Byly to zlaté časy; bez šárky a viru ptačí chřipky H5N1. Zatímco babky draly peří a vzájemně sobě i dětem za pecí naháněly hrůzu bajkami o hejkalech, slibkách a morách, chlapi měli slivovicové párty. V palírně byl zákaz politických pří, mohlo se jen vzpomínat nebo vyprávět vtipy:

Přijde turista k bačovi a ptá se: „Kde se tady u Vás pálí slivovice, dědo?“ A bača ukáže prstem na kostel. „Vidíš ten kostel?“ Turista se vyděsí. „Tam se pálí…?“ Bača zavrtí hlavou. „Tak kromě kostela se u nás pálí všude…

Bůh se snaží dát někomu přikázání, ale odevšak ho vyhazují. Z Ameriky, Evropy… Pak jde takhle po poušti a potká Mojžíše a říká: „Hej, Žide, nechceš přikázání? Mojžíš se zamyslel: „A za kolik?:“ Bůh odpoví: „Zadarmo…“ Mojžíš nadšeně pokyvuje hlavou. „Tak to si jich beru deset…“

Nesem vám noviny, zafárejte do platiny… Snímek Břetislav Olšer

Bylo mi příjemně v tom ospale mírumilovném teple pálenice. Vstřebával jsem nakysle dráždivou vůni švestek, hrušek s jablky i kouř trnkových polen a nepoznával své ještě před týdnem brunátně znepřátelené sousedy, jak se teď růžolící k sobě měli, poplácávali se po zádech, jak můj s mojů, nalívali si čirou tekutinu, čichali k ní, vynášeli do nebe její řetízky a dívali se skrz ní proti světlu, aby ji posléze polykali a přitom slastně mlaskali a s uznalým pokyvováním škytali: Tož herdek, ta píše, ogare…! Od té doby jsem po určitou dobu puberty pevně věřil, že jedině slivovice by byla tím nejlepším receptem na všecky války a nesváry. Alespoň tak to u nás ve vsi fungovalo; jen po svatém přijímání a v palírně se i vyhlášení rváči z pouťových merend přátelsky objímali a halekali, že enem Valaši sú chlapi jako fík a jedna velká rodina…

Ovšem, i na Valašsku, rodina nerodina, jsou to někdy paradoxy… Přijde Josef k šéfovi do kanceláře a stěžuje si: „Šéfe, nemohli byste mi zvýšit plat? Vždyť tu už dělám 10 roků za 8000 Kč měsíčně.“ Šéf se pousměje, nalije Josefovi štamprle borovičky a začne: “ Podívej, Josefe. Je pravda, že vyděláváš 8 000 Kč měsíčně, což je 96 000 Kč ročně, ale rok má 365 dní. Z toho je 52 sobot a 52 nedělí. To je už jen 261 dní. Dál máš 28 dní dovolené a 5 dnů jsi byl nemocný, to je už jen 228 dní. Den má sice 24 hodin, ale ty pracuješ jen 8 hodin, tedy třetinu dne, to znamená 76 dní. Nemluvě o tom, že v roce máme 13 svátků, což jsou dny pracovního volna, a tedy pracuješ jen 63 dní. To je jen o dva dny víc než dva měsíce do roka. No a co chceš víc za práci za dva měsíce? Vždyť vyděláváš skoro 48 000 Kč měsíčně,“ končí šéf náročnou statistiku. „Promiňte, šéfe, nechtěl jsem vyrušovat…“ koktá stydlivě Josef a potichu se z kanceláře vytrácí….

Bydleli jsme uprostřed nejkrásnějších valašských kotárů, sršaté smrky, jedle, borovice, břízy, buky a duby, přes zahradu nám jezdil parní vláček, za nímž se každý večer táhla kometa toho nejkrásnějšího jiskrového ohňostroje, a za kolejemi už byl les. Dubčí, Skalka, Šerka, Janovsko… Zima v něm byla nejkrásnější. Ticho, jen občas zašustil sníh, padající z větví, máchnutím křídel straky, ťukání zobáku datla do kmene znělo jako hromobití, sotva slyšitelné zato byly skoky zajíce a už vůbec neslyšné bylo ekvilibristické hopkání veverky. Zbyly po nich jen hluboké stopy v bělostném prašanu. Ani koně, táhnoucí klády dřevorubců, nebyli v tom sněžném chrámu Paně skoro slyšet. Kromě jejich siláckého odfrkování…

Betlém na Staromáku… Snímek Pavla Olšerová

A u nás doma to už vonělo čerstvou jedličkou od pana lesmistra, lineckým cukrovím, vanilkovými rohlíčky, rumovými kuličkami, plněnými košíčky a polevou malovanými perníčky. Maminka je vykrajovala z těsta ve tvaru zvířátek. K tomu pár vlašských ořechů, balíček fíků a datlí, dvě jablka a sešit na můj další deník, pak dárek nejvzácnější – knížka Plavčíci kapitána Bontekoa. Taková byla moje nadílka desetiletého ogárka pod stromečkem s nepřekonatelnou vůní svíček a prskavek, jejichž třpyt se odrážel v baňkách i očarovaných dětských očích. A do toho purpura, co rozbušila každé dětské srdíčko v nadšení z dárků…

