Nereagovali na varování, že mohou zničit snahu Židů o poválečné odškodnění. Už od roku 1943 začaly totiž židovské skupiny vystupovat se svými požadavky na poválečné vyrovnání, které mělo zahrnovat odškodné v řádech asi tří miliard dolarů za ukradený nebo zničený židovský majetek (budovy, umělecká díla, vzácné obrazy, sochy či zlato), platby za těžkou práci a náhrady za ztráty židovských životů. Pokud by zrealizovali Mstitelé svůj šílený plán, Spojené národy by za tento zločin odmítly jednat o jakémkoli odškodnění.

“Byli jsme zavražděni! Vzpomeňte si na nás! Pomstěte nás…!”

Tato slova židovskou krví napsaná na zdi ghett, koncentráků a synagog se přesto stala mementem po skončení holocaustu pro většinu Židů. Úkol Mstitelů byl obludný, ale pochopitelný; za kolektivní vinu Němců v Druhé světové válce jich musí zemřít několik milionů v největších německých městech…

“Pro nás válka ještě nekončila a neskončí dřív, než se pomstíme za to, co bylo na Židech spácháno. Našim cílem je dostat se do vodáren v Hamburku, Frankfurtu n. M., Mnichova a Norimberku, kde otrávíme vodu ve vodovodní síti. Pak bude stačit, když si někdo jen umyje tvář, vypláchne ústa nebo očistí zuby a zemře… Musíme se pomstít. Je to prosba zavražděných milionů Židů,” měl svůj plán Abi Kovner, který se také snažil prudce jedovatou substanci v konzervách kondenzovaného mléka propašovat do Německa.

Vodní systém v Německu byl založen na principu pumpování vody z řek nebo ze systému studní přes potrubí do vodáren, kde prochází několika fázemi filtrací. Stačilo se dostat jako zaměstnanci vodáren do filtrovacího oddělení, odkud už šla voda přímo ke spotřebitelům. Poté to chtělo jen přimíchat vysoce koncentrovanou chemikálii do bazénu, v němž už byla voda, jež prošla konečnou fází filtrace…

“OSN každým dnem schválí vytvoření židovského státu, když to uděláte, bude našim snům konec, stejně jako naší žádosti o reparace od Němců,” slyšel Kovner a jeho přátelé námitku, vyznívající v zákaz celé akce. „Pokud to neuděláme my, neudělá to nikdo jiný, ani žádný soud je nepotrestá a jejich zločiny tak upadnou v zapomnění…“

Proto Kovner se svými druhy nemínil upustit od svého hrůzného činu. Byli ale zrazeni vlastními lidmi – členy Hagany, zatčeni na lodi, směřující z Londýna do Hamburku, jed museli v poslední chvíli vhodit do moře. Než by sehnali další, uplynul by nejmíň rok, během něhož by se do vybraných měst vrátily tisíce nevinných lidí, antifašistů a hlavně spojeneckých vojáků. Otrava vody ve vodovodní sítí by tak zabila i milion nevinných obyvatel.

Bylo nutné zvolit jiný plán – otrávit arsenem tisíce důstojníků SS, vězněných v bývalém koncentračním táboře Dachau. Ten byl napřed v roce 1931 otevřen pro zejména židovské vězně, v roce 1945 se zase změnil ve spojenecký tábor pro 30 tisíc vězněných důstojníků SS. Mstitelé se nechali zaměstnat v pekárně, zásobující německé vězně chlebem. Bochníky poté natřeli směsí arzénu a ten pak byl Němcům podáván. Efekt byl však velmi slabý. Jen pár z nich se otrávilo, další pouze trpěli bolestmi. Z velké pomsty nebylo prakticky nic…

Přesto však likvidace německých zločinců pokračovala individuálně. Nalezení nacisté, kteří nekončili před soudem, byli speciálními židovskými komandy vyhledáváni. Nejdřív si mysleli, že mají co do činění s britskou vojenskou policií. Židé je pak odvedli do lesa, kde byli uškrceni nebo zastřeleni…

Kovner byl v britském vězení jen krátce, pak se přestěhoval do židovského státu, kde napřed bojoval za svobodu pro Jeruzalém, v roce 1961 svědčil v procesu s Adolfem Eichmannem, o deset let později oslavil udělení Ceny Izraele za svoji básnickou tvorbu. Zemřel v hlavním městě Izraele v roce 1987 ve věku 70 let na rakovinu hrtanu jako náruživý kuřák…

Aby toho Židé v Izraeli nelitovali, že jejich děsivý plán nevyšel, vytvořil Simon Wiesenthal síť agentů, kteří dodnes hledají těžké nacistické zločince po celém světě. Během holocaustu ztratil 89 svých příbuzných. Po válce se z něho proto stal „lovec“ nacistických zrůd. Pronásledování německých válečných zločinců se věnoval  více než půl století. Díky jeho úsilí bylo pohnáno k odpovědnosti na 1100 nacistických válečných zločinců. Podle něj též měla písmena “RIF” na kouscích vyráběného mýdla představovat zkratku pro “čistý židovský tuk” (”Rein judisches Fett”).

Ve skutečnosti údajně tyto iniciály představovaly zkratku pro “Reichstelle für Industrielle Fettversorgung – Státní úřad pro poskytování průmyslového tuku”. Wiesenthal však zarputile propagoval pravdu o “lidském mydle” v článcích publikovaných v roce 1946 v novinách rakouské židovské komunity Der Neue Weg. V článku nazvaném “RIF” uvádí: “Strašná slova “transport na mýdlo” se poprvé objevila na konci roku 1942. Bylo to v (polském) Generálním Goverenmentu a továrna se nacházela v Haliči v Belzecu. Od dubna 1942 do května 1943 bylo v této továrně 900 tisíc mrtvých židů použito jako surovina…“

Inu, ne nadarmo je právě ve Starém zákonu rčení o tom, že má být „oko za oko a zub za zub…“, tedy spíš „Oko pod okem, zub pod zubem“, což mělo znamenat, že „tvé oko je stejně vzácné jako oko tvého souseda – oculum pro oculo et dentem pro dente…“

Zpracováno dle mého románu „…a Bůh osiřel“

Snímky Břetislav Olšer

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135