Majitel nevybral z nájmů ani tolik, aby mohl zaplatit 90 tisíc korun v termínu. Vyjednával odklad a reklamoval poslední faktury, ale vodárny vodu vypnuly. Z dvou stovek nájemníků musí devadesát pryč, protože neplatí a nemají už platnou nájemní smlouvu. Případ jakoby přes kopírák opsaný ze Vsetína. Chtělo by to Čunka a jeho radikální řez zvaný „pavlačák“…

Poznal jsem onen smradlavý několikaposchoďový barák osobně, jezdil jsem kolem něho dvacet možná i třicet roků, na Vsetíně jsem maturoval. Musel jsem kolem toho svinčíku, bohužel, také vždycky, když jsem jel do vsetínské nemocnice nebo na její transfúzní stanici. Byla totiž hned naproti tohoto strašidelného romského činžovního obydlí. Teprve od chvíle, kdy byl zvolen starostou Vsetína Jiří Čunek, se začalo nejen s výstavbou, ale i s odstraňováním vředu města. Podstatná část ze tří stovek obyvatel domu, tedy ze 42 rodin, nenávratně zadlužených statisíci na nájmech, dostalo soudní příkaz k vystěhování. V říjnu 2006…Každá práce je dobrá... Foto: Břetislav Olšer

Tzv. “pavlačák” vyprodukoval za desítky roků tisíce tun odpadků, jež nebyly zdaleka ukládány do popelnic a kontejnerů, ale vyhazovány a pak odklízeny až málem jednou za “uherský rok”. Bývaly to průběžné spršky z oken přímo na malé nádvořičko, těsně pod okny transfúzní stanice a biochemické laboratoře, v níž se provádějí velmi citlivé krevní testy, mnohdy smrtelně nemocných pacientů. Naprosto sterilní prostředí zde bylo nezbytné. Pacienti přicházeli do tohoto zdravotního zařízení vsetínské polikliniky přes doslova hnojišťový dvůr “pavlačáku”, v němž se běžně ozývaly jen hádky, řev, bigbít a nadávky při náruživých rvačkách. Lékaři marně mnoho let protestovali. Dnešní primář transfúzní stanice, který sem přišel po svém otci, jenž také zažil toto utrpení s nepřizpůsobivými občany, si marně stejně jako jeho otec stěžoval a žádal nápravu.

Vsetínská radnice musela dezinfikovat společné prostory pavlačového domu, který se stal ve Vsetíně ohniskem nákazy žloutenky typu A. Na infekčním oddělení sousední nemocnice bylo hospitalizováno třiadvacet dětí. Ve Vsetíně je nyní přibližně 600 Romů, z nichž více než 90 procent žije pouze ze sociálních dávek. Sociální systém dává některým rodinám dávky ve výši až 20 000 korun měsíčně. Takže na splátkový kalendář jim rozhodně zbývají peníze. Proto byla ve Vsetíně velká sláva, když buldozery dělaly poslední planýrovací zásahy, odpadky, smrad, kravál a bitvy jednou provždy skončily.

Po požáru střechy „pavlačáku“, který definitivně rozhodl o demolici domu, mělo jít čtyřicet postižených do náhradního ubytování. Romové však požadovali pokoje v hotelu. Když byli odmítnuti, rozešli se ke svým rodinám. Většina nájemníků pavlačového činžáku (36 rodin) dostala bydlení na okraji Vsetína ve čtvrti Poschlá. Vybudování nových bytů (dvou domů smontovaných sice z kontejnerů, ale dokonale vybavených jako obytné buňky) přišlo zhruba na 40 milionů korun, z toho asi 30 milionů korun získalo město jako dotaci ze Státního fondu rozvoje bydlení.

