Izraelští Arabové však mají své velké výhody. Jakmile v pátek v podvečer zahouká v Izraeli siréna, nastává až do konce soboty šabat a nikdo, nejen z ortodoxních Židů, nesmí otočit vypínačem či vykonávat jiný druh práce. Svátek svátků to zakazuje. Jen místní Arabové jsou mimo tento zákaz. Izrael nemá ani svoji ústavu, jen aby vyhověl věřícím Židům. Je po V. Británii druhou zemí světa bez své ústavy… Kdyby tak totiž v Izraeli bylo, musel by lapidárně řečeno být buď teokratickým, nebo sekulárním státem.

Jedno nebo druhé by však rozpoutalo občanskou neposlušnost. Proto si musí vystačit s patnácti zákony, které však jen ztěží konkurují zákonům pěti Mojžíšových knih – Tóře. Jak tedy může být Izrael nejrasističtější zemí světa tím, že diskriminuje Araby a ortodoxní Židy z Východu? Může něco takového platit v zemi, kde dvacet procent věřících v judaismus ovládá většinu 80 procent křesťanů a agnostiků…?

Michael ale provokuje dál. Po více než 60 letech od vzniku Izraele se v něm prý nepodařilo vyrovnat rozdíly mezi Židy původem z Evropy a východu. Odráží se to v propastných rasových a sociálních rozdílech. Lidé pocházející z arabských států nejsou rovnocenně zastoupeni ve státních institucích, zejména vědeckých a kulturních… Takto se vyjadřuje člověk, který prožil své mládí v náruči komunismu. Stejně jako levicové hnutí „Shalom Aschav – Mír hned“ tvrdí, že mír lze uzavírat pouze s nepřáteli…

A jaká je pravda? Vedle synagog a kostelů je na území židovského státu na 400 stovky mešit, muezzinové a ve 120členném Knessetu mají tři arabské strany 10 křesel. Velvyslanec Izraele ve Finsku je arabského původu. Arabština je spolu s hebrejštinou uznaná jako státní jazyk Izraele. Ve které arabské zemi je hebrejština státním jazykem a kolik synagog je v Pákistánu, Afghánistánu nebo v Pásmu Gazy? Plných 69 procent z téměř 11 tisíc minometných a raketových útoků bylo uskutečněno až po izraelském Šaronově stažení armády i osadníků z území Palestinské samosprávy.

Podle IsraelNationalNews.com, arabská autonomie v Izraeli přijala minulý měsíc zákon, který všem obyvatelům Palestinské správy a izraelským Arabům, uvězněným Izraelem za teroristické zločiny, přiznává měsíční finanční důchod. Všichni obyvatelé Palestinské správy, kteří jsou v izraelských věznicích za teroristické zločiny, jsou oficiálně přidáni na výplatní listinu palestinské autonomie. Tedy opět z EU a Izraele. Podle definice tohoto zákona palestinsko-arabští zloději aut v izraelských věznicích žádné peníze dostávat nebudou – ale terorističtí vrazi z Hamásu a Fatáhu ano. V izraelských věznicích nyní vykonává tresty odnětí svobody za různé s terorismem spojené zločiny více než 6 tisíc palestinských vězňů…

Palestinská správa si stále nárokuje celou východní část Jeruzaléma, která se nacházela v letech 1949 až 1967 pod jordánskou okupací. V této části města žije přibližně čtvrt milionu Arabů, z nichž však jen 12.000 má izraelské občanství, zbytek má v drtivé většině občanství jordánské, resp. „občanství palestinské autonomie.“ Podle aktuální zprávy ministerstva vnitra Izraele však o udělení izraelského občanství za poslední půlrok požádalo okolo 3.000 jeruzalémských Arabů, zejména těch, kteří žijí v okrajových částech města, o nichž se hovoří jako o oblastech, jichž by se Izrael měl vzdát především. Pokud by tito Arabové přestali být izraelskými rezidenty, přišli by měsíčně o sociální podpory, přídavky na děti a další dávky v celkovém objemu statisíců dolarů. Současný systém je však k získání izraelského občanství nijak nenutí, neboť pro poskytování sociálních a zdravotních služeb je v Izraeli podstatné místo pobytu, nikoli občanství.

