Vznikla však Charta 13 a byla podpořena prvními slovy knížete, že prohrál, jelikož kampaň byla lživá. A vytáhl své „důkazy“, nashromážděné snaživým a mírně fašizujícím štábem. Hlavně ze Zemanových slov o tom, že mluvčí sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt vyjádřil Karlu Schwarzenbergovi v německém tisku podporu. Byla to kachna. Podstata výroku se však nezměnila. Podporu Karlu Schwarzenbergovi totiž nevyslovil ani Posselt, ani mluvčí rakouského landsmanšaftu, ale poslanec rakouské lidové strany ÖVP a její mluvčí pro otázky „vyhnání“ Michael Hammer…

Mnoho povyku pro nic, prostě kníže dostal podporu od mluvčího země, v níž sám strávil 40 roků; od mluvčího Rakouské lidové strany pro otázky „vyhnání“. Také nic moc, s čím by se Spáč I. mohl chlubit. Též přece odsun nazývá vyhnáním. Podivín. V 76 letech zuřit, že nezvládl být v cizím státě jeho hlavou. Větší exhibicionista a nafoukanec než jsem si myslel. Flegmatik na baterky. Přitom má miliard, že by po něm ihned sáhli borci z Forbesu. Pár věcí mi o něm řekl v Pekingu jeho zaměstnanec, tamní velvyslanec ing. Libor Sečka. Třeba si teď pan kníže zjistí, kolik bere důchodu. Právě toto pohrdání miliony Čechů na hranici chudoby ho shodilo ze sedla aristokratického koně. Asi chyběl, když otázky lidství probírali v etiketě mladých šlechticů, zatímco v Čechách v té době věšeli Miladu Horákovou pro vlastizradu. Tu Horákovou, co po konzultacích se „zločinným“ prezidentem Benešem vstoupila znovu do své obnovené strany ČSNS, do jejího vedení a přijala poslanecký mandát… Pan kníže je zkrátka noblesa na druhou… http://www.stream.cz/video/687723-kdyz-rath-mluvi-schwarzenberg-spi

Ale dál… že podstata myšlení landsmanšaftu je nadále zářně nepřátelská k Česku, dokazuje Posseltovo vyjádření mj. k tzv. Moravskému vyrovnání z roku 1905 i k Masarykovi a Benešovi. „Až do našich dnů platí Moravské vyrovnání za nejlepší formu uspořádání práv národnostních skupin. Od Estonska přes jižní Tyrolsko až po jihozápadní Afriku bylo úspěšně napodobeno a dnes může sloužit Evropské unii jako model. To, že jej Tomáš Masaryk a Edvard Beneš ve svém mnohonárodnostním pseudo-národním státě dále nerozvíjeli, nýbrž zdařený experiment náhle ukončili, patří k mnoha tragédiím 20. století.“ http://www.bruntal.net/2005062703-moravske-vyrovnani-1905-1906-mahrischer-ausgleich-von-1905-06

Miloš Zeman zkrátka neměl moc štěstí na svůj volební tým, který stejně jako ten knížecí pro svého mandanta téměř veškeré údaje připravoval. Ovšem znovu měl Zeman pravdu; podstata jeho výroku zůstala stejná… Navíc byl tento výrok jen titěrností vůči slovům knížete, když přirovnal Beneše k Miloševičovi, resp. že by si oba zasloužili soud v Haagu. Takže, vývoj jde doleva, přesto pořád frčí Benešovy dekrety, hlavní munice při souboji finalistů o prezidentské křeslo na Pražském hradě. Schwarzenberg řekl, že kdyby se vyhnání Sudeťáků odehrávalo dnes, šlo by o porušení lidských práv a byl by z toho mezinárodní soud v Haagu pro Beneše za jeho „vyhnávací“ dekrety.

Nechápal jsem; Benešovým jménem byly dekrety nadepsány jen proto, že byl v té době náhodou prezidentem. Proč by neměli jít do Haagu šéfové Postupimské konference, podle nichž Beneš odsunul Sudeťáky, stejně jako je odsunuli Poláci či Maďaři. Navíc to kníže Karel Spáč I., který má tak chudobný důchod, že nebyl ani schopný odpovědět na otázku, jaká je jeho výše, přirovnal k Miloševičovi a vyhánění albánské narkomafie z bývalé Jugoslávie. Srovnávat vraha Miloševiče s Benešem je eufemisticky řečeno nonsens. Beneš přece vysídloval Němce ze Sudet, kde byli Hitlerovou pátou kolonou, jejíž soukmenovci se podíleli na zhruba 50 milionech zabitých lidí.

