Řekl a pokračoval: „Pokud pan Okamura ví místo někde na světě, který by bylo dobrovolně postoupeno, aby to byl životaschopný stát, tak je to zajímavá myšlenka. Ale jednou se o něco podobného pokusili v 19. století Američané, když odsunuli část svých otroků černých ze špatnýho svědomí, což by nám slušelo taky, a vybudovali pro ně stát Libérie a s tím je dodnes potíž…“ Třeba by nebylo od věci připomenout, pane ministře, jak měli Židé skončit v Ugandě nebo na Madagaskaru.

Ten následující dramatický příběh se odehrál před třiasedmdesáti lety. Ta historie se začala odvíjet 6. prosince 1939, kdy se nad schwarzenberským panstvím v Čechách přehnala živelní pohroma. Nejprve silný déšť a po něm padaly přívaly sněhu, co zlikvidovaly polovinu smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů…. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů se během kalamity proměnilo ve spoušť polomů… Jak napsala Tereza Spencerová, možná by mohl umístit Cikány opět na svém panství. Už jednou to udělal, když napřed to zkoušel s Židy.

Ani Židé však lesy rodu Schwarzenberkovů od polomů nezachránili – byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína. Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány. Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku – nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká – byly ke konci roku 1942 byly do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny.

Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců. Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové. Nikomu to nevadilo – v Německu Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství… http://darny.blog.cz/1209/pripad-nepovsimnute-knihy-havel-udaval-zidy-a-schwarzenberg-pouzival-k-praci-vezne-z-tabora-v-letech

Památný den romského holocaustu si Česká republika připomněla 9. července 2012 v Letech u Písku položením květin u pomníku „Obětem cikánského tábora v Letech 1942-1943″. V srpnu si připomenuli velmi smutné výročí v dějinách evropských Romů: v noci z 2. na 3. srpna 1942 uplynulo 60 let ode dne, kdy bylo v plynových komorách koncentračního tábora v Osvětimi zavražděno 2897 romských starců, žen a dětí. Dne 27. ledna 1945, podle hebrejského kalendáře 12. Ševatu roku 5705, osvobodila Rudá armáda koncentrační tábor Auschwitz – Osvětim. Přežilo ho jen asi 7 500 lidí. Zavražděno jich však bylo více než 1,1 miliónu; asi 960 tisíc Židů, 75 000 Poláků, 23.000 Sintů (Cikánů), dále mnoho homosexuálů a Svědků Jehovových…

Když v roce 1939 vtrhli Němci do Ostravy, tak to, co si rodina Bobyho Šlomo Davida po generace budovala a její děti vysnily, se během několika hodin změnilo v nenaplnitelnou iluzi. Přišli o všechno, avšak ne přírodní katastrofou. Nesměli do školy, kina, divadla a parků, vzali jim knihy, gramofonové desky i obrazy, v tramvaji museli jezdit na zadní plošince… A Ostrava naplnila Hitlerův záměr, když hledal po Evropě vhodnou zbrojnici a pro ni dostatek železa a oceli. Z ostravských dolů bratrů Gutmannových, jejichž firma „Gebrüder Gutmann“ zakoupila vlastní doly v Horním Slezsku, a z Rotschildových Vítkovických železáren vznikly proto Göringovy závody; nacisté věnovali největší péči těžbě uhlí a výrobě koksu, které potřebovali pro rozšíření zbrojní výroby. Těžbu uhlí neustále navyšovali, aniž by se ohlíželi na devastující následky neuvážené těžby.

“Otec jako drogista vyučený v Rakousku nebyl zvyklý manuálně pracovät. Přesto musel dělat v roce 1941 v mraze pro nacisty nádeníka s krumpáčem. S ostatními Židy, označenými žlutou hvězdou, dřel u stavební správy při regulaci řek Ostravice a Odry. Méněcenní museli dělat ty nejtěžší činnosti. S mámou jsme vždy ráno přivázali na sáňky dvě mlékárenské konve a vozili tátovi k Odře horký čaj. Aby nevychladl, obalili jsme nádoby peřinou…“ vzpomíná Boby David na události těsně předtím než musel do Terezína… Všechna ta hrůza začala v polovině září 1935, kdy přijal německý Říšský sněm dva ústavní zákony, které se staly základnou pro pozdější „legální“ vyloučení Židů z německé společnosti a připravily půdu oficiálnímu provádění protižidovské politiky. Byly vyhlášeny 15. září na zvláštním zasedání Říšského sněmu svolaném do Norimberku u příležitosti každoročního sjezdu nacistické strany.

Na telavivském nábřeží… Snímek Břetislav Olšer

Zákon o říšském občanství stanovil, že občanem Říše může být pouze Němec nebo člověk s „příbuznou krví“. V okamžiku zavedení tohoto zákona ztratili němečtí Židé svá politická práva a stali se Staatsangehörige (státními příslušníky), zatímco „árijští“ Němci byli označeni jako Reichsbürger (říšští občané). Zákon o říšském občanství byl do roku 1943 postupně doplněn o celkem třináct prováděcích nařízení systematicky zbavujících Židy veškerých občanských práv. Už o dva měsíce později, 14. listopadu 1935, bylo vydáno první z těchto prováděcích nařízení, které stanovilo, kdo je považován za Žida nebo míšence, resp. Cikána – Sinta a Roma.

