A máme tady Nový rok, šťastné číslo 2013. Nelza však zapomenout ani na chmury minulých let. Čtvrtého ledna uplyne sedm let trvání Šaronova kómatu. A brzy to bude deset roků, kdy byl ještě „buldozer Arik“ plný politických sil a ambicí. Hrdina jomkipurské války a nesmlouvavý protivník Jásira Arafata, jehož vražedným atentátům a intifádám úspěšně čelil.

Bylo časné ráno 28. února 2003 a desítky akreditovaných novinářů měly zbytečně přemrštěný zájem být u toho, když vloží svůj volební lístek do urny šéf nejsilnější politické strany a podle průzkumů jasný vítěz mimořádných izraelských voleb. Tím šéfem byl premiér Ariel Šaron a vítězem jeho pravicová strana Likud, těch šťastných vyvolených mezi tisícovkou žurnalistů, fotoreportérů a televizními kameramanů z celého světa, kteří si mohli „jestřába jestřábů“ a „krále Izraele“ při tomto úkonu zvěčnit, však bylo vybráno pouze dvacet. Víc by se ani do gymnazijní třídy nevešlo.

Musel jsem z domu vyrazit před šestou, abych si definitivně zajistil možnost vyfotografovat premiéra a získat tak v redakci kladné body. Po půlhodině přešlapování jsem šel k prohlídce a musel rozložit své fotoaparáty málem do posledního šroubku. Agent Šabaku dvakrát cvakl spouští naprázdno, aby se přesvědčil, že se přes uzávěrku nedá vystřelit, resp. spoušť že není nárazníkem beretty. Teprve pak mě osobně šéfka bezpečnostní služby odvedla do volební místnosti, kde mi ukázala na čtyřicet decimetrů čtverečních parket mého dočasného životního prostoru a určila tak moje neměnné místo za hlídanou novinářskou zástěnou, kde již měly prestižní decimetry obsazeny hvězdy ze CNN, BBC a Reuters.

Mým průvodcem byl slovenský Žid Tomi Shved, který absolvoval mj. i Šestidenní válku v roce 1967. Stačilo se ho zeptat, jací jsou vlastně lokální Arabové, co si říkají gazanští Palestinci? Odpověděl mi beze slova; rozprostřel přede mnou vojenské noviny BAMACHANE (V táboře), v nichž byly dva rozhovory. Na titulní straně s generálem a ministrem obrany Izraele Moše Dajanem a uvnitř listu článek “DUBCEK be CAHAL” – “Dubček v izraelské armádě” s vojínem ze Západního břehu Jordánu Tomi Shvedem, který se před mnoha roky vystěhoval do židovského státu ze Slovenska. Zatímco generál se snažil uklidnit vášně mezi Židy a muslimy, když tvrdil, že jediné východisko je nabídnout jim vstřícnost a porozumění, vojín, na něhož zbylo pouze místo uvnitř média, měl jiný názor. “Arabové jsou naprosto nevyzpytatelní; každé gesto dobré vůle, naši snahu o mír a přerušení nesmyslné války, považují za naši zbabělost, strach a poníženost. Když vystěhujeme své osady v Pásmu Gazy nebo v Samaří, neberou to jako naši snahu o mír, ale oslavují to jako své vítězství nad strachem podělanými Izraelci…”

Přešlapoval jsem v kreslírně gymnázia Marcuse Ziva na svém půl metru čtverečním a pochopil, že dostat se k premiérovi Izraele je vlastně snadné, stačilo jen splnit tři podmínky: Nesměl jsem mít v objektivu hlaveň beretty, kolem pasu nálož dynamitu a musel jsem mít dobré známé, kteří měli ještě důvěrnější známosti, které si musely myslet, že jsem ten jediný, kdo stvoří na Blízkém východu konečně mír. I přesto jsem měl nejistý pocit; co kdyby na gymnázium zamířil Hamás svoji katušu s dlouhým doletem, nebo vylepšenou raketu kassam…? Pásmo Gazy zase nebylo od Jeruzaléma tolik vzdálené……

