Nejsme náhodou pokrytci? Stačí před námi vyslovit jména Pitr, Krejčíř, Kožený a všem se ježí chlupy na těle. Bojkotoval by při jejich uvěznění někdo třeba Zlatou tretru? Co kdyby české soudy zavřely podnikatele Babiše, expremiéra Grosse či účastníky zájezdu zvaného Moravia Energo? Vyhýbali by se politici středu Evropy? Volali bychom, že tyto chlapce nedáme, radší Prahu zbouráme…? Švýcarská firma Investenergy koupila 46 procent akcií Mostecké uhelné a o provizi pěti milionů dolarů se podělili – zbrojař Pavel Musela – lobbista blízký Grossovi, část dostal Grossův poradce Jiří Martinek (300 tisíc USD) a poslanec za ČSSD Antonín Sýkora (85 tisíc.)

Gross zase od Sýkory koupil za necelých 20 miliónů korun podíl ve společnosti Moravia Energo, který obratem prodal za 110 miliónů korun. A Stanislav Gross se stal 31procentním vlastníkem společnosti, jejíž hodnota přesahuje miliardu Kč a Grossův podíl je tedy asi 300 milionů Kč. Gross argumentoval, že jako soukromá osoba má právo na soukromí a že koupil podíl od Roberta Sýkory za velmi malou částku, asi 30 milionů Kč, které si půjčil…

Vzniká zde samozřejmě podezření, že ve skutečnosti veškeré transakce bývalého politika byly pouze krycí manévr, kterým chtěl Gross legalizovat černé peníze fakticky získané již během svého působení v politice. Na začátku roku 2008 si Gross s manželkou tajně koupili luxusní apartmán v Hilden Bay na Floridě. Tato nemovitost stála 735 000 dolarů. Ve stejnou dobu koupili také nemovitost blízko u jejich bytu v Praze na Barrandově za 10 milionů korun…

Bývalý ministr dopravy Aleš Řebíček (ODS) si koupil za 126,4 miliónu korun komplex Monte Argentario v Toskánsku severně od Říma a pořídil si též byt Marina v Dubaji. Daří se mu skvěle. Stejně jako firmě Viamont, která mu dříve patřila. Za dobu, kdy byl Řebíček ve funkci ministra dopravy, jí sedminásobně přibylo státních zakázek. V prvním období získala kontrakty za necelých šest set milionů. A ve stejně dlouhém “Řebíčkově ministerském” období stavila za 3,5 miliardy korun z veřejného rozpočtu…

A teď tu máme proti věznění Tymošenkové další bojkot sportovní akce? Nová studená válka? Kdysi přece už USA bojkotovaly Olympiádu v Moskvě,  jelikož na konci roku 1979 se v Kremlu rozhodlo, že vyšle sovětské vojáky na pomoc spřízněné komunistické vládě v sousedním Afghánistánu. Invaze začala 25. prosince 1979, zhruba půl roku před začátkem olympiády. Když americký prezident James Carter farizejsky zvažoval, jak by Sověty potrestal, využil kromě podpory afghánských povstalců a zastavení dodávek obilí do SSSR i bojkot Olympiády. To se stalo 21. března 1980. K nim se posléze přidala asi šedesátka zemí a jejich postoj se tak zapsal do dějin jako největší bojkot olympijských her.

Logika věci je přesto jasná; kdyby hypoteticky Rusové v Kábulu zůstali, mohli by porazit i nově vzniklé hnutí Talibán, podporované Usámo bin Ládinem, řízeným CIA a nedošlo by k posílení Al-Kájdy a k atentátům na USA 11. září 2001. Američané mají své vojáky a poradce ve více než sto padesáti zemích světa, proč by nemohli mít Rusové svoji armádu v Afghánistánu? Situace se začala měnit v roce 1994, když se na paštunské straně začal rychle uplatňovat Tálibán. V jeho vedení se definitivně prosadili radikální islamisté a získali finanční i vojenskou podporu od radikálních islámských kruhů ze zahraničí. Pro Táliby měla velký význam pomoc Usámy bin Ládina, který jim poskytl rady, finance i své vycvičené mudžáhidy.

Tamní muslimové volali po společném džihádu mudžáhedínů proti komunismu. Toto volání vyslyšely tisíce bojovníků za islám z více než 30 zemí muslimského světa a jejich odboj byl do jisté míry organizován rozvědnými organizacemi USA, resp. CIA… Sověti museli z Afghánistánu vycouvat a nové islámské síle v podobě Talibanců se podařilo dobýt téměř 95 procent země téměř bez jediné bojové akce. Mnozí z bojovníků Severní aliance odevzdali tehdy své zbraně dobrovolně. Afghánistán je dnes pro US Army druhý Vietnamem…m

Kdo to je Tymošenková, že svět blázní pro její zlatý cop? Poznal jsem začátky nové Ukrajiny, ministra pro životní prostředí Ščerbaka, později velvyslance v Izraeli, byl jsem na zakládajícím sjezdu Republikánské strany Ukrajiny, u  ministra zahraničí i v černobylské “zóně smrti” a u náčelníka kyjevské policie, v Gomelu u šéfa bělorusko-ukrajinské komise Agentury pro atomovou energii se sídlem ve Vídni i na protiatomových demonstracích Greenpeace. Objevil jsem též v kulturáku na Lvovském náměstí svlékající se komsomolky v Divadle erotiky a sex Afrodita i psychoterapeuta Širjajeva, kterého jsem přivezl do Ostravy, kde se šťastně oženil a žije zde dodnes.

Bydlel jsem u přítele novináře Petra Lejky, s nímž jsem se seznámil ploše stadionu Dynama Kyjev, když jsem doprovázel jako fotoreportér Baník Ostrava k pohárovému utkání ve fotbale. A pak jsem na Ukrajinu jezdil dost často. Znal jsem Kyjev dokonale, nejen jeho asi dvanáct stanic metrem z Kreščatiku, poznal jsem také ústředí ukrajinských “disidentů”, včetně mladého Kučmy. Pamatuji si též sexy blondýnku Tymošenkovou… Bylo jí třicet, v mládí funkcionářka komsomolu, v roce 1984 absolvovala sovětskou ekonomickou fakultu Dněpropetrovské státní univerzity.

Od roku 1988 se společně s manželem Oleksandrem věnovala v Sovětském svazu podnikání, v letech 1996–1997, pět roků po odtržení Ukrajiny od SSSR, se stala generální ředitelkou Spojených energetických systémů Ukrajiny a byla první pětatřicetiletou miliardářkou Ukrajiny, která si stihla naspořit své miliardy za pouhých pět let. Nafgaz vynáší. Plyn a ropa jsou požehnáním… Že by si na to vydělala poctivou prací, v to může věřit jenom ten, co tvrdí, že také Viktor Koženy je průzračný jako Grossův křišťal, a Radovan Krejčíř že je nevinný jako andílek, když ho přece sedm našich soudů už sprostilo v několika kauzách viny…

Kdoví, jestli si vzpomene, jak vydatně podporovala bývalého prezidenta Leonida Daniloviče Kučmu, raketového inženýra z Bajkonuru. Od prosince 1996 zasedala v Nejvyšší radě – ukrajinském parlamentu za stranu Hromady Pavla Lazarenka, jejíž byla místopředsedkyní. Po útěku Lazarenka na konci roku 1998 ze země a jeho zatčení v USA pro praní špinavých peněz změnila Volodymyrivna název strany na Baťkivščyna (Vlast)…

Taková je spoluorganizátorka “oranžové revoluce”. V prezidentských volbách v roce 2004 se dala do holportu s prozápadním Viktorem Juščenkem, a když po vyhlášení oficiálních výsledků zvítězil provládní (a proruský) Viktor Janukovyč, muselo být pro údajný podvod druhé kolo, v němž již ale zvítězil Viktor Juščenko a Julia Tymošenková se stala ukrajinskou premiérkou. To byla láska mezi Julií a Viktorem; líbačka, obtůlání, jak můj s mojů. Toho patosu a falešného nacionalismu. Jak ale začalo jít zase o peníze, konec sladké mámení…

Pár měsíců na to její vládu prezident Juščenko odvolal. Na žádost ruských úřadů po ní totiž 7. prosince 2004 Interpol vyhlásil pátrání. Ruské orgány obvinil Tymošenkovou z podplacení ruského ministra vnitra v 90. letech, kdy se svým manželem Oleksandrem provozovala firmu dovážející energii z Ruska. Po několika hodinách však fotografie nejbohatší ukrajinské ženy i zpráva o pátrání po ní ze stránek Interpolu zmizela. Centrála Interpolu v Lyonu tento postup nikdy nijak neobjasnila.

Julie Tymošenková se tak náhle ocitla ve dvojím ohni. Kromě Janukoviče měla ještě horšího nepřítele, kdysi bývalého spojence Juščenka. Jako kdysi nerozlučná dvojka Bárta – Kočí… Do sídla její ukrajinské energetické společnosti Naftogaz v Kyjevě totiž vtrhla skupina dvaceti maskovaných ozbrojenců. A nebyli to loupežníci, ale policejní vyšetřovatelé, kteří v rámci policejní razie prohledali celou budovu. Zájem měli hlavně o dokumenty… demonstrace síly…

Je otázkou, kdo komando vyslal? O kontrolu nad státními rezervami plynu zápolil prezident Viktor Juščenko a premiérka Julie Tymošenková, které to zvláště nebylo lhostejné, jelikož vláda plyn dotuje. Hádanku rozluští snad fakt, že Juščenko spravoval státní policii, tedy i kamando ozbrojených zakuklenců, Tymošenková měla zase pod sebou Naftogaz… Poté se navzájem obviňovali, kdo se snažil zisky z prodeje plynu zneužít ke svým politickým účelům. Ne že revoluce požírá své děti, ale že děti revoluce požírají samy sebe. Když se dva perou, Janukovič se směje…

Když začala Tymošenková podnikat, byl už její idol Kučma prezidentem, takže si mohla bez potíží založit v roce 1995 koncern Jednotné energetické systémy Ukrajiny (JESU) a o rok později již byla poslankyní. O čtyři roky později z ní Kučma udělal vicepremiérku, odpovědnou za energetiku. V JESU se zakoukala do Olexnadra, co byl jedním z vrcholných manažerů. Psalo se o tom, že se “plynařská princezna” vdala z rozumu. Nicméně se jí narodila dcera Jevhenije. Pořád ale věděla, jak na venkovanky, když si uplétala jako ony tradiční účes, cop obtočený kolem hlavy. Splnil se jí i další sen, chmátl po ní i časopis Forbes, který ji ve svém žebříčku zařadil na třetí místo mezi nejvlivnějšími ženami světa.

“Chvíli jsi nahoře, chvíli zase dole; je mucholapkou na problémy,” tvrdí Petr Lejko. Poprvé ji prezident Viktor Janukovyč a jeho Strana regionů obvinil z velezrady, když do země pozvala Gruzínce coby zahraniční pozorovatele s cílem “zmařit prezidentské volby s pomocí cizí mocnosti”. Ukrajinská ústřední volební komise obdržela žádost asi dvou tisíc Gruzínů o přiznání statutu zahraničního pozorovatele, když celkový počet volebních pozorovatelů v té době dosahoval tří tisíc. Navíc se v novinách objevil přepis telefonického rozhovoru Tymošenkové se Saakašvilim, jehož hlavním tématem byly právě plány gruzínských pozorovatelů. Starosta Doněcku navíc uvedl, že řada Gruzínů v těchto dnech cestuje východoukrajinskou oblastí Donbas s falešnými průkazy novinářů.

A pak přišel další malér. V lednu 2001 byla odvolána z funkce vicepremiérky kvůli obvinění z padělání dokumentů, daňových úniků a prokazatelných krádeží ruského zemního plynu. Tymošenková se podle prokurátora dopustila těchto trestných činů v letech 1995-1997, kdy stála v čele JESU. V kauze byl obžalován i její manžel Oleksandr, v lednu 2005 bylo stíhání zastaveno a milý podnikavec šupajdil do Česka, kde podníka a žádá o politický azyl.

Byla z toho sláva, když Julie s Putinem podepsala smlouvu o dodávkách plynu. Narazila ovšem u prezidenta Medvěděva, který prohlásil, že oslavovaná a oběma stranami podepsaná smlouva je neplatná. Důvod? Něžnou ručkou Tymošenkové  dopsaná poznámka do smlouvy s novými ukrajinskými požadavky, Ruskem neschválenými. Podle ministra zahraničí Sergeje Lavrova jsou v doplnění “lživá tvrzení”, v nichž se konstatuje, že Ukrajina neodebírala plyn, který jí nebyl určen. Možná dobrá finta, jak se zbavit svých dluhů, ale na Medvěděva s Lavrovem si nepřišli…

V prosinci 2010 ukrajinská generální prokuratura zahájila další stíhání Tymošenkové za údajné zneužití prostředků, které její vláda získala za prodej nevyužitých emisních povolenek. A konečně letos v lednu státní prokuratura oznámila, že vyšetřuje Tymošenkovou také kvůli údajnému zneužití moci. Podle sdělení prokuratury je podezřelá, že nevýhodným nákupem sanitek připravila stát o více než šest milionů eur…

Takže se možná shodneme, že bylo dost důkazů k tomu, aby skončila za mřížemi. Ovšem navzdory tomu, že by měla být vězeňkyně jako ostatní, má nadstandardní zacházení. Inu, protekcionismus funguje i v ukrajinských „ťjurmách“. Promyšleně i se svojí dcerou a manželem tvoří neustále kolem sebe humbuk; s lékaři, se svými potížemi, se smyšleným bitím. Kolik vězňů má celu pro jednu osobu? Kolik jiných vězňů je neustále promíláno ve všech televizích světa tak jako ona? Ani Noriega neměl taková privilegia. Nakonec stejně skončí jako čestná občanka Karlových Varů. Až vítězně skončí svoji hladovku, je přece kříšťálovější než Grossův milionový kšeft s bytem…

Že je mučená? Viděl to někdo jiný než ona sama? Že jí věříte? Lze ale věřit člověku, který vědomě vlastní rukou falšuje text mezinárodní smlouvy o dodávkách plynu? A když už jsme u mučení vězňů, co vojáci US Army a mučení? Třeba Guantánamo a vyslýchání pomocí waterboardingu, způsobu, který u vyslýchaného vyvolává dojem, že se topí… Ministr spravedlnosti USA Eric Holder označil techniku za mučení. 

Lékařské prohlídky potvrdily též mučení u jedenácti vězněných osob a zadržovaných americkou armádou ve věznicích Abú Ghrajb v Iráku. Jeden z iráckých vězňů dostával elektrické šoky a byl znásilněn za pomoci tyče. Muž má na rukou jizvy po elektrických šocích. Další bývalý vězeň, který byl nucen nosit ženské spodní prádlo, nyní trpí sexuálními problémy… Bojkotoval snad kvůli tomu někdo americké sportovní či jiné akce…?

Inu, stát se miliardářkou něco stojí; a nezapomeňte na své kmotry – zkrátka na Andreje Babiše, Stanislava Grosse, Petra Bendu, Pavla Dlouhého, kakaového Krause, Petra Zgarbu, Aleše Řebíčka, Richarda Hávu, Romana Janouška, Pavla Béma, Zdeňka Bakalu, Alexandra Nováka, Víta Bártu či na další hrdiny čistého byznysu si nenechejte sáhnout… Nebo nás bojkot Zlaté tretry nemine…

PS: A teď dvě dobré rady pro naše kmotry, jak zacházet s penězi:

Na Sinajském poloostrově se za Šestidenní války po velké bitvě ztratili dva izraelští vojáci. Když už třetí den marně hledali svoji jednotku a unavení a žízniví si sedli do písku pouště, která byla všude kolem, pronesl jeden z nich z posledních sil:
„Mít tak teď kanystr vody…“
„Jó, to by byl kšeft,“ s uznáním zasípal druhý.

Společně šli pouští křesťan, muslim a žid, najednou před sebou na zemi spatřili hromadu zlaťáků. Zaradovali a děkovali Bohu za ten dar. Pak se rozhodli, že také Nejvyššímu jsoucnu se náleží část jejich pokladu, nakreslili v písku kruh a křesťan řekl: ,,Vyhodíme peníze do vzduchu; ty, které dopadnou dovnitř kruhu, dáme Bohu, zbytek si rozdělíme“. Muslim nesouhlasil: ,,Naopak. Ty, které dopadnou mimo kruh dáme Alláhovi a ty uvnitř kruhu si necháme!“ Žid je přerušil a prohlásil: ,,Vyhodíme peníze do vzduchu, Bůh si z nich vezme, co uzná za vhodné a ty, jež spadnou na zem, si pak rozdělíme…!“

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135