Peter Bachrach s Chananem Ronem…  Snímek Břetislav Olšer

“Byl to tankový pluk americké armády, s nímž jsem se 11. května 1945 dostal až do Berlína. To naše setkání se odehrálo 18. ledna 1945, v den, jak jsme se pozdějio dozvěděli, zahájení židovského povstání ve varšavském ghettu. My jsem ale už byli svobodní. Jel jsem na tanku jako maskot pluku. Ušili mně americkou uniformu a vzali i do Frankfurtu nad Mohanem, kde hlídali tamní Univerzitu, v níž bydlel vrchní velitel generál Eisenhower. Měli spoustu jídla, masa, šunky, salámů, ale nám dávali jen chleba a v malých porcích. Byli jsme totálně vyhladovělí; pár hochů to nevydrželo a tajně se nacpalo k prasknutí. Měli z toho zauzlování střev a smrt. Rád na Američany vzpomínám, protože to byli další lidé, kteří mi zachránili život,” říká důrazně. “Pak jsem se vrátil do Ostravy. Vybavovalo se mi, jak mi otec neustále opakoval: Až se vrátíš, tak nezapomeň: bydlíme na Pivovarské ulici č. 21. když uvidíš zelená vrata, to je náš dům! Našel jsem ho. Matka ho před útěkem zamkla. Jeho vyrabování však nezabránila…”

Dne 27. ledna 1945, podle hebrejského kalendáře 12. Ševatu roku 5705, osvobodila Rudá armáda koncentrační tábor Auschwitz – Osvětim. Přežilo ho jen asi 7 500 lidí. Zavražděno jich však bylo více než 1,1 miliónu; asi 960 tisíc Židů, 75 000 Poláků, 23.000 Romů a Sintů (Cikánů), dále mnoho homosexuálů a Svědků Jehovových. Byl to konec holocaustu, který vyvraždil mj. přes šest milionů Židů… Neuškodí, když zopakuji tato fakta, co se nedají opomenout a je nezbytné pamatovat si je jako memento. Ať se to komu líbí nebo ne… Proseděl jsem hodiny se svými přáteli v židovském státu a natáčel si jejich vyprávění o tom, jak přežili holocaust…

Před čtyřiceti lety přijel Australan Thomas Kenneally do Washingtonu a zašel si tam koupit do obchodu aktovku. Na prodavačově paži uviděl vytetované číslo 173. Zeptal se ho, co to znamená. A muž za pultem byl Leopold Pfefferberg, který mu řekl svůj příběh o tom, jak přežil Osvětim díky Schindlerovu seznamu. Udivený Australan tak poprvé, čtvrt století po druhé světové válce, uslyšel o holocaustu. Vznikla z toho kniha “Schindlerova Archa”, za níž tento australský prozaik získal Bookerovu cenu.

Ortodoxní Židé u Zdi nářků… Snímek Břetislav Olšer

Pak dostala Chana Ringová-Rožanská z Izraele, jedno z dětí, které přežilo Osvětim zásluhou Schindlerova seznamu, dopis od amerického režiséra Stevena Spielberga, že natáčí film o jejich záchraně. Nazval ho “Schindlerův seznam” a všechny vězně, kteří na spásné soupisce byli a této chvíle se dožili, pozval k účinkování v něm, byť jen v rolích statistů. V závěrečné sekvenci filmu se sešli u Schindlerova křesťanského hrobu v Jeruzalémě. Tak se paní Chana postavila po boku mála českých žen, které účinkovaly ve filmu slavného režiséra Spielberga. Ten pak všem vyprávěl, jak zpočátku nechtěl knížku australského spisovatele Thomase Kenneallyho nafilmovat. Měl pocit, že to není práce pro něho. Chtěl dělat jen velkovýpravné sci-fi a tzv. kasafilmy. Do spletitých osudů věčně pronásledovaných Židů se mu nechtělo. Pak se do Spielberga pustila jeho druhá manželka, na rozdíl od té první, Židovky, byla křesťankou. Spielbergova babička se totiž vystěhovala do USA z Ruska, když utíkala před tamními carskými pogromy. Potom učila ruské přistěhovalce anglicky.

“Jak se nám pan Spielberg přiznal, osud jeho babičky bylo to jediné, co o židovství věděl, byť sám byl Žid, i když jeho rodiče židovské tradice již nedodržovali. Manželka mu prý řekla: Když ten film natočíš ty, bude to dobrý film a celému světu ukáže, co to byl holocaust, co to je antisemitismus a jeho důsledky. Tvoje babička byla Židovka, ty jsi Žid. Musíš to pro svůj národ udělat! Tak prý Spielberg natočil velkofilm o vyvražďování Židů jen proto, že ho k tomu přiměla jeho křesťanská manželka…” vzpomíná paní Chana. Na recepci po natočení filmu byla rovněž Schindlerova manželka, které mohla Chana Ringová-Rožanská osobně poděkovat. Zašla za ní. Paní Emílie byla na vozíčku, protože nemohla už chodit. Chana jí řekla: “Já jsem ta holka, které jste dávala vždycky najíst. Teď už mám velkou rodinu. Přežila jsem také díky vám…”

Oskar Schindler byl kontroverzní nacista i zachránce 1 200 Židů. Byl členem nacistické strany NSDAP a německé výzvědné služby Abwehru. Za špionážní činnost proti Československé republice byl ve svitavském hotelu Ungar (dnešní hotel Slavia) zatčen a v Brně odsouzen ke dvěma měsícům těžkého žaláře. Později mu byl trest amnestií zkrácen na polovinu. Narodil se ve Svitavách 28. dubna 1908 v rodině drobného podnikatele Hanse Schindlera a jeho ženy Františky. V roce 1924 musel opustit vyšší školu pro padělání studijních výsledků. Bohém, co miloval ženy, bezstarostný život, auta a rychlé motocykly. Jeho nezkrotnost a konflikty se zákonem jej dovedly k roztržce s otcem, u něhož pracoval. Stal se členem Henleinovy strany SdP a později i Hitlerovy NSDAP. Dne 17. října 1939, po nacistické invazi do Polska, odjel do Krakova, kde v rámci tzv. arizace získal za své špionážní zásluhy jako nucený správce – treuhänder – malou židovskou továrnu na smaltované nádobí.

Přičiněním svých kontaktů a kapitálu bývalých majitelů začal zaměstnávat polské dělníky. Dostavily se armádní zakázky a během roku se stal ze Schindlerovy továrny D.E.F. (Deutsche Emailenwaren Fabrik) prosperující podnik. Zprávy o „lepší situaci” Židů v Schindlerově továrně nezůstaly dlouho utajeny. Byl kontaktován židovskou organizací Joint Distribution Committee, která měla sídlo v Budapešti a setkal se s budapešťským kurýrem. Předal židovskému hnutí odporu v Krakově vyšší částku peněz, dopisy a kurýrovi umožnil fotografování v Krakově. Ve své továrně zaměstnával Židy z ghetta a s jejich hledáním mu pomáhal bývalý účetní židovského původu Isaac Stern, který se snažil v továrně zaměstnat co možná největší počet svých rodáků.

Hana Ringová-Rožanská jako hostitelka… Snímek Břetislav Olšer

Začátkem května 1945 se Schindler obával rychle postupující Rudé armády a chystal se k útěku. Samotní vězni jej v tomto úsilí podporovali. Vytvořili mu doprovod, který měl dosvědčit, že zachránil židovské vězně před jistou smrtí. Na rozloučenou mu věnovali zlatý prsten s vyrytým nápisem Děkujeme. Oskar Schindler 9. května 1945 opustil Brněnec s cílem dostat se do amerického okupačního pásma. S ním odjela skupina vězňů, i jeho žena Emílie. Po výslechu v americkém zajetí a svědectvích zachráněných Židů byl propuštěn a pokračoval v cestě na západ. Působil v Německu, později emigroval do Argentiny, než ho pozvali “jeho” Židé do Izraele…

“Vzpomínám si, že to byl vždycky pro mě velký svátek, když jsem ze svého učitelského platu dávala každý měsíc asi čtvrtinu na fond, který jsme mu vytvořili. Byli jsme všichni skutečně šťastní, když jsme to mohli udělat, dali bychom mu s potěšením to poslední, a když zemřel, byl jako katolík pochován na křesťanském hřbitově v Jeruzalémě, my Židé každý rok chodíme s květinami na jeho hrob…” říká s dojetím Chana Ringová-Rožanská a vzpomíná, jak se našly dosud neznámé a nezveřejněné deníky nacistického “lékaře” Josefa Mengeleho. Psychopatický muž, který měl v Osvětimi na starost selekce, si na 3 380 stránkách zaznamenal události svého života, rozhovory s přáteli, filozofické úvahy i poezii. Říkalo se mu Anděl smrti. Byl milý, pohledný, usměvavý a vždy se choval zdvořile.

