Břetislav Olšer - blog, Olser.cz

Šaron si myslel, že izraelská armáda bude věčně jen vítězná…

Izraelské ministerstvo obrany minulý týden povolilo po pětatřiceti letech zveřejnění utajovaných materiálů ze zprávy Agranatovy komise o selháních v tzv. jomkipurské válce v říjnu v 1973.

Cenný historický materiál obsahuje svědecké výpovědi více než 50 důstojníků izraelské armády a představitelů obrany, včetně Ariela Šarona a Moše Dajana.

Když byl v roce 1906 založen ruskými Židy první kibuc v Palestině, dostal jméno Degania-Chrpa a první dítě, jež se zde narodilo, byl chlapec Moše Dajan, budoucí generál a ministr obrany Izraele.

Válka Jom Kipur, která nakonec skončila izraelským vítězstvím, začala 6. října 1973, kdy egyptské a syrské síly, jež podnikly překvapivý útok, obsadily významná území židovského státu.

Důvod zaváhání Izraelců byl prozaický; většina příslušníků izraelských ozbrojených sil měla totiž propustku, aby mohli vojáci náležitě uctít největší náboženský svátek smíření Jom Kipur.

V době svátku to trvalo přes šest hodin, než bylo na čtyři sta tisíc vojáků v pohotovosti připraveno znovu bránit svou vlast proti 300 tisícům Egypťanů, 60 tisícům Syřanů, 20 tisícům Iráčanů, dalším tisícům Jordánců, Marokánců, Libyjců, Saúdů, Tunisanů, Súdánců, Kuvajťanů i žoldáckým Kubánců. Finance na toto běsnění poskytly protiizraelské alianci arabské státy, zbraně pak SSSR.

Válka začala ve chvíli, kdy většina židovských vojáků byla u svátečního oběda u svých rodin nebo v synagogách při modlitbě, další se postili u Suezského průplavu a na Golanských výšinách. Úder nepřítele přišel znenadání na to nejcitlivější místo; Izrael si nechal odhalit svoji slabinu a nebylo nikoho, kdo by Araby diskvalifikoval pro ránu pod pás.

Ve 14 hodin, 10. dne měsíce tišri roku 5734, tedy 6. října 1973, byl Egypťany zahájen útok na Bar-Levovou pevnost, kterou mělo ubránit pouhých 600 vojáků. Premiérka Golda Meirová vyzvala 9. října světové společenství o pomoc, evropské země se tradičně odmítly angažovat ve prospěch Izraele.
Zvrácení arabských úspěchů, při němž se nakonec izraelská armáda zastavila jen pár kilometrů od Káhiry a Damašku, stálo životy 2.688 izraelských vojáků.

Kritizován byl tehdejší ministr obrany Moše Dajan za to, že odmítl preventivní úder proti arabským silám. Daján sám svědčil, že rozvědka jej před válkou zmýlila co se týče rovnováhy sil a úmyslů nepřítele.

„Měli jsme za to, že naše síly společně se vzdušnými silami budou dostatečné k jejich zastavení,“ vysvětloval s tím, že vojenské velení si bylo „zcela jisté“, že armáda bude schopna odrazit první úder.

Ariel Šaron, který v době války byl velitelem obrněné divize Jižní velení, komisi řekl: “Naše síly utrpěly hluboký, bezprecedentní šok, protože izraelská armáda vždy byla armádou vítěznou. V této generaci nebyli lidé jako my, kteří okusili porážku. Byla to armáda, která byla zvyklá vítězit. Nikdy nemusela přestát žádnou porážku…”

Měl ještě v živé paměti rok 1967, kdy za šest dnů Izraelci na hlavu porazili armády Sýrie, Jordánska a hlavně Egypta, jemuž během prvních pěti hodin války zničili skoro celé vojenské letectvo, čítající několik stovek sovětských stíhaček…

V důsledku zjištění Agranatovy komise, že národ nechalo napospas jomkipurskému nepřátelskému útoku fatální selhání zpravodajských služeb, vedlo k demisi náčelníka generálního štábu Davida Elazara a náčelníka vojenské zpravodajské služby.

Na volání premiérky Goldy Meirové o pomoc, zareagoval pouze americký prezident Richard Nixon. Sovětský svaz začal bez váhání zásobovat arabské armády svými nejnovějšími zbraněmi, které přivodily Izraelcům těžké ztráty.

Až 14. října 1973 Nixon rozhodl o dodávkách vojenské pomoci Izraeli, mimo jiné stíhaček F-15, jež prošly během jomkipurské války také vůbec prvním bojovým nasazením, když ve dnech 6. až 24. října bombardovaly Káhiru a Damašek.

Evropští spojenci ale odmítli poskytnout svá letiště americkým letounům k doplňování paliva. Výjimkou bylo Portugalsko, dovolující přistání na Azorech. Letiště v Lajes bylo klíčovým bodem vzdušného mostu mezi USA a Izraelem.

Velvyslanec SSSR v USA představil 20. října 1973 plán na ukončení bojů a Saúdská Arábie ohlásila embargo na dovoz ropy do USA. Ve stejný den podepsaly USA a SSSR společný závazek vedoucí k ukončení bojů. OSN zareagovala až 22. října a rezolucí 338/1973 vyzvala všechny strany k ukončení bojů do 12hodin.

Arabové měli přes 12 tisíc mrtvých, jelikož nasadili ve válce větší počet svých vojáků, než kolik jich měla tenkrát aliance NATO v Evropě.

“Jom Kipur je jako Den smíření nejslavnostnější událost v židovském kalendáři, říkáme mu i my, agnostici, šabat šabatů nebo šabat slavnostního odpočinku,” říkal mi Yehuda Bacon z Jeruzaléma, který jako dítě přežil Osvětim, poté se vystěhoval z Ostravy do Izraele, kde se stal akademickým malířem a v roce 1961 svědčil svými kresbami z koncentráku u soudu s Adolfem Eichmannem.

Během Dne smíření je zakázáno jídlo, pití, manželský styk, používání kosmetických prostředků a toaletních potřeb, nošení kožené obuvi a umývání všech částí těla kromě prstů a očí.

“Mám kamaráda ve Slezsku, je to též Žid, co přežil holocaust, ale nevystěhoval se do Izraele; sloužil jako profesionální voják u československé armády,” vzpomínal v Haifě Kurt Lanzer, bývalý parašutista izraelské armády, jenž pochází z Ostravy-Michálkovic, kde se dodnes říká jedné čtvrti po jeho rodině Lanzerovec.

“Říkal mi, že byl jako vojenský poradce v Egyptě během jomkipurské války a že stál na břehu Suezského průplavu a díval se přes vodu na Izraelce a bylo mu divně, že jako Žid stál proti mně a dalším Židům, zkrátka, že byl na druhém břehu…

V průběhu letošních oslav svátku Jom Kipur byly vyprovokovány ve městě Akku arabsko-židovské střety. Při nepokojích bylo 120 poničených aut, mnoho rozbitých oken u desítek obchodů, zapálené pneumatiky a vytrhané stromy.

Násilí vypuklo, když arabský řidič vjel do čtvrti Ben Gurion na nejsvatější židovský svátek Jom Kipur a nereagoval na výzvy rozezlených Židů, aby svátek respektoval, zastavil auto, přestal kouřit a nechoval se hlučně. Vypukla potyčka a horké hlavy mezi Židy začaly na auto házet kameny.

Situace se vyostřila, když se mezi Araby ve městě rozšířila fáma, že řidič auta byl zabit, což nebyla pravda, protože nebyl ani vážněji zraněn. Stovky Arabů poté zaplnily ulice a vydaly se do židovských čtvrtí.

Arabský dav podrážděn i připomínkou výročí porážky Arabů v jomkipurské válce, ničil židovský majetek a vyřvával: „Smrt Židům!“, „Alláh hu Akbar“…

Všichni si uvědomili, že válka na Blízkém východu vlastně pořád jen trvá a trvá a trvá…