A nyní několik kardinárních lží, které způsobily nejděsivější masakry, proti nimž je pár bonmotů prezidenta Miloše Zemana jen procházka višňovým sadem. Z komára velbloud… Jak tedy lžou nejvýznamnější politikové, kteří odpovídají za důsledky hrozivých světových válečných konfliktů…? “Když v létě roku 1941 napadlo hitlerovské Německo Sovětský svaz, odhalili britští šifreři, kteří sledovali pohyby nacistické armády, že proti Židům je vedena genocida. Podle dokumentů, zveřejněných v roce 2001, je jasné, že z 282 stránek Brity dešifrovaných zpráv nacistů z Běloruska a Ukrajiny muselo vedení britské armády vědět nejpozději v září 1941 o probíhajícím holocaustu,” uvedl v březnu 2001 v The New York Times americký historik Richard Breitman. Přesto nikdo nezasáhl, aby Židům pomohl. Britové to vysvětlují tím, že nechtěli žádným zásahem prozradit svou schopnost luštit německé kódované zprávy.

Lhal rovněž George W. Bush. Ten v době, která předcházela irácké válce, pokrytecky vyprávěl o tom, jak se snaží vyhnout se válce a vyřešit situaci ohledně údajných zbraní hromadného ničení s Irákem mírovou cestou. Kam se na Zemanovy překlepy hrabe Bush mladší, který kázal vodu a pil víno. Vlastně přímo nasával, když už dávno Iráčany bombardoval, ještě před tím, než se inspektoři OSN vůbec do Iráku dostali. Lhal ve všem. Zbrojní inspektoři totiž nenašli žádné známky po existenci zbraní hromadného ničení. Mezitím Bush, a s ukazovátky na tiskových konferencích jeho generálové, ukazovali celému světu, že tažná zařízení pro meteorologické balóny jsou „mobilní laboratoře na chemické zbraně a že brzy bude mít Saddám atomovou bombu…“ Bush jako kolovrátek neustále opakoval své žvásty o teroristech, kteří „nenávidí svobodu.“

A několikrát dával do souvislosti 11. září a válku v Iráku. A lhal, že „tam nyní zabíjíme teroristy, kteří by mohli jinak přijít do Ameriky a zabíjet nás…“ Vše zakončil svojí floskulí: „Přinesli jsme iráckému lidu svobodu a demokracii…“ První místo v rámci OPEC si drží Saúdská Arábie s denní produkcí 9,8 miliónu barelů denně. V listopadu dosáhla irácká produkce ropy denně zhruba 3,35 miliónu barelů. Také zásluhou firmy Halliburton, jež patřila viceprezidentovi Cheneymu. Už vám došlo, proč Bush mladší tak sprostě lhal; přece aby přinesl iráckému lidu „svobodu a demokracii“… za statisíce mrtvých a za ropu…

Konec této tragické události? V Kuala Lumpur bylo u soudu bez žalovaných rozhodnuto, že George W. Bush je válečný zločinec. Bývalý americký prezident a sedm klíčových členů jeho vlády byli vůbec poprvé na světě (v pátek 11. 5. 2012) shledáni vinnými z válečných zločinů. Bush, Dick Cheney, Donald Rumsfeld a jejich poradci Alberto Gonzales, David Addington, William Haynes, Jay Bybee a John Yoo byli souzeni in absentia v Malajsii. Soud se konal v Kuala Lumpur a vyslechl výpovědi svědků z řad obětí mučení, které trpěly z rukou amerických vojáků a spojenců v Iráků a Afghánistánu. Patřilo k nim i svědectví britského muže Moazzama Begga, bývalého vězně v Guantanam, a irácké ženy Jamellah Abbas Hameedi, která byla mučena v notoricky známém vězení Abu Ghraib. http://dolezite.sk/Bush_ml_uznan_vinnym_z_valecnych_zlocinu__15.html#ixzz2JYTMyxwS

Že se politici nestydí? Kdysi Rumsfeld poplácával po zádech Hasajna, když mu dodávaly USA zbraně, pak ho pověsili. Po použití popravit. Británie vydala v září 2009 vraha Midžrahího, který mohl za to, že v letadle nad skotským Lockerbie zahynulo 259 pasažérů a členů posádky… Po udobření s Kaddáífím podepsala zadlužená britská těžařská společnost BP, proslulý průšvihář z Mexického zálivu, smlouvu na průzkum dalších nalezišť ropy za 900 milionů dolarů. Je totiž značný rozdíl v obchodu s ropou; buď je nutné za ni platit, nebo ji vlastnit a mít ji za babku. Patří snad dnes ropná pole v Iráku iráckému lidu…?

