Při setkání s Prof. MUDr. Rajko Dolečkem, DrSc. jsme vzpomínali na období, kdy žil v Srbsku. Jeho maminka byla bosenská Srbka a otec Čech, Ing. Josef Doleček, zástupce ČKD v Bělehradě. Rajko studoval dva semestry medicínu na bělehradské Univerzitě, lékařská studia dokončil na Karlově univerzitě v Praze. Jeho životní náplň lze popsat jako Nebezpečný svět kalorií a Tajemný svět hormonů. Srdcem však je pořád v Srbsku. Má 88 let a jeho lékařská praxe v Ostravě už trvá 63 roků:

„Jedno odpoledne roku 1939 mě tatínek odvezl před naše velvyslanectví v Bělehradě. Naši elegantní ambasádu obléhaly snad tisíce lidí. Na můj dotaz, co se to děje, mi tatínek odpověděl, že se v těchto dnech hlásí tisíce Srbů jako dobrovolníci, kteří půjdou bránit v československé armádě své české bratry proti hitlerovskému Německu. Udávalo se, že se v té době hlásilo kolem 50 tisíc Srbů v různých částech Jugoslávie, aby bojovali proti nacistům jako dobrovolníci v Čsl. armádě. Na četných mnohatisícových manifestacích pro Československo bylo základní heslo BRANIĆEMO ČEŠKU! ŽIVEO BENEŠ! (Budeme bránit Čechy! Ať žije Beneš!)…“ řekl mi MUDr. Doleček.

”Mysleli na záchranu Čechů, kteří však odevzdali pohraniční pevnosti nacistům. Sami trpěli ze všech nejvíc. Útoku na Jugoslávii ze všech stran během 2. světové války se účastnilo téměř 50 nacistických divizí, z toho 24 německých, 23 italských a 5 maďarských. Útok začal bez vyhlášení války na Květnou neděli 6. dubna 1941 zničujícím bombardováním srbských měst (chorvatská bombardovaná nebyla). Nálety v 1941 trvaly řadu dnů, v Bělehradě bylo užito mnoho zápalných bomb, takže vyhořelo několik tisíc domů, zahynulo na 15 000, možná i více obyvatel…“

Poté následoval další průlomový rok 1968 a okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, ovšem bez Rumunska a Jugoslávie. Hned 21. srpna 1968 prezident J. B. Tito prohlásil, že vojska v čele se Sovětským svazem porušila suverenitu nezávislého státu a zasadila tak těžký úder socialistickým silám na celém světě. O dva dny později toto prohlášení oficiálně schválil Ústřední výbor komunistické strany Jugoslávie a odsoudil násilnou akci, pro kterou se SSSR se svými spojenci rozhodl. V Bělehradě a dalších městech došlo k organizovaným protestům obyvatelstva. Téhož dne vyrostly nejen v hlavním městě obří hangáry, připravené přijmout tisíce československých uprchlíků před zběsilou agresí údajných spojenců. Každý emigrant měl k dispozici na neomezenou dobu nocleh, stravu či zdravotní péči. Hej, Slované, musíme si přece pomáhat! Vzkazovali Srbové do naší okupované vlasti a Češi neváhali a v hojné míře veškeré této pomoci využili…

Během války v bývalé Jugoslávii počátkem 90. let jsem měl možnost mluvit ve Vela Luce s pobočníkem admirála chorvatského vojenského námořnictva Zoranem Pavlovičem, středoškolským profesorem ze Zagrebu, který dobrovolně narukoval do armády. “Nejhorší je, že mnohé důstojnické pozice v chorvatské armádě pořád ještě zastávají Srbové. Původně padl návrh, abychom jejich děti a ženy internovali a tím je přinutili k rezignaci. Tento krok se však zdál nehumánní a tak jsme Srby prostě vytlačili z armády i pohraniční oblasti Krajina a byl klid…” 

V roce 1993 jsem navšívil místa, v nichž se v rozpadající Jugoslávii bojovalo. Od Šibeniku, přes Srebrenicu, Knin, Vukovar, Maslenicu, Zadar či Dubrovník. V Umagu jsem se setkal s posledním jugoslávským prezidentem Stipe Mesičem. V rozhovoru mně mimo jiné řekl: “Kdy skončí válka? Až rozhodnou Američané a rozdělí peníze, které patří Chorvatům, Slovincům, Černohorcům, Bosňanům a Srbům. Jako při každém jiném rozvodu. A Ustašovci…?“ Pan prezident ani nemusel přemýšlet: „Nepříjemná minulost Chorvatska, ale dnes už nejsou nebezpeční. Kdo z nich přežil, je už starý a neškodný…”

Připomnělo mi to černou anekdotu, kdy mladík, co brutálně zabil své vlastní rodiče, požaduje od soudu shovívavost, jelikož je přece sirotek… Zvedá se mi tlak zvláště při vzpomínce na Jasenovac – největší vyhlazovací koncentrák v Chorvatsku, který byl během druhé světové války třetí “nejproduktivnější” tábor po Auschwitzu a Treblince. Byl jsem ve všech třech. Jednalo se o komplex, rozprostírajících se na ploše přes 240 kilometrů čtverečních. V noci 29. srpna 1942 Ustašovci podřízli hrdla 1 360 vězňům. Používali řeznické nože, zvané “srbosjek” nebo „podřezávač Srbů“. Bylo uspořádáno klání; vítěz soutěže byl nazván “králem podřezávání hrdla”. Odměnami byly zlaté hodinky, smažené sele a sud vína… Utrpení Srbů však neustalo…

Dne 24. března 1999 začalo NATO s nálety na Bělehrad. Letecká zrůdnost trvala 78 dní a vyžádala si tisíce obětí. Škody na infrastruktuře šly do desítek miliard dolarů. Operace Allied Force byla první velkou bojovou akcí Severoatlantické aliance proti svrchovanému státu a jednou z největších operací na území Evropy od konce druhé světové války. Rozkaz k zahájení leteckých útoků dal generální tajemník NATO Javier Solana 23. března 1999. Přes tisíc letadel NATO svrhlo na Jugoslávii při více než deseti tisících útocích 23 000 bomb o celkové hmotnosti 7 000 tun. Vypuštěno bylo také 2 500 střel s plochou dráhou letu. Napadány a ničeny byly rafinérie, elektrárny, mosty i továrny, byť nepracovaly pro ozbrojené síly.

Největší pozornost vzbudily civilní oběti. Ukázalo se, že ani ta nejpřesnější munice netrefí vždy cíl. Útoky přitom byly často podnikány na nevojenské cíle. Při útoku na železniční most u Grdelicy zahynulo 12. dubna 1999 čtrnáct cestujících ve vlaku. Ještě tragičtější následky měl zásah do autobusu z Niše do Podgorice z 1. května, kdy zemřelo 47 ze 70 cestujících. V Niši bylo 7. května také zasaženo tržiště se zeleninou, přičemž zemřelo nejméně patnáct obyvatel města. Při útoku na silnici spojující Djakovicu s Prizrenem zahynulo 14. dubna 75 uprchlíků z Kosova. Při náletech bylo také zničeno 18 mostů včetně všech mostů přes Dunaj v Novém Sadu.

Při rozsáhlé akci použilo NATO zbraně, zakázané Ženevskou konvencí, tzv. cluster bombs (shlukové třaskavé bomby), i střely s ochuzeným uranem, jehož destruktivní vliv na zdraví civilistů byl ohromný, BBC uveřejnila zprávu o tom, že v regionu údajně vlivem radioaktivity smrtelně onemocní rakovinou až deset tisíc lidí… Během bombardování Jugoslávie bylo z letadel USA, Velké Británie a Nizozemska shozeno více než dva tisíce těchto bomb, které rozprášily 380 tisíc jednotlivých výbušnin. NATO přiznává, že z nich nejméně 20.000 kusů doposud nevybuchlo. Až dvě třetiny záměrných či náhodných cílů vzdušného útoku tvořily civilní objekty – školy, mosty, továrny, úrody, elektrárny, mediální střediska, chemické objekty, kostely, vlaky, čínská ambasáda a ropné rafinerie. O život přišlo na 1 800 civilistů a přes šest tisíc jich bylo zraněno…

Vůbec první ženou v historii Spojených států, která zastávala funkci ministryně zahraničí, byla od 23. ledna 1997 Madeleine Albrightová. A také první Češkou. Narodila se totiž jako Marie Jana Körbelová v Praze-Smíchově. Ze Smíchova se rodina Korbelova, poté, co otec Körbel změnil své příjmení na Korbel, stěhovala nejdříve do Londýna, kde otec Josef pracoval pro českou exilovou vládu. Pak ho čekal post velvyslance v Bělehradu v Jugoslávii, odkud ho nepřímo přiměl k emigraci Klement Gottwald se svým Vítězným únorem…

Byl jsem k ní nejblíže v roce 1993, teoreticky asi tak padesát metrů, když jsem se v New Yorku snažil spolu s českým velvyslancem při OSN o kontakt s ní v budově velvyslanectví USA, vypínající se přesně naproti mrakodrapu OSN. Těšil jsem se, jak si konečně odpočinu od své valašské spartakiádní angličtiny a že si popovídám ve své mateřštině… Marie-Madeleine však byla právě v Jugoslávii, takže dnes jí mám raději kdykoli po ruce, resp. její knihu “Nejlepší ze všech možných světů” i s fotografiemi z jejího dětství až po současnost. Poutavá literatura faktu, zaujme třeba úryvek o bombardování Miloševičova Srbska vojsky NATO…