Nastává tak paradoxně situace, kdy Arabové masivně žádají o izraelské občanství a chtějí se přidat k 1,4 milionu izraelských Arabů, zatímco Palestinská správa požaduje, aby území budoucího Palestinského státu bylo Judenrein, etnicky vyčištěné od všech židovských obyvatel. Paradoxně zcela obráceně se k muslimům chovají v “nedemokratickém” Izraeli, kde můžou kromě sebevražedných atentátů skoro všechno.

Nové vášně na obou znepřátelených stranách Izraele a tzv. Palestinské autonomie rozpoutal nedávno nábor izraelských Arabů do izraelské armády. Přes dvě třetiny z nich ve věku 16 až 22 let totiž podporuje myšlenku dobrovolné civilní služby. Izraelci arabské národnosti mohou základní vojenskou nebo národní službu podstoupit dobrovolně, velká většina z nich však této možnosti nevyužívá, a proto není ani způsobilá získávat některé výhody, poskytované bývalým vojákům, resp. absolventům náhradní vojenské služby.

„Kdokoliv půjde do národní služby, stane se malomocným a arabská společnost ho vyvrhne ze svého středu,“ prohlásil arabský poslanec Knesetu Zahalka na protestní akci v Haifě. Během roku 2006 se počet izraelsko-arabských dobrovolníků v národní službě zvýšil z 280 na 560.

Roku 2002 rozhodl Nejvyšší izraelský soud, že vláda nemůže přidělovat pozemky na základě etnického či náboženského původu. Izraelští Arabové mají stejné možnosti získat vedoucí pozice v zemědělských, průmyslových podnicích či ve státních službách. Arabští studenti mají volný přístup na střední a vysoké školy, desetitisíce lokálních Arabů, co si říkají Palestinců, jsou zaměstnávány v Izraeli. Stále více palestinských Arabů se přidává na stranu Izraele, podobně jako syn zakladatele Hamásu Mosab Hassan Jousef, anebo Walid Shoebat, narozený v Betlémě. Dnes bojují proti islamistům a horlivě podporuje Izrael.

Co je pravdy na faktu, že izraelské děti se již v mateřských školách vychovávají k nenávisti vůči Arabům? Lze tento nesmysl porovnat s fakty z Pásma Gazy? V něm se totiž měří úroveň školního zařízení ne podle toho, jak vzdělaní z ní odejdou její žáci, ale kolik portrétů “hrdinů” visí na chodbách těchto škol, kolik zdejších “házečů kamení” (intifáda – vzpoura kamení) se nechalo za svatou věc islámu při sebevražedné explozi zabít. A kdo z nich při atentátu zabije víc nenáviděných Izraelců, ten bude oslavovanější. Ve škole, do níž chodil i zastřelený dvanáctiletý Muhammad, každý den před zahájením vyučování teď zpívají děti oslavnou píseň na jeho počest.

“Slyšíte svist kamenů?
Je to hlas hněvu.
Drobné dlaně nesou kameny,
dávající vyzvání útočníkům.
Je tam i mučedník Muhammad,
všichni ho vidí, otec ho chrání,
matka vidí jeho smrt.
Jeho krev vyzývá ke svaté válce.
Dáme krev i života za Jeruzalém…”

A tak “mučedníkovi” spolužáci, kteří ještě žijí a čekají na svůj “šťastný los” při výběru mezi sebevrahy, ve svém věku dvanácti let tvrdí, že hlavní boj do poslední kapky krve s židovskými satany teprve nastane a neskončí dřív, dokud zcela Izrael nezničí. Výčet je hrozivý… Jeruzalémský mufti má na dětské házeče jasný názor: “Je těžké je vyjádřit slovy. Není pochyb, že dítě-mučedník předpokládá, že nová generace a jeho nástupci budou v tomto poslání dál pokračovat. Čím je mladší mučedník, tím je větší a tím víc si ho vážím,” tvrdí muftí hrdě.

“Jeden chlapec napsal na kousek papíru své jméno ještě těsně předtím, než zemřel: Mučedník Muhammad. A takové lístky si dávají do svých kapes všichni, aby se vědělo, kdo že se to stal opěvovaným hrdinou, kterého čeká svatba v nebi,” rozplývá se muftí nadšením, z něhož naskakuje husí kůže. “Proto palestinské matky kvůli svobodě ochotně obětují své syny. Je to skvělá ukázka, jak velká je jejich víra. Mluvil jsem s jedním mladým mužem, který mi řekl: Chci se oženit s krásnými černookými nebeskými ženami. Téhož dne se stal mučedníkem. Jsem si jistý, že jeho matka byla naplněna radostí z jeho svatby v nebi. Takovému synu sluší taková matka…”

Izrael má podle nejnovějšího sčítání lidu přes 7 262 000 obyvatel, z toho je skoro 80 procent Židů a asi milion lokálních Arabů, resp. Palestinců. Přestože se Židé doživají v průměru 80 let, jejich počet klesá; porodnost izraelských Arabek je kolem čtyř dětí, Židovek asi poloviční… Podle zprávy z Jewish People Policy Planning Institute je na světě stále méně Židů. Za posledních zhruba třicet roků se počet Židů zmenšil o 2,24 miliony. Výjimku tvoří Izrael. Dnes žije mimo sedmimilionový Izrael přes 7,76 milionů Židů, ale v roce 1980 to bylo až 10 milionů.

Izrael že patří k nejrasističtějším zemím světa? A co fakt, že snižující se počet Židů ve světě vyrovnávají noví zájemci o judaismus. Patří k nim zejména ti, kdo se označují za potomky ztracených izraelských kmenů. V Nigérii se několik tisíc členů kmene Ibo hlásí k pokolení Dan a chtějí vycestovat do Izraele. Stejně tak se děje v Jižní Africe, kde se asi 70 000 členů kmene Lemba se hlásí k židovství a zvláště ke kněžskému pokolení Cohenů. Uganda zase tvrdí, že má 600 členů z pokolení, jehož jméno znamená „Žid“ a byli pro svou víru pronásledováni. Etiopie má zase 14 tisíc členů kmene Falašmura, označující se jako „Beta Izrael“ a chtějí též do Izraele. Přestože jsou v něm rasisté?

V Indii žije zase 7000 potomků z pokolení Manases a byli uznáni za příslušníky judaismu. V Číně, v regionu Kaifeng, je asi tisíc lidí, kteří sice vypadají jako Číňané, ale praktikují příkazy judaismu. Jejich kořeny sahají do 8. století, do Iráku a Persie. Stejně tak je to i v Portugalsku, kde na severu země žije několik desítek tisíc údajných potomků marranů. Snad nejvíc naděje pro demografii Izraele plyne ze Španělska a hlavně z Brazílie. V Palmě na Mallorce žije asi 20 000 potomků Židů, pronásledovaných v době inkvizice. V Brazílii jsou tisíce potomků, vyhnaných ze Španělska a Portugalska v 15. st. Také oni chtějí vycestovat do židovského státu…

Inu, tisíce „mírumilovných“ raket vypálených z Pásma Gazy na Izrael a k tomu otázka: Co můžeme očekávat od 86letého bývalého komunisty Michaela, jenž v zemi největší diskriminace může hlásat, co se mu zlíbí a nikdo mu to jako v pravé a jediné demokracii na Blízkém východu nezakáže…

Snímky Břetislav Olšer

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135