A další lži. Americký národní archiv zveřejnil tzv. Acta Pentagon – The Pentagon Papers – záznamy americké vlády prezidenta Johnsona o skutečném průběhu konfliktu. Všech sedm tisíc stran zprávy americké vlády o válce ve Vietnamu se po 4 dekádách přísného utajování dostává na světlo světa. Potvrzuje uniklé informace ze 70. let: vláda lhala o tom, jak na bojišti postupuje. Zprávu o Vietnamu zadal v roce 1967 prezident Lyndon Johnson. V té době se veřejnost obrátila proti válce. Vláda konflikt záměrně zhoršovala, ale Kongresu říkala něco jiného. “Děsivé bylo, jak v kritických okamžicích různé vlády americkým občanům lhaly,” říká poradce vlád prezidentů Johnsona, Nixona a Clintona Morton Halperin. Věděli, co se děje, ale záměrně mystifikovali národ. Vietnamsko-americká válka byla tabu…

Jednalo se o pozemní válku na jihu Vietnamu, na severu pak měl konflikt podobu bombardování. USA, Austrálie, Nový Zéland, Jižní Korea, Thajsko a Filipíny pomáhaly jižnímu Vietnamu, stejní spojenci jako dnes proti severní Koreji. V oblasti, údajně stále v mezinárodních vodách, se vyskytoval i hlídkující americký torpédoborec Maddox, který 2. srpna napadl při odplouvání z oblasti v Tonkinském zálivu tři torpédové čluny severovietnamského námořnictva. Maddox s leteckou podporou jeden člun potopil a dva poškodil, přičemž sám byl zasažen jednou kulometnou střelou. Americký prezident Johnson vzápětí varoval severní Vietnam před nevyprovokovanými útoky. O dva dny později se Maddox, společně s spolu s dalším torpédoborcem Turner C. Joy, dostal za tmy do silné bouře. Posádky ze signálů radarů vyhodnotily, že lodě byly opět napadeny. Zahájily proto dvouhodinovou palbu na radarové cíle, které považovaly za severovietnamské torpédové čluny. Šlo však prý pouze o rušení bouřkou a mylné vyhodnocení signálů sonaru…” Teatrálně pak vystoupil v televizi s projevem k národu a za hodinu už bombardéry B 52 ničily kobercovým náletem Hanoj a okolí… 

Karibská krize vypukla, protože na Kubu byly v polovině léta 1962 dopraveny sovětské rakety. Od Kuby to bylo k americkému pobřeží 150 km. Přivezené rakety R 12 měly dolet 2000 kilometrů a po nich měly následovat rakety R 14 s doletem 4000 kilometrů. Další sovětské lodi, které též rakety přepravovaly, však zadržela americká vojenská námořní blokáda Kuby. Žádná z raket ale nebyla nikdy opatřena jadernou hlavicí, dokonce ani ve chvílích maximálního vyhrocení krize. Washington přesto považoval rakety na Kubě za útočnou zbraň, ačkoli obdobné americké rakety byly v té době již rozmístěny v Turecku a Itálii a Sovětský svaz je „toleroval“. Je zajímavé, že zatímco byl SSSR vystaven v podstatě stejnému ohrožení již několik let, jakmile se USA dostaly do stejného postavení, byla z toho obrovská polízanice…

Kubánský problém však měl jako každé správné drama svoji předehru. V říjnu 1959 byla podepsána mezivládní dohoda USA s Tureckem o rozmístění třetí a poslední eskadry v Turecku. Na podzim roku 1961 prezident Kennedy rozhodl o instalaci raket; 15 raket bylo rozmístěno na 5 místech v blízkosti města Izmir. Tato místa byla pod přímou správou personálu amerického letectva. Rakety byly v operační pohotovosti od března 1962. Už předtím byly rakety Jupiter rozmístěné rovněž v Itálii a vybavené jadernými hlavicemi. Rozmístění raket Jupiter v Turecku bylo tajné. Všechny byly odstraněny až v dubnu 1963 na základě tajné části dohody se Sovětským svazem o demontáži jeho raket z Kuby. Vznikla dohoda, že USA musí vypadat jako vítěz tzv. kubánské krize. Za to USA slíbily, že nikdy nenapadnou Kubu. Oficiálně bylo odvezení raket po roce služby zdůvodněno jejich “zastaralostí”. Skutečný důvod stažení raket přiznali Američané až koncem 80. let 20. století, kdy zaměnili lež za pravdu. Zkrátka další lež jako věž…

