Flag of Hamas.svgČeskoslovenští komunisté  v roce 1988 uznali „banánový“ Stát Palestina a v únoru 1989 zřídili V Praze velvyslanectví Státu Palestina, tedy zastoupení teroristické Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). A pozvali si k tomu i arcivraha Jásira Arafata. Přitom soudruzi dobře věděli, že tato teroristická organizace vznikla v roce 1964, tedy před červnem 1967, tzn. v době před Šestidenní válkou, kdy ještě nebylo co „okupovat“ a tedy ani co „osvobozovat.“ Ale něco přece jen měli na triku; trnem v oku jim bylo, je a bude území, které židovskému státu právně přisoudila už Liga národů, předchůdkyně OSN. „Osvobození“ Palestiny by se rovnalo konci Státu Izrael. Navíc komunisté dobře znali Palestinskou národní chartu, ve které stojí v článku 9: „Ozbrojený boj je jediná cesta k osvobození Palestiny.“ Předseda Abbás byl povinen ještě před hlasováním v OSN předložit doklad, že tento článek byl už odstraněn, jinak by Arafatovi Izrael nepovolil existenci Palestinské autonomie a neudělal by z něho prezidenta tohoto virtuální území.

Snímek Reuters…

Izrael totiž na základě Dohody z Osla, resp. z Washingtonu, uznává Palestinskou samosprávu a musí s ní spolupracovat. V případě, že vznikne stát Palestina, byť jako pouze jako nepozorovatelský stát, budou negovány Oselské dohody a s nimi i právní rámec pro vládní, ekonomickou nebo bezpečnostní spolupráci. Konec nastane též se zachováváním základní infrastruktury jako jsou dodávky vody a elektřiny do palestinskoarabských enkláv. Přestože Arabové křičí, jak je Židé šikanují, skutečnost je zcela jiná.

Přičiněním izraelských vědců bude mnohem víc odsolené vody zásluhou desalinačního zařízení také v Aškelonu, ostřelovaného Hamasem z Gazy, který bude používat metodu reversní osmózy, jež přidá k již existujícím odsolovacím stanicím ve městě 120 milionů m3 vody. Na konci roku 2013 by pět podobných zařízení mělo vyrábět okolo 540 milionů metrů krychlových užitkové vody, což je okolo dvou třetin její izraelské domácí spotřeby. Bezesporu něco z ní kápne i pro Palestinskou autonomii, ovšem ani kapka pro stát Palestina. Oselské dohody jsou Oselské dohody a bez nich…? Tak dlouho se chodí se džbánem….

V Dějinách Izraele se mj. píše: „Po porážce Německa, Rakouska-Uherska a Osmanského chalifátu v r. 1918, vítězné mocnosti nakreslily novou mapu světa. V Evropě bylo obnoveno nezávislé Polsko a objevily se nové celky: Československo, Jugoslávie, sjednocené Rumunsko, nezávislé baltské republiky. Osmanská říše měla tedy být přetvořena na národní státy Turků, Arabů, Kurdů, Židů a Arménů. Svěření mandátní správy bylo součástí přípravy vytvoření těchto národních států.  Co se týče Palestiny, Velká Británie se zavázala tzv. Balfourovou deklarací z 2. listopadu 1917 pomoci vytvořit tam “židovskou národní domovinu”. Arthur James Balfour, britský ministr zahraničí, vysvětlil, že byl motivován “přáním dát Židům místo, které jim patří ve světě, neboť je nespravedlivé, aby velký národ zůstával bez vlasti.” Balfourova deklarace byla schválená Spojenými státy, Francií a Itálií. Na konferenci v San Remo byla pak připomenuta jako argument k tomu, aby Velké Británii byl svěřen mandát nad Palestinou a 24. července 1922 Rada Společnosti národů potvrdila uložení exklusivního mandátu nad Palestinou Velké Británii a oficiálně jí vyzvala, aby “umístila zemi do politických, administrativních a hospodářských podmínek umožňujících vytvoření Židovské národní domoviny….”

Sir Winston Churchill tehdy prohlásil: „Je jenom spravedlivé, aby židovská diaspora byla sjednocená a aby mohla mít ústřední národní domovinu. A jaké jiné místo by to mohlo být, ne-li Palestina, země se kterou jsou Židé spojeni tři tisíce let hlubokým, intimním způsobem? Domnívám se, že to bude dobré pro svět, pro Židy, pro Britskou říši, ale i pro Araby, kteří žijí v Palestině a kteří se budou moci podílet na výdobytcích a pokroku, který sionismus přinese.” Tak vznikl „rodný list“ Státu Izrael. Velká Británie pak byla pověřena realizací rozhodnutí Ligy národů. Rezoluce OSN č.181 z 29.listopadu 1947 byla pouhým doporučením, právně nezávazným.