Ariel Šaron přišel jako každá správná celebrita až deset minut po osmé a vzápětí bylo v nevelké třídě s vystěhovanými lavicemi přetěsno, protože členové premiérovy ochranky svým počtem předčili i množství přítomných žurnalistů. Následovalo Šaronovo podání ruky se členy volební komise, obligátní odchod za plentu, kde se zřejmě složitě rozmýšlel, má-li dát hlas sám sobě, nebo někomu jinému. Když vykročil z tajemna paravánu, napřed jen ostražitě vykoukl, jako by zaváhal. Bylo znát, že byl věčnými nervy s Palestinci a jim fandícím světem otrávený a především unavený a nemocný. Možná si říkal, že už má odzvoněno a že by patrně bylo ze všeho nejlepší, kdyby Likud prohrál a on se mohl zavřít na své farmě a celou politiku konečně poslat, kam si zaslouží…

Svou jednoaktovku zakončil už zase sebejistým příchodem k urně a vložením volebního lístku s patřičným pózováním na všechny strany. Do zvuku cvakání spouští a záblesků fleší řekl pár vět pouze pro izraelskou televizi. V hebrejštině vzkázal všem plnoletým Izraelcům, aby se v hojném počtu dostavili k urnám, jelikož fakt, že spousta oprávněných voličů byla zatím k volbám lhostejná, ho zjevně dráždil. Bylo to složité; ze čtyř a půl milionu voličů jich k urnám přišla necelá polovina. Důvod? Znechucení únavnou politikou násilí a nejistoty. A také demografie hrála svoji roli; na severu Izraele v Galileji byli Židé menšinou. Zatímco většina izraelských Židů žila ve středu země, majorita izraelských Arabů se usadila na jihu v Negevu a na severu v Galileji.

“Můžete nám to říct ještě anglicky?” žadonil někdo z BBC. Marně.

Prohlížel jsem si zvědavě státníka s nejvyšší nadváhou mezi všemi premiéry světa. Napadlo mě, nad čím asi právě přemítá, jestli vůbec novináře vnímá, a když ano, co si o nich myslí a jestli se bojí, když mu chce ustřelit hlavu každý druhý muslim od Djakarty až po Dallas, nebo zdali se dá na strachu o vlastní život zvyknout. Možná, že ho funkce předsedy vlády a neomezená moc už vůbec nebavily a že by to vše klidně vyměnil za rybaření v Eilatu; jen sám se svojí druhou manželkou a bez věčných studentů asijských bojových umění za zadkem. Nebo by se odstěhoval na řecký ostrůvek. Bylo veřejným tajemstvím, že ho chce koupit a postavit na něm casíno. Nakonec odvolil a nemocně se s přivřeným levým okem, s metr sedmašedesáti centimetry výšky a se sto padesáti kilogramy živé váhy a s ještě větší hmotností své nedozírné, leč vrtkavé moci, odbatolil.

Kolik vody v Jordánu by asi vytlačil ten premiérský metrák a půl člověka, jenž se v ničem jiném zásadním od ostatních nelišil. Přesto byl mnohem těžší, než stejná hmotnost běžného smrtelníka, kterého navíc netížila zodpovědnost za válku a mír, za životy a smrt, a jehož slova neměla ani setinu hmotnosti slov izraelského premiéra. Inu, váha osobnosti je nad váhu všech tukových vrstev… Měl sice stejný metabolismus, stejné vyměšování a jako každému savci mu chyběly žábry, přesto byl jiný. Metrák a půl hmotnosti, k níž se poutala pozornost celého světa, kvůli níž se vedl protiteroristický boj, způsobila na Chrámové hoře takový chaos, že všemožné bezpečnostní rady a parlamenty planety znovu posilovaly obrany vlastních států i svých zájmových teritorií ve zcela cizích zemích.

S fascinací jsem pozoroval toho obyčejně neobyčejného člověka z masa a kostí, s pochroumanými nervy a klouby, a snažil se sám sobě vysvětlit, kde se v tom dýchavičném organismu v temněmodrém obleku vzala moc ovládnout pevný bod nedotknutelného Jeruzaléma a pískat tak, aby se podle něho točila celá zeměkoule. Možná kdyby někdo prozkoumal jeho geny, nebo šedou mozkovou kůru, lidstvo by se konečně dozvědělo, jak se rodí diktátor jen s velmi těžce omezitelnou mocí. Třeba svůj mozek daruje vědě.

Neosobní hlasovací akt skončil a novináři museli zůstat v učebně pod kuratelou vnitřní bezpečnostní služby ještě deset minut, aby Ariela Šarona nedovoleně nevyblýskli a nezabrali kamerou. A probůh, co kdybychom brnkli mobilem arabským ostřelovačům, kterým směrem se premiérova neprůstřelná kolona od gymnázia vydala. Z hlediska fotoreportérů tak byl nejatraktivnější a nejlépe placený úkon mimořádných izraelských voleb 2003 jen šerou minulostí. Mně ten humbuk zvýšil sebevědomí a Likudu počet křesel v knesetu; měl jich už osmatřicet, zatímco konkurenční Strana práce o deset přišla, naopak o devět poslanců si polepšil středový Šinuj, prosazující nenáboženskou vládní koalici, tedy s kýmkoli kromě ortodoxních Židů ze ŠAS – Sefarských strážců Tóry.

Jen zbytek světa dál naivně věřil, že se přece jen stane v Kristově svaté zemi nějaký lurdský zázrak, bude postaven Třetí chrám a něco se změní k lepšímu, nebo alespoň v menší zlo. I to je však nyní ohroženo… Ariel Šaron, spoluzakladatel pravicové strany Likud a donedávna její šéf se rozhodl k šokujícímu kroku. Když se jeho spolustraníci postavili proti vyklízení židovských osad v Gaze a na Západním břehu Jordánu, vystoupil z Likudu a založil stranu Kadima – Vpřed. Její preference se okamžitě dostaly do čela souboje třiceti politických stran Izraele před dalšími mimořádným volbami. Jeho mozková mrtvice ale vše zkomplikovala. Možná je dobře, že o tom neví, že jeho snaha stáhnout vojáky a osadníky z Libanonu, Západního břehu Jordánu a Pásma Gazy stejně nevedla k tolik očekávanému míru. Že jeho Vpřed už učinil první kroky vzad…

“Proklínám tě, Šarone!” křičel na něho zoufale jeden z osadníků ze Samaří, když ho izraelští vojáci násilím v poutech odváděli z jeho vyklízené osady. “Za tuto zradu tě Bůh ztrestá…!” V polovině prosince 2005 utrpěl Šaron lehkou mozkovou mrtvici  a byl hospitalizován v nemocnici Hadassah. Po dvou dnech byl propuštěn, ale 4. ledna 2006 utrpěl novou, tentokráte těžkou mozkovou mrtvici a byl převezen do nemocnice, kde se podrobil třem složitým operacím. Od té doby je v kómatu. Jelikož bylo zjevné, že nebude schopen svůj úřad nadále vykonávat, převzal jeho pravomoci vicepremiér Ehud Olmer. Ovšem 11. dubna 2006 byl vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu prohlášen za trvale neschopného vykonávat funkci předsedy vlády. Ariel Šaron – Ariel Scheinermann, přezdívaný buldozer Arik, utrpěl cévní mozkovou příhodu a už sedmý rok je v tzv. perzistentním vegetativním stavu…

Ariel Šaron počátkem 70. let 20. století koupil ranč zvaný Sykomorová farma v jižním Izraeli na severním okraji pouště Negev, poblíž města Sderot. V roce 2000 zde byla pohřbena jeho druhá manželka Lilly Šaron. O farmu se starali i jeho synové Omri a Gil´ad. Právě zde Šarona postihla v lednu 2006 druhá mozková příhoda, zhruba půl roku poté, kdy prosadil likvidaci židovských obcí v Pásmu Gaza a severním Samaří, a ještě před tím, než stačil prosadit likvidaci dalších obcí v Judeji a Samaří. Pokud by byla pravdivá zpráva, že nelze detekovat jeho mozkové funkce, znamenalo by to, že je mrtev, neboť moderní medicína odvozuje smrt člověka od ukončení funkcí mozku.

Ra’anan Gissin, poradce a osobní přítel bývalého izraelského premiéra Ariela Šarona novinářům sdělil, že lékaři nedokáží najít žádné známky Šaronových mozkových funkcí, ale jeho rodina jej nechce odpojit od respirátoru, protože „věří, že se zotaví.“ Mluvčí Lékařského centra Šeba (Sheba Medical Center) uvedl, že ve stavu Ariela Šarona nedošlo k žádným změnám a je stále v bezvědomí a dýchá s pomocí respirátoru. Loni byl bývalý předseda izraelské vlády byl převezen z nemocnice domů. Třiaosmdesátiletý expremiér bude mít na svém pouštním ranči nadále zajištěnu veškerou lékařskou péči, kterou mu až dosud zajišťovala specializovaná klinika. Že by se mohl zdravotní stav politika výrazně zlepšit, lékaři příliš nepřipouštějí. „Přesun pacienta domů činíme v naději, že se jeho stav zlepší. Nepůjde však o žádný dramatickou změnu v jeho zdravotním stavu,“ řekl izraelskému rozhlasu ředitel nemocnice Sheba Medical Center, která Šarona léčí.