Sedmi rodinám, asi 100 lidí, jimž podle rozhodnutí soudu nemuselo město Vsetín zajistit náhradní ubytování (zčásti i proto, že měli nájemní smlouvy na dobu určitou), byly nabídnuty starší rodinné domy mimo Zlínský kraj. Na jejich zakoupení jim poskytlo bezúročné půjčky na dobu až 20 let se splátkami kolem 2000 Kč měsíčně. Přestože se jednalo o nepřizpůsobivé a nájem neplatící rodiny, jež mohla radnice podle zákona bez náhrady vystěhovat na ulici. Neučinila to a teď toho lituje, protože s některými sociálně vyloučenými není zkrátka rozumná řeč.

Dnes je kolem bloků ze zmíněných “kontejnerů” naprostý pořádek a mnozí vsetínští důchodci mají radnici za zlé, že investovala do nepřizpůsobivých spoluobčanů miliony, aby bydleli v mnohem lepších podmínkách, než oni sami, na pokraji chudoby. Sami Romové si mnohokrát toto bydlení pochvalovali. Doporučovat bych vševědoucím mudrlantům exkurzi na Vsetín do “kontejnerového bydlení” Romů a následně vyhledání pana Jiřího Čunka za účelem hluboké poklony a omluvy…

Pokud byste chtěli „být v obraze“, jak takové hospodaření sociálně vyloučených občanů vypadá, dovolím si nabídnout část článku, který jsem v Torontu na žádost redakce Globe and Mail napsal, zde jsou jen tři příběhy z textu, který měl název: „Jsou Češi rasisty nebo jen prostě nemají Romy rádi…“

Příběh první:

„V době záplav byli lidé, jimž voda zničila nebo zaplavila domy a byty, dočasně ubytováni také na studentských kolejích Vysoké školy báňské – Technické univerzity v Ostravě. Pokoje zde na přechodnou dobu obývalo na tři tisíce povodněmi postižených osob, z nichž asi dvě třetiny byli Romové. Místo vděku se však tito nájemníci, jimž ubytování, teplou vodu, televizi a jídlo třikrát denně platil ostravský Magistrát, začali chovat značně neurvale.

Dělali si ohýnky, slovně napadali pracovníky Červeného kříže, vodili si na stravu i ubytování své příbuzné ze Slovenska, kteří nepatřili mezi poškozené, ale rádi přijeli se zadarmo najíst. Společně pak ničili zařízení pokojů, kradli prostěradla, deky, příbory, skleničky a další vybavení, až musela zasáhnout policie, aby část Romů přestěhovala. To už se ukradené věci z kolejí objevily na černých burzách, které nabízely i oděvy a jídlo, jež Romové odcizili ze zásob, dodaných postiženým občanům jako humanitární pomoc.

Takto způsobené škody jsou odhadovány na statisíce korun. Zaplatit je musí Školský úřad, který byl postižen i zdevastováním interiéru další z ostravských škol, sloužící jako dočasná ubytovací kapacita pro povodní zasažené Romy. Jednalo se o základní školu, v níž Romové rozbili lavice a tabule, poničili stěny a na chodbách, i když zde měli k dispozici záchody, vykonávali do různých koutů budovy své lidské potřeby.

Za ústřední topení pak nacpali zbytky jídla či pokálené ručníky, čímž se škola změnila v zapáchající hnojiště. Po vystěhování Romů museli nastoupit deratizátoři, aby vše za nemalé peníze daňových poplatníků vydezinfikovali a speciálními vysavači odstranili blechy, vši a další parazity. Zahájení školního roku muselo být v této škole odloženo o měsíc…“

Příběh druhý:

„Také asi sto dvacet obyvatel Ostravy – Hrušova bylo nuceno se během povodní vystěhovat ze svých zaplavených domovů. Když začal školní rok a tito azylanté museli opustit ubytovací kapacity ve studentských kolejích, přidělilo jim město Ostrava provizorní dům, který vznikl složením dvaceti tzv. unimobuněk. Každou z nich tvořil obytný prostor o rozměrech 2,3 krát 6 metrů a WC. Koupelny s teplou vodou byly společné na chodbách.

