Krátce po svatbě důstojník Svoboda dostal nabídku na převelení na Podkarpatskou Rus do Užhorodu, vyšší plat a povýšení do hodnosti štábního kapitána. V roce 1952 krátce vězněn a po propuštění pracoval do roku 1954 v JZD v Hroznatíně. Divizní generál Bedřich Reicin byl v roce 1941 v Rusku v táboře Oranki jako informátor NKVD; měl zjišťovat smýšlení a chování internovaných československých vojáků.

Poté začal proti Svobodovi připravovat materiál, který ho měl usvědčit, že připravoval vojenský převrat. Kdo jínému jámu kopá… Sám byl popraven v procesu se Slánským. V roce 1954 přijel na 10. sjezd KSČ Nikita S. Chruščov. Po příletu se už na letišti ptal: „Kde je můj válečný přítel generál Svoboda?“ Straničtí funkcionáři upadli do rozpaků, ani nevěděli, kde vlastně právě Svoboda je. Nikita S. Chruščov po něm nechal pátrat, aby se s ním setkal na sjezdu…

Další roky přinësly mnoho nového. S Ludvíka Svobody se stal armádní generál a pezident Československa…. Irena Svobodová přežila manžela jen o deset měsíců, 17. června 1980 zemřela i ona.

Svůj život blízce spjatý s Ludvíkem Svobodou měl i Kurt Lanzer, toho času občan Izraele žijící v Ramat Jicchak u Haify. Narodil se v Ostravě-Petřkovicích a v roce 1933 se přestěhovali do Michálkovic, kde přes dvě stě let bydlel rod Lanzerů, dnes se této části ostravského obvodu říká Lanzerovec…. Přežil holocaust, a proto se raději před českými antisemity vystěhoval do Izraele…

“Když jsem přijel na návštěvu Ostravy, měl jsem od přátel privátní telefon generála Svobody. Zavolal jsem mu: Tady je Lanzer, který sloužil pod vašim velením v Buzuluku. A on na to: Kterej Lanzer? Říkám: Malý Lanzer. Nás bylo totiž narukovaných v Buzuluku sedm Lanzerů. Tři bratři, náš otec, dva přímí bratranci a jeden vzdálený bratranec. Vyřídil jsem mu pozdrav od jeho důstojníků, kteří žili také v Izraeli. Tak mě pozval k sobě. Poznal mě, znal naši rodinu. S mojí maminkou se setkával skoro při každé své návštěvě Ostravy. Ať už tam přijel jako ministr národní obrany nebo prezident…” vzpomínal s dojetím Kurt, který je jedním z hrdinů mé knížky „Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi“…Soubor:Legie - slavnostní nástup.jpg

Z jeho slov bylo znát, jak rád na tato setkání vzpomíná. Jak by ne. Generál Ludvík Svoboda byl jako jeho druhý táta. Prožili společně všechno dobré i zlé. Byl svědkem Kurtova dětství. Zrání v muže… Když vypukla válka, všechny Židy Němci vyhnali také z Ostravy. Kurtovi bylo jedenáct let. Celá rodina musela prchnout. Zbyly jim jen kalhoty a košile, někomu i kabát, přitom každý z Lanzerů měl v Michálkovicích nějakou výnosnou živnost – obchod, řeznictví či povoznictví…

Chtěli na východ, co nejdál od Německa. Záchranou jim měl být Sovětský svaz. Místo toho je čekala internace do sibiřského gulagu. Jako americké Japonce věznění v USA po zničení Pearl Harboru… Přes rok bydleli Lanzerovci v lágru uprostřed nehostinné tajgy. Dostali jeden dřevěný srub, o který se dělili s utečeneckou polskou rodinou. Deset lidí se tísnilo ve třech pokojích. Otec se staršími bratry pracovali v lese, Kurt chodil sbírat hřiby a borůvky. Pak dělal z kůry lipových kmenů „laptě”, nuzné boty pro náhodné zájemce.

Koncem roku 1941 se začaly skupinky utečenců stěhovat z Kavkazu na jih za teplem. Tak i pětičlenná rodina Lanzerů přešla do Uzbekistanu, kde byli ubytování v táboře u Tadžických hranic. V tamním kolchoze už pracoval při výkopech zavodňovacích kanálů s otcem a bratry i třináctiletý Kurt. „Zatímco já jsem ve Lvově chodil do polské školy a bratr Valter studoval na gymnáziu, otec dělal číšníka v kavárně Ritz a druhý bratr Norbert dělal dlaždiče. Pak Rusové internovali všechny cizince, podezřelé ze špionáže. Nás odvezli dobytčáky až do gorkovské oblasti, do lágru Panino. Cesta tam trvala skoro měsíc….”

Až se po roce a půl dozvěděli o Buzuluku. V roce 1942 zde začal spolu se Svobodou divizní generál Heliodor Píka formovat jednotku československé armády z československých vojáků v sovětských zajateckých táborech. Společně s Ludvíkem Svobodou dokázal čelit tlaku Klementa Gottwalda na zpolitizování jednotky.