Dnes na pár hodin přiletí do Prahy ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová. Chce podpořit firmu Westinghouse v tendru na rozšíření Jaderné elektrárny Temelín a zastaví se též za premiérem Petrem Nečasem, aby mu poděkovala za jeho podporu USA a Izraele, se stejným záměrem se v Česku objeví též o den později předseda vlády Izraele Benjamin Netanjahu; chce osobně ocenit odvahu Petra Nečase. Osobně nemám Bibiho příliš v lásce, nepadli jsme si do oka, když jsem se v roce 2003 akreditoval na mimořádné volby na tenkrát jeho ministerrstvu zahraničí, ale jsem pro novodobý Izrael a proto respektuji izraelskou pravici, stejně jako všichni moji přátelé, co přežili holocaust. Netanjahu mě nepříjemně překvapil, když v roce 1994 svolal v Jeruzalémě příznivce pravicového Likudu, který veřejně po mírových dohodách s Arafatem  z Washingtonu v roce 1993 kritizoval Rabina jako zrádce, vzdávajícího se Země izraelské… Brzy poté byl Rabin zastřelen Jigalem Amirem, ortodoxním Židem…

Tento boj izraelské levice a pravice je přesto demokratický, stejně jako je Izrael jedinou demokratickou zemí na Blízkém i Středním východu, navíc má současný premiér židovského státu ve své rodině hrdinu. V roce 1976 byla proslulá brigáda Sajeret Golani poslána do Entebbe v Ugandě, kde zachránila 246 židovských rukojmích letu 139 společnosti Air France, který unesli právě na povel Arafata přes Athény teroristé z OOP. Záchranná operace byla brilantní a úspěšná, ale zahynuli při ni čtyři rukojmí a velitel operace Joni Netanjahu, bratr izraelského politika Benjamina Netanjahua. Během své služby v izraelské armádě velel Golanské brigádě (Golani Brigade) Zohar Dvir, který se pak stal velitelem elitní izraelské protiteroristické jednotky Jamam, což byla zvláštní policejní jednotka. Byla sestavena v roce 1974 jako výsledek pragmatického rozhodnutí po útoku muslimů na osadu Ma´alot, kde členové Demokratické fronty pro osvobození Palestiny zaútočili na školu a zabili 26 žáků a učitelů.

Kéž by se vrátila doba vřelých vztahů Čechů k Židům v období, kdy sám T. G. Masaryk čelil i fyzickým útokům svých studentů, kteří ho napadali za jeho postoj v kauze Hilsner-Hrůzová. Skutečnost, že i samotní Židé si vážili a ctili T. G. Masaryka, vedla slovenské židovské přistěhovalce do Palestiny k tomu, že svůj kibuc nazvali právě jménem prvního československého prezidenta. Výrazně tomu napomohla i tzv.hilsneriáda, aféra kolem Žida Hilsnera, jenž měl spáchat rituální vraždu křesťanské dívky. Masaryk ještě jako profesor se proti tomuto nařčení tvrdě postavil a málem splakal nad výdělkem. “O rituální pověře jsem znal knihy berlínského theologa Starcka, který vypsal vznik a historii té pověry. Řekl jsem svůj názor o věci spisovateli Münzovi a on to oznámil veřejnosti v Neu Frei Presse. Tím jsem se dostal do té mely… Začali mě v tisku tlouci. Pak řekli o mě, že jsem za to placen od Židů…”

„Padne-li Izrael, padneme s ním my všichni“, napsal pro londýnské Times bývalý španělský premiér Jose Maria Aznar. „Opouštěním Izraele ukazujeme, jak hluboko jsme klesli. Nezapomínejme, že Izrael je v celém regionu nejlepším přítelem Západu…“ Česko, jediná země Evropy, bylo spolu s USA proti tomuto kroku Valného shromáždění OSN protestovala nezvednutím ruky.

Inu, kam asi chodí Evropská unie na tu drzost a že jí není trapně kritizovat někoho, kdo se brání islamizaci starého kontinentu, který chce EU sama programem EUROMED obsadit více než 80 miliony muslimů…?

Snímky Břetislav Olšer

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135