Dávám si kávu. Nechávám se obsloužit černochem. Spíš ale jen proto, abych si hříšně vyzkoušel, jak kdysi fungoval apartheid a jaké to je být rasistou. Zjišťuji, že kromě pocitu trapnosti mi toto gesto nic jiného nedalo. Zvláště když vidím, že než jsem se převlekl do bílých fáraček, jsou moje svršky skutečně vzorně uloženy na lavici. Říkám si pro uklidnění: Nejsi rasista, máš doma přece i barevnou televizi. A pak mi ještě černý koupelář přinese lampu a sebezáchranný přístroj, což jsou propriety, připomínající mi ostravsko-karvinské fárání, kde jsem si je ale musel vyzvedávat sám.

Ing. Jarda Kuča na svém úselu v platinovém dole u Rustenburgu… Snímek Břetislav Olšer

Důl Frank má přes dva a půl tisíce zaměstnanců, z toho je pouze něco přes stovka bělochů, kteří tvoří vedení podniku a jeho techniky. Černošští pracovníci bydlí v ubytovnách u šachty, část z nich je přivážena do práce v podivných asi padesát metrů dlouhých autobusech, které se podobají našim „harmonikám“ z městské hromadné dopravy. Ale zatímco v té naší cestuje kolem šedesáti osob, v této je jich namačkáno ještě o stovku víc.

“Mám na starost úsek s pěti sty černochy a dvaceti bílými techniky,” zasvěcuje mě Jarda, vedoucí úseku, tedy pracovník z Česka, který udělal konkurz pro práci v dolech JAR. Když jedeme do podzemí jednou z obřích klecí, do nichž se na několik pater vejde sto šedesát mužů. Rustenburská sekce má šest dolů s více než osmnácti tisíci zaměstnanci. Spolu s dalšími dvěma obdobnými sekcemi se v JAR vytěží asi 60 procent světové těžby platiny.

“Největším našim zákazníkem jsou Japonci, jejichž automobily používají nejvíc platiny do katalyzátorů výfukových plynů. Také proto je platina dražší než zlato,” chlubí se Jarda. “A Japonci jsou naši miláčci. Když se ale nedávno vyskytla zvěst, že v zemi vycházejícího slunce vynalezli místo platiny levnější látku do katalyzátorů, okamžitě šla cena našeho milovaného kovu děsivě dolů. Naštěstí se ukázalo, že to byla jen fáma, novinářská kachna.”

“Denně musíme vytěžit kolem 1450 tun platinové rudy,” slyším ozvěnu Jardova hlasu, když vystupujeme na jeho patře a sedáme si na lavičku kousek od široce vybetonovaného náraží, abychom si zapálili jednu cigaretu před cestou na pracoviště. Mám mrazivě nepříjemný pocit, když škrtám zápalkou. Nevěřícně si připaluji a s hrůzou očekávám explozi metanu.

Mám žízeň, jak trám. Jarda také. Sundává si helmu a nastavuje ji pod potrubí s vodou, otevírá ventil, naplňuje svoji pokrývku hlavy po okraj a hltavě z ní pije. Je to pro mě šok. Pít vodu z potrubí a ještě v africkém podzemí. A ke všemu navíc z propocené helmy. Nakonec mě žíznivá vyprahlost svádí ke stejnému činu. Napodobuji ho a po nezvyklé koupeli chytám druhý dech. Černoši už pracují od půl páté, pracovní doba je zde čtyřiadvacet dnů v měsíci, denně devět hodin a dvacet minut. Volné jsou všechny neděle a dvě soboty v měsíci. Přesčasy tady neznají. K tomu je třeba připočítat dvanáct státních a jiných v JAR uctívaných svátků, které se však většinou musejí nadpracovat. Bílí šéfové nastupují do práce v šest, do dolu sjíždějí o půl deváté a mají platy od čtyř a půl tisíce randů nahoru. Černí dělnící si vydělávají asi polovinu. Invalidní důchody a nemoci z povolání v JAR neznají.

“Nemysli si, že tady jsou nevzdělaní jen černoši, i když jsou už mezi nimi i předáci,” upozorňuje mě můj doprovod. “Nedávno jsem svému bílému podřízenému, Búrovi z Rustenburgu, nařídil, aby změřil vytěžený důlní úsek. On to udělal a přišel za mnou, aby mi oznámil, že úsek měří třicet metrů plus,” popadá se za břicho Jarda. “Já mu říkám, co to je třicet metrů plus. A on na to, že třicet metrů a víc. Ptám se, proč to nezměřil přesně. Svojí odpovědí mě uzemnil. Prý to nemohl změřit přesně, protože měl jen třicetimetrové měřící pásmo. Od té doby se náš pitomoučký psík pinč jmenuje po něm Albert.”

Procházíme kolem skupinky černošských horníků, kteří se poslušně staví do pozoru a civí na nás jakou složitou řečí se to bavíme. “Dnes už černoši cítí, když je někdo považuje za méněcenné,” krčí rameny Jarda. “Někteří proto odmítají mluvit pomocným jazykem fanagalo. Klidně mi řeknou, že na ně mám mluvit anglicky. Sice neumí třeba číst ani psát, ale anglicky už se domluví. A mluvit s nimi fanagalo považují za své podceňování.”

“V televizi se tady ale také nemluví jen anglicky?” dávám k dobru svůj postřeh, i když se k televiznímu vysílání dostanu v Africe jen velmi málo. “Hlavní zprávy na prvním televizním kanálu jsou střídavě v angličtině a v afrikánštině, tedy jen v bělošských jazycích,” neúnavě mi vysvětluje Jarda. “Teď už jsou rovněž pořady v některých jazycích největších kmenů. Zuluů je tady kolem šesti milionů, Xhosa má přes dva miliony lidí a Tswana necelé dva. Pak následují Shangaan -Tsonga či Swazi a další. Aby i tyto nejpočetnější kmeny měly svůj vysílací čas.”

Cesta důlní chodbou mi připomíná chůzi předlouhou umělou jeskyní se zvlhlými kamennými stěnami. Na jejím konci jsou miniaturní katakomby, rozčleněné do nízkých a vyšších prostorů, do nichž se šplhá po dřevěných žebřících. Jsou tady i nízké a pro klaustrofobiky zcela nevhodné štěrbiny; do nich se vejde pouze plazením po kolenou hbitý a štíhlý černoch se sbíječkou a vrtací tyčí. “Nějaké další podpory stropu tady přece jen kromě dřevěných stojek máme,” ukazuje mi Jarda na podivné sloupy obalené sítí. “Těmito trubkami u stropu je sem tlačena cementová směs, která se vpouští do tohoto speciálního obalu. Když se naplní, vytvoří po ztuhnutí pevný blok mezi stropem a počvou.”

Platinové doly pracují na dvě směny. Horníci na té ranní navrtají, naládují díry střelivem a střelmistři provedou odstřely. Ty nastávají kolem dvou hodin odpoledne. Hodinu poté, kdy důl opustí poslední střelec. Ten zapálí zpožďovací doutnák, který hoří zhruba hodinu. Podlouhlý špičatý klín z materiálu podobný hobře, napuštěný hořlavou směsí. Když dohoří, zapálí rozbušky, jež odpálí nálože.

“Potom je asi čtyři a půl hodinová pauza, během níž se musí podzemní chodby vyvětrat. Vše řídí hlavní inspektor dolu, který se svými pracovníky dělá testy čistoty ovzduší,” vysvětluje můj průvodce a kývá na mě, abych ho následoval po dřevěném žebříku do kamenného “podkroví” jeho pracoviště, kde jsou milionové žíly, vlastně spíš žilky platinové rudy. “Až jsou podzemní pracoviště zbavena všech předpokládaných jedovatých zplodin po explozi, určí inspektor čas povolení opětného vstupu do jámy, což je pokyn pro požární družstvo, jehož hlídky vybaveny měřícími přístroji zjišťují, zda byly všechny nálože řádně odpáleny a jestli je vyvětráno…Teprve po jejich kontrole může nastoupit druhá směna, která nastřílenou platinovou horninu vyfedruje na povrch, důlní provozy vyčistí a připraví pro ranní směnu.”

Pracoviště v dole Frank mi připomínají razičské snažení přípravářů na ostravsko-karvinských šachtách. Kámen, před ním chlapi s ručními vrtacími stroji na vzduch a nad nimi inženýr z Výstavby ostravsko – karvinských dolů. Na rozdíl od našich razičů však mají tito černou kůži a kolem schází ocelová výztuž z hajcmanů. Jen dřevěné stojky tady občas použijí. Jinak mi vše kolem připomíná hornictví na konci 19. století, známé z literatury a dávných rytin Agricoly…

Dnešní incident je jednou z nejkrvavějších policejních operací od ukončení apartheidu. Jihoafrický prezident Jacob Zuma si zkrátil cestu do Mozambiku, aby navštívit důl Marikana. Tato stávka byla zažehnuta požadavkem za lepší mzdy. Komentátoři přišli se srovnáním této tragédie s masakrem v Sharpeville – kdy 21. března 1960 zahájila policie palbu do davu černochů a zabila 69 osob. V dnešní Jižní Africe se 21. březen slaví jako státní svátek na památku Sharpevillského masakru, na oslavu jihoafrické demokratické vlády a prosazení rovných lidských práv.

Horníci z Marikana požadovali zvýšení platu o zhruba 1000 dolarů (636 liber) měsíčně. Horníci si v současné době vydělávají mezi 4000-5000 randy, chtějí, aby jejich plat vzrostl na 12,500 randů, tedy 1,512 dolarů. Policie ve snaze rozbít protest byla vyzbrojená automatickými puškami a pistolemi, napřed použita vodní děla, slzný plyn a zvukové granáty. Stávkující mají blízko k vládnoucímu Africkému národnímu kongresu (ANC) v boji za ukončení vlády bílé menšiny. Jihoafrická republika je největší svojí těžbou platiny na světě. Lonmin se sídlem v Londýně je třetí největší globální producent platiny na světě…

Inu, kde jsou ty časy, kdy třicet milionů černochů v JAR žilo z daní pěti milionů pracujících bělochů…

Snímky Břetislav Olšer

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135