Jakmile zkrátka nastoupí ruský tým na led, ještě se ani nezačalo hrát a už naši Zárubové, Dusíkové, Vichnarové a další komentátoři brečí, jaký to zase bude masakr. Pak se srazí 120kilový Rus Arťuchin s Michálkem nebo s Rachůnkem a je oheň na střeše. Celá česká výprava najednou zapomíná na přímé přenosy NHL, kdy se baví společně s obecenstvem, jak jsou tvrdé nájezdy a rvačky tím správným adrenalinem pro diváky. Jen si připomeňme sestřihy, kdy se hráčí mydlí jak o život a ne jen do sebe žduchají, jako my s Rusy. Co ale má dělat notně přes dva metry vysoký a skoro 120 kilo bez výstroje těžký ruský hráč?

Vždycky se “bodyčkovalo” a byl z toho náramný povyk. Tedy, pokud by srazil náš hráč hráče soupeře. Už to slyším Dusíky a Záruby: „Dal mu za vyučenou, ukázal, že se nebojíme, vyučil ho, dal mu jasně najevo, kdo je tady pánem v tvrdosti…“ a další ohraná klišé. Ale nedej Bože, že by se někdo dotknul českého hráče. Arťuchin sice najel do českého hráče, možná si přišlápl, ale ani to nebyl krosček, ani ho hokejkou nenarazil na mantinel, ani ho holí neudeřil do tváře, ani ho jí nebodl. To jsou podle mě ty pravé prasárny, ale tělo na tělo, rameno na rameno…? Prostě nájezd, možná nečekaný, ale žádný zdvižený loket, maximálně rameno. Že byl hráč bez puku? To myslíte vážně? Co má dělat např. obránce, když blokuje soupeře, aby nemohl přijmout přihrávku, když puk je v moci spoluhráče. Má snad hrát jako v rukavičkách a zametat led až do své brány, aby soupeř snadněji střílel?

Kdo je fanda hokeje, ten je každý den nalepený na obrazovce, aby sledoval utkání kanadsko-americké hokejové ligy. Těch brutálních zákroků, nájezdů, krosčeků, krve, jak u řezníka, kdy hráči doslova létají vzduchem jako hadry na holi. A diváci šílí nadšením. Kdo se bojí, nesmí lesa. Jsou pyšní, jaké mají na ledě hrdiny, co mají pro strach uděláno. Každý tým v NHL má svého ranaře, který chrání hlavní hvězdy týmu a chodí na led, když je potřeba si s protihráči něco vyříkat „ručně“ nebo vzít na sebe úlohu mstitele. Se svými 198 cm a 106 kg byl David Kočí k takové úloze předurčen. A též se s ním chlubíme… “Při tréninku v dresu Colorada Avalanche jsme dělali hlavně box a jakýsi wrestling neboli zápas ve stoje, kde jsme se jeden druhého snažili dostat na zem….” říká spokojeně Kočí.

Sedmadvacetiletý pražský rodák-hokejista David Kočí má asi velmi zvláštní povahu, zřejmě se ho kultura příliš nedotkla. Bitky k pobavení diváků a nabuzení týmu jsou pro něho hlavní pracovní náplní. Něco jako barový vyhazovač, ovšem za poněkud vyšší honorář… Dosud v elitní lize NHL odehrál na 40 zápasů, nepřipsal si však ani jeden bod, zato nasbíral skoro dvě stě trestných minut. Naštěstí zřejmě i v NHL platí rčení o Božích mlýnech a o tom, že jak se do lesa volá, tak se občas i ruka zlomí. Útočník Tampy Bay sice pěstní souboj s Coltonem Orrem z New Yorku Rangers v utkání NHL vyhrál, podle listu Tampa Tribune však za své dílčí vítězství zaplatí čtyřmi týdny s rukou v sádře na marodce. Nedávno se uvedl v pražské Spartě. Disciplinární komise hokejové extraligy zastavila Davidu Kočímu z pražské Sparty činnost na pět zápasů. Kočí v pátek v Brně fauloval u hrazení domácího Róberta Petrovického a po následné bitce dostal dva vyšší tresty…

Ach, ty nešťastné Collinovské pochybnosti Čechů, co ale vědí, že “Drulák nemá ču.áka…” K tomu ještě věta boxera Konečného; bezdotykové fauly na Rezka a Davida Limberského… A Berdychova „nespravedlivá“ prohra s Andy Murraym, kdy britský tenista měl na své straně bezvětří, zatímco český hráč na protistraně si nedokázal poradit s uragánem…

A pak stačila maličkost, porazit 6. října v Kyjevě, v ostře sledovaném souboji úřadujícího šampióna Zaurbeka Bajsangurova. Nestalo se. Hned po prvním úderu, který dostal, prý začaly Konečného pálit oči. Nevěděl, co se děje. Oči měl lehce zarudlé. Jasný zánět spojivek, což se “běžně” po jediném úderu v průběhu sekundy stává… Osočit soupeře z podvodu nechtěl, i když pochybnosti v něm zůstaly. Ví, že použití nedovolené látky na rukavicích prakticky nelze prokázat. Holt, inteligence převysoká… Rusové vyhráli turnaj v hokeji se skóre 14:2, Češi propadli až na dno, se skóre skoro obráceným…. Alespoň, že máme vítězství českých tenistů v Davisově poháru, kdy pro nemoc nemohli hrát světové špičky – Djokovič, Nadal ani Federer a Nalbandian…

Inu, nejlepší náplastí na fandovské zraněné srdce může být anekdota o IQ ve slovenštině, jelikož čeština není zase tolik zvukomalebná řeč… A především ukáže jasně na blce a na výjimečné sečtělé jedince, mezi které, jak také jinak, čeští kopálisti či mušketýři se zahnutý klacky rozhodně nepatří… Živí se prostě poněkud jinak. nemají prostě čas na studium, soukromý tryskýš k holiči do Londýna lítá moc krátký čas a klubovní pokladny zase tolik černých fondů nemají, aby se řepka olejná-silikonová nějak dostatečně „opeřila“…

Prvý školský deň na americkej strednej škole predstavuje učiteľka nového žiaka, Sakiro Suzukiho z Japonska. Hodina začína a učiteľka sa pýta: “Uvidíme, kto ovláda kultúrnu históriu Ameriky? Kto povedal: Dajte mi slobodu, alebo ma zabite?”

Hrobové ticho v triede, len Suzuki zdvihne ruku: “Patrick Henry, 1775 vo Philadelphii.”

“Výborne Suzuki”, a kto povedal: Toto je národ a národ nesmie zhynúť?”

Suzuki sa postaví: “Abraham Lincoln, 1863 vo Washingtone”.

Učiteľka sa pozrie na žiakov a vraví : “Hanbím sa za Vás, Suzuki je Japonec a pozná americkú históriu lepšie ako vy.”

Zozadu sa ozve tichý hlas: “Bozkaj nás v riť, zasratý Japončík!”

“Kto to povedal?” zvolá učiteľka.

Suzuki bez vyzvania odpovedá: “Generál McArthur, 1942 v Guadalcanale, a Lee Iaccoca v 1982 pri valnom zhromaždení firmy Chrysler.”

Trieda je celkom ticho, len vzadu sa ozve: “Je mi z toho na grcanie!”

Učiteľka kričí: “Kto to bol?!?”

Suzuki odpovedá okamžite: “George Bush senior japonskému premiérovi Tanakovi v priebehu obeda, Tokio 1991.”

Jeden zo študentov sa postaví a otrávene povie: “Môžeš mi ho vyfajčiť…!”

Učiteľka hystericky: “A dosť! Čo to má znamenať?”

Suzuki bez mihnutia oka: “Bill Clinton Monike Lewinskej, 1997 vo Washingtone, oválna pracovňa Bieleho domu.”

Ďalší zo študentov vstane a zreve: “Suzuki je hromada sračiek!”

A Suzuki opäť v pohode: “Valentino Rossi pri Veľkej cene motocyklov, Brazília 2002.”

Celá trieda prepadne hystérii, učitelka upadá do zúfalstva, plieska dlaňou po katedre, dvere sa otvoria, vojde riaditeľ a kričí: “Kurva, taký bordel som ešte nevidel!”

A Suzuki, viac-menej len pre seba: “Poslanec Fico ministrovi financií Miklošovi pri schvaľovaní štátneho rozpočtu, Bratislava 2005…”

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135