Zlatým hřebem byla událost nejbáječnější – půlnoční mše. Oblékl jsem si  starý železničářský kožich z beraní kůže, válenky, ušanku a vyrazili jsme do skoro mínus třiceti, Bylo plno mrznoucího sněhu, chroupal pod nohama a z celého Hovězí se scházeli pod návrším sousedé, zdravili se, přáli si všechno jen to nejlepší a pak pomalu stoupali ke kostelu. Bylo slyšet varhany, koledy, hřbitov zářil od tisíců svíček. V kostele vonělo kadidlo a zněly úžasné koledy – Tichá noc, Narodil se Kristus Pán, Půjdem spolu do Betléma… Táta se svým basbarytonem zpíval v Rybově mši. Hej, mistře… Mně stačil tenkrát desetník, abych ho vhodil do pokladničky u Betlému před oltářem, za což mi u kasičky sedící figurka malého mouřenína děkovala mnohonásobným ukloněním. To jsem ještě netušil, že se jednou i já podívám do opravdového Betléma, nedaleko Jeruzaléma a Nazaretu…

Vánoce v platinovém dole v JAR… Snímek (ze stativu)  Břetislav Olšer

Po skončení mše jsme se šli ještě poklonit na hřbitov svým drahým. A když jsme se vraceli domů, máma mi půjčila svůj rukávník, abych nemrzl. Připomněla mi noblesní paní lesmistrovou od nás ze vsi, jež nosila čepici, kožich i rukávník ze sobolích kožíšků, jako Anna Karenina. Na ženách se mi ty rozkošně elegantní doplňky moc líbily. Jejich ruce skryté v oválném kožíšku jim slušely víc, než zastrčené hluboko v kapsách. Táta nechal u židovského kožešníka Faixe udělat rukávník i pro maminku. Byl z hebké a levnější králičí srsti.

Hřál jsem si v něm své promrzlé prsty. Maminka si do něho dávala kapesník a modlitební knížku s růžencem. Vypadala s ním elegantně, i když k němu nosila obyčejný zimník a byl jsem hrdý, že jí to slušelo. Později jsem nabyl přesvědčení, že se rukávníky přestaly nosit kvůli lobby rukavičkářů a samoobsluhám, jež zatěžovaly ruce žen taškami s nákupy. A pak jsme byli zpátky ve vytopeném pokoji, kde to v kamnech hučelo z řezin a praskalo z polínek, která táta vždycky v létě nasekal v lese z krkošek, odpadu po dřevorubcích.

Čas oponou trhnul a já se ocitl ve světě, z něhož jsem se vždycky poctivě vracel domů na svátky vánoční. Až ta cesta na jih černého kontinentu. Vánoce v JAR pro mě byly napůl pracovní, když jsem fáral v Rustenburgu skoro kilometr pod buší za účelem reportáže z jihoafrických platinových dolů. Než jsem se vzpamatoval z toho, že v dolech na platinu se běžně kouří, že ani v administrativě nepracuje žádná žena a ty z řad černošek se vdají, až když za ně rodina zaplatí určitý počet krav, byl tady Štědrý večer s půlnoční mší. Mezi asi šedesáti rustenburskými kostely většinou protestantskými, jsou jen dva tři katolické. A do toho, v němž byli křtěni synové mých známých, se vydáváme, já katolík s ateistou Jardou, na půlnoční. Nejdeme po chroupajícím sněhu po chodnících mezi dvoumetrovými závějemi, ale jedeme nočními pětadvaceti africkými stupni Celsia toyotou. Chci mít vše z první ruky, proto vyrážíme asi hodinu a půl před započetím bohoslužby. Za okny domků Rustenburgu nevidím rozžaté žádné vánoční stromečky.

Buď vůbec nejsou anebo se rozsvítí až následující den večer. Búrové jako protestanti slaví Štědrý večer 25. prosince. Neslyším ani oslavné vyzvánění kostelních zvonů, a když přijedeme ke katolickému chrámu, vidím, že jsme na velkém parkovišti teprve třetím autem. Předpokládám, že ta první dvě patří faráři a kostelníkovi, tedy dvěma hlavním organizátorům duchovního života zdejších protestantů a katolíků. Nemýlím se. V kostele si připadám jako v sále kulturního domu. Nikde žádné církevní okázalosti, honosné oltáře, pozlacené sochy, stěny pomalované biblickými výjevy. Kněz v civilu stejně jako kostelník roznášejí texty písní, nikde žádné ornáty ani kadidlo, ministranti ve svátečních komžích nechodí rozsvěcovat svíčky na oltář. Nejvíc mi vadí, že nezní v celé své mohutnosti tóny varhan, doprovázené zpěvem koled.

Všechno na světě je ralativní… „Dva žáci ješivy rozmlouvají o Eisteinově teorii relativity. „Já naprosto nechápu,“ přiznává David, „jak mohou být dvě stejně věci současné různé?“ nechápe. „Já ti to hned vysvětlím,“ odpovídá Davidovi Izák. „Kdyby se ti touhou narozpálené nahé děvče posadilo na klín, každá hodina by ti připadala jako okamžik. Ale kdyby ses ty nahý posadil na rozpálenou plotnu kamen, každý okamžik by ti připadal jako hodina…. To je přece jasné, ne…?“

To, že v Africe nebude během Vánoc sníh a mráz, to jsem pochopil, ale že v katolickém kostele bude chybět na půlnoční nazdobený vánoční strom, betlém s klanějícím se černouškem a varhany, doprovázející farníky při zpěvu koled, to mě zklamalo. Před židlemi, seřazenými do schůzovních řad, byl řečnický pult, vedle stůl a za ním na stěně kříž, jediný symbol posvátnosti tohoto místa. Nervozně jsem čekal, kdy se chrám zaplní a lidé začnou zpívat koledy. Věřil jsem, že se katolíci celého světa dávno spojili. V Rustenburgu zpívali věřící krásně, ale jediná melodie neodpovídala některé z těch, které jsem už z dob svého ministrování tak důvěrně znal. Byla to divná půlnoční. Zvedli jsme se, což s povděkem přivítali kolem stojící farníci, jimiž byl najednou chrám zcela přeplněn. Asi padesát jich ještě stálo venku, protože se jednoduše dovnitř nevešli. Už jsem před sebou měl vidinu bramborového salátu a kapřího řízku…

“No nazdar!” vyjeknu, když se podívám na parkoviště. Jardova toyota stála v čele, za ní byla asi stovka dalších vozidel, která zcela blokovala jakýkoli výjezd. “To snad není možné!” zahromuje Jarda a přidá několik peprných slov. Naštěstí v češtině, takže jim kousek dál stojící věřící nerozumí. Ale jako ateista si to mohl dovolit. “To je na další dvě hodiny…!” Mýlil se, bohužel. Seděli jsme v autě a vykouřili všechna marlbora. Trvalo to skoro tři hodiny. Pak pobožnost končí a lidé začínají pozvolna vycházet z kostela. Vlastně napřed si v bohulibé vánoční náladě asi ve dvě hodiny v noci dlouze přejí hodně štěstí a zdraví, největší zdržení je v tom, že si takto podávají ruce všichni se všemi. Dohromady to mohou být tisíce dlaní.

Ve tři hodiny ráno si po nejdelší půlnoční svého života sedáme konečně do křesla v hale u Jardy, na řízek a salát už nás dávno přešla chuť, zato uklidňujících vypálených švestkových porcí z mnou dovezeného valašského moku do sebe obracíme nepočítaně. Následující Hod boží vánoční registruji proto až hodinu po poledni, když mě Sylva dostrká k bazénku a strčí mě do chladivého skupenství, kterému se dá v té chvíli říkat bez rouhání voda vzkříšení. Jarda se nezúčastňuje, je schopný komunikace až v den, v němž má u nás svátek Štěpán. Vánoce jsou zkrátka prima období. Ať si říká kdo chce, co chce. Ale ne v daleké cizině. Štědrý večer je přece vymyšlený jen proto, aby se blízcí lidé alespoň jednou v roce sešli u společného stolu.

Aby si udělali radost. Objali se, popřáli si všeho dobrého. U Sylvy a Jardy jsem se sice cítil jako ve své nejbližší rodině, byli báječní a laskaví, ale jistě mi prominou, doma je přece jen doma. Proto doufám, už všechny příští svátky shonu, nervů ve frontách v obchodech, úklidů, pečení a přejídání, potíží se žlučníkem, ale také čas pohody, vůně purpury a třpytu v očích z lásky i z prskavek, si užiji ve zdraví a štěstí u té své opravdové rodiny…

Inu, Vánoce jsou báječnými svátky, ať jsou v Betlémě nebo pod Jižním křížem, ale doma je doma…

PS: V zemi apartheidu se vyprávějí i odpovídající anekdoty:  Na slavnostní večeři vyprávěl antisemita o své cestě po Africe: „Bylo to něco nádherného. Představte si, že jsem za celou tu dobu nepotkal ani jedno prase a ani jednoho Žida.“ U stolu to lehce zašumělo. Pak se ozval hlas židovského hosta: „To je ale škoda. To jsme my dva mohli lehce napravit.“ Antisemita škodolibě zareagoval: „Ale? A jak?“ Žid s úsměvem odpověděl: „Mohli jsme tam jet spolu…“

Ani vzpomínka na americký anrtisemitismus není k zahození…V newyorském metru sedí černoch a čte noviny. Přisedne si vedle něho Žid, nakoukne mu přes rameno a vidí, že ty noviny jsou v hebrejštině.
Zakroutí hlavou: „Pane, to Vám nestačí, že jste černoch…?“

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135