Tak začal Petřin židovský příběh. V říjnu 2003 poznala svého dnešního muže Eliho, o několik měsíců později definitivně odjela do Izraele, kde se v listopadu 2004 vzali. V březnu 2005 se jim narodil syn Ovádija. V Izraeli se po počátečních peripétiích usadila v Beer Ševě. Už jako Oranit Machlufová…

„Ja osobně s Džabariho likvidací žadný problém nemám – ostatně, kdo jen trochu dával v hodinách literatury pozor, určitě ví, že „z hlediska vyššiho principu mravního není vražda tyrana zločnem. A třebaže Evropu zatim nikdo neostřeluje, měli by se její představitelé trochu vice zamyslet – letos nehodlají na hlavním náměstí v Bruselu vztyčit vánoční strom, aby neuráželi náboženské cítění členů zdejší muslimské komunity. Letos je to vánoční strom – co to bude za rok? Požadavek hidžábu u všech žen ve státní správě ?“ říká Oranit Machluf. Natáčení příběhu o ní, podle mé knížky „Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi“, několikrát přerušila siréna, varující před raketami z nedalekého Pásma Gazy.

Beer Ševa je metropole izraelského distriktu a zároveň největší město Negevské pouště, často označované jako hlavní město Negevu. Doslova na dostřel od Pásma Gazy. V roce 2005 měla 185 500 obyvatel, dnes žijí ve městě především židovští imigranti z arabských zemí a z bývalého SSSR. Nechybí však ani Židé z České republiky. Patří mezi ně i Petra Linhová, hebrejsky Oranit Machluf. Před několika lety mi poslala roztomilý e-mail. Přímo z Izarele. Chtěla mi poděkovat za mé knihy o židovském státu. Slovo dalo slovo, vlastně e-mail dal e-mail a já se dozvěděl další zajímavý příběh.

Narodila se v roce 1975 v Praze. Její otec pracoval jako rozpočtář v Metrostavu, matka je původním povolaním knihovnice, ale přes třicet let pracovala jako sekretářka v domově důchodců. Oba rodice jsou nepraktikující křesťané. „Vychovávali mě i mého staršího bratra Michala v přesvěčení, že až přijde čas, zvolíme si v otázce víry svou vlastní cestu. Svých rodičů si nesmírně vážím za to, že mé rozhodnutí stát se Židovkou naprosto respektovali. Byli první, kteří mi po návratu z Londýna blahopřáli ke konverzi a měli z toho, že jsem si svůj sen splnila, opravdu upřímnou radost…“

Po ukončení základní školy plánovala studium na střední knihovnické škole. Nebyla však přijata, takže se rozhodla pro knihařství. Od dětství milovala knihy a tato vášeň jí zůstala podnes. V roce 1993 obdržela výuční list a zároveň se přihláila na dvouletou maturitní nástavbu. Našla si své první zaměstnání jako prodavačka v Himi’s Jeans-Kenvelo. Tato firma je izraelská – a právě tady se poprvé setkala s Izraelci.

„V květnu 1995 jsem odmaturovala. Zhruba půl roku poté jsem Himi’s Jeans opustila. V roce 1996 jsem si našla dočasné zamestnaní jako kontrolorka v jednom z objektu Židovskeho muzea. V té době jsem se už učila hebrejštinu, takže jsem si mohla jazyk zkoušet přimo v praxi. Navíc jsem měla neomezený přístup do všech objektů Židovskeho muzea. Dostala jsem se tak na místa na Starém židovském hřbitově, kam běžný návštěvník nemá přístup, či do staré mikve…“

Od roku 1997 pracovala ve společnost Matana, jež zajištovala cesty do Terezína, Plzně či K. Varů pro zahraniční turisty, vstupenky do divadel nebo prohlídky Židovského Města a obědy v košer restauracích. V Jubilejní synagoze poskytovalä i výklad o historii synagogy. Zároveň začala studovat roční pomaturitní jazykovou nástavbu pro zdokonalení angličtiny. Od roku 2000 pracovala v luxusním obchodě Erpet na Staroměstském náměstí v oddělení skla Moser. Po několika měsících získala místo v obchodu společnosti Museum Shop přímo proti Staronové synagoze; šlo o prodej židovské literatury, suvenyrů a rituálních předmetů. Měla možnost plně využít znalosti angličtiny, hebrejštiny a částečně i ruštiny, jakož i znalost judaik. Obchod si po několika mesících převzalo Muchovo muzeum.

„Jednoho dne do obchodu vkročil ON. Byl to mladý Izraelec Eli, který s přítelem putoval po Evropě. Byla to láska na první pohled. V Izraeli jsem se po počátečních peripétiích usadila v Petach Tikva a nakonec v Beer Ševě, konvertovala k tzv. progesivnímu judaismu, vdala se za Eliho a dnes jsem matkou krásného syna Ovádii. Chanuka v roce 2010 byla pro nás opravdu výjimečná – dne 1 tevetu – 18. prosince 2010 – v sedmý den svátku, se nám, s pomocí Boží, narodila dcera Liron bat Elijahu. Věříme, ze narodit se na Svátek světel je dobré znamení…“

Ale bylo to i těžké, někdy si připadala, že se snaží rozbít hlavou zeď. Hlavně proto, že misrad ha – pnim odmítal uznat její reformní konverzi a ona zase odmítala plazit se před ortodoxními rabíny jen proto, abych mohla dělat ortodoxní konverzi, která by stejně byla jen formalní. „Vzhledem k mému těhotenstvi jsme se nakonec s Elim dohodli, že se necháme oddat konzervativíim rabínem a potom uzavřeme občanský sňatek v zahraničí. Než jsem však měla pohromadě potrebné dokumenty, byla jsem v příliš vysokém stupni těhotenství, takže na odlet na Kypr nebo do Prahy ještě pred narozením Ovádija nebylo ani pomyšlení. Asi to zní směšně, ale po narození syna jsem byla podle židovského Náboženského práva vdaná, podle izraelskych zakonů svobodná. Ovadija tak neměl zpočátku vůbec izraelské občanství a v jeho dvoujazyčném rodném listě odmítli bez drahých DNA testů uvést jméno jeho otce.  Pak se ale vše obrátilo k dobrému a Ovadia je Izraelec…“

Poslední obyvatelé Beerševy byli Byzantinci, kteří město opustili v 7. století, po dobytí města Araby Beer Ševa rychle zpustla. V 19. století ji evropští cestovatelé popisovali jako zničenou, pouze s jedinou studnou a několika beduínskými obyvateli žijícími v blízkém okolí. O rozvoj města se začali starat až otomanští Turci  na přelomu 19. a 20. století. Kvůli kontrole Beduínů postavili na konci 19. století policejní stanici a později i železniční stanici se spojením do Gazy a Aškelonu. V průběhu britského mandátu nad Palestinou zůstala Beer Ševa malým administrativním centrem.

Podle plánu OSN z roku 1947 měla Beer Ševa připadnout budoucímu arabskému státu; během Války o nezávislost však Izraelci v říjnu 1948 město dobyli, když vytlačili egyptskou armádu, která ji obsadila v květnu 1948. V 50. letech Izrael vybudoval nové moderní město, v roce 1970 zde byla založena Ben Gurionova univerzita. Od roku 1990 Beerševa zažívá výrazný nárůst obyvatel díky židovským imigrantům z bývalého SSSR. Po dlouhou dobu zde nebyly žádné teroristické útoky, 31. srpna 2004 bylo však ve dvou autobusech zabito 16 lidí, k útokům se přihlásilo hnutí Hamás. 28. srpna 2005 byli sebevražedným atentátníkem na autobusovém nádraží vážně zraněni dva příslušníci ochranky.

„Můj manžel dnes pracuje ve stavební firmě, já jsem doma s dcerkou Liron bat Elijahu a synem Ovadijem, který tak, jak to předepisuje i naše progresivní forma judaismu, absolvoval v osmém dnu svého života brit mila, tedy obřízku, “ říká Petra-Oranit. „Naučila jsem se už docela dobře hebrejsky, každý měsíci chodím do posvátné očistné lázně mikve. Mé jméno Oranit vychází zřejmě ze základu slova ,or´, co se překládá jako světlo víry…“

A tak žije už téměř deset roků v Izraeli. Češka, která konvertovala k neortodoxní formě judaismu. Je pyšná na své přátele, s nimiž se seznámila v kurzech lidových tanců v Beer Ševě, kde se věnuje také indickým tradicím. Blízký je jí také český konvertita Petr Rafael Chvátal, žijící v Jeruzalémě, momentálně v Austrálii, se vyučil v Liberci jako sklenář, pak pracoval v Pardubicích u Pozemních staveb a Českých drah. Před zhruba třemi roky se vystěhoval do Izraele, kde se oženil s australskou Židovkou.

Oranit má všakl hlavně starostlivého manžela Eliho, který je synovi Ovadijovi i dceři Liron bat Elijahu oporou, stejně jako jeho rodina, jež se do Izraele pristěhovala v roce 1950 z Iráku. Patří k tzv. jehudei mizrach. Její tchýně Rachel pracovala několik let jako hospodyně u bývalého předsedy vlády Ariela Šarona.

Inu, Beer Ševa dala štěstí další české Židovce, kromě ní zde žije i Slovenka Tamara Sucharová, výtvarnice a galeristka, vyznamenaná v Praze Kafkovou cenou…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)