Byl vybrán proto, že byl orientální Žid, tedy jeden z těch, který nebyl emočně spjat s holocaustem, v němž nikdo z jeho rodiny nebyl umučen. Pocházel z Jemenu. Také pro Eichmannovo strážení byli vybírání právě tito Židé. Trest smrti v podstatě v Izraeli neexistuje, pouze pro ty, kteří se dopustili zločinů na Židech během druhé světové války, resp. v holocaustu. Aby proces proběhl bez emocí a zbytečného vzruchu. Teprve nedávno Šalom Nagar o své funkci Eichmannova kata promluvil. Tak, jak to slíbil Mossadu… A Chanan Ron mi to prozradil, když mu vypršela lhůta „bobříka mlčení“.

Šalom Nagar, vyučený truhlář, co si dnes přivydělává jako rituální řezník šochet, nyní žije nedaleko bytové zástavby pro důchodce, v níž bydlí i s manželkou Chanan Ron, ostravský Jan Rosembaum, který byl dvacet roků pracovníkem Mossadu. “Jako by byl Mossad založený jen proto, aby byl dopaden vrah miliónů Židů. V Izraeli byl tento čin přivítán s velkým nadšením. Všichni jsme to brali jako velkou satisfakci,” řekl mi Chanan Ron a připomněl, že právě dnes byl Adolf Eichmann popraven.

Mossad – Institut pro výzvědné a tajné operace – je mýty opředená izraelská zpravodajská služba, s vnějším polem působnosti (tj. rozvědka). Vnitřní sféru má na starost služba Šabak. Mossad oficiálně vznikl 2. března 1951, aby ochraňoval zájmy židovského státu, který se ocitl v kleštích nepřátelských arabských zemí, do nichž bylo třeba infiltrovat své lidi. Dnes má Mossad kolem 1200 osob, které mají status civilních pracovníků. Byl mezi nimi i Jan Rosenbaum z Ostravy, který se v roce 1948 vystěhoval do Izraele, kde začal pracovat už pod hebrejským jménem Chanan Ron jako radista výzvědné služby.

Osmého dubna 1961 stanul jako jediný Čech tváří v tvář Adolfu Eichmannovi bývalý vězeň Osvětimi Yehuda Bacon, dnes izraelský akademický malíř a grafik. Žije v domku na okraji Jeruzaléma, nedaleko prezidentského paláce. Pokud zrovna nepřednáší historii umění v New Yorku, Londýně, Paříži nebo Curychu, tráví klidné chvíle ve svém jeruzalémském ateliéru.

Narodil se 28. července 1929 v Ostravě, v rodině židovského výrobce koženého zboží. V roce 1939 ztratil svoji lidskou tvář, podle norimberských zákonů o říšském občanství a na ochranu německé krve a německé cti, se stal méněcennou rasou a nesměl vůbec nic. Byl stejně jako ostatní Židé jen pára nad hrncem. Doslova ze dne na den. Protože ty křivonosé “stvůry” daly světu rasově méněcenné obyvatele jako Einsteina, Rotschida, Freuda, Mahlera, Feuchtwangera, Kafku, Poláčka, Chagalla, Modiglianiho a další podřadné světové osobnosti. Když mu bylo třináct, ocitl se v koncentračním táboře Terezín, odkud jej spolu se sestrou a rodiči převezli k likvidaci do Osvětimi, později do Mauthausenu. Jediný přežil…

“Dvacet dětí nás místo koně zapřáhli do vozu, s nímž jsme jezdili po lágru a sbírali nejrůznější věci, hlavně oblečení po lidech, kteří skončili v jednom ze čtyř krematorií. Jejich pece dokázaly za 24 hodin spálit kolem 5000 mrtvol. Čím byly vyhublější, kostnatější, tím rychleji hořely…” vzpomínal Yehuda Bacon, když jsme seděli v jeho jeruzalémském ateliéru.

Vězni dostávali stravu třikrát denně. Na snídani náhražku čaje nebo kávy a pět gramů cukru. Na oběd byla polévka – tuřín, brambory nebo zelí. Vařila se z odpadků po třídění potravin z transportů. Často v ní byly knoflíky, kousky papíru či zápalky. K večeři opět káva nebo čaj, k němu 300 gramů chleba, asi dvě deka uzeniny, stejné množství margarinu a lžíci rádoby marmelády. V pátky býval “nášup” v podobě neloupaných vařených brambor… Do Prahy se z koncentráku dostal v květnu pětačtyřicátého. Jako jedno z prvních osvětimských dětí. Do 15. března 1939 žilo v Protektorátu 118 310 českých a moravských Židů, do koncentráků jich bylo posláno přes 81 tisíc, vrátilo se jen necelých deset tisíc.