Až přišla aféra Watergate… Nixonovi republikání násilně pronikli v roce 1972 do sídla Demokratické strany v komplexu Watergate ve Washingtonu, D.C. Jejich úkolem bylo umístit do kanceláří zařízení určené k odposlechu. Pracovně se této operativní skupině z bývalých agentů CIA říkalo instalatéři (plumber unit). V létě roku 1974 bylo zahájeno vyšetřování prezidenta Nixona, který vše věděl, ale zapíral, a byl iniciován ústavní proces jeho odvolání (impeachment) z důvodu maření spravedlnosti (obstruction of justice), zneužití pravomoci (abuse of power) a pohrdání Kongresem (contempt of Congress). Nixon skončil…

List The Daily Telegraph získal exkluzivně tajné americké depeše z roku 1989, které unikly na server Wikileaks. Vyplývá z nich, že na pekingském Náměstí nebeského klidu před 23 lety k žádnému masakru nedošlo. Zvěsti o 3 tisících studentech přejetých za zpěvu hymny dělníků pásy tanků na Náměstí nebeského klidu jsou lež. Depeše diplomatů, které exkluzivně získal list The Daily Telegraph, dávají za pravdu čínské vládě, která vždy tvrdila, že 4. června 1989 nad ránem na náměstí Tchien-an-men k žádnému krvavému incidentu nedošlo. Třetí červnový den před 23 lety dostali zaměstnanci americké ambasády důraznou výstrahu, ať neopouští velvyslanectví. Situace se začala povážlivě přiostřovat.

Čínská komunistická strana zveřejnila v roce 2001 informaci, že se dva tisíce vojáků spolu se 42 ozbrojenými vozidly dalo do pohybu v půl páté ráno ze severu na jih náměstí. Konvoj narazil na tři tisíce studentů, kteří seděli na jeho jižním okraji. Lídři protestů, včetně čerstvého držitele Nobelovy ceny míru Liou Siao-poa, podle depeše vyzvali studenty k pokojnému odchodu z náměstí a zástup mladých lidí ruku v ruce odešel.  Podobně o událostech informují i tehdejší američtí diplomaté. Z toho plyne, že na pekingském Náměstí nebeského klidu před 23 lety k žádnému masakru nedošlo. Na náměstí rozhodně ne, ale později v ulicích Pekingu, kde studenti postavili několik stovek barikád…

Tragický osud postihl reaktor č. 4 RBMK v AE Černobyl. O atomové explozi před čtvrt stoletím se také dlouho pořádně nevědělo, co se stalo a čím to hrozí. Tovaryšť Gorbačov v rámci “glasnosti” mlčel jako hrob. Až po třech týdnech pronesl 14. května 1986 srdceryvný proslov: “Potkala nás tragédie, nehoda na jaderné elektrárně Černobyl. Způsobilo to bolest mnoha sovětským lidem a vyvolalo paniku v zahraničí.” Zatajování faktů, prodlužování radioaktivní zóny a radioaktivní mrak nad Evropou i Amerikou. V případě reaktoru RBMK se o problémech vědělo, proto byl rok před explozí nařízen mimořádný režim, který se však samovolně změnil po delším čase v režim běžný.

Snímek z Kyjeva Břetislav Olšer

Ostražitost opadla a to byl začátek konce. Tragédie zabila 26. dubna 1986 v 1 hodinu 23 minut a 40 vteřin na místě 31 lidí, z toho 28 zemřelo na následky silného ozáření, dalších 130 bylo zraněno a 134 vlivem radiace onemocnělo. Z okruhu „zóny smrti“ – asi 30 kilometrů kolem Černobylu – bylo během následujícího dne evakuováno přes 120 tisíc obyvatel, z nichž zhruba dva tisíce zemřely v průběhu příštích let na následky radioaktivního ozáření. Celkem zemřelo 3940 lidí z 600 tisíc zasažených nějakým způsobem radiací. Hlavní inženýr N. M. Fomin a jeho zástupce Djatlov byli za nedodržení bezpečnostních předpisů odsouzeni k deseti letům vězení.

