Když poslouchám „vzdělance“, co kritizují školství, jdou na mě mdloby. Nač se prý mají školáci biflovat letopočty, jak se jmenovaly čtyři manželky Karla IV. a jiné věci, jež jsou prý v praktickém životě neupotřebitelné. A co všeobecné znalosti, trénink paměti, vlastenectví, češství nebo jak pravil T. G. Masaryk „idea českého národa“…? Oni kritici se stydí za národní city, pranic je však nevzruší, když slyší v rozličných vědomostních televizních kláních, jak se mladí lidé ostudně potí, chce-li po nich někdo letopočty chronicky známých událostí – bitva na Bílé hoře, Zlatá bula sicilská, upálení Jana Husa, vznik ČSR…

Nebo jména českých klasiků – Božena Němcová, Alois Jirásek, K. H. Mácha, Bedřich Smetana, Antonín Dvořák. Leoš Janáček a další, jejichž znalost spoluvytváří vzdělanost a sečtělost každého občana Česka. K čemu jim to bude v krámě nebo v byznysu s ropou? Stejně jako Francouzi znají Alexandra Dumase, Viktora Huga, vědí, kdy padla Bastila, jak prohrál Napoleon bitvu u belgického Waterloo… Nedovedu si představit, že by o těchto lidech a událostech neměli Frantíci ani potuchy. Propadli by se hanbou. A že by Němci netušili, co je to „křišťálová noc“, co to byla NSDAP, kdo osvobodil Osvětim a jak zemřel Hitler…? Prostě to patří do oblasti, které říkáme „být v obraze“ a nebýt za blbce… A nedělat pak po prázdninách maturitní reparáty…

Sčítání lidí odhalilo, že v Česku žije čím dál více lidí, kteří nemají vůbec žádné vzdělání. Za deset let jejich počet vyskočil téměř o čtvrtinu. Prý to nemusí být známka toho, že Češi hloupnou, nýbrž důsledek přílivu imigrantů. Tvrdí alibisté. Vůbec žádné vzdělání nemá podle sčítání lidu skoro 50 tisíc lidí. Jde o půl procenta lidí z populace starší 15 let, říkají znalci z Českého statistického úřadu. Celkem tvoří cizinci kolem čtyř procent české populace, v přepočtu jich zde žije přes 430 tisíc. Včetně Mongolů, Američanů a muslimů z rozvojových zemí. Až 90 procent celkového přírůstku obyvatel ČR v prvním pololetí šly na konto migrace, když ze zahraničí se přistěhovalo o 51 tisíc lidí více, než se vystěhovalo…

Z této zprávy si spokojeně mnuli ruce demografové i politici. Byli rádi, že počet obyvatel České republiky stoupl meziročně o 65 tisíc na nynějších 10 600 770 obyvatel. Jak tvrdí Statistický úřad, zásluhou zahraničních rodiček byla vůbec nejvyšší převaha počtu narozených nad zemřelými za poslední čtvrtstoletí. Při loňském sčítání lidu kolonku „bez vzdělání“ zaškrtlo 47 253 lidí. Přitom před deseti lety, kdy probíhalo předchozí sčítání, jich bylo téměř o čtvrtinu méně – 37 932. Jsou to lidé, kteří vůbec nechodili do školy. Jeden a půl milionu lidí skončilo se studiem už na základní škole.

Jsou negramotové jen vězni a cizinci, resp. lidé s akademickými tituly, co přišli z Ukrajiny nebo Běloruska, aby se u nás živili jako pomocní dělníci? Nevymlouvejme se, že nám kazí renomé přistěhovalci. Znám Mongolce či Vietnamce, co u nás studovali vysoké školy z česky psaných skript. Kdo z nás by byl schopný absolvovat vysokoškolské vzdělání v Ulánbátaru, Hanoji či Saigonu z učebnic psaných v mongolštině či ve vietnamštině? Vůbec bych se Asiatům nesmál. Dali by nám v úrovni svého vzdělání skoro kdykoli na pamětnou. Chcete důkaz?

Výsledky mezinárodního srovnání znalostí žáků PISA (Programme for International Student Assessment), do něhož se zapojili patnáctiletí žáci ze 65 zemí světa, vyplynulo, že znalosti českých dětí se v posledních letech zhoršily nejvíc ze všech zemí. Čtenářské dovednosti českých žáků jsou podprůměrné. Nejlepšími výsledky ve výše uvedeném světovém průzkumu se může chlubit Čína, Hong kong, Singapur, Korea, Japonsko a první z evropských zemí – Finsko. V téměř poslední ČR se do měření zapojilo 7500 patnáctiletých žáků z 290 základních a středních škol, učilišť a gymnázií. Možná patří k těm chudším. V České republice žije pod hranicí chudoby přes 136 000 dětí mladších 17 let. Přestavuje to 7,4 procenta dětské populace.

Maturita je pro ně hrozbou. Mnohé ke všemu chtějí napodobovat české rychlokvašné celebrity na jedno použití. Misky, modelky, metrosexuály, hochštaplery… Svatá pravda. Zkouška dospělosti. My jsme k ní nepotřebovali tři generálky, ani demonstrace na Václaváku. Přesto dostali šanci; maturitu na zkoušku. Výsledek? Maturitní generálka MAG´10 a katastrofálně špatné výsledky s třicetiprocentní neúspěšností. U ostrých maturit byla neúspěšnost už „jen“ poloviční. Podle předpokladů měli studenti největší potíž se zvládnutím testu z matematiky, kde téměř polovina z nich propadla, přitom byla obtížnost na úrovni znalostí deváté třídy.


Písemných zkoušek z češtiny se v první půli května účastnilo zhruba sto tisíc středoškoláků. Podle Zeleného neuspělo zhruba sedm procent z nich.Zdroj: http://zpravy.idnes.cz/zeleny-haji-hodnotitele-slohovych-praci-ff1-/domaci.aspx?c=A120606_161442_domaci_jj

Stejně tak písemná maturita. Celkově bylo letos podáno 6942 stížností, z toho 4237 právě na maturitu z češtiny. U těžších maturit z matematiky původně propadlo 16,8 procenta studentů, po zmírnění hodnocení je neúspěšných 2,8 procenta. Nevzpomínáím si, že by nám někdo něco zmírňoval… A jsme doma. Už víme, proč se našim studentům nechce. Vysypou vám z rukávu jména miliardářů, co nemají ani středoškolské vzdělání a žijí si, jak v ráji. Zeptáte se jich, proč pořád jen dokola opakují, že mají málo informací, i když se o státních maturitách jedná ve vládě i ve Sněmovně už od roku 2001. A kolik jsme měli my informací? Žádné mobilní telefony, televize, počítače, internet a další komunikační novoty. Dnes stačí kliknout na encyklopedii a mají vše jako na dlani. Nám musel stačit jen slovník a fyzikální tabulky. Je třeba si nalít čistého vína: na vině nejsou státní maturity, ale slabé vědomosti studentů. Písemných zkoušek z češtiny se účastnilo zhruba sto tisíc středoškoláků; neuspělo sedm procent z nich. Ještě, že konečně budou mít nový předmět – peníze a zacházení s nimi, od úroků, až po bankroty……

Nebylo před více než půl stoletím zbytečného času; pracovalo se, pak se četlo, u nás na vsi při svíčkách. Neměli jsme lednice, ani televize, počítače a internet, zato v knihovnách se tísnily desítky knih. To ještě frčel Jirásek, Němcová, Tyl, Borovský, Kollár, Palacký, Lada, Hašek, Čapek, Vančura, Domácí lékař, Bible… Co titul, to dnes zesměšňovaná literatura klasiků bez konkurence. Dnes se čte moc málo. Proč? Je to otázka osobní discipliny, potřeby vzdělanosti a sečtělosti národa. Věřili jsme na to. i když teplá voda netekla, zato byla zvýšená porodnost. Nás bylo šest. Jako děti jsme nesměli kouřit, drogy neexistovaly a slivovice byla medicína. Exekutoři ještě asi nebyli. Žili jsme šťastně, v pokoře a Boží bázni. A také v bázni před hlídacím psem Žolikem. Domy jsme totiž nezamykali…

Obraťme list; tuto brilantní anekdotu jsem si četl asi stopadesátkrát, ale vždycky jsem při ní pukal smíchy. Že ji opakuji do nekonečna? Ano, podle mě je to, jako kdybychom zpívali českou hymnu bez jedné sloky. Je to proto symbolické, když si ji navíc přečteme ve slovenštině… Tak, nehudrujte a zasmějte se…

Prvý školský deň na americkej strednej škole predstavuje učiteľka nového žiaka, Sakiro Suzukiho z Japonska. Hodina začína a učiteľka sa pýta: “Uvidíme, kto ovláda kultúrnu históriu Ameriky? Kto povedal: Dajte mi slobodu, alebo ma zabite?”

Hrobové ticho v triede, len Suzuki zdvihne ruku: “Patrick Henry, 1775 vo Philadelphii.”

“Výborne Suzuki”, a kto povedal: Toto je národ a národ nesmie zhynúť?”

Suzuki sa postaví: “Abraham Lincoln, 1863 vo Washingtone”.

Učiteľka sa pozrie na žiakov a vraví : “Hanbím sa za Vás, Suzuki je Japonec a pozná americkú históriu lepšie ako vy.”

Zozadu sa ozve tichý hlas: “Bozkaj nás v riť, zasratý Japončík!”

“Kto to povedal?” zvolá učiteľka.

Suzuki bez vyzvania odpovedá: “Generál McArthur, 1942 v Guadalcanale, a Lee Iaccoca v 1982 pri valnom zhromaždení firmy Chrysler.”

Trieda je celkom ticho, len vzadu sa ozve: “Je mi z toho na grcanie!”

Učiteľka kričí: “Kto to bol?!?”

Suzuki odpovedá okamžite: “George Bush senior japonskému premiérovi Tanakovi v priebehu obeda, Tokio 1991.”

Jeden zo študentov sa postaví a otrávene povie: “Môžeš mi ho vyfajčiť…!”

Učiteľka hystericky: “A dosť! Čo to má znamenať?”

Suzuki bez mihnutia oka: “Bill Clinton Monike Lewinskej, 1997 vo Washingtone, oválna pracovňa Bieleho domu.”

Ďalší zo študentov vstane a zreve: “Suzuki je hromada sračiek!”

A Suzuki opäť v pohode: “Valentino Rossi pri Veľkej cene motocyklov, Brazília 2002.”

Celá trieda prepadne hystérii, učitelka upadá do zúfalstva, plieska dlaňou po katedre, dvere sa otvoria, vojde riaditeľ a kričí: “Kurva, taký bordel som ešte nevidel!”

A Suzuki, viac-menej len pre seba: “Poslanec Fico ministrovi financií Miklošovi pri schvaľovaní štátneho rozpočtu, Bratislava 2005…”

Inu, tak jsme objevili Ameriku, že naši školáci málem nevědí, kde se nachází Amerika… Jenom aby nebylo pozdě; kdo to kdy viděl, aby člověk, jenž propadl u maturity, dal toto své totální pochybení za úkol vyřešit občansko-právnímu sporu…?

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135