Mnichov měl zachránit Evropu před válkou a proto vydala Československo, aby „osvobodila“ Sudety, údajně anektované a jejich německé obyvatele diskriminované Čechy. Koncem roku 2012 zase OSN hlasovala pro Palestinu, kvůli údajnému šikanování Pásma Gazy Izraelem. Jediným státem z EU, které nezvedlo ruku pro Palestinu bylo Česko. Že Izrael a Protektorát Böhmen und Mähren nejsou jedno, protože židovský stát vojenský dominuje nad svými protivníky a že má na své straně největšího spojence, tedy USA? K čemu to ale bude v roce 2050, kdy bude Evropa zásluhou EU muslimská, s Islámským právem šáriá…?

Mnichovská dohoda (též označována také jako Mnichovská zrada či Mnichovský diktát) byla podepsána 29. září 1938 v Mnichově. Zástupci čtyř zemí – Neville Chamberlain (Velká Británie), Edouard Daladier (Francie), Adolf Hitler (Německo) a Benito Mussolini (Itálie) – se dohodli, že Československo musí do 10. října odstoupit pohraniční území Sudety Německu. Zástupci československé strany byli přítomni, ale k jednání samotnému nebyli přizváni.

Všechna vyjádření a sliby z celého světa o závazcích vůči bezpečnosti Izraele připomínají podobné závazky vůči Československu v roce 1938 a tlak vyvinutý na českého prezidenta kvůli oddělení Sudet. Po všech daných slibech a garancích nacistické Německo okupovalo českou část Československo a ukončilo tak jeho existenci vytvořením Protektorátu Böhmem und Mähren. Češi nezapomněli, což byl jeden z důvodů, proč Česká republika v OSN hlasovala 29. listopadu 2012 proti přiznání statusu nečlenského pozorovatelského státu Palestinské správě. Nečas není proti samostatnosti Palestiny, ale trvá na tom, aby se dodržely dohody z Oslava, v nichž se jasně hovoří o tom, že obě smluvní strany musí spolu jednat k případě závazných jednání. A toto jednání Abbáse s OSN bylo jednoznačně jednostranné.

Jeden z domů chudobných Palestinců… Snímek Břetislav Olšer

Důsledkem Mnichovské dohody přišlo Československo o soustavu pohraničních pevností, kterou začalo budovat už v roce 1934. Nutno také podotknout, že v Československu byla v té době vyhlášena všeobená mobilizace, kterou vyhlásil předseda úřednické vlády gen. Jan Syrový, jenž byl jmenován poté, kdy slovenská vláda Milana Hodži podala demisi. Přijala totiž Nótu francouzské vlády, která jí nařizovala odevzdat Německu pohraniční území, kde žije víc než 50 procent Němců. Česká republika dokázala během 5 dnů shromáždit 1 500 000 vojáků a byla připraveno se bránit. Armáda však jako celek na konflikt se soupeřem typu Německa nebyla a asi ani nemohla být připravena.

Bylo v ní zhruba 20 procent zcela nespolehlivých vojáků německého původu. Překvapivě loajální se ukázali maďarští a rusínští odvedenci. Také nákladně budovaný systém pevností ještě nebyl zdaleka ukončen, chyběly těžší zbraně, vybavenost protitankovými kanóny byla zhruba poloviční a na bývalých hranicích s Rakouskem byly pevnosti teprve narychlo budovány po obsazení Rakouska Německem v březnu 1938. V porovnání s Německem byla největší nerovnováha v letectvu, které by po případném útoku asi přestalo brzy existovat, a Němci by tak dosáhli absolutní letecké dominance.

Kdoví, na kterou stranu zdi tito palestinšttí kluci patří…? Sníměk Břetislav Olšer

Oficiálně se latinský termín Palaestina začal používat po potlačení druhého židovského protiřímského povstání v roce 135, kdy Šimon bar Kochba prohrál a spousta Židů, kromě více než půl milionu zabitých a umučených, se vydala do diaspory v cizině. Mnoho Židů však nadále v Judaei zůstalo a jejich potomci tam žijí podnes. Termínem Pelišah – Palestina, podle Filištínů, nahradili Římané původní název Judaea, aby se vymazala jakákoli vzpomínka na židovský národ, který během necelého jednoho století dvakrát povstal proti Římské říši… Pak císař Hadrián zakázal Židům judaismus, popravoval jejich učence a nesměli používat, ani vlastnit pět Mojžíšových knih – Tóru. Na místě Jeruzaléma nechal postavit římské město Aella Capitolina, do kterého byl Židům vstup zakázán. Stalo se hypoteticky to, co o více než tisíc osm set roků později udělal Hitler s Židy i ČSR. Napřed norimberskými zákony proti Židům, poté po Mnichovu, když Čechy a Moravu přeměnil ve virtuální název Protektorát Böhmen und Mähren. Hitler poté vedl válku s celým světem, stejně jako Římané…

Když museli Římané odtáhnout, vstoupili v roce 635 do Jeruzaléma muslimové a tzv. palestinské území se dostalo pod vliv islámu. Poté křesťané vedli pár “křížových výprav” a vyhlásili Jeruzalémské království, v 16. století se stala Palestina součástí Osmanské říše, aby se na konci I. světové války po porážce osmanského Turecka změnila v britský protektorát… Takže tato “hrdinná Palestina” nikdy ve své tisícileté historii neměla svůj stát, svého vůdce, ani svůj jazyk palestinčinu, natož nějakou kulturu. Dnes se ale hrdě hlásí ke kultuře arabské a k islámu, když k oběma se dostali až v sedmém století. Židé, kteří podnes mluví hebrejštinou a měli spoustu králů a vůdců, a prý vládli tomuto území “jen” 414 roků? Kolik roků na něm vládli lokální Arabové, co si říkají Palestinci…?

Umělý stát Palestina byl napřed vazalem Římanů, potom Byzantijců, vojsk chalífa Umara II, dalších muslimů, Osmanů, evropských křižáků a nakonec Britů. Dvě izraelská království měla každé ve své historii na 40 panovníků a vládců i svůj jazyk hebrejštinu, Desatero, Starý zákon, bohatou kulturu i architekturu – dva Chrámy. Jen tak mimochodem získali vědci židovského původu 171 Nobelovu cenu… Duben až květen let 1947- 48 byl poté přelomový čas pro vznik novodobého státu Izrael. Rezoluce č. 181 Valného shromáždění OSN z 29. listopadu 1947 odhlasovala rozdělení bezprizorního státního útvaru “Palestiny” na židovský a arabský stát. Byla tím jen napravena římská pomsta po poraženém židovském povstání Šimona bar Kochby. A tak jako přišel i odešel název Protektorát Böhmen und Mähren, možná zmizí i nouzové pojmenování Palestina.

Očekávaná pomoc Československu od Francie a Sovětského svazu se ukázala být málo pravděpodobnou; Francie nepomohla ani Polsku a pomoc Sovětského svazu závisela na přesunu Rudé armády do Československa, ale ani Polsko, ani Rumunsko nedaly svolení k průchodu sovětské armády přes svá území a byly připraveny své území aktivně bránit. Zrada Izraele je podobností vůbec však ne čistě náhodnou. Existuje totiž už tzv. EUROMED, který zajišťuje pro křesťanskou Evropu posílení populace mimořádně rodivé ismlámských žen. EU tak zradila křesťanskou tradici, kdy za účelem vzrůstu porodnost předá moc islámu. V roce 2050 by mělo být na starém kuntinentu přesd 80 milionů vyznavačů islámu a islámského práva šaría. Izrael pochopil, že stejně jako kdysi ČSR nemůže dnes ani Izrael věřit mezinárodnmu společnství.

Pasmu Gazy dnes šéfuje Mišál a Haníja, tenkrát byl v čele Sudet Henlain. V Mnichově zradily ČSR stejně jako dnes Izrael evropské velmoci, čímž vyšachovaly Rusko, které bylo ochotné nám pomoci. Nyní naštěstí USA nikdo nevyřadil ze hry, takže Izrael má pořád svého silného partnera. Obdobné při srovnání Izraele a Protektorátu Böhmen und Mähren je to, že Československo bylo tehdy jedinou demokratickou zemí regionu, stejně jak odnes je jedinou demokracií na blízkm východu Izrael.

Důvody pro české hlasování jsou v tom, že míru lze dosáhnout jen dvoustrannými jednáními. Známe to z naší minulosti z jednání se Slováky v roce 1993. Druhým důvodem jsou staletí trvající židovsko-české vztahy, vedoucí od Masaryka přes podporu Izraele ve Válce o nezávislost až k Havlovi. Dnes největší kritik Česka je EU, jehož program EUROMED (Euro-Mediterranean Partnership), nazývaný “barcelonským procesem”, počítá s přistěhováním až 80 milionů muslimů do zemí sedmadvacítky do roku 2050? Předběžný odhad těchto migrantů má vyrovnat demografický úbytek v celé Evropě. Zrada její křesťanské tradice? Vypočítavost Barrosových socialistů? Kam vítr, tam plášť, vlastně čádor a nikáb…? Usnesení tzv. barcelonského procesu podepsaly kromě členů EU i Maroko, Alžírsko, Tunisko, Egypt, Jordánsko, Palestinská správa, Sýrie, Libanon nebo Turecko a další. Podepsal též Izrael, zřejmě v naivní víře, ale spíš pragmaticky, že když EU nedbá na jeho bránu proti islámu, že mu alespoň tak uleví od “mírumilovných” muslimů.

Starý kontinent však není vstřícný vůči muslimům jen povolováním přistěhovalectví vyznavačů islámu. Nemalé finanční sumy pro muslimské země jsou snad ještě významnější. Zabývají se tím dárcovské konference, např. v Paříži; Palestinci zde během ní získali od západních zemí příslib darů ve výši až 7,4 miliardy dolarů, jež by měly být použity na realizaci snu palestinské samosprávy o Palestinském státu. Nejvíce peněz věnovala, kdo jiný, Evropská unie – 650 miliónů dolarů. Následují Spojené státy s 555 miliony dolarů a Saúdská Arábie s 500 miliony dolarů. Konference v Paříži se účastnili zástupci 68 států a 20 světových organizací.

EU se asi škrábe za ušima nad svým přemrštěným sobeckým lidumilství a čím dál víc se zamýšlí nad obřími donorskými částkami, které už byly věnovány na rozvoj i modernizaci Afriky a výsledky žádné. Jde o 12 miliard eur pro subsaharskou Afriku v roce 2004 a přes 5,3 miliard eur pro střední Afriku, co v letech 2005 až 2006 zmizely v “černé díře”. Může za to politika diktátorských režimů, který myslí pouze na svoji kapsu a nikoli na pokrytecky deklarované národní zájmy. Třetí nevětší muslimskou zemí v EU je už nyní Německo, které si muslimy doslova hýčká. Na 120 tisíc muslimů z třímilionové islámské komunity v SRN tak bude mít největší mešitu v v německém Kolíně nad Rýnem.

Už brzy nebudou turisté obdivovat jen kolínskou katedrálu, ale i minarety, které v Ehrenfeldu postaví Turecko-islámské unie (Ditib). Projekt bude stát kolem 20 miliónů eur (497 mil. Kč) a zaplatí ho příspěvky 800 sdružení patřících k Ditib. Rozhodnutí podpořili němečtí sociální demokraté, zelení, liberálové a levice. Kolínský starosta Fritz Schramm projekt obhajoval tvrzením, že velkoměsto jako Kolín potřebuje centrální mešitu: “Nehodí se, aby se muslimové modlili v halách starých fabrik a na zadních dvorech“. Kupole moderní stavby má dosahovat 35 metrů a po stranách vyrostou dva 55 metrů vysoké minarety.

Jen v EU je momentálně průměrná porodnost bělošských maminek 1,3 dítěte na rodinu. Podle průzkumu by to však muselo být minimálně 2,11, pod toto číslo lze ošekávat vymření národa. Žádná kultura na světě nepřežila, pokud neměla porodnost nad 1,9 dítěte na rodinu. Za vším ale nehledeje rodičku, nýbrž islámskou imigraci, jež od roku 1990 tvoří asi 90 procent veškerého evropského přistěhovalectví. Zatím to nejvíc pociťuje Francie. Za necelých čtyřicet roků by měla být Francie islámskou zemí… Stejný osud čeká i Velkou Británii, kde už je přes tisíc mešit, některé přestavěné z kostelů, v Nizozemsku bude mít islám většinu už za patnáct roků a ještě dřív bude ruskou armádu tvořit z téměř poloviny muslimové.

Jen Německo prý vydrží s přechodem na islám až do roku 2050. Za 20 roků má být v Evropě také zásluhou programu EUROMED počet muslimů více než 104 miliony. Rovněž ohledy na „nové seveřany” jsou zřejmě přehnané. Podle statistik se ve Skandinávii výrazně zvýšila kriminalita. Zatímco v USA je spácháno kolem čtyř tisíc trestných činů na sto tisíc obyvatel, v Norsku, Švédsku a Dánsku je to více než dvakrát tolik. Evropské perspektivy nejsou růžové ani v jiných zemích. V roce 2050 bude v Rakousku podle demografů každý pátý školák muslim, protože tamní muslimky rodí v průměru pět děti, zatímco katoličky jen dvě.

Libyjský vůdce Muhamar Kadáfi v roce 2008 prohlásil: “Proč umírat za islám? Nepotřebujeme už teroristy ani sebevražedné atentátníky. Přes 50 milonů muslimů v Evropě ji sami změní za pár desítek roků na islámský kontinent…” Je to jako v pohádce O Smolíčkovi pacholíčkovi. Neposlouchal svého kamaráda jelena, pustil k sobě Jezinky falešnice a bylo zle. Únos a zlé vyhlídky. Naštěstí byl zlatorohý kopytník poblíž a vše dobře dopadlo. Také neustále slyšíme kolem sebe, blíž a blíž, hlasy muslimských Jezinek. Prý pusťte nás do civilizované Evropy, jen si odpočineme od strádání ve své vlastní zemi… A my je pouštíme, ještě jim vyhovíme ve všem, co si vymyslí, tiskneme jim korány…

Ve Francii se doporučuje učitelům, aby v osnovách vynechali autory urážející muslimskou víru, včetně Voltaira a Diderota, a podobný osud čeká Darwina. V mnoha třídách se raději neučí o holocaustu, neboť to uráží muslimské city. Součástí britského právního systému se nedávno staly muslimské soudy, pracující podle práva šária. Ve Francii najdete čtvrti, kam se nedoporučuje vstup ženám bez šátků na hlavách. Nedávno mladí muslimové v Bruselu ubili skoro k smrti chlapíka, který pil na ulici o ramadánu… Nastala už doba učit se od Churchilla a připomenout si jeho slova z roku 1942: „Nikdy neustupujte, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, v maličkostech ani velkých věcech, o kus ani o kousek, ledaže byste ustoupili cti a dobrému mravu. Nikdy neustupujte před nátlakem, nikdy se nepoddejte zdánlivě zdrcující převaze nepřítele.“

“V Izraeli jsou několik stovky mešit a minaretů, kolik je synagog v Pásmu Gazy, v Iráku nebo Íránu a Afghánistánu…? To je jasná odpověď, v čem a jaký je rozdíl mezi judaismem, křesťanstvím a islámem…” řekl mi lakonicky podplukovník izraeleské armády v důchodu Peter Bachrach v Haifě. “Když se omylem ocitne izraelský voják v Ramalláhu, je zlynčován a pověšen na pouliční svítilnu, to samé se může stát každému Židovi. Podáte Palestinci ruku na usmířenou, plivne vám do tváře, protože mu připadáte jako slaboch a zbabělec. Je tedy islám mírumilovné náboženství…?” ptá se kamarád Tomi Shved v Tel Avivu.

Smolíček pacholíček si nedal říct a Jezinky už mají v jeho sedničce nejen tři prstíčky, ale celou dlaň a ruku… Kdepak se zlaté parohy asi pasou? Ve čtvrtém muslimském ráji…? “Multikulturalismus je zdvořilé ustupování roztahovačnému hostu, který vás postupně vytěsňuje z vašeho příbytku,” řekl zavražděný nizozemský režisér Theo van Gogh a měl zatraceně pravdu.

Inu, tak už máme, co jsme Lisabonskou smlouvou chtěli mít. A jednou s láskou vzpomeneme na mnohé Romy, co jsou sice bordeláři, ale naši; kam se hrabou na panovačné muslimy a jejich petrodolary za naši submisivnost, navíc schopné se odpálit v plném školním autobuse jako sebevražední atentátníci…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135