Pár lidí, kteří mohli expremiéra v nemocnici navštívit, uvedlo, že nekomunikuje, reaguje však na vnější podněty. Šaron si údajně i na nemocničním lůžku uchoval robustnost svého těla, která mu vynesla přezdívku buldozer. „Cítíte, že vnímá vaši přítomnost, má otevřené oči,“ popsal Šaronův stav jeho ošetřující lékař Šlomo Segev. „Nejde o absolutní koma, rozhodně ne hluboké,“ dodal lékař. Ranč, na němž Šaron spočinul, hrál důležitou roli i v jeho politické kariéře. Expremiér na něm chystal nejdůležitější rozhodnutí své kariéry: zrodil se tam například plán na izraelskou ofenzivu na Západním břehu Jordánu v roce 2002 či na stažení vojska z Pásma Gazy o tři roky později.

„Naším cílem jako lékařů je zajistit, aby se každý chronicky nemocný pacient mohl léčit se svými nejbližšími doma,“ vysvětlil Šaronův převoz ředitel nemocnice, v níž byl hospitalizován. Od lůžka svého otce neodcházejí synové, kteří se také snaží stimulovat otcovo probouzení. Využívají hudby. Nechávají znít skladby Wolfganga Amadea Mozarta, nejoblíbenějšího skladatele Šarona. I včera byl jeho stav označen za kritický, i když stabilizovaný. Mírně se ale prý zlepšil. Mluvčí nemocnice Ron Krumer odmítl potvrdit zprávu listu Haarec, že rozsáhlému krvácení do mozku, kvůli němuž byl premiér třikrát operován, se dalo předejít včasnou diagnózou.

Někdejší premiér Izraele Ariel Šaron údajně začal reagovat na podněty a také přibírá na váze, přestože je živen nitrožilně. O zlepšení expremiérova zdravotního stavu informoval jeho syn Gilad Šaron. Podle odborníka, který je údajně obeznámen s případem, lékaři až po záchvatu mrtvice zjistili, že Šaron trpí mozkovou amyloidovou angiopatií. Jde o degenerativní cévní mozkové onemocnění způsobované ukládáním patologického proteinu amyloidu v cévách zásobujících mozek. Kdyby lékaři předem věděli o Šaronově postižení angiopatií, nikdy by prý nezačali podávat léky proti srážlivosti krve, jak učinili po první, slabé mrtvici. Zdroj Haarecu řekl, že tyto léky zvyšují riziko dalšího záchvatu mrtvice a krvácení do mozku.

Jak listu řekl jiný lékař, otázkou je, zda se Šaronovo mozkové onemocnění nebo jeho příznaky daly zjistit už z mozkových snímků pořízených po první mrtvici. Pokud se zjistí, že to bylo možné, půjde, zdá se, o velký nezdar nemocnice Hadassa, řekl zdroj. Ale zároveň přiznal, že uvedené patologické změny v premiérově mozku byly obtížně zjistitelné. Izraelský Knesset  přijal zákon, jenž zřizuje výbor, složený z lékařů, rabínů a odborníků na etiku, který určí okamžik smrti, po němž bude možné provést transplantaci orgánů od zemřelého člověka.

Zákonu, který má podpořit darování orgánů a podle něhož bude mít rodina umírajícího právo rozhodnout, zda má být smrt prohlášena při „smrti mozku“, kdy lze jeho orgán darovat, nebo po „selhání srdce“, vyjádřili podporu také izraelští vrchní rabíni Jona Mecger a Šlomo Amar. Logické; pokud není mozek okysličován, nežije, i když srdce na přístrojích tluče dál a plíce dýchají. Tato legislativní úprava se snaží nalézt řešení, které by dovolilo zbožným Židům darovat po smrti orgány bez obavy, že jim budou odebrány ještě před tím, než nastane okamžik smrti podle halachy, židovského náboženského práva, tedy až dotluče jejich srdce…

Inu, život je smrtelná choroba a naděje umírá předposlední, když poslední umírá člověk…

Snímky Břetislav Olšer

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135