Sídliště Maršov má v Krupce špatnou pověst. Byty je problém obsadit, z tisíce jich je 150 prázdných. Obyvatelé sídliště si musí připadat jako za časů kočování cikánů. Ti z Krupky si vzali sedačky, židle, pohovky, na nichž před domy dělají bordel až do ranních hodin. Stěžují si i sociálně slabí lidé, kteří chodí ale každé ráno do práce. Že zmizel majetek města, resp. dřevěné lavičky? No a čím by měli chudáčci zimomřiví Romové asi topit při svých kočovných táborácích, když nad ránem je už pořádná kosa…?

Vyhláška platí pro náměstí a na všech velkých sídlištích. Týká se zhruba 7000 lidí, tedy asi poloviny obyvatel Krupky. A vadí Romům a jejich zastáncům z občanského sdružení Konexe, kteří proti ní chystají protest. Podle nich postihuje hlavně místa, kde žije větší koncentrace Romů. To jsou pořád jen samé řeči: Peníze, plaťte nájem, choďte do práce a posílejte děti do školy, ale aby se gadžové postarali o základní výcvik budoucích narkomanů a distributorů drog, to nikoho ani nenapadne… A kde jsou slibované pikniky u Niagarských vodopádů, jak je prezentovala TV Nova v dokumentu „Cikáni jsou do nebe“…

Učiňmě pokus, spočítat, kolik financí je na Romy a jejich potřeby. Přes 5,1 mld. Kč jde na projekt „zlepšení prostředí v problémových sídlištích, placených z evropských peněz. Do pilotního programu spadá 6 měst Kladno (250) Ostrava (300), Orlová, Brno, Most, Přerov (100). Pokud se projekt osvědčí, zbytek peněz se rozdělí mezi další města. Program budí podezření, že byl nastaven tak, aby se radnice problémových měst dostaly k větším penězům bez ohledu na Romy. Pouze 0,5 mld. Kč z evropských peněz na lidské zdroje a zaměstnanost je určených přímo pro Romy.

Vybojovali si je příslušníci romské menšiny, protože měli pocit, že se v konkurenci majoritních agentur nedostanou k penězům. Dalších 200 milionů Kč je na takzvané individuální projekty obcí, rovněž pochází z eurofondů. A je zde ještě 117 milionů Kč, které nejdou z peněz z eurofondů, ale ze státního rozpočtu; jsou určeny přímo pro menšiny. Prostřednictvím ministerstva kultury jdou například peníze na festivaly…

Vzpomínám na své zážitky ze spolužití s Romy ve Vsetíně. Byl naštěstí jen humorného rázu; třeba když na matrice nechtěli povolit jedné rodině, aby pojmenovali svého pětirozeného syna Vinnetouem. Rodina byla i tak spokojená, dostala nový byt a první, co učinila, bylo vytrhání parket z podlahy a založení ohýnku uprostřed obýváku. A aby se mohl ohřát i jejich pes, vyřezali pro něho ve dveřích otvor. Jo, bývaly to romantické chvíle obyvatelů později proslulého „pavlačáku“, z něhož bylo možné zaznamenat i dialogy tohoto typu: „Ty nerob bordel, já musím ráno do roboty…“ A z druhé strany táboráku se ozvalo: „Či si myslíš, že já nerobím? Musím být už v deset na sociálce. Dvě hodiny tam budu stát ve frontě, jak blbec. Si myslíš, že já nepořebuju prachy?“

Dnes je všechno jinak, Romové mají auta, děti posílají do školy, někdy, a též pracující. Občas. V Ostavě mohou za vše děkovat ostravským pomocným projektům. Proč mají dostávat peníze za nic jen cikáni, když si na své mohou přijít i gadžové z úřadu? V Ostravě je nyní čtrnáct romských ghett s více než 10 tisíci obyvateli. Rušno je nejvíc v Ostravě-Přívoze. Kdysi bývaly výstavné cihlové domy z roku 1910 ve čtvrti Přednádraží v Ostravě obsazeny jen bohatými občany. Dnes jde o smrdící a odpadky zavalenou část města, obydlenou Romy… Od 1. února 2012 mají povinnost se všichni v Ostravě řídit programem v rámci Sociální inkluze Ostrava: „Lepší život s rodinou – lepší soužití s většinou“. Inkluze totiž znamená naplnění rovněž dalšího hesla: „Musíme je vzít mezi sebe“ a přitom si uvědomit, že každý člověk je jiný.

Proromskými hesly jsou „nadšeni“ zejména obyvatelé ostravských čtvrtí Mariánské hory a Přívoz, kde se občané už stejnou dobu snaží přijmout do své společnosti místní Romy. Platí na ně ze svých daní, aby se měli co nejlíp. Každé ráno vstávají a jdou do práce, aby inkluzovaní nepřizpůsobiví spoluobčané měli nerušený ranní spánek a pohodu bez stresu. Ani osoby, které byly ze společnosti dočasně vyloučeny, nesmí přijít zkrátka. Situace se stále lepší. Přibyly totiž peníze z fondů EU. Když připravíte dobrý projekt, přidáte cizí slovo „inkluze“, dostanete pár milionů eur… Bytová družstva za určitou motivaci vybárají byty po zemřelých nájemnících a nabízejí je Romům. Jednu takovou mám nadosah. Přijede Rom autem, zatroubí, zařve Eržiko, jedem. A pak čeká, až Eržika vyjde z domu. Když ho někdo pokárá, zařve „Buzerante, běž do řiti“… Inu inkluze¨je zákon…

Předloni šel v Ústí nad Labem 12letý gadžovský chlapec z dětského domova v Duchcov, na vlak do Krupky, aby navštívil svoji matku. Vlak ale nestihl a tak si to namířil pěšky po kolejích. A to byla fatální chyba. Kam čert nemůže, tam pošle nezbedného Roma. V tomto případě hned dva – ve věku 15 a 18 let. A hned za chlapcem a prý naval prachy. Když byli odmítnuti, jelikož oběť neměla u sebe peníze, vrhli se na něj. Tloukli ho, povalili na zem a žiletkami mu rozpárali oblečení, sebrali boty, znásilnili ho a po mnoha kopancích do trupu a hlavy utekli. Polonahý a chůze neschopný kluk se doplazil do haly vlakové nádraží Bohosudov, kde mu personál přivolal záchranku.

Do nemocnice byl odvezen v šoku, s povrchovými řeznými ranami, natrženou slezinou, zlomenými žebry a otřesem mozku. Odvolací Vrchní soud v Praze vynesl další kontroverzní rozsudek, podle kterého sedmnáctiletý Rom z Krupky nepůjde do vězení na 10, ale jako mladiství jen na pět let. Nebyl uznán vinným za rasově motivovaný pokus o vraždu, znásilnění, vydírání a loupež. Dopustil se “jenom” vydírání a znásilnění. Mladík musel být hospitalizován od 29. 4. 2010 do 13. 5. 2010 v Masarykově nemocnici v Ústí nad Labem, z toho 10 dnů na jednotce intenzivní péče… Také prodělal akutní reakci na stres, která přešla v poruchu přizpůsobení a posttraumatickou stresovou poruchu …

Skupina Kabát vznikla v Teplicích v severních Čechách a koncertuje možná též na Šluknovsku či ve Varnsdorfu, chodí na ní gadžové i Romáci. Každá rada dobrá. Správní chlapi zkrátka nehledí, dřív padaly facky na sále, dnes vezmou nůž a sekeru a jdou na věc… že to jen tak zpívají? Tak to nedělají nožem nebo sekerou, ale zápalnými láhvemi… Nedokážu si představit, co by se asi dělo na české politické i společenské scéně dělo, kdyby si romská skupina Gipsy.cz , vydřená bratry Bangovými, dovolila na koncertě zazpívat text o tom, že vezmou nože a sekery, aby si vyřídili v hospodě své účty, nebo kdyby zazpívali o tom, že černá liga je černá síla – number one…?

“Nedávno natočil televizní štáb z kanadského Winnipegu film o českých nadšencích, kteří žijí na řece Sázavě stejným způsobem života, jako Indiáni před mnoha lety v Kanadě,” napsal v torontských novinách Satellite jejich vydavatel Aleš Březina. Dokument o českých Delavarech, Huronech a Apačích byl v kanadské a americké televizi odvysílán a měl velkou sledovanost, přesto se ani jeden Indián po jeho zhlédnutí nevydal do Česka žádat o azyl.

A už vůbec tento pořad nezpůsobil indiánský exodus z Kanady do krásné přírody kolem Sázavy. Přitom by si kanadští Indiáni mohli určitě víc než čeští Romové stěžovat na diskriminaci a vyvražďování ve své rodné zemi… Přesto po zhlédnutí filmu neemigrovali a nikdo filmařům nevyčítal, že způsobili jejich bezhlavý exod za sociálními dávkami do sázavského povodí. Současné kanadské Indiány jen udivilo poznání, jak jejich předkové žili a hlavně žasli, že se to dozvěděli až v ukázkách z života českých dobrodruhů.

Březinova filmová narážka směřovala k tolik diskutovanému českému dokumentu “Cikání jdou do nebe”, který před lety natočila v Torontu TV Nova a po jehož odvysílání se zrodil tak zvaný romský exodus. “Indiáni mají s cikány společný osobitý životní styl, i když cikání mají svůj původ zřejmě v v té pravé Indii…” řekl mi Josef Čermák, předseda Českého a slovenského sdružení v Kanadě a měl asi na mysli Kolumbův omyl při objevení Ameriky.

“Ovšem kanadští Indiáni mají určité výhody, které Romové nemají; byli už v Kanadě dávno před prvními bělochy, britské koruně prokázali značné služby a mají s ní za to platné smlouvy,” usměje se. “Kanada je naštěstí dost veliká, aby jim tu a tam mohla dát pár tisíc čtverečních kilometrů. Dnes mezi nimi najdete podnikatele, učitele i umělce…”

Inu, kdo ještě neznáte mnohokrát opakovaný příběh o tom, jak přišel romský chlapeček s kávovou lžičkou za svojí maminkou a ptal se jí, co to je. Romská mám neměla zdání, taktéž jeho tatínek netušil, k čemu se ta věc používá. Poslali ho moudrým dědečkem. Sotva ten dobrý kmet spatřil kávovou lžičku, prudce mu stoupl krevní tlak a zakřičel: „Okamžitě to zahoď: Je to semínko od lopaty…“

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135