Po 42 letech života v zemi svých praotců se koncem roku 1990 po infarktu na dovolené ve Švýcarsku vrátil přechodně na deset let do České republiky, aby se zde snažil vždy pár měsíců v roce uspořádat jako předseda dění v ostravské Židovské obci. Takový je stručný životopis dnes pětaosmdesátiletého Petra Bachracha, který už přes šedesát roků žije v izraelské Haifě.

„Víte, Izraelci mi moc sympatičtí nejsou. Sami jste přežili holocaust, přesto utiskujete a zabíjíte Palestince…“ řekl jsem mu tenkrát bez okolků. „Nebudu ti na to nic říkat, jsi inteligentní kluk. Až se vrátíš, řekneš mi, co říkáš na Izraelce…“ usmál se shovívavě a já odletěl do Tel Avivu, poznal židovský stát, byl v Gaze, na Golanských výšinách, v Jordánsku i na hranicích s Libanonem a musel uznat, že kdyby se Židé nebránili arabským nájezdům, mohli by svůj sen o vlastním státu zabalit. „Máš pravdu!“ sypal jsem si po návratu popel na hlavu. „Byl jsem v Gaze i na Golanech. S lokálnímu Araby, co si říkají Palestinci, to bez aktivní obrany zkrátka nejde…“ přiznal jsem právo Izraele na svoji obranu.

Moravští Židé v Izraeli… snímek Břetislav Olšer

 

Západní břeh Jordánu… Snímek Břetislav Olšer

Z velitele tanku, kapitána a poručíka skončil jako 50letý podplukovník v záloze…Dnes je Peter Bachrach (85) členem vedení “Yad Labanim – Paměti synů”, což je sdružení rodičů, jejichž děti byly zabity během šesti izraelsko-arabských válek. “Mým úkolem je pouze kontrolovat, jak na 32 školách Haify dbají na památku svých studentů, kteří padli na frontě. Je jich jen z haifských školních zařízeních asi 1 800, celkem v Izraeli jich bylo zabito na 26 tisíc. Jen z Vojenské akademie v Haifě je přes tři sta padlých absolventů. Ve škole, do níž chodil i můj syn Doron, je to na padesát obětí… Ve válce Mír pro Galileu poprvé bojovali vedle sebe otcové i jejich synové…”

Komise Paměti synů zasedala včera v Tel Avivu a rozhodla, že bude iniciovat zavedení předmětu izraelské historie, v níž by se žáci povinně učili, jak absolventi jejich školy bojovali za existenci státu Izrael. „Když jsem byl v jedné ortodoxní základní škole, šokovalo mě, že její žáci vědí, kdy bojoval Naspoleon u Waterloo, či jak zahájil Punské války Hanibal na slonech, ale nemají ani zdání, co je to jomkipurská nebo šestidenní válka, o datu vzniku Izraele ani nemluvě. Ptal jsem se ředitele, co v jeho škole s 29 zabitými vojáky činí pro připomenutí izraelských hrdinů, řekl mi, že na jejich počest postavili novou synagogu. Znám takové alibisty, co tvrdí; vy za nás budete umírat, my se za vás budeme modlit… Na moji otázku, co mají zabití vojáci s náboženstvím, jen zalapal po dechu. Dnes už jsou i v této škole na důstojné nástěnce fotografie padlých žáků a popis jejich statečných činů…“

Už jsem byl v Izraeli mnohokrát a poznal spoustu Peterových přátel, kteří byli ještě dětmi, když začínali nový život v židovském státě. A že to nejsou žádná „béčka“. Třeba Hana Ringová-Rožanská z Českého Těšína, která přežila holocaust jen díky tomu, že se dostala na pověstný Schindlerův seznam. Nebo Chanan Ron – Rosenbaum z Ostravy. Zvládl jako chlapec sovětské gulagy na Sibiři a se Svobodovou armádou se probojoval zpět do Československa. V Izraeli pak přes dvacet roků pracoval u Mosadu…

Titulní strana kalendáře turistických cest do Palestinské autonomie… Snímek Břetislav Olšer

A což teprve Kurt Lanzer, další Svobodovec, jehož čekala kariéra izraelského parašutisty a Robert David, kterého neudolalo ani terezínské ghetto a dnes přednáší v Muzeu holocaustu nedaleko Tel Avivu. Znamenitou pověst mezi izraelskými výtvarníky má Yehuda Bacon, jenž unikl plynovým komorám v Osvětimi, vystěhoval se do Izraele a dnes je vážený akademický malíř. Jeho kresby z koncentráku pomohly usvědčit Adolfa Eichmanna během procesu v Jeruzalémě. A Bedřich Eli Bachner se svojí čtyřiadvacetičlennou moledetskou rodinou? V Ostravě dodnes lidé vzpomínají na obchodní dům jeho dědečka i řeznictví jeho otce. On sám žije v osadě Moledet, kde začínal jako pastevec dobytka, pak se stal ekonomem a nakonec starostou. V Izraeli snad není židovská rodina, která by se nezúčastnila za čtyřiašedesát roků existence státu Izrael některého z válečných konfliktů s arabskými zeměmi. Mnozí z nich vzpomínají na tyto chvíle se smutkem, protože v bojích jim padl někdo z rodiny…

Na břehu moře v Haifě postavil Peter Bachrach svému synovi Doronovi obělist – Snímek Břetislav Olšer

Petr Bachrach se v roce 1952 poprvé oženil. Jeho ženě se narodil syn Doron, hebrejsky „dar králům“. Měl s ním své plány, jako většina izraelských mladíků však musel na vojnu. Padl při bojích na libanonské frontě ve válce „Mír pro Galileu“. Někde mezi Bejrútem a Damaškem. „Byl jsem v té době v Bejrútu a odpovídal za transporty vojáků naší jednotky. Doron narukoval také do Libanonu. Měl jsem volno, tak jsem za ním zajel na návštěvu. Jeho velitel mi ale řekl, že mu dal dovolenou na 24 hodin. O pár minut jsme se minuli….“ Když se vrátil k jednotce zavolal si ho na druhý den velitel do své kanceláře, v níž už byli i dva Peterovi nejlepší kamarádi. Pochopil a jen ze zeptal: Který? Rami nebo Doron? Tak se dozvěděl tu strašnou zprávu, že jeho prvorozený syn byl ihned po návratu zasažen přímo ve svém tanku… Nejvíc z rodiny však se zbraní v ruce prožil Peter Bachrach, který bojoval v pěti izraelsko-arabských válkách. Začínal jako voják jednoho z tří prvních praporů izraelské armády, končil jako její podplukovník v záloze.

Každý otec v Izraeli, který ztratil ve válce svého syna, má právo svého druhorozeného už do bojových linií neposílat. Záleží pouze na otcově rozhodnutí. Přesto druhý i třetí syn Petra Bachracha si na tátovi vymohli, aby si mohli jít také oni splnit si svoji vojenskou povinnost. A ne někam do skladu nebo jinam do zázemí, ale přímo k tankistům na frontu. Dnes už má Peter jedenáct vnoučat a pravnoučat. Muži z jeho rodiny jdou ve stopách odkazu svého otce i strýců a jsou jako záložníci povoláváni do boje, které jsou stejně osudové, jako dnešní boj v Pásmu Gazy.

Tel Aviv … Snímek Břetislav Olšer

“Kdybych nepodnikal a nenašetřil si, nevím, jak bych existoval. Měl jsem v Haifě s kamarádem autoservis s šestadvaceti zaměstnanci. Ten kamarád byl arabský křesťan Anis, jenž nedávno zemřel. Vždycky mi hlídal moji část, když jsem musel do války s Araby. Z podniku jsem ale odešel v roce 1983, kdy jsem byl po smrti svého prvorozeného syna Dorona bez chuti do života. Můj mladší syn se ale o mne jako generální ředitel velkého gumárenského podniku postaral. Zastupoval jsem jeho firmu na severu země, prodávali jsme klínové řemeny, hadice, pásy na transportéry a další gumové výrobky…“

Název Haifa je zřejmě odvozenina z arabského slova „chafa„, což znamená „pláž“ nebo slovo „chajfa„, jež má význam „předměstí“ či „část města.“ Dnes má 264 900 obyvatel, mezi nimiž žije asi třetina Arabů. Haifa je hlavním a největším izraelským přístavem a centrem izraelského průmyslu a technologií. Nejstarší známé osídlení v sousedství bylo malé přístavní město Tel Abu Hawam založené ve 14. století př. n. l. Poté co arabští představitele vytvoření státu Izrael odmítli, neuniklo město násilí, které se ihned rozšířilo po celé zemi. Z původních 62 tisíc Arabů zůstalo asi 6 tisíc. Zahraniční média zdůrazňovala roli arabského vedení jako motivační faktor uprchlíků.

The Economist vysvětlil v říjnu 1948 tuto myšlenku slovy: „Je jen málo pochyb, že nejúčinnější z faktorů bylo oznámení představitelů Vysoké arabské komise, vyzývající Araby k odchodu… bylo jasné, že ti Arabové, kteří zůstanou v Haifě a přijmou židovskou ochranu budou vnímáni jako zrádci.“ Dnes žije Haifa opět jaklo židovsko-arabské město. je zde také arabské divadlo al-Midan sloužící potřebám arabské populace. Ve třetím největším izraelském městě funguje 70 základních škol, 23 středních škol, 28 akademických škol a 8 odborných vysokých škol. Celkem přes dvě třetiny studentů navštěvuje školy, kde je učebním jazykem hebrejština, 14 procent pak chodí do škol, kde je vyučovacím jazykem arabština.

Petr Bachrach s nejlepším kamarádem Chananem Ronem… Snímek Břetislav Olšer

Před rokem 1948 byla haifská radnice jedinečným příkladem rozvinuté spolupráce mezi smíšenou arabskou a židovskou komunitou, se zastoupením obou skupin na správě města. Za starosty al-Haje měla městská rada v letech 1920–1927 šest arabských a dva židovské členy a přes celkové arabské vedení, byla rada smíšená. Spolupráce se ještě více rozvinula během druhého funkčního období starosty Hasana Bej Šukriho v letech 1927–1940, který spolupráci mezi Židy a Araby na vedení města podporoval. I přes odlišné zacházení s oběma skupinami z hlediska potřeb bylo větší soužití i nadále podporováno Hlavní změna ve vedení města nastala v roce 1940, kdy byl zvolen vůbec první židovský starosta  Židé od té doby již nebyli jako občané druhé kategorie. Levyho dva zástupci byli Arabové (jeden muslim, druhý křesťan) a zbytek rady města byl tvořen čtyřmi Židy a šesti Araby.

Dnes je v Haifě židovsko-arabská Ulice svornosti, kterou zdobí desítky uměleckých prací, symbolizujících arabskou i židovskou kulturu. Ta se vzhledem hlavně kvůli turistům a místním arabským občanům vzdala šabatu, alespoň částečně. Haifská městská hromadná doprava funguje také v pátek večer a celou sobotu. Haifa je rovněž jediné izraelské město, kde v letním období fungují autobusové linky na pláž i v sobotu. „Arabové, kteří v Haifě zůstali, moc dobře vědí, že se v Izraeli mají mnohem líp, než v jakékoliv arabské zemi v okolí,“ říká Peter Bachrach. „Ti, co utekli v osmačtyřicátém, nikdo nevyháněl, ale vzalii roha jen proto, že se báli výhrůžek svých arabských bossů, že když zůstanou, stanou se zrádci…“

Lidská nesmrtelnost je přímo úměrná lidské paměti. Proto je třeba uchovávat vzpomínky na své přátele, na lidi, jejichž statečný život nebyl zbytečný. Opakování je matka moudrosti, proto není a nikdy nebude zbytečné psát o věcech, které si to zaslouží, třeba tisíckrát. Jen ignorant se tomu alibisticky brání, aby zakryl svoji zbabělost…

Inu, všichni z rodiny Bachrachovy nyní chodí pravidelně s pietou na vojenský hřbitov v Haifě i na břeh moře, kde otec učil své syny lovit ryby. Kousek dál stojí žulový obelisk Doronovi s nápisem: „Pokolení za pokolením bude chválit tvoje činy a o tvých hrdinstvích bude vyprávět…“

PS: Zatím se moc dobře bavím při čtení komentářů, jejichž autory jsou ti z nejvzdělanějších nicků, co mají absolvován bezpočet vysokých škol a státnic ze všech světových jazyků. Miluji své rozverné nicky. Holt, polygloti. Jsem prostě v Izraeli a tečka. A to, že mně patologičtí závistivci chtějí zkazit náladu, je jen projev jejich mindráků. Svatá prostoto; jde snad ještě jinak prezentovat své komplexy méněcennosti…? Mate sice právo s mým počínáním nesouhlasit, ale to je naštěstí to jediné, co s tím můžete udělat…

 

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)