Už bylo přes půl tuctu válečných konfliktů mezi Izraelem a arabským světem. Ne vždycky si židovský stát zasloužil pochvalu. Vojáci určitě, ale ti, jež jim veleli, museli zpytovat své svědomí. Válka Jom Kipur, která nakonec přece jen skončila izraelským vítězstvím, spíš patem, začala 6. října 1973, kdy egyptské a syrské síly, jež podnikly překvapivý útok, obsadily významná území židovského státu.

Své velké pochybení si připsala Golda Meirová. Důvod tragického zaváhání Izraelců byl prozaický; většina příslušníků izraelských ozbrojených sil měla totiž propustku, aby mohli vojáci náležitě uctít největší náboženský svátek Smíření Jom Kipur, zahájený v synagógách modlitbou KOL NIDREJ. V době svátku to trvalo přes šest hodin, než bylo na čtyři sta tisíc vojáků v pohotovosti připraveno znovu bránit svou vlast proti 300 tisícům Egypťanů, 60 tisícům Syřanů, 20 tisícům Iráčanů, dalším tisícům Jordánců, Marokánců, Libyjců, Saúdů, Tunisanů, Súdánců, Kuvajťanů i žoldáckým Kubánců, jež všichni napadli Bar-Levovou línii. Byla vybudována koncem šedesátých let na Sinaji při Suezském průplavu jako soustava opevnění a opěrných bodů, jež měla za úkol ničit a zdržovat postupující jednotky nepřítele. Finance na toto běsnění poskytly protiizraelské alianci arabské státy, zbraně pak SSSR.Jeden ze spolupracovníků Goldy Meirová Ariel Šaron...  Foto: Břetislav Olšer

Nevím o tom, že by Židé někdy útočili během ramadánu, nebo když byl hadž do Mekky a kamenování satana… Muslimové můžou zkrátka cokoli. kdykoli a je klid. Vyhodí půl Manhattanu do vzduchu a ještě je Bush s Obamou hájí. Žádná rezoluce Rady bezpečnosti, i když na Izrael dopadlo během dvou let přes 4000 raket z Pásma Gazy. Marné bylo varování Židů. Pokud by dopadl jeden kassám na Brusel, byla by z toho mela. Ale židovský stát? Žádný problém. Dát mu pořádně do těla. Jo, když si naopak Židé dovolí zkrotit Palestince, co si nedají říct ani po tisícím napomenutí, je z toho v OSN poprask. Izrael je na čele zemí, proti nimž vydala Rada bezpečnosti OSN nejvíc rezolucí. Ze 175 těch, které byly přijaty před rokem 1990, jich bylo 97 zaměřeno proti židovskému státu, ani jedna vůči Palestincům. Vskutku objektivní řešení Spojených národů.

„Jom kipur je odpradávna dnem, kdy se uzavírá bilance, kdy jsou do knih života či smrti zapsány ortely nad živými. Je to den smíření a odpuštění, den konce a nového začátku. Odpuštění se nabízí a je jen na svobodné vůli provinilého člověka, zda je přijme, či odhodí,“ říká Boby David, který je jediným věřícím z moravských Židů v Izraeli. Už v roce 1946 se vystěhoval z Ostravy do tehdy ještě Palestiny. “Jom Kipur je nejslavnostnější událost v židovském kalendáři, říkáme mu i my, agnostici, šabat šabatů nebo šabat slavnostního odpočinku,” připomněl mi Yehuda Bacon z Jeruzaléma, který jako dítě přežil Osvětim, poté se vystěhoval z Ostravy do Izraele, kde se stal akademickým malířem a v roce 1961 svědčil svými kresbami z koncentráku u soudu s Adolfem Eichmannem.

V Izraeli je běhm svátku Jom kipur vyhlášen zákaz jízdy automobilem, nevysílá televize ani rozhlas, jsou zavřeny všechny obchody a úřady. Jediná výjimka jsou policie, zdravotnictví a armáda. Je zvykem před začátkem Jom kipur provádět tzv. kaparot, jenž spočívá v tom, že člověk koupí kohouta či slepici, tou třikrát zatočí nad hlavou a následně ji omámenou nechá zaříznout – vykoná tak určitý druh smírčí oběti. V Izraeli a ve velkých židovských komunitách, kde se takto kaparot provádí, je pravidlem, že všechna obětovaná zvířata jsou potravinářsky zpracována a výsledné produkty jsou přidělovány chudým. Jindy je zvykem místo kohouta či slepice „obětovat“ peníze – tyto pak jdou na dobročinné účely.

„Válka začala ve chvíli, kdy většina židovských vojáků byla u svátečního oběda u svých rodin nebo v synagogách při modlitbě, další se postili u Suezského průplavu a na Golanských výšinách. Úder nepřítele přišel znenadání na to nejcitlivější místo; Izrael si nechal odhalit svoji slabinu a nebylo nikoho, kdo by Araby diskvalifikoval pro ránu pod pás. Ve 14 hodin, 10. dne měsíce tišri roku 5734, tedy 6. října 1973, byl Egypťany zahájen útok na Bar-Levovou pevnost, kterou mělo ubránit pouhých 600 vojáků. Byla to jejich pomsta za to, že je izraelské letectvo v roce 1967 zesměšnilo a před osmou hodinou ranní zaútočilo na káhirské letiště, kde zničilo téměř celé egyptské letectvo… Jomkipurská válka je pro mě trauma, které se snažím vymazat ze své paměti, ale bohužel, se mi to nedaří. Naučil jsem se mít rád, co mám, naučil jsem se těšit i bez příčiny…“ vzpomíná Tomi Shved z Tel Avivu.

Nyní však byli zaskočeni Izraelci. Premiérka Golda Meirová prožívala svůj nejhorší zlý sen a proto vyzvala 9. října světové společenství o pomoc. Evropské země se tradičně odmítly angažovat ve prospěch Izraele. Zvrácení arabských úspěchů, při němž se nakonec izraelská armáda zastavila jen pár kilometrů od Káhiry a Damašku, stálo životy 2 688 izraelských vojáků. Kritizován byl tehdejší ministr obrany Moše Dajan za to, že odmítl preventivní úder proti arabským silám. Daján sám svědčil, že rozvědka jej před válkou zmýlila, co se týče rovnováhy sil a úmyslů nepřítele.

„Měli jsme za to, že naše pozemní vojsko společně se vzdušnými silami budou dostatečné k jejich zastavení,“ vysvětloval s tím, že vojenské velení si bylo „zcela jisté“, že armáda bude schopna odrazit první úder. Ariel Šaron, který v době války byl velitelem obrněné divize Jižní velení, komisi řekl: “Naše síly utrpěly hluboký, bezprecedentní šok, protože izraelská armáda vždy byla armádou vítěznou. V této generaci nebyli lidé jako my, kteří okusili porážku. Byla to armáda, která byla zvyklá vítězit. Nikdy nemusela přestát žádnou porážku…”

Na volání premiérky Goldy Meirové o pomoc zareagoval pouze americký prezident Richard Nixon. Sovětský svaz začal bez váhání zásobovat arabské armády svými nejnovějšími zbraněmi, které přivodily Izraelcům těžké ztráty. Až 14. října 1973 Nixon rozhodl o dodávkách vojenské pomoci Izraeli, mimo jiné stíhaček F-15, jež prošly během jomkipurské války také vůbec prvním bojovým nasazením, když ve dnech 6. až 24. října bombardovaly Káhiru a Damašek.

Evropští spojenci USA ale odmítli poskytnout svá letiště americkým letounům k doplňování paliva. Výjimkou bylo Portugalsko, dovolující přistání na Azorech. Letiště v Lajes bylo klíčovým bodem vzdušného mostu mezi USA a Izraelem. Velvyslanec SSSR v USA představil 20. října 1973 plán na ukončení bojů a Saúdská Arábie ohlásila embargo na dovoz ropy do USA. Ve stejný den podepsaly USA a SSSR společný závazek vedoucí k ukončení bojů. OSN zareagovala až 22. října a rezolucí 338/1973 vyzvala všechny strany k ukončení bojů do 12hodin.

“Vzpomínám si, jak 10. října 1973 promluvila v televizi Golda Meirová,” vyprávěl mi Peter Bachrach, který se vystěhoval do Izraele před 60 roky a bojoval v šesti válkách – ve 2. světové i v pěti izraelsko-arabských konfliktech. Z velitele tanku, kapitána a poručíka skončil jako 50letý podplukovník v záloze, jemuž ve válce Mír pro Galileu padl prvorozený syn Doron. “Meirová řekla, že ruské střely nejnovějšího typu proudí soustavně do Sýrie. Všechno, co je v rukou syrských a egyptských vojáků, to všechno pochází ze Sovětského svazu. Bylo jasné, že ve výzbroji mají nad Izraelem převahu nejmíň čtyři ku jedné…”

Dnes je Peter Bachrach (85) členem vedení “Yad Labanim – Paměti synů”, což je sdružení rodičů, jejichž děti byly zabity během šesti izraelsko-arabských válek. “Mým úkolem je kontrolovat, jak na 32 školách Haify dbají na památku svých studentů, kteří padli na frontě. Je jich jen z haifských školních zařízeních asi 1 800, celkem v Izraeli jich bylo zabito na 26 tisíc. Jen z Vojenské akademie v Haifě je přes tři sta padlých absolventů. Ve škole, do níž chodil i můj syn Doron, je to na padesát obětí… Ve válce Mír pro Galileu poprvé bojovali vedle sebe otcové i jejich synové…”

Arabové měli v jomkipurské válce přes 12 tisíc mrtvých, jelikož nasadili ve válce větší počet svých vojáků, než kolik jich měla tenkrát aliance NATO v Evropě. Rostoucí veřejná nespokojenost nakonec Goldu Meirovou donutila 11. dubna 1974 rezignovat na post premiérky a za čtyři roky, 8. prosince 1978, po patnáctiletém zápasu s rakovinou, umírá. Nikdy však z paměti Izraelců nevymizí. Její nesmrtelnost je přímo úměrná lidské paměti. Její projev před Valným shromážděním OSN, 5. prosince 1956, patří k těmto okamžikům:

…“Izrael šel do pouště nebo osazoval kamenité stráně, aby založil nové vesnice, vybudoval silnice, domy, školy a nemocnice, zatímco arabští teroristé přicházející z Egypta a Jordánska byli posíláni, aby zabíjeli a ničili. Izraelci kopali studny, rozváděli vodu na dlouhé vzdálenosti; Egypt vysílal fedajíny, aby vyhazovali studny a vodovody do vzduchu. Židé z Jemenu přivezli nemocné, podvyživené děti a mysleli, že dvě z každých pěti zemřou; my jsme toto číslo snížili na jedno dítě z pětadvaceti. Zatímco Izrael krmil tyto děti a léčil jejich nemoci, fedajíni byli posíláni, aby házeli bomby na děti v synagogách a granáty na dětské jesle…“ Kněžna Zaháňská by řekla s českým osvíceneckým patosem: Šťastná to žena… Čtvrtá válka mezi Izraelem a arabskými státy skončila po zprostředkování USA 18. ledna 1974 příměřím…

Profesionál mě nabádá, abych krátil, krátil a krátil. Zřejmě ještě má v krvi normalizačního cenzora, co nenávidí Židy, kteří přežili holocaust a chce jejich názory a výpovědí krátit, krátit a krátit, nejraději by je zcenzuroval úplně všecky. Jako amatér však musím držet s těmito nejstatečnějšími lidmi a nechat jejich slova vytesávat do kamene a ne je likvidovat. Proto nemohu vyslyšet normalizačního kádra, co mě nabádá, abych krátil, krátil a krátil… Nemůžu. Zatím jsem ještě zadobře s úctou k životu…

Izraelské ministerstvo obrany nedávno povolilo po pětatřiceti letech zveřejnění utajovaných materiálů ze zprávy Agranatovy komise o selháních v tzv. jomkipurské válce v říjnu v 1973. Cenný historický materiál obsahuje svědecké výpovědi více než 50 důstojníků izraelské armády a představitelů obrany, včetně Ariela Šarona a Moše Dajana. (Když byl v roce 1906 založen ruskými Židy první kibuc v Palestině, dostal jméno Degania-Chrpa a první dítě, jež se zde narodilo, byl chlapec Moše Dajan, budoucí generál a ministr obrany Izraele…) Zjištění Agranatovy komise, že národ nechalo napospas nepřátelskému útoku fatální selhání zpravodajských služeb, vedlo k demisi náčelníka generálního štábu Davida Elazara, náčelníka vojenské zpravodajské služby Elijaha Ze´ira a náčelníka jižního velitelství Šmu´ela Gonena… 

Inu, pozdě bycha honit; padlé izraelské vojáky už to jejich rodinám nevrátí…

Talmud: Řekl rabin Šimon, syn Gamliélův: „Na třech věcech spočívá svět: Na pravdě, spravedlnosti a míru!“

PS: Mezopotámie byla kolébkou civilizace. V dnešní době její území zhruba odpovídá Iráku, severovýchodní Sýrii, jihovýchodnímu Turecku a jihozápadnímu Íránu…

Snímky Břetislav Olšer

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135