Při procesu neunesl kruté vzpomínky a omdlel. Komíny osvětimských krematorií se nedaly z paměti vymazat. “Když jsem seděl naproti Eichmannovi, viděl jsem, jak je najednou titěrný. Ta tam byla jeho hrozivá moc nad životem a smrtí, kdy poslal do plynu miliony Židů… ” říká rozpačitě. “V koncentráku jsem pak nakreslil svůj první portrét vězně Osvětimi. Ten pak svědčil u procesu s Eichmannem. Mám fotografickou paměť, takže jsem měl spoustu dalších kreseb, vystihujících hrůzu lágrů….” připomněl mi Yehuda Bacon, jeden z více než stovky svědků. Jejich výpovědi tvořily přes 300 hodin magnetofonových záznamů z procesu s Eichmannem, který pocházel ze Solingenu v Porýní, kde se narodil 19. března 1906.

Původně se Eichmann živil jako obchodní cestující. V rámci SS se “židovskou otázkou” zabýval již od roku 1934. Jak mi vyprávěl David Raz z kibucu Hachotrim, než bylo ve Wamssé rozhodnuto o konečném řešení židovswké otzázky, byl Eichmann pověřen, aby Židy pouze z Evropy vystěhoval. “když jsem se počátkem devětatřicátého dostal do přípravného tábora mladých Židů, někde tuším kolem Blanska, kteří se chystali k odjezdu na Blízký východ. Učili jsme se hlavně práci v zemědělství. Staral se tam o nás Adolf Eichmann. Jo, ten sám Adolf Eichmann, který nechal potom vyvraždit milióny Židů. Zpočátku měl totiž za úkol se jen zbavit Židů jejich vystěhováním z Třetí říše, takže mu bylo dobré každé území, jen aby zbavil Hitlera nenáviděné méněcenné rasy, jen aby nečistá židovská rasa nějak nakazila árijského nadčlověka,” sarkasticky se směje David Raz. “Když jsme měli málo jídla, tak hned křičel, že nám mají dát každý den maso. Že musíme být silní, protože budeme budovat svoji novou zemi. Čtrnáct dnů před vypuknutím druhé světové války jsem tak přistál 15. srpna 1939 u břehů Palestiny,” povzdechl si David Raz. “Nemohl jsem se v Evropě spoléhat na ohleduplnost, tak jsem se vystěhoval.”

V květnu 1945 se Eichmann ocitl po odjezdu z Prahy, kde žil ve vile na Ořechovce pod cizím jménem, v americkém zajateckém táboře, odkud „uprchl“. S manželkou Veronikou, rozenou Lieblovou se ukryl na rakouském venkově. S pomocí organizace bývalých členů SS ODESSA a s cestovním pasem, který mu na falešné jméno Ricardo Klement vystavil Červený kříž v italském Janově, odjel v roce 1950 lodí do Argentiny, jejíž prezident s manželkou zbohatl na nacistických úplatcích z židovského zlata.

Fiktivní Ricardo Klement, jenž se podle pasu narodil v severoitalském Bolzanu a profesí byl mechanik, žil na předměstí Buenos Aires a pracoval v dodavatelské firmě pro automobilku Mercedes, později vlastnil farmu na chov králíků. Manželka Veronika Lieblová s třemi syny za ním přijela v roce 1952. Narodila se v obci Mladé u Českých Budějovic, která je dnes součástí krajského města. Jejími rodiči byli Marie a Matyáš Lieblovi. Marie pocházela z Rožnova p. R.

Eichmann byl zklamán, že někteří Židé přežili. Když vzpomínal na svou roli v systematickém vyvražďování Židů, vyjádřil jen zklamání, že “nedělal svou práci správně”, napsal Daily Telegraph. Nahrávka rozhovoru vznikla v padesátých letech. Eichmann hovořil se svým známým na předměstí Buenos Aires, tam se přestěhoval v roce 1953. Záznam rozhovoru pořídil nizozemský novinář a bývalý člen Waffen SS Willem Sassen, kterého pozval k sobě domů na skleničku a v uvolněné náladě zavzpomínal. Mrzelo ho, že v “konečném řešení židovské otázky” mohli udělat víc, kdyby pracovali správně.Soubor:Berlin Wannseevilla.jpg

“Nebyl jsem tím, kdo jen poslouchá a plní rozkazy. Byl jsem součástí myšlenkového procesu. Byl jsem vizionář,” řekl Eichmann Sassenovi. Až šéf dokumentačního střediska Simon Wiesenthal poslal z Argentiny veliteli Mossadu Isseru Harelovi pohlednici s textem v němčině: “Viděl jsem to špinavé prase Eichmanna. Žije v Buenos Aires…“ Mossad tuto tajnou akci po schválení premiérem Davidem ben Gurionem i právníky zahájil v dubnu 1960, kdy přijeli první agenti do Argentiny. Únos Eichmanna byl proveden 11. května 1960 večer a časově se shodoval s oficiální návštěvou izraelské delegace v Argentině, která tehdy slavila 150. výročí nezávislosti.

Dalších deset dní byl Eichmann, jenž se ke své totožnosti přiznal, držen v konspirační vile. “Museli tohoto člověka holit, koupat a vodit na záchod. A přitom museli zapomenout na své otce a matky, bratry a sestry, které vězňova zkázonosná mašinérie proměnila v hromádku kostí a popela,” napsal později šéf Mossadu Harel. Eichmann byl po půlnoci na 21. května 1960 v uniformě stevarda izraelské letecké společnosti El Al a pod vlivem sedativ propašován na palubu letounu typu Britania a s mezipřistáním v Dakaru odvezen do 15 tisíc kilometrů vzdáleného Izraele. Svoji hypotézu o prozrazení Eichmanna má i historička Jitka Gruntová, která mi mj. řekla:File:Eichmann poster.jpg

“Jak jsem si na časové přímce rovnala informace, které tu a tam někomu mezi řádky uklouzly, jak jsem četla celou akci popsanou v pamětech příslušníků Mossadu, vše stále více nasvědčovalo tomu, že to mohl být Schindler, kdo ukázal na Eichmanna,” uvedla Jitka Gruntová. Co podporuje podle ní tuto teorii? Oscar Schindler, který na svém seznamu zachránil na tisíc židovských vězňů z Osvětimi, i Eichmann žili po válce v Argentině. V roce 1958 se Schindler vrátil do Německa a právě odtud získala izraelská tajná služba zprávu o tom, že Eichmann se ukrývá v Argentině pod jménem Ricardo Klement. “Jsem přesvědčena, že i po válce pracoval pro německou zpravodajskou službu. Vůbec není vyloučeno, že Schindler měl za úkol hledat esesáky,” dodává.

“Když jsem byl vámi vyzván, pane prezidente, abych dal jasnou odpověď, musím odpovědět, že považuji vraždu, toto ničení a vyhlazování Židů, za jeden z nejvážnějších zločinů v historii lidstva…” snažil se Eichmann působit na soudní tribunál, aby nedostal oprátku. O vyhlazování, a to jak zastřelením prováděným Einsatzgruppen, tak o otrávení buď výfukovými plyny v autech, nebo v plynových komorách, věděl naprosto jistě. U soudu tvrdil, že jedinou volbou k nesplnění rozkazu byla sebevražda.

“Stále si vzpomínám, že když jsem uviděl pece krematoria, podlomila se mi kolena. Musel jsem myslet na něco jiného. Dělám to vždycky, když s něčím nesouhlasím, abych přestal na to myslet. Budete se smát, ale věřím v Boha, v Otce a Ducha svatého, narozeného z Marie Panny, který trpěl pod pontským Pilátem. Nikdy jsem nebyl antisemita, nýbrž jsem byl nacionalista…”

Eichmann zopakoval během procesu několikrát drzé nesmysly, aby prokázal svoji údajnou nevinu, jelikož pouze plnil rozkazy…

“Měl jsem smůlu, že jsem byl chycen pro tyto ukrutnosti. Ale tyto hrozné činy nebylo to, co jsem chtěl, aby se stalo. Nebyla to moje vůle zabíjet lidi. Kdybych ale měl splnit rozkaz velitele koncentračního tábora zabít Žida plynem nebo ho zastřelit, udělal bych to. Vykonal bych rozkaz…”

Během procesu byl zveřejněn i dokument o jeho rozhovoru s podřízenými. Bylo to v roce 1944 ve štábu v budapeštském hotelu Mejestic, kde se rozhodovalo o transportech maďarských Židů. Mladý důstojník se Eichmanna zeptal:

“Kolik pane?” Eichmann odpověděl: “Víc jako pět…”

Všichni přítomní věděli, že jde o miliony, ale nikdo z hovořících neměl odvahu to říct naplno.

“A co se stane, až se svět bude ptát na ty… miliony?”

“Sto mrtvých je katastrofa, milion mrtvých je jen statistika…,” řekl chladně Eichmann.

Když ho vedli 1. června 1962 na popravu, byl přítomen i Rafi Eitan, velitel úspěšné akce Mossadu. Eichmann se po vypití několika deci červeného vína na Eitana podíval a německy mu řekl:

“Doufám, že vy všichni půjdete brzy za mnou…!”

Eichmann byl 31. května 1962 popraven. Smyčku mu na krk navlékl Šalom Nagar. Eichmannův  popel byl rozptýlen v zálivu nedaleko Jaffy, kam ho dopravilo na lodi speciální komando, k potěše hejna tamních kormoránů.

Inu, na každou svini se vaří ve vantrokách voda, jen v Izraeli se však dočkalo toto pořekadlo svého naplnění…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135