Sebeupálení je nejbolestivější sebevražda; nepředstavitelné utrpení a velmi těžký konec. Jako by lidé, kteří se pro tento druh smrti rozhodli, dávali najevo, že chtějí všem lidem vzkázat, jak je jim náprava věcí veřejných nadevše a stojí i za kruté utrpení. Ne jako zbabělí sebevražední muslimští atentátníci, co chtějí na své cestě za mučednictvím do čtvrtého ráje zabít desítky židovských dětí ve školním autobuse a mít do jediné vteřiny vše pozemské za sebou. A v tomto je rozdíl v boji jedněch za lidská práva, zatímco těm druhým jde pouze o soulož s dvaasedmdesáti černookými pannami na nebesích, kde tečou řeky mléka, medu a vína…

Podaří-li se sebevrahovi zemřít hned na místě činu, bývá příčinou smrti popálení dýchacích cest a následné udušení. Tím, jak člověk hoří, vdechuje přímo plamen nebo horký vzduch. Tak se nevratně poškodí dýchací cesty. Pak skončí úplným ucpáním plicních sklípků a udušením. Kromě dýchacích cest bývá poškozena i kůže, jejíž popáleniny jsou bolestivé. Největší bolest pacienti zažívají při druhém popáleninovém stupni. V té chvíli jsou totiž zasažena nervová zakončení v kůži. Při třetím stupni jsou nervová zakončení už spálená, takže bolest ustoupí. Při upálení se dřív sebevrah udusí než zcela shoří.

U sebeupálení je seškvařeno 75 procent těla! Jeden sebevrah přišel o ucho, ohořela mu hlava, brada, kus nosu, celý trup a zčásti nohy. Jen dlaně a prsty na rukou plameny vůbec nesežehly. Ze statného osmdesátikilového muže zbyla lidská troska. Pokud chce mít sebevrah jistotu, aby zemřel, musí své oblečení dokonale nasát benzínem a stoupnout si do průvanu. Při hoření se teplota pohybuje mezi 800-1000°C, pokud je tato teplota vyšší než 1500 C, tak se ještě uplatňuje vliv disociace vodní páry a oxidu uhličitého…

Sebeupálení Jana Palacha spustilo v tehdejším Československu úplnou vlnu podobných sebevražd. Od jeho smrti v lednu 1969 do dubna téhož roku se u nás upálilo dalších dvacet devět lidí, kteří se k Palachovi hlásili. Politické důvody však měl jenom Jan Zajíc. Lékaři tehdy mluvili o “epidemii”. Dnes, čtyřiačtyřicet roků od jeho úmrtí, by asi velmi smutně pohlížel na fakt, že svůj odkaz nedokázal zasadit do úrodné půdy. Komunisté jsou zase na vrcholu, levice ovládá Evropu. A nejen ji. Máme levicového prezidenta, členové KSČM jsou v nejrůznějších českých koalicích. A soudruh Grebeniček se snaží 8. února 2012 zneuctít Palachův čin… Byla jeho oběť k něčemu? Nebude zapomenut? Co o sobě uslyší za další desítky let…? Ozáří ještě něčí mysl jeho živá pochodeň…? Zasloužíme si ji…?

Nejblíže je dnes politicky Brusel a jeho Evropská unie. A v ní ústřední levicová figurka jménem José Manuel Barroso. Byl předsedou strany PCTP – MRPP (Portugalská komunistická strana pracujících – Revoluční hnutí strany proletariátu). Po neúspěchu ve volbách jak Ferdyš Pištora obrátil a v prosinci 1980 vstoupil do Partido Social Democrata – Portugalská sociální demokracie, kde je dodnes. Jako osmačtyřicetiletý se stal v červenci  2004 ministerským předsedou Portugalska, poté předsedou Evropské komise.

Vedle máme Francii. V roce 2011 zde vyhrál François Gérard Georges Nicolas Hollande primárky na úřad prezidenta za francouzskou Socialistickou stranu, na svůj úřad prezidenta nastoupil v květnu 2012. Téhož dne jmenoval premiérem dosavadního předsedu parlamentního klubu Socialistické strany Jeana-Marca Ayraulta… Největší potížista EU je nyní Řecko. Byl jsem u toho, když ve volbách zvítězila pravicová Nová demokracie, která vytvořila koalici se socialisty Panhelénského socialistického hnutí PASOK a stranou Demokratické levice DIMAR. Taková je nová řecká vláda pod vedením lídra ND a premiéra Antonise Samarase.

Giorgio Napolitano (88) je stávající prezident Italské republiky. V roce 1945 vstoupil do Italské komunistické strany a o osm let později se stal poslancem. Po zániku strany v roce přešel Napolitano do strany Demokratická levice. O dva roky později se stal ministrem vnitra a byl jmenován doživotním senátorem. V květnu 2006 byl jako kandidát středolevé koalice zvolen italským prezidentem…

A takto by se dalo pokračovat… Nejde však pouze o komunisty, kteří se snaží zostudit Jana Palacha, ale také o ty, co proti nim bojovali. Brutální vrah Josef Mašín si servítky nebere. Tvrdí, že Jan Palach byl „popsán ve dnech předcházejících jeho činu jako člověk trpící depresí. Deprese není normální stav. Byl to čin psychicky nemocného člověka…“ Nalijme si čistého vína; Josefu Mašínovi byl, je a bude Jan Palach vždycky ukradený. Pouze využívá všeho, co by ho mohlo přimět plivnout si na Čechy, do jejichž země se bojí vrátit. Ne proto, že by ho svým protimašínovským postojem urazili, ale protože má strach, jak by se díval do očí těm, kterým zavraždil jejich nejbližší. A i kdyby byl Palach cvok na entou, nikdy by nedosahoval úrovně psychopata Mašína…

Spisovatel Josef Škvorecký ve své knize Mirákl napsal, že Palach patříl k lidem psychicky vyčerpaným. Život si podle Škvoreckého bere jen člověk bezprostředně ohrožený na životě, což však nebyl případ invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa… Ve svém rozhovoru v Torontu jsem se Josefa Škvoreckého zeptal: „V knize Mirákl píšete také o upálení Jana Palacha a zmiňujete se, že to byl čin šílence. U nás je dnes tento nešťastný sebevrah ctěn jako národní hrdina. Trváte i přesto na těchto svých slovech o něm?”

„Dívejte, nechci se dotknout citů nikoho, ale to, co on udělal, toho by normální člověk nebyl schopen. Když se na to díváte z hlediska psychiatrie, je něco takového nenormální a sebevrazi bývají psychopaty. Normální člověk je schopen sebevraždy jedině v extrémní situaci, kdy má volbu mezi tím, že buď prožije něco strašného, nebo místo toho zemře. Klobouk dolů před tímto jeho činem, obětoval přece svůj život a nebyl to čin, kterého by byl schopný kdokoli…” A dodal, že navíc vše, co bylo o Janu Palachovi v Miráklu napsáno, vyslovila hlavní postava Danny Smiřický. A literární licence přece nezakazuje patřičnou fabulaci. Samozřejmě, v případě svobody slova…

Mirákl, který byl napsán v emigraci v letech 1969-1972, má svého hlavního hrdínu. Danny Smiřický působí v románu Mirákl jako cynik, který si dovolil lakonicky říct: … „Jednoho dne se na Václavském náměstí podpálil jakýsi student…“ Nyní budu citovat z českého vydání Miráklu, Atlantis 1991, str.325:

…“K večeru jsem seděl v Očenášově mládeneckém bytě ve vile na Babě. “Člověče, víš co mi řekla Vrchcolábova Renátka?” povídal. “Víš, co mi řekla? Že držej na koleji vigilie a střídavě si čtou jeho závěť a zpívaj národní hymny. Šárka je tam, že je bude držet s nima, člověče! Inteligentní lidi, a jeden hysterickej psychopat je takhle zpitomí. Nakonec Rusáky donutěj k tomu, co říkal Hejl. To už jsme teda s rozumem úplně v prdeli.”

Koukal jsem francouzským oknem na zimní noc. Na vedlejší parcele stála rozestavěná budova z bílého a strakatého mramoru…. “Hejl!” vzdychl Očenáš. “Má dojem, že hraje důležitou politickou roli v důležitým historickým období. Z klinickýho hlediska je to psychopat s mučednickým komplexem.”

“Brzy si vykompenzuje, když bude takhle vyvádět,” řekl jsem… (Onen Hejl představoval v Miráklu Václava Havla, který už v šedesátých letech věděl, kam jeho ambice směřují…)

Mirákl, str. 412: …”Byl jsem už docela při vědomí, opět já. Daniel Smiřický, pomýlený kontrarevolucionář menšího významu, převychovatelný, autor libret k muzikálům, detektivních románů a filmových veseloher, bojící se ne tak Boha, jako světa, skeptický…”

Palach se stal pro mnohé zkrátka hrdina. Jeho smrt měla ukázat, že má cenu bojovat proti porušování základních lidských práv. Chtěl apatické spoluobčany povzbudit k dalšímu boji… O tom, že čin Jana Palacha nebyl krokem zoufalého a nešťastného člověka, svědčí přepis rozhovoru, který s Palachem před jeho smrtí natočila ošetřovatelka Zdenka Kmuníčková. Palach jí sdělil, že k tomu, aby se zapálil, potřeboval vztek… Dá se ale srovnat invaze pěti armád Varšavské smlouvy do ČSR, kromě Jugoslávie a Rumunska, s okupací Protektorátu Böhmen und Mähren Hitlerovými nacisty? S plynuvými komorami, krematorii…? Kdy by se měl mladý citlivý člověk cítit víc v ohrožení svého života – 15. března 1939 nebo 21. srpna 1968…? Po bitvě je každý generálem.

Co kdyby Palach místo upálení emigroval? Dnes by žil, možn á velmi dobře, třeba v USA… Ovšem, byla by to zbabělost, že uteče před komunisty a Sověty, aby ostatní echal v rejži. Jako mnozí politici, dokonce dnes v české vládě. A proč se mi po vyslovení jména Palach, který nikdy nikoho nezabil, vybaví činy islamistických sebevražedných atentátníků, kteří také zabili sebe, k tomu však i tisíce nevinných osob, mezi nimi i několik desítek teenagerů na diskotéce v Tel Avivu či se odpálili ve školním autobusu plném dětí… Možná proto, že také jednali jako hrdinové, co upozorní muslimy na židovskou okupaci „jejich“ Palestiny…?

Novinář a fotograf portálu Čítárna Mik Herman napsal: „Co na tu Palachovu společenskou paranoiu říct? Jen to, že způsob, jak většina lidí samozřejmě přejímá oficiální názor Palach-hrdina, mi silně připomíná dobu socialismu. Paradoxně … A tak mě napadá, co se vlastně změnilo…? Ještě, že jeho tvář není na lízátkách…“

Inu, „Hrdinstvím není hrdinská smrt, protože smrt je rychlá, hrdinstvím je hrdinský život…“ napsal Federico García Lorca. „Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je to, že chce kvůli něčemu v příkoří žít,“ přidal Jerome David Salinger…

PS:Otřesný obrázek se naskytl v loňském září lidem na náměstí v Roudnici nad Labem. Za bílého dne se tam pokusil upálit muž. Je těžce zraněný. Dvaapadesátiletý zemědělec z Jankovic na Kroměřížsku, který se včera odpoledne pokusil upálit, zemřel v brněnské nemocnici. Podle lékařů utrpěl popáleniny na 90 procentech těla. Od letošního března jde v Česku pravděpodobně o čtrnáctý pokus o sebevraždu upálením. Poslední případ se stal 4. června, kdy se v českobudějovické čtvrti Suché Vrbné polil hořlavinou a zapálil pětačtyřicetiletý muž z Českých Budějovic. Sérii sebevražd začal devatenáctiletý Zdeněk Adamec, jenž se upálil 6. března na rampě u pražského Národního muzea…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135