž pomocí chtěli osadníci rozšířit enklávu Kirjat Arba.

Mluvčí izraelské policie Micky Rosenfeld uvedl, že při srážkách byli lehce zraněni čtyři policisté a tři osadníci byli zadrženi. Hebron je znám jako sídlo několika stovek těch nejextrémnějších osadníků.

„Evropská unie zdůrazňuje, že je zodpovědností izraelské vlády, která sama násilí odsoudila, a v souladu s jejími mezinárodními závazky, aby přijala veškerá opatření k okamžitému ukončení násilí.“ konstatuje prohlášení francouzského předsednictví EU.

Důvod toho řádění osadníků má své základy v tradici židovského extrémismu. V Roš Pina, malém městě na severu Izraele, se scházejí extremističtí rabíni židovských osad, postiženi Šaronovým vystěhováváním z okupovaných území, a uvrhli na něho kletbu smrti.

Tato halachická kletba jménem pulsa denura (aramejsky prý znamená „šlehnutí ohněm“) byla také uvrhnuta na Jicchaka Rabina krátce předtím, než byl zavražděn. Tehdy, v listopadu 1995, ovšem převzal úkol nebeské eskadry smrti židovský fanatik Jigal Amir.

Soudní řízení prokázalo, že byl v úzkém kontaktu s aktivisty Kahane-Chaj a pravicově extrémistickými kruhy v Kirjat Arba a Kfar Tapuach, dvou baštách KACH a Kahane-Chaj.

Skupina Kahane-Chaj – Kahane žije! (odnož hnutí KACH, založená a vedená Kahaneho nejmladším synem Benjaminem) začala svoji činnost tím, že s výkřikem “mavet la-aravim – smrt Arabům“ vhodila granát do obchůdku arabského obuvníka ve Východním Jeruzalémě.

Majitel byl zabit, deset arabských zákazníků bylo zraněno. V únor 1994 vstoupil Baruch Goldstein, v Americe narozený lékař, žijící v osadě Kirjat Arba, nadšený příznivec KACH, do mešity Ibrahimi v Hebronu.

Ozbrojen samopalem vešel do modlitebny, která byla plná muslimských věřících, neboť byl pátek ráno. Na lidi, kteří klečeli na zemi a modlili se, vystřílel několik set nábojů. Zavraždil 29 lidí, 100 jich zranil. Sám byl muslimy ubit k smrti.

Ariel Šaron, spoluzakladatel pravicové strany Likud a donedávna její šéf se před dvěma roky rozhodl k šokujícímu kroku. Když se jeho spolustraníci postavili proti vyklízení židovských osad v Gaze a na Západním břehu Jordánu, vystoupil z Likudu a založil stranu Kadima – Vpřed.

Její preference se okamžitě dostaly do čela souboje třiceti politických stran Izraele před nadcházejícími mimořádným volbami. Jeho mozková mrtvice ale vše zkomplikovala. Možná je dobře, že o tom neví, že jeho snaha stáhnout vojáky a osadníky z Libanonu, Západního břehu Jordánu a Gazy stejně nevedla k tolik očekávanému míru.

,,Proklínám tě, Šarone!“ křičel na něho zoufale jeden z osadníků ze Samaří, když ho izraelští vojáci násilím v poutech odváděli z jeho vyklízené osady. ,,Za tuto zradu tě Bůh ztrestá…!“

Ariela Šarona postihla mrtvice zhruba půl roku poté, kdy prosadil likvidaci židovských obcí v Gaze a severním Samaří a před tím, než stačil prosadit likvidaci dalších obcí v Judeji a Samaří. Dne 4. ledna 2006 upadl do kómatu. O šest měsíců později byl převezen do nemocnice Šeba, kde je dosud.

Vzhledem k tomu, že u něho neexistují mozkové funkce, znamenalo by to, že je mrtev, neboť moderní medicína odvozuje smrt člověka od ukončení funkcí mozku.

Ra’anan Gissin, poradce a osobní přítel bývalého izraelského premiéra Ariela Šarona novinářům sdělil, že lékaři nedokáží najít žádné známky Šaronových mozkových funkcí, ale jeho rodina jej nechce odpojit od respirátoru, protože „věří, že se zotaví.“

Že by opravdu platila halachická kletba jménem pulsa denura – šlehnutí ohněm…?

Reklama:
  1. 2 reakce na “Proč ještě nemá Izrael ani po šedesáti letech vlastní Ústavu?”

  2. Podivnú proarabskú politiku by som jemne obhájila, Briti tým sledovali celkom reálny zámer rozbitia Osmanskej ríše, ktorá sa WWI účastnila na strane Ústredných mocností. A nevynechávala by som fakt, že karty zamotala najviac aj tak dohoda s Francúzmi.

    A čo sa týka Ústavy, počula som aj taký dôvod jej neexistencie, že žiaden svetský dokument nemôže byť postavený nad Tóru :) čo teda ale pointu článku len potvrdzuje.

    od Veronika Frankovská v Pro 15, 2010

  3. Děkuji za vytříbený a logický závěr Vašeho komentáře…

    od olser v Pro 16, 2010

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *