První okamžiky v Tel Avivu jsou trochu napínavé. Zpočátku vnímám ten samý ostych s mražením v zádech jako před lety. Zase cítím nejistotu hlavně v místech kousek od Jaffy, kde jich jsou tisíce turistů. Chodí si klidně, asi si už zvykli na potencionální nebezpečí. Nebo mají jistotu, že vojáci s M-16 kolem nich je ochrání. Zdálo se mi, že se někteří lidé snažili pod mým plnovousem odhadnout, jestli nejsem palestinský sebevrah. Šel jsem do obchodního domu koupit kytici růží pro ženu svého hostitele a vojáci s namířeným samopaly Uzi po mně při vstupu požadovali, abych jim ukázal obsah fotobrašny.

Pravidelní pochůzka vojáků po promenádě Tel Avivu… Snímek Břetislav Olšer

Potřeboval jsem si dát pro uklidnění kávu a jako minule zamířil do denního baru na nábřeží. Stáli před ním další vojáci a byli ve střehu. Znejistili mě a odradili svým bondovským image. Bytostně jsem vnímal stresující napětí a přistihl jsem se, jak zase hypnotizuji kolemjdoucího muže s podivně oblým břichem, vzdouvajícím se mu pod tričkem. “Nemá kolem pasu sebevražednou nálož?“ napadla mě další paranoidní myšlenka. “A co támhle ten mladík s tím podezřelým balíkem pod paží? A co ten otlučený mercedes s osamocenou Arabkou za volantem, co zastavil na chodníku? Není naládovaný semtexem nebo alespoň dusičnanem amonným?” mručel jsem si vystresovaně….

Telavivské Azrieli Centrum… Snímek Břetislav Olšer

Chvíli jsem se procházel a měl protivný pocit, že mě někdo sleduje. Ale stejně jsem si v jiném baru kousek dál k Jaffě sedl na kávu. Najednou se otevřely dveře a vešli dva mladí Arabové s taškou. Aarabsky neumím, ale poznám, když někdo nemuví hebrejsky. Zatrnulo mi, a když se uvelebili u vedlejšího stolku, zakrvácené červánky na obzoru byly rázem varovným mementem. Sáhli do igelitky… a vytáhli z ní krabici s šachovými figurkami. Dali si partičku, přesto to mé nervy nevydržely. Raději jsem zaplatil a kvapně odešel.

Běžný život na telavivském nábřeží… Snímek Břetislav Olšer

Cestou po nábřeží jsem minul středisko vodních sportů, jehož součástí byla i diskotéka Rasija. Byla… Jednoho letního večera roku 2001, kdy se u vchodu tísnily stovky mladých, tance a hudby dychtivých Izraelců, většinou z rodin ruských přistěhovalců, vešel do davu šílený palestinský sebevrah s dynamitem kolem pasu, který vzápětí odpálil. Nechal tak pro satanskou hudbu roztrhat sebe i jednadvacet bavících se chlapců a dívek, sto dalších výbuch těžce zranil. Vedle místa tragédie byl postaven pomník obětem. Když jsem tady byl naposled, k nebi ještě dál ponuře trčela polorozbořená střecha explozí zničeného tanečního sálu. Zastavil jsem se před otřesným dílem zkázy a v písku u svých nohou jsem zahlédl žárem do černa osmahlou minci. Izraelský šekel; asi tam zbyl jako němý svědek krutého pekla. Možná právě touto mincí se jedna z obětí zrovna chystala zaplatit…

Pomník obětem sebevražedného atentátu v diskotéce Rosija na nábřeží Tel Avivu… Snímek Břetislav Olšer

Stál jsem zádumčivě u pomníku obětí a s pietou přemýšlel o pomíjivosti života a také o sobě, jak je vše nejisté, když neznáme den ani hodinu své zkázy. Stejně tak jsem v pietě postál též u přechodu pro chodce na křižovatce ulic Rehov Meir Dizengoff a Hamelekh George v Tel Avivu… Mezi nic netušícími lidmi, spěchajícími před svátkem purim do Dizengoffova nákupního střediska, byl i bojovník džihádu Muhammed Hashim, dvaadvacetiletý Palestinec, který se chystal sebevraždou “vstoupit do nebe”. Zaplatil arabskému řidiči tisíc dolarů za to, že ho ozbrojeného tajně vyvezl z Gazy do Tel Avivu. Ještě před několika hodinami to byl milující otec svých dětí, objímal je a s pravou otcovskou láskou je hladil. Měl slzy v očích, když se s ními loučil, protože věděl, že už je nikdy neuvidí. Alespoň ne na této zemi, v tomto životě, znesvěceném špivavými Židy.

Starověk a „džoging“ na telavivské pláži… Snímek Břertislav Olšer

A najednou je mezi jinými dětmi zbavený všeho citu a ohledů, posedlý myšlenkou zabít kohokoliv ze satanských sionistů, hlavně jejich potomky, kteří by rozmnožili to rouhačské plémě. Zabít všechny, co mu vzali svatou zemi a z jeho rodiny udělali psance. „Bude hodně mrtvých bezbožných Židů,“ říkal si a nahmatal pod košilí detonátor trhavin, umístěných na sobě v těžké vestě. Nálož byla vytvořena z obsahu čínských min. Zběžně se podíval na hodinky. Bylo přesně 15,45. Přešel v houfu lidí jednou, podruhé a už chtěl odpálilt svoji svatou nálož. Najednou spatřil, kal přijíždí autobus městské dopravy, z něhož se k přechodu hrnula další spousta pasažérů.

Vyčkal, až se všichni vmáčknout mezi hypnotizující pruhy. Měl konečně pocit, že je na něm nejvíc lidí. Muhammed mačká detonátor a odpaluje nálož. Na pátém pruhu. Zrovna ve chvíli, kdy kolem něho už s nakoupenými sladkostmi a hračkami pro vnoučata přecházely i starší ženy. Najednou se od základů změnil svět v tomto koutku Izraele. Výkřiky hrůzy, rachot automobilů, které do sebe narážejí a explozí trhané na plechové kusy. A znovu pláč a sténání zraněných, volání o pomoc, k nebi se vznášely prosby k Bohu i slova prokletí na adresu zákeřných nositelů smrti. Ve vzduchu byl kouř, odporný pach spálenin, houkají sirény sanitek a policejních vozů…

Vykonal hrůzný čin – výbušnou směs z patnácti kilogramů dynamitu, starých pozemních min a hřebíků na svém těle odpálil v davu nic netušících Izraelců; zabil na místě tragédie sebe a sedm lidí. Dalších šest ze stovky zraněných zemřelo později. Okna v okolních domech byla rozbita do vzdálenosti sedmdesáti metrů.

Památník obětem atentátu na křižovatce ulic Rehov Meir Dizengoff a Hamelekh George…Snímek Břetislav Olšer

Splnil tak svůj úkol, aby ho všichni oslavovali jako mučedníka. Měl přislíben posmrtný ráj, v něm řeky medu, vína a mléka, včetně spousty černookých panen připravených k obcování s mučedníky. Jeho milovaný guru Šejch Ahmad Jasín, duchovní otec a vůdce militantní odnože Hamasu, slíbil deset tisíc dolarů, jakmile v televizi oznámí jeho mučednickou smrt. Hashinova desetičlenná rodina v Gaze už na ně netrpělivě čekala…

Pohled na Tel Aviv z Jaffy…. Snímek Břetislav Olšer

Zrovna kolem jela židovská turistka z Ameriky, která byla na návštěvě u mých známých. Ti mi pak vyprávěli, jak se turistka zdržela a všichni měli strach, co se s ní stalo. Pak přišla, oči nevrh hlavy a líčila, jak ji zdrželi při natáčení nějakého hororu; kolem samé figuríny mrtvol, na stromech visely krvavé cáry lidských končetin. A samé sanitky a policejní vozy. Prý to vypadalo jako opravdický masakr… Co ti filmaři dnes nedokážou…

Několik kilometrů dlouhá telavivská promenáda končí v Jaffě, nejstarším přístavu světa. Čtyřicet dnů po potopě ho prý vystavěl Noemům syn Jefet. Žil tu též Jonáš, než ho polkla velryba. A co krásná Andromeda… Její žárlivý otec ji přivázal k útesu a nechal ji na pospas mořské příšeře. Tu ale zabil Perseus, syn Diův, a vzal si Andromedu za ženu. Též je tam dům Šimona Koželuha, u něhož bydlel apoštol Petr. Skála, co třikrát zradil Krista. A v roce 1962 z Jaffy vyplul člun, na němž speciální posádka vezla popel Eichmanna, aby ho rozprášila v moři…

První den v Tel Avivu, Pahorku jara, měl přes chmurné vzpomínky sladké zakončení – nocleh v Golden Beach Hotelu. A protože je sobota, je zde svátek svátků, jak se říká šabatu. Hotel je ruský, takže se může cokoli, na rozdíl od hotelů ortodoxních Židů, kteří nesmí ani zmáčknout knoflík ve výtahu, ani otočit vypínačem. To vše je  hříšná práce a smrtelný hřích. Ovšem, nebyli by to mazaníi Židé, kdyby si neudělali logickou výjímku. Žid může i smrtelně zhřešit, pokud je v ohrožení života. Proto může o šabatu rodit Židovka či židovský lékař nezhřešíl, když o šabatu operuje pacienta v bezprostředním ohrožení života…

Inu, naše další izraelská anabáze má dobrý počátek…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)