Kdy premiéru Nečasovi zazpíváme jako sbor Židů z Nabucca…?

6. Září, 2012 – 12:17
Hrajme, hrajme, než nás někdo zajme...  Foto: Břetislav Olšer

Hrajme, hrajme, než nás někdo zajme... Foto: Břetislav Olšer

Nikdy nezapomenu na svůj studijní pobyt ve švýcarském Illnau-Effretikonu, německy mluvícímu partnerském městu Orlové. Chvíli jsem byl v tamní redakci, pak v bunkrech civilní obrany, kde musí mít každý Švýcar i jeho host svoje lůžko a zásoby, včetně mě. Pak zase za medvědy do Bernu, za pilníkem probodnutou Sissi do Ženevy, nebo za kamarádem překladatelem Stanem Orieškom do Curychu…

Orlová tak byla prvním městem v zemi, ve kterém se dle Švýcarska zavedly malé kruhové objezdy, orlovské „kruháče“ tak dnes můžeme vidět po celé České republice. Jedna z mých reportáží měla název: „Země referend“. Od té dovy dostávám vzkazy, jak dělali lidové hlasování třeba o tom, který učitel bude učit jejich děti, o třídění odpadu či daních… Teď se chystá referendum o zařazení nového článku do třetí části švýcarské Ústavy. Týká se hudební výchovy dětí a měl by mít číslo 67a.

Jde o ústavní část vymezující kompetence státu, kantonů a obcí. Uvedené v něm má být, že stát a kantony budou podporovat hudební výchovu především dětí a mladých lidí. Za týden se v referendu rozhodne; obě komory parlamentu hudbě fandí. Zatímco sportovní výchova je ve švýcarské Ústavě už dávno zakotvena, ta hudební toto štěstí zatím nemá. Půl milionu franků na hudbu, 80 milionů franků na sport. Vědci však mají jasno. Hudební výchova má bezkonkurenční vliv na dětskou inteligenci. Proto dnes unisimo zní: hudební vzděláním je pro děti stejně důležité jako psaní, čtení a počítání.

File:Bisikon.jpg

Illnau-Effretikon

Sport je sice důležitý, ale každý z nás ví, že kromě fyzické zdatnosti mnohdy způsobuje degeneraci dětské inteligence, většinou cílenou honbou za penězi, dopingem a brutalitou. Dnešní sport je jedna velká mafie, olympijskými výbory a fotbalovými či hokejovými svazy počínaje, drilem dětí a deformací pohledu na smysl jejich života konče.

Ohlasů na filozofii klasických děl je spousta. Verdiho opera Nabucco je geniální dílo. Nikdo se v minulém režimu nebál během zpěvu sboru Židů povstat, aby dal najevo, že také naše země je jako chór Židů odvlečených po prohrané válce do Babylonu asi 590 let před naším letopočtem. Nás sice nikdo nikam neodvlekl, ale každý druhý se cítil jako ve vězení, někteří jako ve zlaté kleci. Dokonce ani totalitní režim nic nezmohl. Žádný Verdi nebyl zakázán, protože by to byla ostuda světová, na kterou by si ani ÚV KSČ netroufl. Troufám si říct, že tento latentní vzdor kultivovaných a slušných lidí vedl k zániku politiky jedné strany a ne pouhá exploze studentských nepokojů. Bohužel, doba se příliš nevzdálila od totalitních manýr, takže je otázkou času, kdy národ zase povstane a premiéru Nečasovi zazpívá jako sbor Židů z Nabucca…  http://www.youtube.com/watch?v=z0I2G9xi4DY