Spojené státy věděly o katyňském masakru a jeho původci už v roce 1943, možná už o tři roky dříve. Vyplývá to z archivních materiálů z Washingtonu. Američané tehdy tuto děsivou informaci nezveřejnili proto, že nechtěli riskovat roztržku se sovětskými spojenci. Se Stalinem, s nímž raději kolaborovali, aby zahnal nacisty až do Berlína, bez ohledu na počet mrtvých rudoarmějců… USA nyní zveřejňují archivní dokumenty o katyňském masakru. Sovětská tajná policie v roce 1940 povraždila v katyňském lese přes 22 tisíc polských důstojníků, úředníků, intelektuálů a duchovních. Sovětský svaz přitom dlouho tvrdil, že Poláky zmasakrovali Němci. Zcela nové zjištění je, že v rámci americké vojenské zpravodajské služby během 2. světové války existovala organizace MIS-X, co mohla komunikovat s americkými válečnými zajatci.

Právě díky této službě věděl prezident Roosevelt už během války, že za smrt polských důstojníků nesou zodpovědnost Sověti a ne Němci… Nyní víme, že němečtí vojáci odvedli v roce 1943 skupinu britských a amerických vojenských zajatců k masovým hrobům, které objevili na dobytém území. Vojáci Donald Stewart a John Van Vliet o tom, co viděli, informovali kódovanými zprávami Washington. Ve svých zprávách mimo jiné uvedli, že těla už byla ve značném stadiu rozkladu, a proto nemohlo jít o oběti Němců, kteří území získali teprve nedávno. Poprvé se Moskva ke zločinu KGB přiznala až v roce 1990, ale i potom zůstala spousta nezodpovězených otázek.

Nyní pryč od děsivých masakrů k nejzábavnějšímu programu, které lidstvo vymyslelo – k sexu. V roce 1999 vyšlo najevo, že měl Clinton poměr s mladou ženou v Bílém domě, avšak po dobu osmi měsíců o této nevěře lhal – své manželce i celé zemi. Po určitou dobu byl ohrožen jeho prezidentský úřad i manželství. Bill tvrdil, že neměl s Lewinskou sexuální poměr, přičemž měl i své machistické příznivce. Herec Jack Nicholson mu vzkázal: „Bravo, Bille! Jen tak dál!“ Jedna americká novinářka se Nicholsona zeptala, zda by říkal totéž, kdyby tou stážistkou byla jeho dcera. „Proč ne? Vy byste snad chtěla, abychom měli prezidenta, který nesouloží?“ pravil herec.

Mezitím Monika Lewinská vypočítavě schraňovala pár let Clintonovo semeno z Oválné pracovny. Proto se dnes Clinton řekne japonsky “semeno na saku”… Clinton byl prezidentem USA dvě volební období – v roce 1992 a 1996, i když úspěšně vzdoroval kvůli tomu impeachementu, tedy mimořádnému jednání o jeho odstoupení z funkce prezidenta USA… Nakonec mu Američané odpustili a Clinton je poctil svým projevem, z něhož uvádím dvě krátké citace…

„Drazí Američané, budu k vám upřímný. Obviňují mě ze tří věcí: že jsem praktikoval sex s Monikou Lewinskou, dobrovolnicí v Bílém domě, že jsem lhal pod přísahou o svém sexuálním životě a že jsem znemožnil průběh spravedlnosti tím, že jsem požádal tu ženu, aby lhala o svých údajných sexuálních stycích se mnou. Dovolte mi, abych plně, otevřeně a důrazně reagoval na všechna tato obvinění: vůbec nic vám do nich není…. Je to tak, drazí Američané. Naprosto vám není nic do toho, jaký mám sexuální život, či s kým souložím, pokud jednám v rámci zákona a souložím s dospělými osobami, které s tím souhlasí. Naprosto vám není nic do toho, jak vypadají mé pohlavní orgány. Naprosto vám není nic do toho, po jakém druhu žen toužím, i když vám prozradím tajemství: mám slabost pro ženy s vysokým účesem a tlustou vrstvou makeupu…

Inu, co jsou všechny tyto smrtící velelži proti několika „ukecnutím“ prezidenta Miloše Zemana…?

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135