Druhý zákon na ochranu německé krve a německé cti zakazoval uzavírat sňatky mezi Židy a Němci a zapovídal také jejich mimomanželský styk. Židovským domácnostem bylo zakázáno zaměstnávat německé služebné ve věku do pětačtyřiceti let či vztyčovat německou vlajku. S vyhlášením norimberských zákonů přestaly také platit výjimky (udělované veteránům z první světové války a státním úředníkům, kteří zastávali své posty už před rokem 1914) z dřívějších protižidovských zákonů. Tyto nové rasistické zákony plnily nejen symbolickou funkci zdůraznění nutnosti vyloučení Židů ze společnosti, ale především legitimizovaly vlnu antisemitských bouří a zatýkání Židů, ke kterým docházelo během uplynulých několika měsíců, a ukončily období politické nestability vyvolané těmito bouřemi.

Před volbami v Izraeli… Snímek Břetislav Olšer

A aby toho Židé neměli málo, v noci z 9. na 10. listopadu 1938 vypukl v celém Německu protižidovský pogrom, který bývá označován – poněkud závádějícím a eufemistickým – názvem „křišťálová noc“. Záminkou k rozpoutání násilí se stal atentát na legačního sekretáře na německém vyslanectví v Paříži Ernsta vom Ratha, kterého 7. listopadu 1938 dvěma výstřely těžce zranil 17letý Žid Herschel Grünspan. Popudem k činu Herschela Grünspana byla snaha pomstít se za osud svých rodičů. Grünspan byl okamžitě po svém činu zatčen francouzskými orgány a později předán do Německa, kde se jeho osud ztrácí.

V Paříži mezitím vom Rath, nezaměňovat, prosím, s vězněm Davidem Rathem, bojoval o život a 9. listopadu 1938 odpoledne zemřel. Shodou okolností se týž den večer v Mnichově konalo každoroční setkání nacistických „starých bojovníků“ s Hitlerem. Když Hitler večer odešel, vystoupil Goebbels se zprávou o úmrtí vom Ratha a s plamenným protižidovským projevem vyzývajícím k pomstě. Již v noci začaly především jednotky SA vyvolávat protižidovské nepokoje a samy útočit na židovské objekty.

Během pogromu byla vypálena převážná část synagog a židovských modliteben, které byly považovány za symbol přítomnosti a úspěchu židovské menšiny v Německu. Byly vypleněny židovské obchody a podniky, jejich zařízení bylo zničeno. Bylo hlášeno zhruba 7500 zdemolovaných židovských obchodů. Přímo při pogromu bylo zabito téměř 100 Židů a zhruba 30 tisíc jich bylo odvlečeno do koncentračních táborů Dachau, Buchenwald a Sachsenhausen. Z nich byli propouštěni až po závazku emigrace a zabavení majetku ve prospěch Říše. Židům bylo paradoxně přikázáno odstranit způsobené škody a uvést vzhled ulice opět do původního stavu – zároveň ale zabavili pojistky, na něž měli poškození nárok. Bylo jim navíc uloženo zaplatit pokutu jednu miliardu marek.

Když Boby přežil útrapy Terezína a s nimi i tyfus, vystěhoval se v roce 1946 do židovského státu, tehdy ještě Palestiny. Po vzniku Izraele se učil v zemědělské škole, pomáhal zde plnit nákladní auta potravinami, vodou a municí. Celé kolony takto vybavených vozidel pak směřovaly do Jeruzaléma, aby zásobovali židovské vojáky v boji o samostatnost svatého města. “V naší dílně byl mechanik pro opravy zemědělských strojů. Byl to skvělý ruský inženýr. Postavil náš první minomet. A vymyslel skvělý „sendvič“. Tak jsme říkali opancéřování kabin nákladních vozů. Napřed se na ni dal pět milimetrů silný ocelový plát, na něho tlusté dřevěné desky a znovu ocelový plát. V něm byly vypáleny díry, jako střílny…”

Inu, jak psal ve svém pamfletu Hitler o méněcenných rasách; „Kdyby dnes tělesná krása nebyla zatlačena do pozadí našimi nedbalými módními bytostmi, nebylo by možné svádění statisíců árijských dívek křivonohými odpornými židovskými mladíky..,“ notně se spletl a poprvé si to uvědomil v mrazech Stalingradu, odkud se jeho beznozí hrdinové, co kapitulovali, plížili po sněhových pláních Sibiře jako mrzáci… Kdoví, co na to kandidát na prezidenta ČR kníže Karel Spáč I…?  

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha v elektronickém vydání na eReading.cz: (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)