“Pokud se chcete najíst a zase se vrátit domů, pomůže vám jedině armáda, jejiž 1. československý samostatný polní prapor organizuje v Buzuluku Plk. Ludvík Svoboda!” řekli jim Rusové. Na zveřejněnou výzvu v rozhlase a v novinách se začali sjíždět ze všech koutů Sibiře mladí i staří, muži i ženy, kteří se hlásili k české a slovenské národnosti. Bylo jim řečeno, že už pro ně v táborech není jídlo ani práce a jestli se chtějí najíst a vrátit se domů, ať odjedou do Buzuluku…

Přihlásit se mohly též osoby, které měly československé státní občanství; z Podkarpatské Rusi, Židé, nebo i Němci – antifašisté. Ti, co reagovali na tuto výzvu, byli propuštěni z pracovních táborů – gulagů, a taktéž byli uvolněni ti, co byli ve vyhnanství ve Střední Asii nebo na Sibiři. A tak otec Lanzer i s bratry odejeli v otevřených vagónech do Buzuluku mezi prvními. Spoluvytvořili jednotku o síle 979 mužů a 38 žen, která začala působir v červnu 1942 – přesně před 70 roky – a podléhající čs. vojenské misi pod velením plukovníka Heliodora Píky, po válce u nás popraveného paradoxně pro vlastizradu…

„Během deseti dnů cesty do Buzuluku však můj otec onemocněl úplavicí, přesto narukoval, stejně jako bratři, z nichž ten starší musel podstoupit amputaci několika prstů na nohou, které mu silně omrzly,” popisuje Kurt jedinou jistotu své rodiny, již se stala armáda. Setkali se tam s dalšími Židy. Byli to právě Židé, kteří vytvořili základ Svobodovy armády.

“Já s maminkou jsme ještě zůstali v lágru. Pak jsme si ale podali písemnou žádost, že chceme jako dobrovolníci také ke Svobodovi. Museli jsme žádat, bylo mi teprve patnáct. V srpnu 1942 jsme přijeli do Buzuluku, kde jsme zjistili, že můj otec již nežije. Zemřel na následky těžké infekční choroby dysenterie,“ odmlčí se a zhluboka se nadechne, když si na terase jeho bytu v Ramat Jicchak u Haify povídáme.

“Byl jsem přidělen ke kulometné rotě, v níž sloužil i můj bratr Valter. Jako příliš mladý jsem zůstal v týlu u náhradního praporu. Oba bratři a dva bratranci padli hned první den bojů u Sokolova, kde zahynula polovina vojáků české jednotky…,” pokyvuje vážně hlavou. Plk. Ludvík Svoboda ve svém hlášení o bojové činnosti praporu pro velitele Voroněžského frontu F. I. Golikova z 20. března 1943 uvedl, že prapor během bojů u Sokolova 8. března 1943 ztratil 125 mrtvých a 40 raněných…

Mezitím Kurt prodělal parašutistický výcvik u druhé paradesantní brigády, která byla nasazena do Slovenského národního povstání. Generál Svoboda mu však jako jeho veliteli osobně účast zakázal se slovy, že když mu padli už dva bratři a zemřel otec, není nutné riskovat život dalšího Lanzera. Tak se stal radistou… S týlem armády postupovala přes Duklu jako zdravotní sestra i Kurtova maminka. Když se dostali do Boskovic, přišel konec války. Celá jejich jednotka pak byla převelena do Prahy, kde se zúčastnila slavnostní přehlídky.

Pochodovali na jaře 1945 ze Staroměstského náměstí až na Pražský hrad. Koncem září téhož roku byl od svého praporu v Turnově propuštěn do civilu. První jeho cesta vedla do rodné Ostravy, z níž se po dvou letech vydal do nově vytvořeného státu Izrael, kde mu o rok později premiér Ben Gurion gratuloval jako jednomu z členů první paradesantní brigády nového židovského státu. To už měl po mnoha tahanicích konečně vízum do Československa, kde po něm tesknila jeho matka. Měl také lodní lístek do Janova a pak vlakem na Moravu. V době, kdy měl odcestovat, vypukla ale 30. října 1956 Sinajská válka a jeho jednotka musela do bojů, takže to nestihl. Až o mnoho let později, když už jeho maminka nežila, mohl k jejímu hrobu. Poté byl na řadě telefonát generálu Ludvíkovi Svobodovi.

Podobný osud má také Hanuš Rosenbaum, hebrejsky Chanan Ron z Ostravy, žijící v Tel Avivu. Po válce se dostali na útěku až do Lvova. V červnu 1940 je Rusové deportovali mimo jiné do Kazachstánu, Uzbekistánu i na Sibiř. “Moje rodina se tak dostala do Jakutské republiky k městečku Aldána. Pěšky i na nákladních autech. Nejbližší železniční stanice odtamtud byla vzdálena asi osm set kilometrů. Byli jsme v gulagu, kde byla většina Židů, a který byl přísně hlídaný, protože tam byli také ruští vyhnanci…”

Až česká vláda v Moskvě zařídila pro čs. uprchlíky sociální výpomoc v Kujbyševě. Když tam ale dorazili, řekli jim, že mají prý šanci se uživit až v Buzuluku u Ludvíka Svobody. A tak k němu narukoval zbytek Rosenbaumovy rodiny – pětačtyřicetiletá matka, dvacetiletá sestra i on jako patnáctiletý…

“Ve svých patnácti jsem se stal zpočátku “pucflekem”, později jsem byl zařazen do výcviku radistů. Po jeho ukončení jsem byl přidělen k 5. dělostřeleckému pluku, který působil v rámci 4. ukrajinské fronty. Pak jsem se stal rozvědčíkem a než skončila válka, byl jsem jedním z nejmladších svobodníků v naší armádě… Nakonec ze mě byl dvacet let radista Mosadu… ”

Inu, prezident  Československa, armádní generál Ludvík Svoboda byl asi tím nejvíc děsivě šokovaným člověkem, po tom všem, co prožil v Sovětském svazu, když k nám 21. srpna 1968 vjela vojska pěti armád Varšavské smlouvy…

Snímky Břetislav Olšer (3) a jeho archiv (3)