Hana Ringová-Rožanská s manželem… Snímek Břetislav Olšer

Deníky však obsahují úplně něco jiného. Hlavně z dob jeho působení ve vyhlazovacím táboru Osvětim-Březinka. Posedlý byl dvojčaty. V mužské nemocnici bloku 15 v táboře B2F nechával děti svléknout a celé hodiny je prohlížel do toho nejmenšího detailu. Poté prováděl hrůzné chirurgické zákroky, často bez anestetik. Docházelo ke zbytečným amputacím, lumbálním punkcím, aplikovaly se injekce s tyfem a byly úmyslně infikovány rány kvůli srovnání, jak každé z dvojčat reaguje.

Aukční síň Alexander Historic Auctions sídlící v americkém státě Connecticut měla z jejich dražby výtěžek 300 až 400 tisíc dolarů. Do aukce šlo kromě deníků i jednatřicet dokumentů podepsaných Mengelem. Písemný materiál pochází z let 1960 až 1975, kdy Mengele pobýval v Argentině, Paraguayi a Brazílii. Dokumenty, ke kterým kupec získá i exkluzivní práva na zveřejnění, mají bezkonkurenční hodnotu hlavně pro historiky. Kdoví, jak to vezmou potomci jeho dvou manželek, které ho postupně opustily. Kdoví, jestli se na tento zvláštní případ vztahují autorská práva.

Poznamenával si v nich i své postřehy z Norimberského procesu, jak je slyšel z rádia, ale i jeho ospravedlňování provozu koncentračních táborů, v nichž provozoval své nelidské pokusy na vězních. Deníky však psal odtažitě, ve třetí osobě a používal pseudonym Andreas, stejně jak během svého života vystupoval pod pětatřiceti příjmeními. “Černoši nám připomínají noc a její nebezpečí… jako havran… temná duše,” poznamenal si ve svých denících. Jak bývá v těchto případech zvykem, aukční síň nezveřejnila totožnost prodejce. Naznačila pouze, že dokumenty nepocházejí od Mengeleho potomků žijících v Německu, nýbrž z Jižní Ameriky, kde se osvětimský anděl smrti v roce 1979 utopil při koupání v Atlantiku.

Když Mengele v květnu 1943 vstoupil do hrůzného světa Osvětimi, byl jediným táborovým lékařem, který sloužil na východní frontě, odkud si přivezl vyznamenání Železný kříž. V Osvětimi dosáhl vrcholu; napřed se stal vedoucím doktorem v úseku BIIe – cikánského tábora, poté byl jmenován šéflékařem v ženském táboře v Březince. Svou reputaci bezcitného cynika získal při selekcích na železničních rampách, kde nově příchozí vystupovali z dobytčích vagonů, aby se setkali se svým osudem. Na každého ukázal hůlkou a řekl „napravo“ nebo „nalevo“.

Rodina Eli Bachnera… Snímek Břetislav Olšer

V železničních transportech pátral po dvojčatech. „Zwillinge, Zwillinge, Zwillinge, dvojčata, dvojčata, dvojčata,“ vykřikoval. Jak měl při své zrůdné falši ve zvyku, nasadil konejšivější tón: „Dejte pozor, madam, dítě vám nastydne. Madam, jste nemocná a unavená po dlouhé cestě; předejte dítě téhle paní a později ho najdete v jeslích.“ Chlapce a dívky z dvojčat poté nutil spolu souložit; chtěl splnit Hitlrevo přání, aby Němky rodily co nejvíc dětí; dvojčat, trojčat a dalších x-čat, jež by doplnily jeho zničenou armádu. Jeho poradcům bylo jasné, že i německá žena je těhotná devět měsíců a tak brzy nebude dostatek Němců pro ovládnutí celého světa.

“Lékaři v Osvětimi dělali také pokusy se sterilizací žen, s kastracemi mužů, zkoušeli na lidech jedy, nakazili je malárií a tyfem, cvičili si na vězních techniky operací nebo je natírali petrolejem a různými solemi. Ženám vyřezávali celé dělohy, u mužů vyvolávali hnisavý zánět měkkých tkání. Mengele dětem vkapával do očí různé chemikálie, aby měly árijsky modré oči, místo toho “zkušební vzorky” často osleply, jindy je dokonce sešíval k sobě, aby “dosáhl organické krevní výměny”…” pátrá Chana Ringová-Rožanská v hrůzných vzpomínkách a zajíká se i po půl století dojetím.

Kolik nacistických zločinců uniklo trestu, kolika z nich pomohl Vatikán i Spojené státy k rychlé emigraci. K jakému jmění přšiy Argentina, Brazílie či Paraguay, když skrývaly Eichmanna, Mengeleho a desítky dalších vrahů, kteří tak unikli Norimberskému procesu a spravedlnosti. Pořád ale ještě žijí Židé a Židovky, které ani dnes nezapomínají, jak Mengeleho osobně poznaly. Zachránila se i Ruth Bachrichová z Prahy, dnes žijící v předměstí Tel Avivu. V Osvětimi-Březinky byla svědkem mnoha tragédií. Její spoluvězeňkyni Ruth Eliášové se v lágru narodila dcerka. Byla ještě kojenec, když si na ni počíhal doktor Mengele a rozhodl se dítě použít pro své zrůdné pokusy.

“Zákazal matce dítě krmit. Zavázal ji prsa, aby dcerku nemohla kojit. Chtěl prý vyzkoumat, jak dlouho vydrží miminko bez jídla. Tak matka požádala lékařku lágru, aby dítě injekcí usmrtila. Doktorka řekla, že ona to udělat sama nemůže, ale dala tu injekci matce. Ta dcerku injekcí usmrtila,” popisuje Ruth Bachrichová čin beznadějného zoufalství matky. “To děťátko se hlady strašně trápilo. Nakonec by stejně skončilo i s matkou v plynu. Když ráno přišel Mengele pro dítě, ukázali mu, že je mrtvé. Bezcitně tento zločinec ještě nazval zoufalstvím šílenou matku bestií, že byla schopná zabit vlastní dítě. A hned ji poslal do práce…”

Mengele odstartoval své pokusy na zdokonalení ideálního německého nadčlověka tím, že se snažil změnit pigmentaci očí vstřikováním různých barviv. Na tyto oční testy použil třicet šest dětí z jednoho baráku v Březince. Výsledkem byly bolestivé infekce a někdy slepota. Po testech už děti k ničemu nebyly, a tak šly do plynu. Na dřevěném stole pak zbyly vzorky očí. U každého bylo číslo a písmeno. Měly barvu od bledě žluté po jasně modrou, zelenou a fialovou. Zajímal se také o trpaslíky. Nalezl liliputánskou hereckou společnost, ve které 7 z 10 členů byli trpaslíci. Často je nazýval „Svojí trpasličí rodinou“ a často na nich prováděl své experimenty. Byl fascinován jejich strukturou, menšími končetinami a normálním trupem. Jednou mu esesmani přivedli dvě děti. Jedno z nich bylo hrbaté. O tři dny později je esesák přivezl zpátky v hrozném stavu. Byly pořezané. Hrbáčka přišili zády k druhému dítěti a k sobě sešité měli i hřbety rukou. Byl cítit odporný zápach gangrény. Jejich rány byly špinavé a děti každou noc proplakaly. Než šly na pitevní stůl… Mengeleho oběti většinou netušily, že vedle krematoria byla pitevna, v níž po skončení pokusu bylo každé dětské tělo odborně rozpitváno. Ze tří tisíc párů dvojčat, které se mu dostaly do rukou, přežila necelá stovka.

Každý den při apellplatzu Mengele vždycky procházel řady nastoupených vězeňkyň a vybíral ty, které byly staré nebo nemocné a nechal je odvést do plynu. “Stála jsem v první řadě na konci. Mangele prošel, jen si mě úkosem prohlédl a šel dál. Byla jsem mladá, vhodná ještě pro práci. Moje matka stála v druhé řadě za mnou, určitě by ji poslal do plynu. Když se Mengele otočil zády, rychle jsem strhla matku na své místo a stoupla si na to její. Když Mengele přišel znovu ke mně, zastavil se a díval se mi do očí, určitě mě poznal, ale nechal matku žít. Prý zítra je také den…” Stal se asi zázrak. Pár hodin poté byly Hanka i její matka a otec vybráni podle seznamu Oskara Schindlera pro práci do jeho továrny na plechové nádobí…

“V Osvětimi byla pro vězně jedna hodina věčností. Moje matka na mě musela v noci spávat, svým tělem mě vždy zalehla. Do baráků chodil doktor Mengele, svítil si baterkou a hledal malé děti či dívky pro své zrůdné pokusy na lidech,” vzpomíná Hana Ringová – Rožanská, která přežila Osvětim – Březinku jen proto, že se dostala na seznam pracovníků v továrně Oscara Schindlera. “Proto mě máma svým tělem přikrývala. Mengele na některých dětech zkoušel, jak dlouho vydrží bez jídla, jiné zavíral do cel, kde je nahé nechal v mrazu, aby údajně zjistil pro německé vojáky na Sibiři, kolik může člověk vydržet v zimě…”

Povzdechne Hana Ringová – Rožanská. Unikla tak dalším zvrhlým pokusům Mengeleho. V mužské nemocnici bloku 15 v táboře B2F nechával děti svléknout a celé hodiny je prohlížel do toho nejmenšího detailu. Poté prováděl hrůzné chirurgické zákroky, často bez anestetik. Docházelo ke zbytečným amputacím, lumbálním punkcím, aplikovaly se injekce s tyfem a byly úmyslně infikovány rány kvůli srovnání, jak každé z dvojčat reaguje. Explantoval a implantoval orgány a údy, sterilizoval dívky, kastroval chlapce a pokoušel se o změnu pohlaví, infikoval své oběti smrtelnými chorobami. Snažil se také zjistit příčinu vícečetného těhotenství, aby se Německo po velkých válečných ztrátách zase zalidnilo. Nutil dvojčata k pohlavnímu styku aby zjistil zda zplodí zase dvojčata. Nedávno ohlásil argentinský výzkumník, že poté, kdy Mengele uprchl do Jižní Americky, pokračoval ve svých experimentech a uspěl při vytvoření „města dvojčat“ s neobvykle vysokým počtem světlovlasých dětí. Mengele navštěvoval město Candido Godoi v Brazílii. Bylo to v době, kdy žil v sousední Paraguay a začal léčit místní ženy. Většina jejich dvojčat byla blond s modrýma očima – což byl vzhled, nejvíce oceňovaný zastánci teorie nadřazenosti árijské rasy, kterou zastával Mengele a další nacisté.

Do osvětimské plynové komory o 210 čtverečních metrech se dařilo nahnat na tisíc lidí (průměrná hmotnost cca 40 kg). Cyklon B byl sem vhazován v plechovce stropem do speciální drátěné klece, což vylučovalo, že by ho padající mrtvoly zakryly svými těly a zabránila tak přeměně jedovatých krystalků nasycených kyanovodíkem v plyn. Smrt nastala za deset minut vnitřním udušením, jelikož kyanovodík rychle ničí veškerý kyslík v krvi a tkáních… Mrtvoly byly pomocí elektrického výtahu přemístěny do krematoria, tam byly vhozeny na pohyblivý pás, na němž předjely před čtyři komanda. První sundávalo mrtvolám prsteny, druhé jim stříhalo vlasy, třetí vytrhávalo zlaté zuby a čtvrté je házelo do kremačních pecí. Zlaté zuby odstraněné z mrtvol byly roztavovány ve zvláštní peci v krematoriu č. 3. Ve vydařených dnech se podařilo takto “vyprodukovat” až čtrnáct kilogramů zlata, které byly posílány do říšských bank…

“Dvacet dětí nás místo koně zapřáhli do vozu, s nímž jsme jezdili po lágru a sbírali nejrůznější věci, hlavně oblečení po lidech, kteří skončili v jednom ze čtyř krematorií. Jejich pece dokázaly za 24 hodin spálit kolem 5000 mrtvol. Čím byly vyhublější, kostnatější, tím rychleji hořely…” vzpomínal izraelský malíř Yehuda Bacon, když jsme seděli v jeho jeruzalémském ateliéru.

Vězni dostávali stravu třikrát denně. Na snídani náhražku čaje nebo kávy a pět gramů cukru. Na oběd byla polévka – tuřín, brambory nebo zelí. Vařila se z odpadků po třídění potravin z transportů. Často v ní byly knoflíky, kousky papíru či zápalky. K večeři opět káva nebo čaj, k němu 300 gramů chleba, asi dvě deka uzeniny, stejné množství margarinu a lžíci rádoby marmelády. V pátky býval “nášup” v podobě neloupaných vařených brambor… Do Prahy se z koncentráku dostal v květnu pětačtyřicátého. Jako jedno z prvních osvětimských dětí.

Inu, do 15. března 1939 žilo v Protektorátu 118 310 českých a moravských Židů, do koncentráků jich bylo posláno přes 81 tisíc, vrátilo se jen necelých deset tisíc…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135