A přitom se ministr zahraničí Velké Británie a její pozdější premiér Arthur James Balfour v roce 1918 zavázal ve svém prohlášení, že za pomoc Židů proti Osmanům během I. světové války se postaví svojí autoritou za rozdělení tzv. Palestiny na arabský a židovský stát, aby obnovil tradici dávného Izraelského království a Judei. Dopis, resp. deklarace byla zveřejněna, ale nějaká větší odezva žádná. A to se právě Židé zasloužili svým bojem po boku britských vojáků o porážku Turků a zničení Osmanské říše. Udatně se bila Židovská legie a zejména Sionský sbor mezkařů – Zion Mule Corpus, který bojoval při vylodění Britů na Gallipolském polostrově.

„Během první světové války se Osmanská říše mohla přiklonit na kteroukoli stranu. Když však Británie zabavila nové válečné lodě, které Britové pro Osmanskou říši postavili, přidal se Mehmet V. na stranu Německa a vyhlásil roku 1914 válku mocnostem Dohody – Spojenému království, Francii a carskému Rusku,“ řekl mi Peter Bachrach z Haify, který bojoval v šesti válkách a je nyní podplukovníkem izraelské armády v záloze. „Po pěti letech byl konec jasný; Osmanská říše byla v troskách. Istanbul byl okupován, Velká Británie získala Irák, Palestinu a Zajordání. Když pak Britové dobyli Jeruzalém s obětavým přispěním Sionistů, otevřela se cesta k zahájení výstavby Židovské národní domoviny, přislíbené Balfourovou deklarací…“

Jak napsal Martin Gilbert ve své knize Dějiny Izraele, od Brita sira Johna Graye Hilla byl zakoupen za 6500 britských liber pozemek a dům pro budoucí Hebrejskou univerzitu. Na schůzi válečného kabinetu v únoru 1940 odpověděl Winston Churchill, ministr válečného námořnictva V. Británie, na otázku pozdějšího prvního prezidenta Izraele Chaima Weizmanna, jestli je možné, aby se palestinští Židé mohli ozbrojit a vlastnit zbraně. „Bylo by možné pokládat za záležitost satisfakce, aby Židé v Palestině mohli vlastnit zbraně a mít svoji vlastní obranu. Jsou jedinými důvěryhodnými přáteli, které máme v této zemi, a jsou mnohem více pod naší kontrolou než roztroušené arabské obyvatelstvo…“

Po první světové válce získali Britové mandát na Blízkém východě a pár roků poté vydáním tzv. nové Bílé knihy naopak zabránili více než 300 tisícům židovských utečenců vstoupit na území Palestiny a na Kypru pro 50 tisíc z nich vybudovali internační tábory. Vztek Židů byl odůvodněný. Proto se židovská teroristická skupina Irgun, kterou založil ruský Žid Vladimír Žabotinský, rozhodla, že zaútočí na jeruzalémský hotel Král David, v němž sídlil Britský sekretariát a vojenské oddělení. Členové Irgunu se převlékli za Araby a pod záminkou dodávky potravin vnesli do podzemí hotelu sedm máselnic, naplněných výbušninou. Byli sice odhaleni, ale prostříleli se z hotelu, aniž by Britové poznali, že je Král David podminován. Při explozi v 12,45 bylo pak zničeno levé křídlo hotelu, při čemž zemřelo 90 lidí; Židů, Arabů i Britů…

Britům se však v tomto blízkovýchodním koutu světa zalíbilo. Měli zde skvělou strategickou polohu a levnou naftu. Přišli už o Indii i jižní Afriku. Věděli, že pokud vznikne židovský stát, tato jejich výhoda padne a nezbude jim ani Blízký východ. Proto začali příliv Židů omezovat. Jedním z vrcholů mstivých útoků proti židovskému odboji byl 1. únor 1948, kdy vybuchla nálož umístěná v autě před Palestine Post (později Jerusalem Post) na ulici Havacelet v Jeruzalémě. Ukradený britský pick-up naložený půl tunou TNT explodoval před budovu Postu. Tři lidé byli zabiti a řada zraněna. Nálož zničila tiskařský lis; cílem bylo zastavit rostoucí mezinárodní vliv jediného anglojazyčného židovského deníku v Jeruzalémě. Protože většina izraelských novin byla tištěna v Tel Avivu, byl Post v době arabského obléhání města jediných zdrojem zpráv v Jeruzalémě.

Bombový útok byl proveden arabskou milicí, za pomoci bývalých britských vojáků. O pár týdnů později vybuchly tři náklaďáky vezoucí výbušniny na jeruzalémské ulici Ben Jehuda zničily budovy a zabily 56 Židů; o další dva týdny později explodovala další automobilová bomba u budovy Židovské agentury v Jeruzalémě a zabila 13 lidí. Britové to neměli zkrátka v Palestině vůbec snadné. Falešně slibovali na všechny strany, až z toho měli fatální problémy; museli bojovat na dvou frontách: Proti arabskému džihádu i proti Židům. Velká Británie nakonec rezignovala, situace v Palestině se jí vymykala z rukou a v únoru 1947 raději svěřila svůj blízkovýchodní mandát právě založenému společenství OSN…

„Když v létě roku 1941 napadlo hitlerovské Německo Sovětský svaz, odhalili britští šifreři, kteří sledovali pohyby nacistické armády, že proti Židům je vedena genocida. Podle dokumentů, zveřejněných v roce 2001, je jasné, že z 282 stránek Brity dešifrovaných zpráv nacistů z Běloruska a Ukrajiny muselo vedení britské armády vědět nejpozději v září 1941 o probíhajícím holocaustu,” uvedl v březnu 2001 v The New York Times americký historik Richard Breitman.

Přesto nikdo nezasáhl, aby Židům pomohl. Britové to vysvětlují tím, že nechtěli žádným zásahem prozradit svou schopnost luštit německé kódované zprávy. Navíc jim byli bližší Arabové než Židé, jejichž úmysl vytvořit si na území Palestiny svůj stát ohrožoval strategické cíle Velké Británie. Animozita mezi Brity a Izraelci zřejmě přetrvává. Britská policie přerušila svůj pokus o zatčení bývalého izraelského generála, na něhož byl vydán zatykač kvůli podezření ze spáchání „válečných zločinů“, z obavy před krveprolitím.

Stalo se v Londýně na letišti Heathrow v září 2005, když bývalý velitel jižního velení izraelské armády generálmajor Doron Almog přiletěl na soukromou návštěvu Británie a na poslední chvíli byl varován izraelským velvyslanectvím, aby neopouštěl palubu letadla, protože se jej chystají zatknout britští policisté na základě zatykače, který mu kladl za vinu podíl na zboření arabských domů v Gaze v roce 2002. Po dvou hodinách generálmajor odletěl zpět do Izraele. Paradoxem případu je, že žalobu proti generálu Almogovi za své palestinské a propalestinské klienty podala právní kancelář Hickman and Rose, vedená v Izraeli narozeným právníkem Danielem Machoverem.

Ve vojenském tisku BAMACHANE (V táboře) z dávných let “šestidenní války” byly dva rozhovory. Na titulní straně s generálem a ministrem obrany Izraele Moše Dajanem a uvnitř listu článek “DUBCEK be CAHAL” – “Dubček v izraelské armádě” s vojínem ze Západního břehu Jordánu a mým přítelem Tomi Shvedem, který se před mnoha roky vystěhoval do židovského státu ze Slovenska. Zatímco generál se snažil uklidnit vášně mezi Židy a muslimy, když tvrdil, že jediné východisko je nabídnout jim vstřícnost a porozumění, vojín Shved, na něhož zbylo pouze místo uvnitř média, měl jiný názor:

“Arabové jsou naprosto nevyzpytatelní; každé gesto dobré vůle, naši snahu o mír a přerušení nesmyslné války, považují za naši zbabělost, strach a poníženost. Když vystěhujeme své osady v Pásmu Gazy nebo v Samaří, neberou to jako naši snahu o mír, ale oslavují to jako své vítězství nad strachem podělanými Izraelci…”

Těšil jsem se na londýnský Hyde Park, hlavně na jeho nezávislé řečníky ve Speaker’s corner. Ti se tam ale už téměř nevyskytovali; místo nich byly louky tohoto proslulého prostranství, vyhrazeného během druhé světové války pro pěstování rajčat, plné mulimských přistěhovalců.

Seděli v trávě, konzumovali hranolky s kuřetem a vydrželi tak v siestě po dobu svých pěti denních modliteb. Muži v galábiích, ženy většinou v černých nikábech až na paty, s úzkým průzorem pro své oči. Vytlačili rodilé Londýňany z jejich oblíbeného místa relaxace do britsky konzervativního, ale čistějšího St. James’s Park… Kdo by ale čekal globální finanční krizi a přes 50 milionů nezaměstnaných. Ve Velké Británii přesáhl jejich počet poprvé od roku 1997 hranici dvou milionů a příjmy rostly nejpomalejším tempem nejméně od roku 1991. Pochopitelně z toho Britové viní imigranty…

Dnes je ve Velké Británii na šest milionů muslimů, kteří si nejvíc hledí svého islámského práva šaria. Možná Britové už zapomněli na Churchillova slova a při každé příležitosti chtějí dát najevo svoje latentní nepřátelství vůči Židům. Ovšem, za dobrotu na žebrotu. Nedávno bylo odhaleno, že charitativní dary ve výši dvacet tisíc liber od fondu stanice BBC Children In Need, dostali k dispozici bomboví atentátníci, kteří zaútočili v červenci 2005. Teroristé se odpálili v soupravách metra a na horní palubě double-deckeru; zabili tak 52 lidí. Tři pumy vybuchly v metru a jedna v autobusu. S dvaapadesáti oběťmi na životech a asi sedmi sty zraněnými to bylo největší krveprolití v Londýně od konce války a zároveň nejhorší atentát teroristů v britské historii.

“Kdysi jsem běžně jezdívala autem do míst Palestinské autonomie ošetřovat tamní slepice, když se šířila ptačí chřipka. Dnes už bych tam nejela. Strach z únosů nebo lynčů je silný. Za dobrotu na žebrotu. Kolik jsme jim tam pomohli, kolik živobytí jsem jim zachránila a oni teď likvidují osady, které nařídila naše vláda vystěhovat,” vzpomíná veterinářka MVDr. Rachel Bock. Ani sedm křížků nic nezmohlo s bonviánstvím vždy dobře naladěné MVDr. Rachel Bockové ze Slovenska, která už přes čtyřicet roků žije v Izraeli, momentálně v Kirot Hashikma u Tel Avivu, odkud vyráží do světových metropolí, kde přednáší o ptačí chřipce a jiných zákeřných veterinárních chorobách. Nedávno získala izraelské státní vyznamenání za celoživotní práci ve svém oboru.

“Doufám, že celý normální svět chápe, že naši lidé nemůžou být závislí na libovůli teroristů a vrahů, kteří střílejí rakety na izraelské civilisty. Že to tak dál nejde poté, co jsme jim odevzdali území a stovky osadníků dodnes živoří v provizoriích a jejich rodiny jsou na mizině; ztratily práci a stále se nedokáží vzpamatovat z šoku, že to byli naši vojáci, kdo je vyhnali z jejich domovů,” říká mi a nechápavě kroutí hlavou. “Celá část okolo Betléma doslova kvetla. Dnes se Hamás postaral o to, aby zde žili znovu v bídě a pod hrozbou teroru. Samozřejmě, že íránský a syrský prezidenti v tom teroristy ještě podporují,” vypadala značně rozčíleně.

Vražda olympioniků je prý politika a ta na LOH nepatří. Šéf MOV Jacques Rogge proto opakovaně odmítl minutu ticha za masakr v Mnichově. Jen řekl: „MOV zastává názor, že zahajovací ceremoniál her není vhodnou příležitostí k myšlenkám na tento tragický čin“. Podporu sto tisícům lidí, kteří již podepsali petici za minutu ticha, vyjádřili též americký prezident Barack Obama i jeho vyzyvatel Mitt Romney, ministryně zahraničí Hillary Clintonová dokonce napsala dopis předsedovi Mezinárodního olympijského výboru (MOV), aby změnil svůj postoj a v tříhodinovém ceremoniálu v duchu kýče pod názvem „Z anglického venkova“ vzdal jednou minutou ticha hold obětem tragédie, jejíž 40. výročí si svět letos připomíná. Prezident Světového židovského kongresu (WJC) Ronald Lauder by v opačném případě označil stanovisko MOV za bezcitné. Je třeba si uvědomit, že masakr izraelských sportovců byl zatím jediným zločinem tohoto druhu během olympijských her.

A padla zkrátka další kosa na kámen. Akce možná vyvolala reakci. Vyšlo totiž prohlášením, v němž se uvádí: „Prezident Izraele se nezúčastní zahajovacího ceremoniálu olympijských her, který se bude konat v pátek večer. V okolí olympijského stadionu nejsou hotely ve vzdálenosti, kam by bylo možné pěšky dojít a prezident se rozhodl zrušit svoji návštěvu, aby se vyhnut znesvěcení šabatu jízdou v automobilu…” Britové zřejmě nestojí o účast hlavy státu Izrael. Dobře i tak. Ještě by si udělali potíž se svými muslimskými bratry…

Inu, dál existuje animosita Britů vůči Židům, i když to byl dnes již stoletý britský makléř Nicholas Winton, jenž zachránil před smrtí skoro sedm set převážně židovských dětí z území Československa jejich transportem do Velké Británie, kde byly umístěny do místních rodin…

Snímky Břetislav Olšer

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135