Z dvaadvaceti rodin si vzalo tento dočasný domov jako svůj osm bílých a čtrnáct romských rodin, z nichž se však několik odmítlo nastěhovat a své přechodné ubytování nazvaly “psími boudami”. Stát jim tedy nabídl místo tohoto ubytování finanční výpomoc ve výši 30 tisíc korun, které však mnozí Romové nevyužili pro určený účel, ale zakoupili si za ně letenky do Kanady, kde se prý dá krušná zima zadarmo přežít mnohem snadněji než v Česku…“

Příběh třetí:

„Po tolik diskutovaném výroku starostky Ostravy – Mariánských hor ing. arch. Liany Janáčkové, že třeba zaplatí Romům letenky do Kanady, jen ať se vystěhují, se vzrušila také ředitelka pro styk s veřejností Prezidentské kanceláře Václava Havla JUDr. Jana Chalupová. Rozhodla se proto, že se do Ostravy osobně podívá, aby se zastala šikanovaných Romů. Ohlásila den své návštěvy s podmínkou, že chce přenocovat v bytě romské rodiny, která již do Toronta vycestovala.

Když přijela do Ostravy, konečně se dozvěděla, že starostka nechtěla Romy vyštvat, ale jen od nich odkoupit pro obecní využití jejich byty, za které by jim dala odpovídající část peněz na letenky. Tím chtěla zabránit černému obchodování s obecními byty, což také řekla před televizní kamerou při natáčení diskutovaného pořadu TV Nova. Autor tohoto dokumentu o emigraci Romů do Kanady však účelově ponechal jen část slov starostky, čímž z ní udělal dokonalou rasistku. Po tomto zjištění se JUDr. Chalupová odebrala do terénu, aby si vybrala nějaký romský byt pro svůj nocleh. Když ale spatřila zdemolovaná obydlí s odpadky až do půl lýtek, rychle se otočila na patě a nechala se ubytovat jinde.

K tomu se ještě dozvěděla, kolik statisíců investoval obvod starostky Janáčkové nejen do těchto bytů, v nichž si Romové vytrhali parkety, aby si s nimi topili. Navíc vyřezávali díry do dveří pro své psy, a co nebylo přibité, to prodali. Paní doktorka Chalupová rovněž zjistila, že každá pětičlenná nepřizpůsobivá rodina dostává měsíčně 12,5 tisíce korun čistého na přídavcích a sociální podpoře, aniž by někdo z této rodiny pracoval. Proč by to také dělal, když minimální mzda v Česku je nižší, než podpora v nezaměstnanosti? K tomu je třeba dodat, je plat středoškolského učitele s dvacetiletou praxí byl v roce 1997 zhruba 11 tisíc Kč hrubého. (I když dnes, po patnácti letech, už je téměř dvojnásobný, skoro stejně jako sociální dávky pro nepřizpůsobivé občany – pozn. autora)…“

Na světě je další výdělečný projekt pro EU. Od 1. února 2012 se měli všichni v Ostravě řídit heslem: „Lepší život s rodinou – lepší soužití s většinou“. Jde o jedinečný program zvaný Sociální inkluze, což znamená naplnění rovněž dalšího hesla: „Musíme je vzít mezi sebe“ a přitom si uvědomit, že každý člověk je jiný. Desítky milionů již byly vyhozeny a nic, proto má pomoci další program nazvaný Sociální inkluze, tedy začleňování do společnosti, který Ostrava po roce příprav odstartovala na počátku roku 2012 speciální konferencí.

Inu, třeba se brzy do Přívozu nastěhuje na ulici Přednádraží nějací spořádaní gadžové, aby v rámci sociální inkluze podpořili heslo „Musíme je vzít mezi sebe“ a pak se už budeme mít jenom rádi…

Snímky Břetislav Olšer

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135