Z Ostravy do Tobruku proti „pouštní lišce“ Rommelovi…

24. Říjen, 2012 – 10:17

Před sedmdesáti roky vrcholila bitva v pevnosti a přístavu TOBRUK, městu v severovýchodní části Libye poblíž hranic s Egyptem, obklíčeném Rommelovými Africa Korps a italskými divizemi. Říjen a listopad byly rozhodujícími měsíci. Více o tom ví Pravoslav Petrák z Prahy, jehož strýc Pravoslav Řídký byl přímým účastníkem bojů. Následují úryvky z deníku Pravoslava Řídkého…

Pravoslav Řídký se narodil 9. května 1907 v Moravské Ostravě jako syn Jakuba Řídkého a jeho manželky Františky Řídké – Kubicové. Jeho otec byl nadporučík ruských legií, vyučený mistr kovotepec.  Pravoslav v letech 1918-1925 studoval na ostravské české reálce a 23. 6.1925 maturoval s vyznamenáním. Dne 8. 9.1925  byl prezentován jako frekventant na Vojenské akademii v Hranicích na Moravě. Dne 7. 8. 1927 byl vyřazen jako poručík a začleněn k 23. pěšímu pluku  v Bratislavě. Poté absolvoval kurs Útočné vozby v Milovicích u tamního praporu Útočné vozby (Tankového praporu), a dostal certifikát do funkce velitele tankové čety a velitele obrněného vlaku. 

Prvního dubna 1936 byl povolán jako posluchač doplňujícího ročníku do Vysoké válečné školy v Praze. S ohledem na očekávanou agresivitu Hitlerovského Německa byla výuka na této vysoké škole silně zintenzivněna. Pravoslav ji absolvoval za dva roky  a 3. 5. 1938 byl přidělen k velitelství VIII. sboru v Uherském Hradišti, odkud odešel ilegálně do Polska a hlásil se v Krakově na zřízeném velitelství ČSL armády. Dne 29. 7. 1939 odjel polskou lodí „Chrobry“ do Francie. Tam se poprvé „setkal“ s německým generálem Erwinem Johannesem Eugenem Rommelem. Ten jeho jednotku „provázel“ až do severní Afriky, kdy byla britská armáda s československým plukem obklíčena u Tobruku. Obléhání přístavu německými a italskými vojsky probíhalo od 11. dubna do 10. prosince 1941. Od 21. října 1941 se obrany libyjského přístavního městaTobruk účastnil i čs. prapor pod vedením podplukovníka Karla Klapálka. Tento prapor významnou měrou přispěl k udržení města v rukou spojenců.Tobruk

Z deníku Pravoslava Řídkého:

„Život v obklíčeném Tobruku se řídil přísnými vojenskými pravidly. Rommelovo dělostřelectvo stále ostřelovalo  pevnostní pozice i v jeho přístavu. Proto zásobování obklíčených se organizovalo pouze v noci hluboko vykopanými zákopy a každý  voják byl již vycvičen naslouchat zvuku vystřeleného šrapnelu, zda stále při svém letu sviští, to letěl někam mimo, nebo náhle ztichne a to obyčejně přímo letí na vás…“ píše Pravosloav Řídký ve svém deníku.

„Voda, to byl nejužší profil. Místní voda podpovrchová byla silně slaná a nečistá. Jediná „sladká“ byla ve vádí „Auda“, ale bylo jí málo. Proto byla vyhrazena pouze pro pevnostní lazaret. Jídlo – to byly jen a jen konzervy masové „Bully BEEf “ a „Corned BEEF“ a denně otupovaly chuťové buňky. Zavařeniny i ovoce, to byly také konzervy. Jednokilová konzerva byla rozdělována mezi 16 vojáky,  to nebylo moc! Vojáci museli doplňovat jednotvárnou stravu ještě C vitamínem v pilulkách. Jen chleba byl místní. Pekli ho Australané nebo vybraní a v noci převádění vyučení pekařští učňové z britských vojenských řad v bývalých italských pekárnách, zřízených v období první okupace Tobruku Italy, vedenými generálem Grazianim. Ty pekárenské prosory postrádaly v tom rozstříleném terénu logicky hygienu, a tak přirozeně ten chleba mnohdy obsahoval starý provaz, nebo v něm byli zapečeni různí pouštní broučci i velcí štíři, nebo pouštní blechy. Byl tu vyhlášen jeden Australan, který ty brouky chroupal, říkal vždy při tom úkonu „pro zdraví“. A opravdu mu sloužilo. Snad jediný netrpěl podvýživou. Ty pekárny ale  vypouštěly kouř a ten byl i za ranního kuropění vidět na dálku, upozorňoval německé ostřelovače i dělostřelce-zaměřovače  a ti si časti do pekařen strefovali a zabíjeli…“Soubor:Bundesarchiv Bild 146-1973-012-43, Erwin Rommel.jpg

Nedostatečným možnostem osobní hygieny často muselo stačit na mytí trochu vody v ešusu, holení bylo přepychem. K tomu řádily ještě žaludeční a střevní katary, dyzenterie, avitaminóza, chudokrevnost, naštěstí že do tobruckého přístavu se jakž takž britskými loděmi dopravily léky. Velké úbytky na tělesné váze v krátké době vyvolávaly špatnou kondici.

„V té poušti trpíte touhou po čistém nezapískovaném prádle, prohání vás kožní záněty a vyrážky. Samozřejmě rozháraný spánek v pouštním nepohodlí, nepřidá na klidu. A malarie řádí. Tobrucké krysy. jak obklíčené Australany v Tobruku nazval geniální nacistický lhář Goebbels, však v prvé řadě byli vojáci a každý projev neúspěchu mohl snižovat autoritu. Protože ta přirozená je ta nejúčinější, nesměli jsme, my důstojníci, vydat ani jen náznak nespokojenosti, natož strachu nebo slabosti, stále jsme byli příkladem i kamarádem každého vojáka s námi procházejícího roztodivnými životními zkouškami…“

Maršál Mongomery případné poraženecké řeči britského vojáka a jeho spojenců trestal degradací a vězením.
 
„Vzponínám jak jednou jsme v bitvě u El Alameinu vyhrabali blízko tanku nevybuchlou germánskou bombu. Chtěli jsme zjistit, proč nevybuchla. Britové přinesli odněkud řadu werkzeiku a do bomby se pustili. Když sundali bombovou hlavu, nenašli v jejich útrobách roznětku, ani kus drátu, ale našli jen beton a kartičku. Na tu kartičku jsem byl hrdý. Jeden český oficír mezi mnoha Brity jim předčítal a přeložil text: „VÍCE PRO VÁS  PROZATÍM NEMŮŽEME UDĚLAT!  To byl pro mně nádherný pozdrav z domova. Britové provolali českým dělníkům slávu…“

V deníku Pravoslava Řídkého je i hodnocení gen. Montgomeryho asi z prosince 1942:

„Gen. Sir Montgomery je voják tělem i duší. V jeho stanu má vyvěšen portrét svého protivníka gen, Rommela. Vybraný britský důstojník – translator z němčiny do angličtiny a obráceně, mu dodává všechny Rommelovy projevy i statě o něm v německém tisku a rozhlase. Monty je velmi pozorně studuje a z nich odvozuje charakter a Rommelovo strategiské myšlení. Je příkladně pracovitý. Dlouho do noci svítí v jeho stanu světlo. Je přímý, často velmi strohý, ale když je třeba být lidský, umí to. Umí pochválit i vynadat, poklepat přátelsky po rameni a povzbudit. Umí přijmout dobře doloženou kritiku a je-li správná, umí přede všemi přiznat barvu. Je to chlap. přesto, že jeho baret jej i z dálky prozrazuje, neskrývá se v boji a přechází s dalekohledem do předních bojových linií. Vážíme si ho!!!“

To vše napsal Pravoslav Řídký ve svých pamětech, vydaných v Londýně. Úryvky z 250 stránkové knihy jsou velmi emotivní….

19. listopadu 1942:  „Dnes nejsem spokojen s provedením útoku naší tankové vozby. Nedalo mi to, otevřeně jsem na sezení gen. št. 8. britské armády vystoupil s tímto mým názorem a vysvětlil jsem proč. Čekal jsem, že Monty – tak jsme mu tiše říkali- mne odvelí ze štábu pryč. Monty na můj názor nereagoval. Příští den ráno u snídaně vstoupil Monty do stanu, namřil si to ke mně a promluvil (ve stanu bylo ticho jako v hrobě): “ Ricci (tak mne oslovoval- Řídký byla pro něj těžká výslovnost, You had yesterday TRUTH!“ Kámen mi spadl ze srdce. Nebál se to říct převšema přítomnýma. Zato ho všichni ctíme. Od té doby mně častěji vyhledává nebo volá k sobě…“

28. listopadu 1942: „Byli jsme s Karlem předmětem bombového útoku v prostoru před Tobrukem.
Střepina z bombý mi zasáhla levé rameno a klíčovou kost, Karel to dostal do nohy a boku. Obrněný vůz, kde jsme seděli, ještě teď hoří. Čtyři Australani nás včas vytáhli. Díky. Polním letadlem nás odvezli do nemocnice, musím se zeptat v kterém městě- ALEXANDRIE NEBO CAIRO? Ještě tentýž den nás ošetřili-mně dali ruku „na křídlo“, Karel je na tom hůř. Musel na operační sál..“ (pplk.gen.št. Karel Lukas- vojenský letecký odborník In memoriam gen.major. Když se vrátil do ČSR, byl uvězněn a na Pankráci ubiit k smrti…)

9. prosince 1942: „Na mou vlastní žádost po podpisu reverzu mne pouští z nemocnice; to ležení bez děje mě nesedí, mám kliku – opět polní letadlo veze na frontu různé prostředky 1. pomoci. Jeho pilot mě odváží na frontu za krabičku Camelek. Já nekouřím. Karel ještě zůstal v nemocnici. Ještě tentýž den jsem na frontě  u Marsa Matruh a Benghází…“

18. ledna 1943 zůstává jen poslední zápisek v jeho válečném deníku z bitvy o Tobruk:

„Samozřejmě s východem slunce nám nad hlavami přeletěl nízko od moře „ŠTUKAS. Obsluha protiletadlových zbraní zaspala: Fašoun asi 800 metrů před naším tankem shodil bombu na dvě muniční auta. Auta hoří…“ tady se strýc odmlčel na vždy… Tank dostal přímý zásah. Stopy strýce  zmizely v SAHAŘE…“

V bojích o Tobruk padlo 14 příslušníků čs. praporu, 26 bylo těžce a 55 lehce zraněno. Boje spojeneckých i československých vojáků dodnes připomíná památník a vojenský hřbitov. Na zdi tobruckého hřbitova je vytesán tento nápis:

„Toto je posvátná půda, neboť zde leží ti, kdo zemřeli pro vlast. Za západu slunce a zrána budeme na ně vzpomínat…“

Snímky z archivu Pravoslava Petráka

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135  
Reklama:
  1. 53 reakce na “Z Ostravy do Tobruku proti „pouštní lišce“ Rommelovi…”

  2. Je mně líto, že čtenáře blogů tak málo zajímá 36letý život mého strýce pplk.gen.št. Pravoslava Řídkého, rodáka s Ostravy. Jakoby ten náš cit i hrdost umdlévala.Zdá se , že pro mnohé třeba boje o El-Alamein nebo Tobruk se odehrály v Africe , ne v Evropě a co je nám po tom. Nu i tam se mnoho Čechů a Slováků spolu s Brity ,Australany, Novozélanďany, Poláky a Francouzi bilo s Fašismem
    za naší svobodu. Synovec

    od Pravoslav Petrák v Lis 15, 2012

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *