Přes čtyřicet roků už žiji v Ostravě, teprve v těchto dnech jsem si opět mohl prohlédnout místa, kde jsem na počátku svého příchodu do města uhlí a ocele brigádničil, abych si vylepšil svůj kádrový profil. Všechna ta místa jsou součástí nového, řekněme industriálního skanzenu Nové Vítkovice. Začínají v areálu bývalého Dolu Hlubina, kde jsem řadu let fáral. Hned vedle je poslední z vysokých pecí, dnes už nefunkční, ale můžete si do jejího nitra nahlédnout po cestě výtahem – skipem. Tím se kdysi vozily do hrdla pece všechny potřebné suroviny. A ještě víc vedle je někdejší plynojem, další místo mého působení, dnes zvaný Gong, z něhož je nyní impozantní koncertní sál se skvělou akustikou. Hrála v něm i Janáčkova filharmonie Ostrava, zpíval v ní Jarek Nohavica a včera v ní byl veřejnosti odhalen obdivuhodný obraz.

Znázorňuje násilnou smrt mladého českého knížete Václava. Patří svými rozměry 8,5 krát 5,1 metru k největším obrazům v českých sbírkách. Viděl jsem celý tento výjev na vlastní oči také zásluhou šéfa strojírenské společnosti Vítkovice Jana Světlíka, známého mecenáše umění. Obraz „Zavraždění svatého Václava“ z roku 1844, z ateliéru Antona Pettera, představitele rakouského klasicismu, byl dlouhá léta zapomenut na půdě kroměřížského zámku, který kdysi býval letním sídlem olomouckých arcibiskupů.  Více než 160 let se plátno srolované jako koberec válelo v prachu na půdě kroměřížského zámku. Výjev, který měl původně zdobit oltář olomouckého dómu, se totiž vůbec nezamlouval zadavateli zakázky – Maxmiliánu Sommerau-Beckhovi, který byl v letech 1837 až 1853 olomouckým arcibiskupem.

„Anton Petter, který vystudoval Vídeňskou akademii výtvarných umění, v roce 1809 získal jako první umělec Reichelovu cenu dotovanou 1500 zlatými a byl uznávaným profesorem historické malby, se snažil vyhovět. Obraz dokonce přemaloval, protože arcibiskup odmítl ústřední postavení bratrovraha Boleslava v popředí, upozornil na chybějící Václavovu svatozář a požadoval, aby uloupené knížecí insignie neodnášel Boleslav, ale postavy v pozadí. Osudným se obrazu staly kritické ohlasy na vídeňské výstavě soudobého umění. Arcibiskup Maxmilián Sommerau-Beckh kvůli nim obraz neumístil do dómu, ale uschoval ho v budově arcibiskupství. Později byl obraz přesunut do Kroměříže. Naposledy se jím archiváři zabývali v roce 1921…“ řekla mj. Eva Kijonková, Z mediálního zastoupení VÍTKOVICE MACHINERY GROUP.

A aby byl můj sen kompletní, ozvalo se za mnou, když jsem se vpíjel do tragického zobrazení mučednického konce svatého Václava: „Ty bídáku, ty ještě žiješ?“ Otočil jsem se a měl jsem další neuvěřitelný zážitek. Na invalidním vozíku se na mě smála Václava, šťastná nešťastnice, co se před deseti roky srazila ze svým osobním autem s náklaďákem. Neměla v těle snad jediné místo nezraněné, jedinou kost v celku. Zlomené nohy, ruce, žebra, lebeční kost… jen páteř vydržela. Ve skutečnosti neměla skoro žádný svůj orgán slučitelný s životem, přesto přežila. Po desítkách operací…Možná proto, že byla Václava…Svatá…

Bylo to tak děsivě a zároveň jásavě symbolické, asi jako když se setkají dva, z nichž jeden spadl k nohám toho druhého při pádu z desetimetrové výšky. A přežil. „Kdes přišla k tomu svému jménu Václava? To ses narodila 28. září?“ dobíral jsem si ji, když jsme spolu pracovali v jistě kulturní instituci v Ostravě. „Kdepak, bídáku, to jen můj táta miloval svatého Václava tak, že když se mu nenaplnil jeho sen, aby měl syna, tak dal mně jméno místo nachystaného Václav, dodatečně změněného na Václavu…“

Kdyby v tom okamžiku našeho objímání byl přítomen malíř Anton Petter, dozajisté by vytvořil nové zátiší s námi dvěma a v pozadí s vraždou svatého Václava. Určitě by se tentokrát panu Maxmiliánu Sommerau-Beckhovi líbil a nenechal by ho téměř dvě stě let v prachu kroměřížského zámku. A Bože, ochraňuj Nadaci Machinery Fund, jež poskytla půl milionu korun na první etapu restaurování Petterova obrazu, jehož se ujali manželé Šárka a Petr Bergerovy z Písečné u Žamberka. Plátno tak prošlo důkladným scelením a konzervací, aby nemohlo dojít k jeho dalšímu chátrání. …

Inu, má-li někdo lepší důvod pro oslavu Dne české státnosti nežli já, asi bych mu neuvěřil. A už věřím, že neuvěřitelné sny jsou báječný lék…

Snímky Pavla Olšerová (4), Muzeum umění Olomouc (1)

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135