Černobílý šátek – kúfiji, který se stal Arafatovým symbolem, si údajně palestinský vůdce vůbec poprvé nasadil před více než půl stoletím v Praze na kongresu Mezinárodního svazu studentstva. Psal se rok 1956. Když 17. března 1989 přiletěl Arafat znovu do Prahy, přivítal ho člen předsednictva a tajemník ÚV KSČ Jozef Lenárt a po tomto uvítání následovalo setkání s generálním tajemníkem Miloušem Jakešem. Možná se radili, jak by teroristé OOP pomohli proti sametové revoluci…

Dnes čeští antisemité opět neví, která bije. V podvečer se sešli na Staroměstském náměstí, aby protestovali proti návštěvě premiéra Izraele Benjamina Netanjahua, který přijel osobně poděkovat Petru Nečasovi za jeho statečnou podporu židovského státu. Antisemité pořád jen s tichou vzpomínkou na „francouzák“ Husáka s Arafatem něco mleli o uznání Palestiny samostatným státem. Ani slovo o tom, že byly porušený tzv. oselské smlouvy mezi Izraelem a Palestinskou autonomii, ani o tom, že se vede tajná válka; Fatáh kontra Hamás. Ten první ovládá kousek Palestinské správy v Judeji a Samaří, kde před nedávnem zatkl stovky příslušníků a vůdců Hamásu a uzavíral podniky, školy a instituce s Hamásem spojené.

Ten má ovšem v moci Pásmo Gazy. Západní břeh Jordánu a Pásmo Gazy jsou ale od sebe vzdálené zhruba sto kilometrů. Jakým koridorem přes izraelské území by byla takto rozdělená Palestina spojena? Nebo mají antisemité ze Staromáku nějaký jiný plán…? Abbásova Judea a Samaří je jen “záhumenek” Pásma Gazy, kde pevně vládne Hamás a Hanejja. “Hamás skrytě doufal, že jednání v OSN skončí fiaskem. Tím se Abbásova vláda rychle přiblíží konci a Hamásu vzrostou preference. Taková je údajná jednota Palestinců, které spojuje pouze nenávist vůči Izraeli…

Loutková vláda Palestinské správy premiéra Fajjáda, loajální k předsedovi autonomie a Fatáhu Mahmúdu Abbásovi, dělala ještě nedávno všechny možné kousky, jen aby porazila konkurenta z Pásma Gazy – Hamás. Proto před časem schválila zákon proti praní špinavých peněz. Chtěla jím zastavit financování Hamásu ze zahraničí. Před šesti roky navíc ztroskotal mírový plán USA, známý jako Cestovní mapa (Road Map to Peace). Byl přerušen milicemi Hamásu, jež zahájily v Gaze válku proti Fatáhu a hustě obydlenou oblast u hranice s Egyptem následně ovládly. Přitom izraelská vláda z roku 2000, vedená tehdejším premiérem Ehudem Barakem, provedla nebývalé ústupky, mj. nabídkou nového arabského státu na více než 95 procent území Judeje, Samaří, Pásma Gazy a východního Jeruzaléma.

Hamás už obsadil Pásmo Gaza a zadarmo tak získal i tisíce automatických pušek M16 a Kalašnikov, spoustu dělostřeleckých granátů a raket, včetně velkého množství výbušnin, nášlapných min, tun munice i spousty ozbrojených džípů a transportérů. Ty Fatáhu v průběhu uplynulých let v rámci “oselských” dohod dodaly Egypt, USA a Izrael, aby si jeho policie udělala sama pořádek s teroristy. Mluvčí Hamásu trval na své filozofii čistek a potvrdil svoji výzvu k zavraždění všech vedoucích představitelů Fatáhu, které označil za „psy, poslušné svých izraelských pánů.“

Rozšiřoval seznam se jmény několika desítek vedoucích představitelů Fatáhu, které má za přisluhovače amerického satana a za spiklence USA, s cílem svrhnout Hamás. První z předáků Fatáhu už byli popraveni, i když se skrývali třeba v Egyptě a převlékali se za ženy… Těžké boje opět propukly v Gaze, kde Hamás udeřil na klan spojený s rivalským Fatáhem, vedou k přílivu uprchlíků z řad Fatáhu do Izraele. V bojích zahynulo devět osob – 3 z Hamásu a 6 z Fatáhu – a dalších nejméně 88 bylo zraněno. Izrael otevřel hranici s teroristickou entitou Pásma Gazy pro prchající čelné představitele Fatáhu a přijal řadu zraněných…

Geneze spirály násilí v Pásmu Gazy byla složitá. Napřed definitivní výsledky palestinských parlamentních voleb z ledna 2006 potvrdily vítězství Hamásu. Radikální palestinské hnutí obsadilo v novém parlamentu 74 křesel, zatímco dosud vládnoucí hnutí Fatáh jen 45. A aby toho nebylo málo, pouštěl židovský stát po etapách na své území přes hraniční přechod v Erezu palestinské uprchliky, zejména členy Fatáhu, kteří prchali před běsnícími teroristy Hamásu. Najednou byl “sionistický fašistický okupant” dobrý, aby jim poskytl azyl před pronásledováním jejich soukmenovci, kteří každého zrádce trestali smrtí. Vše tedy skončilo úprkem tisíců Palestinců do Izraele i na Západní břeh Jordánu a jejich hlasitým voláním, “že raději budou chtít znovu okupaci izraelských vojáků, než vládu znenáviděného Hamásu”…

Dalším „gestem dobré vůle“ vůči vládě Palestinské správy Mahmúda Abbáse bylo rozhodnutí premiéra Izraele Ehuda Olmerta z roku 2007 udělit milost dalším 110 palestinským Arabů, v současnosti hledaným izraelskými bezpečnostními silami. Krok následuje rozhodnutí odvolat zatykače proti 178 členům Abbásova Fatáhu. Zdroje Palestinské samosprávy navíc uvádějí, že mnoho z těchto propuštěných bojovníků bude moci obdržet až 60.000 šekelů (300.000 českých korun) za vrácení svých zbraní. Například za pušku M -16 obdrží „změnivší“ se terorista 55.000 až 60.000 šekelů (275.000 až 300.000 korun), za automatickou pušku Kalašnikov 15.000 šekelů (75.000 korun) a za pistoli 12.000 až 24.000 šekelů (60.000 až 120.000 Kč).

Chcete další příklad „utrpení lokálních Arabů, co si říkají Palestinci“. Ti, kteří při svém „vlasteneckém boji proti okupantům z Izraele“ dostali trest do 5 let vězení, dostávají měsíčně 1.400 až 2.000 šekelů (přibližně 7.000 až 10.000 českých korun). Avšak teroristé, kteří si odpykávají trest 10 až 15 let, už mají 6.000 šekelů (30.000 korun), ti, kdo dostali trest 15 až 20 let vězení, si snadno přijdou na 10.000 šekelů (50.000 korun) a ti, kdo dostali od 20 do 30 let, mají jistých 12.000 šekelů (60.000 korun). Nejvyšší tresty přitom dostali lidé, kteří plánovali, řídili a účastnili se úmyslných sadistických masakrů izraelských mužů, žen a dětí.

Přitom nikdo soudný se už dnes ale nediví, že palestinští Arabové mají pod izraelskou „okupací“ lepší nejen bytové podmínky, než mnozí mladí lidé v ČR. Polovina Arabů v autonomii má vlastní byt, asi procento bydlí ve vile, zbytek v domcích. Informuje o tom studie Palestinského centrálního úřadu. Přes 40 procent obyvatel v autonomii vlastní auto. 47% počítač a 97 procent satelitní přijímač. V 10 procentech domácností žije tři a více osob. Průměrný byt má 3,6 pokojů.

Přesto 4. května 2011 slavnostně podepsali Abbás a Hanejja smírčí dohodu mezi oběma palestinskými stranami. Ty by podle ní měly vytvořit společnou vládu a do roka uspořádat volby. Jsou to však takoví “přátelé doslova až za hrob”, že se nesetkali v Gaze ani v Ramalláhu, ale pro jistotu až v Káhiře. Uvědomují si české hlásné trouby antisemitismu, že však Abbásův mandát vypršel už v roce 2009, nicméně ve funkci byl udržován Izraelem a Spojenými státy coby figura sice nelegitimní, ale zato poddajná a proto vhodná. Ostatně, vůdce Hamásu v Gaze Ismaíl Hanejja už vyzval Abbáse, aby v OSN „nežebral o státnost“, neboť tím jen „uráží hrdost palestinského lidu“. „Podporujeme ideu státnosti, ale nejdřív musí přijít osvobození,“ zdůraznil přesný opak toho, co Izrael a k čemu USA a část Západu včetně České republiky Abbáse tlačí.

Pak předseda palestinské samosprávy Mahmúd Abbás pokorně přiznal v rozhovoru pro izraelskou televizi, že „Dva roky po druhé světové válce udělal Arabský svět velkou chybu, když odmítl plán OSN na rozdělení tehdejší mandátní Palestiny na židovský a palestinský stát…“ Nabídku Organizace spojených národů podle rezoluce OSN č. 181 měli podle Abbáse Arabové v roce 1947 přijmout. Když o rok později vznikl Izrael, následovala arabská prohra ve válce s novým státem. “Byla to naše chyba, chyba všech Arabů…” dodal.

Svoji vizi přednesl nedávno též Abd al-Katif al-Mulhim, penzionovaný vysoký důstojník saúdského námořnictva. „Kdybychom uznali v 1948 Izrael, nemuselo dojít k převratům v Libyi, Sýrii, Jemenu a Súdánu. Při všech těchto převratech bylo zneužito problému palestinských Arabů. Také Írán, nearabská země, zneužívá palestinskou kartu k odvrácení pozornosti od vnitřních problémů. Diktátor Chomejní by netvrdil, že osvobodí Jeruzalém skrze Bagdád, a Ahmadínežád by nevyhrožoval zničením Izraele, přestože tam zatím neposlal jediného íránského vojáka…”

Procitli rovněž Arabové z východní části Jeruzaléma, kteří po zprávách o dělení města teď obléhají úřadovny izraelského ministerstva vnitra, aby vyplnili žádosti o udělení občanství. V této části města žije přibližně čtvrt milionu Arabů, z nichž však jen asi dvanáct tisíc má izraelské občanství, zbytek má v drtivé většině občanství jordánské, tedy „občanství palestinské autonomie.“ Pokud by tito Arabové přestali být izraelskými rezidenty, přišli by měsíčně o sociální podpory, přídavky na děti a další dávky v objemu statisíců dolarů.

„Padne-li Izrael, padneme s ním my všichni“, napsal pro londýnské Times bývalý španělský premiér Jose Maria Aznar. „Opouštěním Izraele ukazujeme, jak hluboko jsme klesli. Nezapomínejme, že Izrael je v celém regionu nejlepším přítelem Západu…“ Česko, jediná země Evropy, bylo spolu s USA proti tomuto kroku Valného shromáždění OSN protestovala nezvednutím ruky.

Inu, kam asi chodí Evropská unie na tu drzost a že jí není trapně kritizovat někoho, kdo se brání islamizaci starého kontinentu, který chce EU sama programem EUROMED obsadit více než 80 miliony muslimů…? Prý proto, že muslimky mají vyšší průměr porodnosti než Evropanky a tak zachrání existenci starého kontinentu…

Snímky Břetislav Olšer

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135