“V pátek 7. května 1994 jsem právě skončila schůzku s Kofi Annanem, když mi můj výkonný tajemník Alex Wolf doporučil, ať se raději posadím. “Nevíme to určitě,” spustil, “ale CNN hlásí, že NATO bombardovalo čínské velvyslanectví v Bělehradě.” Brzy jsme se dozvěděli, že bombardéry B2 shodily bomby na budovu, kterou naši piloti považovali za jugoslávskou agenturu pro vyzbrojování. Naši zaměřovači agenturu tragicky zaměnili za podobnou budovu poblíž – čínské velvyslanectví… Osudný omyl způsobil smrt čtyř Číňanů a zranil dalších dvacet. Skutečnost, že velvyslanectví bylo zasaženo několikrát, vedla Peking k tomu, že nás obvinil z úmyslného útoku…”

Všemožné angažování na straně kosovských Albánců se v těchto dnech na stará kolena vyplatilo bývalé šéfce americké diplomacie Madeleine Albrightové. Za 20 milionů eur (cca 485 milionů korun) prodala její firma Albright Group svůj podíl jako spoluvlastník podniku Ipko, hlavního mobilního operátora v Kosovu. Finanční zručnost a politický protekcionismus i známost s premiérem Kosova Thacim udělaly své. Při oslavné vzpomínce na šestnáct let od započetí svého šéfování ministerstvu zahraničí USA si může Maruška ze Smíchova spokojeně zamnout ruce…

Po ukončení bombardování NATO vstoupila v roce 1999 platnost rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1244, která deklarovala plné zachování integrity a suverenity Jugoslávie v souvislosti s Kosovem a žádala rozpuštění a odzbrojení UÇK, garanci bezpečného návratu všech uprchlíků, Albánců i Nealbánců, zajištění bezpečnosti všech menšin a fungování kosovského soudnictví podle zákonů Jugoslávie, pokud nebyly protialbánské. Pořádek a mír mezi muslimskými a křesťanskými etniky měly udržovat převážně NATO jednotky (KFOR), pod praporem OSN.

Vysokým představitelem OSN (UNMIK, United Nations Mission in Kosovo) se stal Bernard Kouchner, který vůbec nedbal na dodržování rezoluce 1244, ostře vystupoval proti Srbům. KFOR neudržel na uzdě UÇK, podněcovanou albánskými ozbrojenci.  Ve jménu amerických zájmů rovněž záměrně mylně interpretoval konflikty ve Rwandě, súdánském Dárfúru i v bývalé Jugoslávii. V letech 1998 – 99 byl jediným Čechem, který v té době v Kosovu z pověření OSN pobýval, Jiří Dienstbier starší. A ten opakovaně prohlásil, že k masovému exodu Albánců došlo až v souvislosti s bombardováním NATO.

Došlo tak rovněž k rozsáhlé vandalizaci srbských památek i majetků, k ničení klášterů i chrámů, řada z nich z XIII.-XIV.století, zlikvidováno bylo přes 140 pravoslavných chrámů a na dva miliony srbských knih, vyloupeno, vypáleno a pobořeno bylo téměř 40.000 srbských i romských domů, množily se muslimské únosy a vraždy srbského či romského obyvatelstva i příslušníků jiných etnik, jejichž zbytky v množství kolem 150 000 zůstaly v různých ghettech, bez možnosti normálního zásobování, zaměstnání, školní docházky, zdravotní péče.

Jejich pohyb mimo ghett byl možný jen za ochrany KFORu. Projugoslávští Albánci, pokud včas neuprchli do Srbska, byli zabiti… Proč? Pro dobro kšeftů se zbraněmi, prostitutkami, bílým masem, drogami a lidskými orgány. To vše za miliardy dolarů pro kosovskou UÇK a premiéra Thaciho, pod ochranou mírových sborů KFOR, které též hlídaly jako součást NATO akcie kosovského mobilního operátora Ipko pro Marušku ze Smíchova…

Inu, ne každá historie se dá zapomenout, o té vraždící a účelově svázané s českým vstupem do NATO 12. března 1999 ani nemluvě…

Ilustrační snímky Břetislava Olšera z OSN v New Yorku, z americké vojenské letecké základny US Air Force ve Frankfurtu n. M. a z bojů o Zadar a Krajinu…   

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135