(Ne)tenisové rozjímání aneb Zrob susedovi dobře, ose.e ti plot…

8. Duben, 2012 – 10:29
I ty jeden prostředníčku Štěpánkův...

I ty jeden prostředníčku Štěpánkův...

Veřejný průzkum zřejmě nelže; nejméně oblíbenými u Čechů jsou Srbsko, Rusko a Čína. Proti gustu žádný disputát. Jeden má rád vdolky, druhý holky. Prý politika do sportu nepatří, řekl o víkendu jeden tenisový bafuňář. Nejen hlupci jsou Boží tvorové ducha mdlého. A přitom profesor Kaderka na vsetínském gymplu byl moudrý muž.

Připomněl jsem si tiskovku s Berdychem a Štěpánkem v Ostravě před několika lety. „Ještě, že jsme porazili komunismus a čeští tenisté mohou konečně myslet i na úspěchy ve Wimbledonu,“ řekl reprezentant. Jedním šmahem zrušil Kodešovo wimbledonské vítězství a finále Sukové tamtéž. Omluva se přijímá; tenkrát ještě nebyl na světě. Mohl mu ublížit nějak komunismus? Těžko…

A pak si jeden z našich hrdinů střihne při utkání se Srby svoji obligádní „válivou simulačku“, jeho protihráč mu obětavě spěchá na pomoc. A na závěr dostane svoji patřičnou odměnu – vztyčený prostředníček, dokládá to fotografie, kterou přikládám, a nadávku „ty smadlavá pi.o“… Můžeme se spolehnout pouze na svědomí obou aktérů. Škoda, že tam nebyla Kristýna Kočí, mistryně v natáčení odposlechů…Nicméně posloužil sám Štěpánek, po jednodenním přemýšlení, jak v angličtině změnit inkriminovanou větu tak, aby nevyzněla sprostě:

„Ta slova v angličtině zní ´You don´t need to cheat´ a jestli si to spojil s tím slovem, tak je to bohužel špatně,“ pokračoval český daviscupový reprezentant. Tipsarevič si stěžoval na to, že mu Štěpánek sprostě nadával a přirovnával ho k ženskému přirození, což má v angličtině podobné znění – jedná se o slovní spojení „Fucking sheath“…Ha, ha, ha… Heuréka…

A pak si jeden z našich hrdinů střihne při utkání se Srby svoji obligádní „válivou simulačku“, jeho protihráč mu obětavě spěchá na pomoc. A na závěr dostane svoji patřičnou odměnu – vztyčený prostředníček, dokládá to fotografie, kterou přikládám, a nadávku „ty smadlavá pi.o“… Můžeme se spolehnout pouze na svědomí obou aktérů. Škoda, že tam nebyla Kristýna Kočí, mistryně v natáčení odposlechů…

Nepodávát ruku je hlavně česká tradice, viz. nedávno Berdych. Moje rozjímání není o tenise Česko-Srbsko, ani o sportovním džentlmenstvím. Je o lidské povaze. Jin a jang, zlo a dobro. Dnešní sport je jedna velká mafie, která čachruje s miliardami. Vydělávají je sportovci svojí dřinou, reklamní padouši je zneužívají. Hlavní je vítězství. Za každou cenu. Každý prostředek k tomu je dobrý. Třeba i vyprovokování zášti. Politikou, neférovým jednáním, simulováním, dopingem… Proto míchám jablka s hruškami, aby vznikl mošt pravdy…

Nejvíc mě bere atletika. Zlatá oštěpařka z Pekingu se pochlubila, že v posledním pokusu si vzpomněla na srpen v osmašedesátém a nabuzeně si řekla, že musí přehodit do té chvíle vedoucí Rusku. A přehodila… a politika, co do sportu nepatří, brala zase vrch. Loni jsem měl možnost si zavzpomínat na své pinkání a divácké vytržení na kurtech v Umagu, Komenského sadech v Ostravě, v Přerově, v Paříži na Roland Garos i v jihoafrickém Sun City. A také jsem si osvěžil vzpomínky na Ivana Lendla, jelikož pochází rovněž z Ostravy.

Bylo to snadné; můj přítel Lubomír Man, bývalý československý reprezentant v atletice a též tenista, dnes spisovatel, napsal o Ivanu Lendovi knížku „Jak vyhrát Pomerančovou mísu“. Od roku 1950 do roku 1956 byl stálým členem národního mužstva ČSR ve skoku dalekém a dvakrát se stal v této disciplině vicemistrem ČSR. V roce 1956 získal druhé místo na Sportovních hrách Světového kongresu mládeže a studenstva v Praze. Pak jsem měl možnost vidět vše naživo; v ostravské aréně se hrála tenisová exhibice.

Napřed Wilander s Nováčkem. Srandisti. Pak přišel na řadu Lendl a Borg. To už šlo o prestiž, Padesátníci se mohli přetrhnout, forhend, beckhend, prohozy, topspinová kouzla, loby… Paráda. Jako za mlada. “Ledoborec” tentokrát nezvládl zkrotil “Ivana Hrozného”, který snížil jejich vzájemnou bilanci na 6:3… Džentlmeni. Ale je tady otázka zarputilého nepřátelství. Proč? Třeba vůči Rusům; obměna souboje Davida a Goliáše. Všem se před očima udělají mžitky a vidí rudě, když jsou jejich soupeři Rusové. Jakmile nastoupí ruský tým na hřiště, palubovku či na led, ještě se ani nezačalo hrát a už naši Zárubové, Dusíkové, Vichnarové a další komentátoři brečí, jaký to zase bude masakr. Pak se srazí 120kilový Rus Arťuchin s Michálkem nebo s Rachůnkem a je oheň na střeše. Důvody jsou nabíledni…

Celá česká výprava najednou zapomíná na přímé přenosy NHL, kdy se baví společně s obecenstvem, jak jsou tvrdé nájezdy a rvačky tím správným adrenalinem pro diváky. Co ale má dělat notně přes dva metry vysoký a skoro 120 kilo bez výstroje těžký ruský hráč…? Má přestat bodyčekovat? Neměla by hokejová pravidla určit kvůli českým komentátorům váhové kategorie a hráčům o hmotnosti nad sto kilo zakázat vstup na led…?

“Při tréninku v dresu Colorada Avalanche jsme dělali hlavně box a jakýsi wrestling neboli zápas ve stoje, kde jsme se jeden druhého snažili dostat na zem….” říká spokojeně český bijec David Kočí. Za posledních deset sezon v NHL se nejvíc „činili“ hokejisté Philadelphie a Ottawy, kteří se do sebe pustili 5. března 2004 a výsledkem bylo 419 trestných minut! „Bylo to vzrušující. Nikdy předtím jsem podobné utkání nezažil. Tolik bitek…,“ žasl 20letý útočník Islanders John Tavares.

Mít animositu vůči Rusům? Může být, ale nechápu, proč nemáme rádi Srbsko, jemuž NATO vytrhla z těla srdce zvané Kosovo? Příčina a následek. O to bolestněji vyznívá vzpomínka na rok 1938, kdy jedině Srbové byli ochotni nastoupit jako dobrovolníci za Československo; v Jugoslávii se jich přihlásilo kolem 50 tisíc do Čs. armády, aby pomohli bojovat proti naší okupaci hitlerovským Německem.

Zůstaňme na Balkáně, kde vládla Ustaša – Chorvatské revoluční hnutí, fašisté, působící zejména v meziválečném období a v období druhé světové války. Když se hnutí dostalo v Chorvatsku k moci, začalo protežovat právě bosenské Muslimy. Praktiky Ustašovců dosahovaly hrůzných rozměrů – neštítili se stahovat lidi z kůže, znásilňovat dívky před očima jejich matek, popravovat malé děti a ani vyřezávat lidem oči zaživa. Když jsem se během bojů ptal posledního prezidenta Jugoslávie Stipe Mesiče, kdy válka skončí, řekl, až Američané rozdělí peníze a řeknou dost. A Ustašovci? Prý jsou to už neškodní staří lidé…”

Odhady množství srbských obětí Ustašovců v Chorvatsku se pohybují kolem jednoho milionu. Množství Srbů zabitých v Jasenovaci bylo skoro šedesát tisíc. Od roku 1943 do března 1944 bylo v Chorvatsku zavražděno 350 tisíc Srbů. Vjekoslav Luburić, vrchní velitel všech chorvatských táborů, v říjnu 1942 pyšně řekl: “My jsme zabili tady u Jasenovace více lidí, než kolik jich byla schopná Osmanská říše v Evropě zaměstnat…“ Ano, to byla genocida… Během řádění nacistů v Jugoslávii byl popraven veliký počet Srbů, ne pouze v Kraljevu (1 700), ale i v Kragujevci (2 300), jako odplata za vraždu příslušníků wehrmachtu, a to v poměru 100 Srbů za jednoho Němce… Podle místních zdrojů Němci jich postříleli 10 tisíc. V městě Kragujevac bylo německou armádou vystříleno celé chlapecké gymnázium od 15 let výše, včetně ředitele a profesorského sboru. Popravy se konaly v dnešním parku „Šumaríce“.

Poté následoval rok 1968 a okupace země vojsky Varšavské smlouvy, ovšem bez Rumunska a Jugoslávie. Hned 21. srpna 1968 prezident J. B. Tito prohlásil, že vojska v čele se Sovětským svazem porušila suverenitu nezávislého státu a zasadila tak těžký úder socialistickým silám na celém světě. V Bělehradě a dalších městech došlo téhož dne vyrostly obří hangáry, připravené přijmout tisíce československých uprchlíků v útěku před zběsilou invazí s dočasným pobytem. Každý emigrant měl k dispozici na neomezenou dobu nocleh, stravu či zdravotní péči. Hej, Slované, musíme si přece pomáhat! Vzkazovali Srbové do naší okupované vlasti a Češi neváhali a v hojné míře veškeré této pomoci využili. A je tu paradox – Srbové protestovali jako Češi proti sovětské agresi. Byli na naší straně…

A tady máš čerte kropáč. Každé dobro musí být po zásluze náležitě potrestáno. Kdo by čekal, že ještě na konci druhého tisíciletí budou v bývalé Jugoslávii umírat následkem bombardování další nevinní lidé. A že pár dnů před tím bylo Česko přijato do NATO, aby 24. března 1999 mohla Aliance ničit Bělehrad. Zrob sousedovi dobře, os.re ti plot. Letecká kampaň nakonec trvala šílených 78 dní a vyžádala si asi pět set civilních obětí.

Věčný nepřítel Rusko je na pořadu nenávistného českého dne kdykoli, ať se hraje hokej s Rusy, fotbal nebo basketbal. Stydíme se za své slovanství a vadí nám srpnová okupace. Proč ale nemáme averzi vůči Polákům, Bulharům a Němcům, co spoluvytvářeli okupační vojska? Nebo se stydíme i za to, že při osvobození Československa padlo na 150 tisíc ruských vojáků, zatímco vojáků US Army jen několik desítek? V čem je zásadní problém? Nečisté svědomí. Rusové a Srbové pro nás udělali první poslední.

Cítíme se poníženi naší submitivitou a vlezdoprdelkovství vůči Západu, ale nedokážeme si to přiznat. Strach z autority. Ani fakt, že dnes nás, jako členy katastrofálně zadlužené EU má vytáhnout z dluhové bryndy Čína, světový věřitel. Opět se nám bouří krev; komunistická země má zachraňovat USA i EU a nás…? Čecháčkovství se svojí pokryteckou vyčůraností. Komplex méněcennosti největších pijáků světa…

Inu, a tak se výčitky svědomí, ponížení a tradiční česká malost mění ve zlost, vztek a prahnutí po mstě. Porazit, zvítězit, roznést v zubech… Kdyby přijel Djokovič, to by byla ta férová sekačka na maso… A tak se kvůli žvástům bafuňářů dostává sport do politiky…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *