VZP si jako jediná pojišťovna přeložila tyto výrazy tak, že do hrazených pokusů o „umělé oplodnění“ je nutné započítávat i takzvanou inseminaci, tedy přenos spermií k vajíčku v těle ženy. Jde o zákrok, který nikdy nebyl omezen počtem pokusů, protože je laciný: stojí zhruba patnáct set korun. Zdaleka však není tak úspěšný jako mimotělní oplodnění a následný přenos embrya, jenž však vyjde už na 60 tisíc. K čemu „doslovnost“ VZP vede? Klientky raději vůbec nezkoušejí levnou inseminaci, aby si nevyčerpaly hrazené pokusy, a rovnou podstupují složitější zákrok. Ten je však mnohonásobně dražší. Ženy kromě toho přicházejí o hrazené pokusy s inseminací, které mohly být úspěšné. Tím pádem se pro ně nabízí jediné – změna pojišťovny.

Považuji touhu matek po dítěti za nejúžasnější věc. Ale  nic se nemá přehánat; mám na mysli např. úpnosy dětí či nevěru s nadsamci za účelem oplodnění. Kvůli využívání genetických testů pro zdravotní či soudní účely se stále častěji zjišťuje, kdo je biologickým otcem dítěte. Podle odhadů zhruba každý pětadvacátý otec vychovává „cizí“ dítě. V Česku může být toto číslo poněkud nižší, jelikož Češky se do rození moc nehrnou. Nebudou-li však rodit čistokrevné Češky, budou muset za ně vytahovat horké kaštany z ohně migrantky. Celkem tvoří cizinci kolem čtyř procent české populace, v přepočtu jich zde žije přes 430 tisíc. Včetně Mongolů, Američanů a muslimů z rozvojových zemí. Jak říkal blahé paměti předseda ČSÚ Jan Fischer, až 90 procent celkového přírůstku obyvatel ČR v prvním pololetí 2008 šlo na konto migrace, když ze zahraničí se přistěhovalo o 51,4 tisíce lidí více, než se vystěhovalo…

Z této zprávy si spokojeně mnuli ruce demografové i politici. Byli rádi, že počet obyvatel České republiky stoupl meziročně o 65 tisíc na nynějších 10 600 770 obyvatel, což znamená meziroční nárůst o zhruba 26 tisíc obyvatel. Za celý rok 2010 se narodilo o 10 300 více dětí, než byl počet zemřelých lidí. Porodnice praskaly ve švech; celkový počet narozených dětí za rok 2010 tak byl 117 200. Jak tvrdí Statistický úřad, zásluhou zahraničních rodiček byla vůbec nejvyšší převaha počtu narozených nad zemřelými za poslední čtvrtstoietí.

Je jasné, že mít dnes vlastního potomka je záležitost za spoustu peněz, ale znám ženy, které mají jedinou vidinu – svoje dítě a jsou ochotny a schopny pro splnění tohoto svého snu udělat maximum. Zákon nezákon. Směšné slovíčkaření nevyjímaje. Příklady by mohly hledat hlavně v zahraničí. Příběh za všechny jsem na základě vyprávění otce dvou dcer Roberta Davida z Tel Avivu popsal i ve svém románu „…a Bůh osiřel“… 

“Třicetiletá Izraelka Ruti z Jeruzalémka se zamilovala do Dannyho Nahmania, který byl o pět roků mladší,” slyším nezvyklý příběh, který mi vypráví Bobby. “Vzali se v roce 1984 a snažili se naplnit své rodičovské poslání a mít děti. Bezvýsledně.”

O tři roky později prodělala Ruti operaci, když přišla o dělohu, zasaženou rakovinou. Manželé se rozhodli pro tzv. dítě ze zkumavky. Ruti dala svých jedenáct vajiček, která byla laboratorně oplodněna Dannyho spermiemi. Vzniklá embrya pak byla kryokonzervována v téměř dvou set stupňových mrazech speciálních dusíkových kontejnerů, kde čekala na volbu ideální matky, která by pomocí transferu dítě rodičů Nahmaniových odnosila.

Danny se však zamiloval do mladší ženy. Rozvedl se a změnil nejen manželku, ale též názor na jím oplodněné embryo. Kategoricky odmítl, že by na svět mělo přijít dítě, který by nebylo jeho nové ženy. Vše se dostalo před soud. Napoprvé senát odmítl žádost Ruti, aby i přes nesouhlas svého bývalého manžela mohla použít inkriminované embryo. Odvolala se a teprve po dalším čekání Nejvyšší soud vyřkl definitivní ortel:

“Žalobkyně může naložit s embryem podle svého uvážení!”

Velké vítězství Ruti se stalo precedentem a znamenalo, že si mohla nalézt náhradní matku, která by jí dítě porodila. Poděkovat za to mohla sedmi soudcům z jedenácti, kteří v rozhodující fázi soudního jednání prohlásili:

“Právo ženy stát se matkou je silnější, než právo muže nebýt otcem!”

Speciální komise pak rozhodla o možnosti, aby si Rutti objednala “náhradní dělohu”, tedy vhodnou ženu, v níž by její dítě během devíti měsíců vyrostlo. V tomto případě se této role ujala její vlastní matka Rachel, jež vše vykonala samozřejmě z lásky ke své dceři nezištně, i když je nutné počítat k určité ziskuchtivosti i pocit velkého štěstí. A to matka Rachel při svém dalším „těhotenství“ prožívala a největší blaženost zažila při samotném porodu, byť císařským řezem. Na rozdíl od dvojice Ruth a Rachel se však z pronájmu děloh stal skvělý byznys pro tisíce mladých žen.

Měl jsem možnost navštívit největší nemocnici na Blízkém východu Hadassah v Jeruzalémě, kde jsem na oddělení dialýzy a v transplantačním centru sbíral podklady pro svůj další román „Krev pod obojí“ o dilema Židovky, která je před zásadním rozhodnutím, zda darovat ledvinu svého zabitého manžela nemocnému Palestinci. Samozřejmě, že kromě dárcovství orgánů jsme hovořili rovněž o ženských „inkubátorech“. Ženy, které pronajímají dělohu, nevkusně pojmenováno: trh s náhradní matkou, jsou u nás stále aktuálnější. Některé ženy nemají dělohu, jsou nemocné nebo jen nechtějí porodem dítěte přijít o svoji štíhlou postavu. Dívek, které se na devět měsíců chtějí za úplatu stát “živými inkubátory” přibývá. Počátkem září 2009 se konal kulatý stůl k problematice náhradního mateřství, jehož iniciátorkami byly exministryně spravedlnosti ČR Daniela Kovářová a exministryně zdravotnictví ČR Dana Jurásková. Cílem jednání bylo otevřít odbornou diskuzi nad změnou právní úpravy a možnostmi uzákonění institutu náhradní matky.

“Zdravím, je mi 23 let, jsem z Prahy, vdaná a mám své dítě. Chtěla bych někomu pomoct odnosit miminko za finanční náhradu 200 000 Kč, ale kdyby pomohl mně někdo půjčil mi na směnku 12 000 Kč, tak podepíši smlouvu a miminko vám odnosim za 100 000 Kč. Upřednostňuji pár se zmrazenými vajíčky, ale nemusí to být. Jsem spolehlivá, neholduji alkoholu, nefetuji, mám infekčnost za sebou a jsem vhodná dárkyně vajíček. Tak pokud máte zájem, ozvěte se na e-meil pomuzukdetatku23@seznam.cz. Můzeme začít hned; pomozte, já pomůžu vám…” napsala nika23 na můj http://olser.cz.

Co jí odpovědět, aby se dozvěděla, co říká zákon na “devítiměsíční pronájem dělohy”? Žádný problém. Náhradní matka je sice po porodu podle zákona matkou dítěte, i když vajíčko nebylo její. Jako otce však uvede muže, který poskytl své spermie. Krkavčí matka se dítěte pak vzdá, soud ho svěří do péče otce a bezdětný pár se stane úplnou rodinou. Co není zakázáno, je povoleno. Ze zdravotního hlediska je vše v pořádku, jenže zákon říká, že dárkyně vajíčka nesmí znát jeho příjemkyni. Což v případě náhradních matek nelze dodržet. A babo raď… Za matku zákon považuje ženu, která dítě porodila. Navzdory mnohým protestům, že děloha není „futrál na dítě“.

Zastánci „institutu surogátních matek“ tvrdí, že žena, resp. manželský nebo lesbický pár má „právo na dítě“, což však údajně patří mezi práva virtuální, stejně jako právo na práci. Dítě prý není komodita, kterou si je možné pořídit kdykoli se „mi zachce“ nebo „když na to mám“. Ale proč ne? Někdo snad neuznává všemocnou moc peněz? Surogátní – náhradní matky se využívají v osmnácti zemích světa a v devíti tento postup upravují zákony. Propracované systémy mají v USA, hlavně státy Kalifornie, Arkansas a Texas. Zahrnují ovšem i různá omezení, jako je tomu v Izraeli. Tam musí podle zákona o náhradním mateřství z března 1996 každou smlouvu schválit státní komise. Mohou ji podepsat jen občané s izraelským občanstvím a stejného vyznání. Náhradní matka musí být svobodná, ovdovělá nebo rozvedená, o náhradní mateřství mohou požádat jen neplodné heterosexuální páry.

Legálně si lze pronajmout dělohu zástupné matky na Ukrajině, v Rusku, v Indii či v Gruzii. Zejména Indie se od roku 2002 stala hlavním cílem západních bezdětných párů. Náklady na náhradní mateřství jsou tu mnohem nižší než v USA, kde páry musí počítat s částkou okolo 50.000 dolarů (35.000 eur, asi 900.000 korun). Indické kliniky účtují za tento úkon od 10.000 až po 28.000 eur, včetně oplodnění, platu náhradnice a porodu dítěte v nemocnici. Společně s náklady na letenku a pobyt v hotelu západní zájemci zaplatí asi třetinu ceny než třeba ve Velké Británii.

Před časem jsem pracovně jezdil často do Kyjeva, Černobylu a Gomelu, kde byla tato praxe legální od roku 2002 a v Gruzii už od roku 1997. Odměna pro náhradnici se tu pohybuje kolem 9000 eur (asi 231.000 korun). Náhradní mateřství za peníze je možné i v Belgii, přísně zakázáno je to ale v Japonsku, Austrálii, Francii, Dánsku, Polsku a Nizozemsku. V Kanadě je legální pouze dobročinná forma surogátního mateřství. Kromě Quebeku, kde je jakýkoli způsob náhradního porodu přísně zakázán. V Británii je to možné, ale čekací doby jsou velmi dlouhé. Náklady na náhradní mateřství jsou tu mnohem nižší než v USA, kde zveřejnili údaje o tom, že na 12 tisíc uskutečněných cyklů asistovaných reprodukcí připadá 72 případů surogátního mateřství. Náhradní matkou může stát i žena, která je ochotna propůjčit svou dělohu za úplatu…

Také první anglická náhradní matka, Kim Cottonová, si před čtvrt stoletím nechala za porod zaplatit. Veřejné mínění bylo ovšem tímto činem značně rozhořčeno, a tak se musel do věci vložit stát. Poměrně brzy byl schválen zákon, který zakazoval poskytovat náhradní mateřství za úplatu. Inu, konzervativní konstituční monarchie. “Genetičtí rodiče dnes platí náhradní matce pouze náklady spojené s těhotenstvím, například těhotenské oblečení, vitaminy, pobyt v nemocnici nebo cestovné k lékaři. Což v praxi představuje v průměru 10 – 15 tisíc liber,“ říká britská konzultantka Sally Ann Swainová, která se věnuje poradenství pro otázky infertility a náhradního mateřství. Přičiněním náhradních matek se ve Velké Británii narodilo asi 600 dětí. Podle jejího názoru se jimi velice často stávají ženy, které už samy potomky mají a chtějí podobnou radost dopřát i jiným. Jak říkají v židovském státu, v zemi moudrého králě Šalamouna: „Právo ženy stát se matkou je silnější, než právo muže nebýt otcem…“

“Pokud by pronájem dělohy provedla náhradní matka za úplatu v současném Česku, pak by se na ni vztahoval § 216 a Trestního zákona, který se zabývá předáním dítěte za účelem adopce za úplatu,“ vysvětluje bývalá česká exministryně spravedlnosti Daniela Kovářová. In vitro fertilizace – neboli oplození ve zkumavce – je zázrak novodobé medicíny. Ten první se u nás a ve východní Evropě uskutečnil v roce 1982 v brněnské Fakultní nemocnici. Její porodníci prokazují vysokou úspěšnost metod asistované reprodukce metodou mimotělního oplození IVF, tzv. ze zkumavky, a nitroděložní inseminací. Metody léčby poruch plodnosti a následného surogátního – náhradního mateřství zaznamenaly úžasný rozvoj nejen v Česku. Stačí, aby neplodný pár svěřil klinice umělého oplodnění své spermie a vajíčko, které je následně oplozeno a vloženo do těla náhradní matky.

Ta je sice po porodu podle zákona matkou dítěte, i když vajíčko nebylo její. Jako otce však tato “placená rodička” uvede muže, který poskytl své spermie. Poté se dítěte podle domluvy vzdá, soud ho svěří do péče otce a bezdětný pár se stane úplnou rodinou. Ideální ovšem je situace, kdy náročným podmínkám pro tzv. institut náhradního mateřství vyhoví třeba matka neplodné dcery. Ovšem, v Česku vznikl nový fenomén, který dává bezdětným ženám asi miliontinu naděje – babyboxy. Dne 19. června 2011 bylo do mladoboleslavského babyboxu odloženo jubilejní padesáté dítě… Chlapeček dostal jméno po ministru zdravotnictví Hegerovi – Leoš. Paradoxně je ministr odpůrcem schránek na děti. Tvrdí, že rodička, pokud se rozhodne své dítě zabít, ho zabije, i kdyby bylo milion babyboxů.

Vážná bývá poporodní deprese a laktační psychóza čerstvých rodiček. Rozhodující jsou mj. psychické problémy rodiček, projevující se depresivními náladami, vyčerpáním, úzkostmi, pesimismem, pocitem, že se žena nedokáže postarat o své dítě. Psychotická porucha, která propukne po porodu, může mít katastrofální následky jak pro matku, tak i pro dítě. Matka je v některých případech hospitalizována, někdy žena ublíží sama sobě nebo dokonce spáchá sebevraždu, v řídkých případech ublíží dítěti nebo ho dokonce zabije; k vraždě novorozence dochází ve čtyřech procentech případů, k sebevraždě matky pak v pěti procentech…

Inu, milujte se a množte se, třeba i surogátně, televizní “Zázraky života” a doktor Diamant vám poradí rád i bez úplatku, přesně podle scénáře, který je však v rovině všeobecné korupce poněkud iluzorní…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135