Itálie rovněž věří, že na Apeninském poloostrově se změní vztah k úžasné kultuře starého Říma, Florencie, Benátek, Verony a dalších úžasných perel umění. Dokázali to u příležitosti 150. výročí moderní Itálie za přítomnosti neoblíbeného Berlusconiho a starosty Říma, který v rámci projevu před zahájením opery kritizoval škrty rozpočtu na kulturu. Už před začátkem Verdiho opery „Nabucco“ byl dlouhý frenetický potlesk. Italové, milují Verdiho a jeho opery a většinou znají jejich libreta nazpaměť a slavné árie zpívají často. Opera v Římě měla běžný průběh, jako kdysi u nás, k uvedenému sboru, jehož první slova v překladu jsou: “Ach, má země, tak krásná a ztracená”… V hledišti vládlo zvláštní napětí, které cítil dirigent i účinkující. Když skončil sbor otroků, byl obrovský aplaus. Dirigent slyšel výkřiky: “opakovat”! A rozruch neustával.Erzsebet kiralyne photo 1867.jpg

Alžběta Amálie Evženie – Sissy…

V Itálii není zvykem opakovat části v průběhu opery, ale nakonec, když se rozruch utišil, obrátil se dirigent Mutti na Berlusconiho a řekl: “Jsem Ital. Cestuji po celém světě a teď se stydím za to, co se děje v mé zemi a proto přijímám Vaši prosbu o opakování. Nejen pro vlastenecký obsah, ale při dirigování slov “Ach, má země, tak krásná a ztracená”… myslím na to, že když budeme takto pokračovat, zničíme kulturu, která tvoří historický základ Itálie. V tom případě bude naše země opravdu ztracena”.

Potom ještě dodal: “Já, Mutti, jsem mlčel po léta. Nyní bych chtěl dát této písni skutečný význam. Jsme doma v Římě, v divadle se skvělým sborem a nádherným doprovodným orchestrem. Navrhuji Vám, abyste se připojili a budeme zpívat všichni spolu”. Potom zahájil opakování písně sboru, obrátil se k publiku a dirigoval jejich zpěv. Když sbor skončil, bylo vidět, jak si ženy zpívající ve sboru si za ohromujícího potlesku utíraly slzy. Ve zhaslém hledišti nebylo vidět, zda Berlusconi odešel nebo zpíval s ostatními… Verdiho sbor Židů z opery Nabucco už slouží po staletí jako kouzelný proutek revolučních změn…

Vážná hudba má také další účinnost. Loni své turné po Japonsku zakončila Pražská komorní filharmonie vzpomínkovým koncertem pod názvem Rok po zemětřesení (The year after Quake). Koncert se konal v nejslavnější koncertní síni na světě SUNTORY TOKIO HALL. Na úvod zaznělo Largo z Dvořákovy Novosvětské, po němž nastala minuta ticha a tmy, aby vzápětí přednesl pietní proslov šéfdirigent PKF Jakub Hrůša. Koncert pokračoval Dvořákovou Serenádou, Osmou symfonií a Slovanskými tanci č. 1 a 7… Pražská komorní filharmonie zahrála s některými členy Tokijského metropolitního symfonického orchestru.

Japonské turné Pražské komorní filharmonie, kdy se orchestr představil v šesti městech a významných koncertních sálech, mj. v Suntory Hall v Tokiu nebo v Concert Hall Kitara v Sapporu, nebylo jen obyčejnou návštěvou Japonska. Účelem cesty byly také Hudebně inrepretační kurzy pro japonské studenty a profesionály, na kterých krátce po příletu vyučovali koncertní mistři a sólisté PKF. Vrcholem se pak stal závěrečný koncert v Tokijské Suntory Hall, jenž byl věnován loňskému přírodnímu neštěstí, když přesně 11. března 2011 ráno zasáhlo zemětřesení severní Japonsko. Asi není těžké si představit, jak by tuto emotivní pietní chvíli vyplnila třeba skupina s hudebním hluchem – Plastic People of the Universe, anebo „avantgardní“ feministické uskupení sexuálních úchylaček Pussy Riot…

“Vzrušující byl v rámci letošního koncertního turné PKF právě přelet z Honšú na Kjúšú, tedy z Yokohamy do Fukuoky, kde PKF uskutečnila svůj třetí koncert turné ve Fukuoka Symphony Hall. Před deseti roky zde vystupovala Janáčkova filharmonie Ostrava, když doprovázela pěvce P. Dominga, J. Carrerase a D. Ross…” řekl mi přímo z Japonska syn Tomáš ze Severočeské filharmonie v Teplicích, hostující houslista v PKF, který byl na uměleckém turné v zemi vycházejícího slunce už popáté. Právě dnes přistál s orchestrem PKF už po několikáté v Soulu, kde budou mít dva koncerty…

Klasická hudba je též lakmusovým papírkem, zkoumajícím lidskou lhostejnost, což žádný sport nedokáže. Na stanici metra ve Washingtonu DC se posadil muž a začal hrát na housle; bylo nevlídné studené ráno. Hrál asi tři čtvrtě hodiny virtuózní Bachovy skladby. Během této doby, jelikož byla špička, prošlo stanicí odhadem asi pět tisíc lidí, většina z nich cestou do práce. Po prvních třech minutách šel kolem muž středního věku, který si jako zatím jediný všiml hrajícího muzikanta. Zpomalil krok a na pár minut se zastavil, pak ale dál spěchal za svými povinnostmi.

O minutu později dostal houslista svůj první dolar: nějaká útlocitná žena vhodila “žebrajícímu bezdomovci” peníze do rozevřeného futrálu a bez zastavení pokračovala v chůzi. Po několika dalších minutách se nějaký mladík opřel o zeď a poslouchal, pak se podíval na hodinky a rychle odkráčel. Evidentně rovněž spěchal do práce.

Nejvíce pozornosti věnoval muži 3letý chlapec. Matka jej vlekla kolem a spěchala, ale dítě se zastavilo a dívalo se uchváceně na houslistu. Nakonec jej matka postrčila a dítě pokračovalo v chůzi, ale celou dobu se fascinovaně za hrajícím mužem ohlíželo. Toto se opakovalo s několika jinými dětmi a všichni rodiče, bez výjimky, je nutili pokračovat v chůzi. Za celých 45 minut hry se na okamžik zastavilo pouze šest lidí. Asi 20 mu dalo peníze, aniž by zpomalilo svůj krok. Vybral 32 dolarů.

Když skončil a nastalo ticho, nikdo si toho nevšiml. Nikdo nezatleskal, nikdo jej nepoznal. Nikdo nevěděl, že tím umělcem byl dvaačtyřicetiletý americký houslový virtuós Joshua Bell, jeden z nejlepších hudebníků na světě. Hrál jedny z nejtěžších skladeb, které byly kdy zkomponovány, navíc geniálním hudebním skladatelem J. S. Bachem. Hrál na houslích za 3,5 milionu dolarů, model Gibson ex Huberman Stradivarius z roku 1713. Dva dny před tím, než hrál v metru, vyprodal Joshua Bell divadlo v Bostonu za průměrnou cenu sedadla 100 dolarů. V metru činil jeho hodinový plat cca 32 USD…

Jedním z možných závěrů tohoto experimentu je, že jestliže nemáme ani chvilku se zastavit a naslouchat jednomu z nejlepších hudebníků na světě, hrajícímu tu nejlepší napsanou hudbu, kolik dalších věcí, krás a neopakovatelných prožitků nám uniká? Těžko říct, jestli ve vyprodaném hledišti bostonského divadla seděli během zmíněného koncertu jenom snobové, kteří nikdy nejeli metrem, anebo v nás jen pozvolna mizí v tomto odcizeném světě plném násilí a amorálních dějů, smysl pro skutečné hodnoty. Platí druhá možnost. Holt, když mnozí nickové nemají rádi, jak snadno lze odhalit, co jsou vlastně zač a proč hudební analfabety posedl jen duch Augiášova chléva…

Inu, je to další důkaz toho, jak zběsilá civilizace, ošlehaná vlastními větry, devastuje základní lidské hodnoty a ničí je kariérismem, depresemi, anachronismy, paranoiou či prahnutím po moci, penězích a hlavně frustrací z nezaměstnanosti a všeobecného úpadku morálky. Ještě, že máme Švýcarsko, co si nepřeje konec světa totálním zničením lidských mozkových buněk… Ach, má země, tak krásná a ztracená… 

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *