Status of refugee místo useknutí hlavy

6. Říjen, 2008 – 15:02

Když jsem si před dvaceti roky kupoval svůj první počítač, netušil jsem, co se mi v té kouzelné škatulce nashromáždí dat, adres a informací. Je jich už tolik, že musím čas od času sáhnout na jejich zoubky a pěkně s nimi ven. Malá extrakce se nedá odkládat…

Včera jsem při třídění, vymazávání a prostě redukci své databáze narazil na vzácné rozhovory z Kanady. První byl pohodový s Josefem Škvoreckým, další děsil svojí hrůzostrašností, že jsem si ho ani netroufl vymazat a hodit do virtuálního koše.

Mezi českými uchazeči o status uprchlíka nebyli v první vlně zaoceánského exodu pouze Romové, týrané ženy a diskriminovaní homosexuálové. Na dveře torontského právníka George Jířího Kubese. zaklepali také „bílí“ manželé Ladislav a Marie z Prahy. Jejich příjmení nezveřejňuji z důvodů, které vyplynou z následujícího povídání.

„Původně bylo mé příjmení jiné, než uvádím dnes,“ vysvětluje mi pan Ladislav. ,,Když ale byl můj bratr Miroslav, s nímž jsem v Praze podnikal v autobusové dopravě, v roce 1997 v Čechách zavražděn a nelezeno bylo jen jeho tělo bez useknuté hlavy, vzal jsem si ze strachu o život jméno své manželky.“

Setkali jsme se před dveřmi advokátní poradny. Měl jsem z toho mrazivý pocit, nepřipomínám si, že bych se někdy předtím setkal s mužem, který prchal před skurečnými brutálními vrahy. Pokud ovšem opravdu prchal a nebyl to jen taktický manévr, jak dostat azyl.

„Kromě autodopravy jsem ještě prodával náhradní díly a sedačky z Karosy Vysoké Mýto, a protože mi brácha dlužil nějaké peníze, bylo to asi dvě stě tisíc korun, začal jsem ho shánět,“ vypráví Ladislav strašidelnou historii, když sedíme v kavárně nedaleko české Kampeličky v Torontu.

„Brácha měl dvě malé děti a za ženu nějakou Romku, na kterou byl celý jeho podnik napsaný, takže jsem peníze začal vymáhat po ní. Ona mi ale řekla, že než by mi dala jedinou korunu, radši nám všem nechá useknout hlavu. Kde je můj brácha, to mi říct nechtěla…“

Naslouchám děsivému příběhu a žasnu. V duchu též nadále medituji, jestli to, co právě slyším, je pravda, nebo jen účelově vykombinovaná story pro právníka a imigrační soudce.

„Za pár měsíců dala bráchova žena své děti do dětského domova a hned na to jsme si v novinách přečetli, že bylo nalezeno mužské tělo bez hlavy,“ vzpomíná můj nový známý. „Kde by nás napadlo, že je to můj brácha. Až policajti podle otisků prstů zjistili, že jde o našeho Mirka. Tak jsme ho nechali s matkou zpopelnit. O půlnoci v Motole. Jeho hlava se nikdy nenašla.“

Pijeme slabou kanadskou kávu, ale chtělo by to spíš velkého panáka pro vzpamatování. Naslouchám příběhu, až nápadně se podobající trestné činnosti tzv. Berdychova gangu…

„Údajně mu to udělal Jirka, brácha jeho romské ženy. Mělo se to odehrát tak, že Mirka někam pozval, opil ho, pak mu uřezal hlavu a tělo hodil do dobřichovického rybníku, kde ho po čase našli,“ říká Ladislav.

„Nakonec za mnou přišli dva policajti z Olomoucka, nějaký kapitán V. a druhý major K. Napřed jsme seděli v pohodě u kafíčka, než mi výhružně řekli, že brácha už byl šestý v řadě, koho gang zlikvidoval. A my prý jsme teď s ženou na řadě. Nějaký čas by nás prý chránili, ale pak že se musíme někam zdejchnout, nejlíp mimo území republiky. Že to zařídí, ale stálo by to asi tři sta tisíc.“

A vzápětí mám naservírovanou další neuvěřitelnostou historku o tom, jak ho bratrova žena s kamarádkou chtěly otrávit, když mu do kávy nasypaly rohypnol v množství, které podle lékařů údajně až desetkrát překračovalo smrtelnou dávku.

„Našli mě až po osmi hodinách s pěnou u huby a doktor mi pak řekl, že kdybych měl o dvacet kilo míň, že bych to nepřežil. Všechny ty věci, co se mně a bráchovi udály, jsem ohlásil na policii, ale všecko stíhání bylo zastaveno. Prý pachatel neznámý…“

„Takže to byl důvod, proč jste v Kanadě?“

„Protože se výhružky proti mé osobě stupňovaly, nepřátelé mi zničili i dopravní firmu, jedenáctkrát mi vykradli dům v Benátkách nad Jizerou a chatu, rozhodli jsme se emigrovat do Kanady a požádat zde o status uprchlíka,“ říká Ladislav.

„Včera jsme konečně po měsíci života v hotelu pro uprchlíky v Torontu dostali byt. Do té chvíle nám dávali jako podporu 40 kanadských dolarů na týden a osobu. Teď budeme mít s manželkou každý měsíc, až do doby, než si najdu práci, asi 950 dolarů podpory.“

Každý Čech tuto sumu okamžitě násobí jedenadvaceti korunami a mne si ruce, jaký že to je balík. Z nich si ale už budou muset Ladislav a Marie platit 500 dolarů za nájem bytu. Ladislav je řidič a železničář, takže by si chtěl najít práci někde na farmě, nebo u kanadských drah.

„Zatím chodíme do bezplatného tříměsíčního kurzu angličtiny. Začínat ve 47 letech nový život v cizí zemi je asi troufalost, ale neměl jsem jinou možnost, pokud jsem chtěl přežít. Vrahové mého bratra jsou pořád na svobodě,“ dodává smutně a ze všeho nejvíc myslí na to, jak se stát Kanaďanem.

A když uslyší známé klišé, že někdo ztratil hlavu pro ženskou, nezasměje se, ale jen znovu uvidí bezhlavé tělo svého bratra.

„Snad nám to v Kanadě vyjde. Za pár dnů jdeme před imigrační soud a vše nasvědčuje tomu, že bychom měli uspět…“

Snad jim to vyšlo, možná si už v klidu žijí v Torontu a surfují po internetu.

Třeba i po blogu idnes a dají vědět, jestli ještě žijí a jak…

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Bře 7, 2018: ??????

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *