Byl zbaven titulu mistra světa a nedostal licenci k boxerským kláním ve Spojených státech. Až soud v roce 1971 rozhodl o jeho propuštění a mohl se k boxu zase vrátit. Získal zpátky svou licenci a pokračoval ve své vítězné šňůře. Dojemný byl rok 1996; úžasný okamžik pro miliony Aliho fanoušků. Diváci XXVI. letních olympijských her v Atlantě v USA, co zapomněli na jeho “zradu”, ho nadšeně vítali… Na jedné straně bylo skvělé sledovat svého oblíbence, jak zápasí s Parkinsonovou chorobou, ale fakt, že právě Ali dostal příležitost zapálit olympijskou pochodeň, byl nepopsatelný…

Lidé celého světa odsoudili nesmyslnou válku ve Vietnamu. Nedávno americký národní archiv zveřejnil tzv. Acta Pentagon – The Pentagon Papers – záznamy americké vlády prezidenta Johnsona o skutečném průběhu konfliktu. Všech sedm tisíc stran zprávy americké vlády o válce ve Vietnamu se po čtyřech dekádách přísného utajování dostává na světlo světa. Potvrzuje uniklé informace ze 70. let: vláda lhala o tom, jak na bojišti postupuje. Zprávu o Vietnamu zadal v roce 1967 prezident Lyndon Johnson. V té době se veřejnost obrátila proti válce. Vláda konflikt záměrně zhoršovala, ale Kongresu říkala něco jiného. “Děsivé bylo, jak bylo jasně patrné, že v kritických okamžicích různé vlády Američanům lhaly,” říká poradce vlád prezidentů Johnsona, Nixona a Clintona Morton Halperin. Věděli, co se děje, ale záměrně mystifikovali národ. Vietnamsko-americká válka byla tabu…

Prožil jsem na cestách po Vietnamu pár měsíců; od Saigonu, Mekongu, přes Da-nang a Hue, až po Hanoj, Haiphong a čínské hranice za Ha-longem. Měl jsem možnost mluvit se sovětskými poradci i veterány z USA, slyšel jsem dunění útoků Číny na severní hranici s Vietnamem. Považuji Vietnamce za nejpracovitější národ na světě. Pravda, mnozí z nich mají v genech drogový byznys po svých rodičích, když jim američtí vojáci vytvořili ze Saigonu drogový ráj. Byl jsem v saigonském Institutu akupunktury, kde léčili ty nejtěžší narkomany. Jejich potomci se v Česku dali do pěstování marihuany. Většina z nich ale časné ráno postavila své krámky, v pozdní noci je zase rozebírali a ráno znovu vše nanovo. Proto je čeští obchodníci neměli rádi. Zatímco oni ještě spali, Vietnamci už pracovali

Ve své knize “Chickenhawk” popsal svoji účast vojáka ve Vietnamu pilot vrtulníku Robert Mason, který prozradil i vyvraždění vesnice My-lai, kde bylo Američany zastřeleno a spáleno přes tři sta civilistů, mezi nimi i sto dětí, včetně nemluvňat. “Kromě milionů mrtvých Vietnamců padlo ve Vietnamu i přes 58 tisíc Američanů, na dva tisíce je jich dodnes nezvěstných. Ti, kteří se vrátili, trpí těžkými neduhy, vždyť jsme tam vypustili do ovzduší 72 milióny litrů jedovatých defoliantů. Přes 42 000 vojáků US Army trpí poruchami zraku, téměř tři tisíce jich zcela osleplo, 4 662 vojáci US Army z Vietnamu měli amputovány obě nohy, 20 965 jich přišlo o nohu nebo ruku, další asi tři tisíce živoří do dnešních dnů v psychiatrických ústavech…” píše ve své knize Mason. Podle průzkumu veřejného mínění bylo 70 procent rozhořčeno článkem o vyvraždění vesnice My lai. Ne však pro tento zrůdný čin, ale proto, že si novináři dovolili psát tak hrozné věci o statečných vojácích US Army ve Vietnamu…

Teprve nyní se USA rozhodly, že odškodní Vietnam za 70 milionů litrů herbicidu Agent Orange. V těchto dnech, zřejmě na základě tajné zprávy Pentagon Papers, provedou dekontaminaci na sto let zamořené oblasti největší ekologickou katastrofou. Doplatilo na ni i pět tisíc lidí, kteří jsou podnes mentálně retardovaní, mezi nimi je asi polovina dětí. Za všechno mohl dioxin, vysoce toxická a karcinogenní látka, která se velmi pomalu rozkládá. ale moc dobře se váže na tukové tkáně v lidském nebo zvířecím těle a při větších koncentracích může způsobit vážné zdravotní problémy. V Česku ho vyráběla neratovická chemička Spolana jako postřik, který československý režim farizejsky prodával americkému letectvu ve Vietnamu, kde tvořil jednu ze složek proslulého defoliantu Agent Orange. Původně měl zničit jen porost džunglí kolem Ho Či Minovy stezky, po které se na bicyklech přepravovaly zbraně a munice, potraviny ve vacích ze severu na jih po řece Mekong. Jedna kávová lžička dioxinu byla schopná otrávit na 300 lidí…

Při vánočním bombardování Hanoje koncem šedesátých let nechal prezident Richard Nixon shodit větší množství bomb, než kolik bylo svrženo na Drážďany během druhé světové války. Šlo bezpochyby o nejbrutálnější nálet v historii. Novináři jej označili za taktiku doby kamenné a Nixona za nepříčetného tyrana. Kobercové nálety a 12 milionů tun bomb, mezi nimi i ty tříštivé, zakázané Ženevskou konvencí, napalm a život jihovietnamských obyvatel se přestěhoval do podzemních tunelů s nemocnicemi i operačními sály… Nixon také nařídil bombardování tajných komunistických základen na území v té době neutrálního Laosu a Kambodže, na něž na jaře 1970 zaútočily americké a jihovietnamské jednotky. Tato akce sklidila ve Spojených státech další obrovskou vlnu kritiky.

Proti vládě USA a Nixonovi demonstrovaly statisíce lidí. Největší protivládní odpor organizovali studenti, odpovědí vlády USA bylo uzavření stovky vysokých škol. V této bouřlivé atmosféře byla na 4. května 1970 zorganizovaná studentská demonstrace na státní univerzitě v Kentu ve státě Ohio. Byla tak povolána nejbližší jednotka Národní gardy. V areálu univerzity se na akademické půdě další den sešlo na tři tisíce protestujících studentů. Sedmasedmdesát příslušníků NG zaútočilo v poledne na studentskou demonstraci se zbraněmi s nasazenými bajonety a slzným plynem. Na akademické půdě tak byli zabiti čtyři studenti a devět jich na útěku střely, většinou do zad, vážně zranily. Po tomto masakru byla Kentská univerzita na šest týdnů uzavřena. Až mohutná stotisícová protiválečná a protivládní demonstrace ve Washigtonu donutila prezidenta Nixona alespoň pozvat několik kentských studentů do Bílého domu a vyjádřit jim politování nad touto tragédií.

Britský časopis o vietnamsko-americké válce „War“ v jednom ze svých vydání uvedl: “Dne 30. července 1964 provedlo malé jihovietnamské komando akci, jejímž cílem bylo zničení radarových stanic poblíž severovietnamského pobřeží. V oblasti, údajně stále v mezinárodních vodách, se vyskytoval i hlídkující americký torpédoborec Maddox, který 2. srpna napadl při odplouvání z oblasti v Tonkinském zálivu tři torpédové čluny severovietnamského námořnictva. Maddox s leteckou podporou jeden člun potopil a dva poškodil, přičemž sám byl zasažen jednou kulometnou střelou.

Událost byla záměrně připravena s cílem ospravedlnit vstup USA do války. Po druhém incidentu schválil Kongres USA rezoluci o Tonkinském zálivu, která Johnsona opravňovala k “použití síly na pomoc obraně svobody kteréhokoli státu SEATO”. Teatrálně za tím účelem vystoupil v televizi s emotivním projevem k národu. Od konce padesátých let měli v jižním Vietnamu Američané, kteří překazili celonárodní vietnamské volby v roce 1954, své první vojenské pozorovatele, a jelikož v té době ještě Kongres USA neschválil válku, založili letecké základny v Thajsku, odkud startovaly k náletům americkými letouny s thajskými piloty na vietnamská města a Ho Či Minovu stezku.

V březnu 1965 se vylodily první americké pozemní síly v Da-nangu. Byla tak zahájena nejdelší americká válka. A hlavní heslo, jímž bylo zničení komunismu. Po deseti letech děsivé války byl komunistický nejen sever Vietnamu, ale také jih. A přestože bylo do bojů ve Vietnamu postupně nasazeno dva a půl miliónů amerických vojáků a 700 tisíc příslušníků saigonského režimu, byla tato přesila poražena na špatně dobývaném diplomatickém poli pouze necelým půl milionem vojáků Národní fronty osvobození. Navzdory sovětsko-americkému “veletrhu”, na němž se převáděly a zkoušely nejmodernější zbraně té doby, jako dnes v Libyi.

Počátkem června 1963 se 73etý buddhistický mnich Thich Quang Duc zastavil na rušné ulici v Saigonu, hlavním městě Jižního Vietnamu, a když ho polil benzinem druhý mnich, posadil se, potom škrtl zápalkou a upálil se k smrti. Předtím ovšem poslal zprávu presidentu Diemovi: „Zajistěte politiku náboženské rovnosti“. President Diem, horlivý katolík, vyhlásil nad městem stanné právo, zavřel většinu pagod, přikázal tajné policii zatčení buddhistických předáků a zmobilizoval své vojsko přetáhnout pendrekem všechny buddhistické mnichy nebo skupiny buddhistů, které by si dovolily protestovat proti své narůstající diskriminaci jejich náboženství. Sebeobětování Thich Quang Duce bylo vyvrcholením rostoucí zhoubné diskriminační kampaně proti buddhismu římskokatolickým premiérem, prezidentem Ngo Dinh Diema v Jižním Vietnamu. President Diem vládl v té době zemi téměř devět let ve spolupráci se svými bratry, Ngo Dinh Nhu, náčelníkem tajné policie, a Ngo Ding Thuce, arcibiskupa v Hue.

Buddhistická delegace v Saigonu požadovala zrušení zákazů omezujících jejich náboženství a diskriminačních zákonů namířených proti nim. Vláda uvěznila mnohé z demonstrantů. Buddhističtí mniši, buddhistické jeptišky a buddhističtí předáci byli zavíráni po tisících. Pagody byly zavírány nebo obléhány. Buddhisté byli mučeni policií. Jednoho dne se další buddhistický mnich veřejně upálil zaživa, aby obrátil pozornost světa na katolické persekuce. Třetí mnich se upálil, potom další. V krátkém období se jich sedm veřejně upálilo. Ve Vietnamu bylo vyhlášeno stanné právo. Vojsko nyní okupovalo mnoho pagod a odváželi všechny mnichy kladoucí odpor. Další buddhističtí mnichové a jeptišky bylo uvězněno a odváženo nákladními auty, včetně značného množství raněných. Odpor začali v Jižním Vietnamu buddhisté, teprve po nich přišlo partyzánské hnutí Vietkong, které nemělo zpočátku nic společného s komunistickým Vietminem na severu země.

Proto se stalo, že Vatikán uzavřel dohodu s komunisty na severu, zatímco USA šly do boje. Papež uskutečnil tajnou dohodu Vatikán-Severní Vietnam zasvěcením celého Vietnamu — tj. severního i jižního, Panně Marii. Bylo to pár let před tím, než válka skončila. Podrobnosti o tajné dohodě mezi Vatikánem a komunisty je možno posoudit v knize autora knihy Vietnam, Why Did We Go? [Proč jsi tam kráčel, Vietname?] Zasvěcení spojeného komunistického Vietnamu provedl dobrý papež Jan XXIII, sekundoval mu papež Pavel VI. Náboženský tah,který ukazuje, na které straně byl Vatikán, když USA začaly prohrávat válku..

Tato zběsilá válka, v níž neměla vojska USA co dělat, měla i svá vietnamská pochybení. Svědčí o tom práce amerických dokumentační komisí, které odkrývaly masové hroby Vietkongem a vojáky ze severu zavražděných obyvatel starého královského města Hue (pravděpodobný odhad popravených je 7,600). Bývalý komunistický ministr spravedlnosti Truong Hhu Tang doslova přiznal: „bylo potřeba nějak vysvětlit lidem na jihu, že vítězství revoluce jim přinese i krveprolití a teror. To proto, neboť v Hue bylo popraveno veliké množství lidí, včetně amerických vojáků, civilistů a cizinců. Pravda je, že mezi našimi vojáky nebyla disciplína a stříleli lidi bez výběru. Byla to jedna z tragédií války, kterým se nelze vyhnout.“

Napsal Truong Nhu Trang ve svých pamětech A Viet Cong Memoir (1985), Po porážce Jižního Vietnamu nastala kolektivizace venkova a průmyslu, což vedlo k hospodářskému kolapsu. Zřízení „převýchovných táborů“ pro miliony občanů, popravy tisíců bývalých vojáků, obchodníků a inteligence. Lze rovněž těžko přehlédnout skoro 2 miliony Vietnamců, kteří museli uprchnout do exilu (včetně té nejtragičtější skupiny – boat people)…

Inu, Američané ve Vietnamu použili více munice, než bylo spotřebováno všemi účastníky 2. světové války dohromady, přitom na počátku války byl komunistický pouze sever země, po deseti letech nesmyslné války byl komunistický celý Vietnam… A dodnes i po půl století stále je…

Snímky Břetislav Olšer

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135