Ztratil jsem hlavu a získal množství testosteronu…

18. Březen, 2012 – 10:55
Když se vojáci po půl stoiletí hledají...  Foto: Břetislav Olšer

Když se vojáci po půl stoiletí hledají... Foto: Břetislav Olšer

Bylo za námi už pár roků z šedesátých let. Mnou cloumala puberta, často se mi odkrvil mozek a většina krve se mi přesunula poněkud níž. Zvláště když k nám do třídy přišla nová žákyně. Anastázie, pro mě Nastěnka. Dcera pana rady sovětské ambasady. Ztratil jsem hlavu; řešení mých životních principů se vázalo na množství testosteronu.

Až na malý problém. Bylo mně teprve asi dvanáct, Nastěnce, co byla tolik podobná krojované dívence z filmu Mrazík, mělo být o rok víc. Byla tedy o tři roky zkušenější, bylo znát, že její životní poznatky hříšného světa věděly, jak zacházet s českými teenagery, byť já byl na svůj věk mimořádně vyvinutý satyriasis. Kroužila kolem mne, voněla fialkami a zlaté vlasy měla spleteny do copu. K tomu andělská tvář, oči jako Audry Hepburnová a její prsty potvrzovaly, že ne nadarmo mají za sebou pětiletou klavíristickou hbitost.

A s tím vším uměla moje představivost pravé divy. Kam chodila nakupovat drahou kosmetiku a značkové oblečení, čort panimál. Žádný odér po sovětsk turistce ve výtahu. U nás byl jen Tuzex a v Rusku Berjozka. Bony a devízi nebyly pro ni patrně problém. Džíny měla na šedesáté léta také zásluhou „dětí květin“ tak obepnuté kolem svého zadečku a vzácná riflovina vyrýsovala její čerstvé slabiny i kousek víc, že jsem citíl, jak se v ní každým předklonem hromadí nejmíň super dávka endorfinu a dopaminu. Bylo těch hormonů tolik, že by udělaly z její matky nymfomanku, s mnohočetnou osobnostní poruchou hysterionského typu…

Vše vycházelo z premise, že se ženy chtěly líbit. I neplnoleté. Patrně proto světu vládly makeupy či dermacoly, parfémy, kadeřnické salony, silikony, plastické operace, módní mola a další sexappelové výstřelky. Chemie. V jejich sexem utýraném mozku se proto už při vizuálním styku s přitažlivým mužem vyvinulo značné množství hormonů, oxytocinu, enylethylaminu, dopaminu, amfetaminu a endorfinu, způsobujícího přemíru slasti a blaha, což ovlivnilo i vytvoření velké dávky adrenalinu, jenž jim zrychlil srdeční činnost a prohloubil dýchání. Něco, s čím nemělo srdce nic společného, pouze mozek a jeho chemie.
Je to zkrátka velký šrumec, pokud dojde k odkrvení zažívacího traktu, okysličená krev předá signály do nadledvinek a s estrogenem se přesunuje do genitálií a míst druhotných pohlavních znaků, tedy do tváře, rtů či ňader a bradavek… To všechno pronásledovalo mou již takřka vyvinutou mysl hlavně před spaním pod teplou pokrývkou… A v pubertálním věku jsem ke všemu tajně bral složky jisté látky, která zaručovala lepší erekci a vyšší sexuální touhu. V prvním měsíci mělo dojít k mírnému zvětšení údu a ke zvýšení sexuální touhy, které jsem však měl přehršli. Později jsem žasl, jakým kravinám může prostý a zamindrákovaný člověk naletět…

Bylo jaro a já zapomněl na problém svého otce, který musel ze školství. Byl jsem na rozdíl od něho nepříčetný pomstychtivostí, zatím co on by jen odpouštěl svým hříšníkům. Kvalifikaci měl sice nejlepší, ale scházelo mu jediné – nechtěl něco podepsat a někam vstoupit. To už se blížil rok 1968… „Tvůj táta udělal chybu. Proč nevstoupil do KSČ a nepodepsal smlouvu s StB? Učil matiku, chemie a fyziku a přitom se modlil, chodil do kostela a věřil v metafyzické jevy. On, fyzik. To přece nejde dohromady…“ tvrdila mi mladá komsomolka a pozvala mě na svazáckou schůzku omladiny pracovníků sovětského velvyslanectví. Jak to pro ně bylo snadné, zradit své ideály.
Všichni se chovali slušně, mluvili sečtěle a já si připadal jako idiot, co podlehl středověké mánii a věřil v Boha. Bál se, že se to Nejvyšší dozví, jak ho Petrovsky zapírá a jako Tomáš mu nevěří. A především Nastěnka měla provokativní řeči o volné lásce, přičemž narážela na početí Panenky Marie, co porodila, aniž by přišla o své panenství. Pošklebovala se i mému dávnému ministrování, s čímž jsem se jí, já blbec, pomateně svěřil. Smála se z neposkvrněného početí a z údajného osvícení duchem svatým. Měl jsem vztek, ne že je tak sprostá, ale naopak proto, že jsem se rouhal a proklínal chvíli, kdy jsem se narodil zrovna do ortodoxní křesťanské rodiny, Nechápal jsem svého otce, že mohl jako rozumný člověk, věřit v zázraky. Inu, každý teenager asi má své chvíle idiotství dle Dostojevského…

A když jsem se protekčně nechal nafilmovat bezpečnostními kamerami na ambasádě SSSR, marně jsem hledal kříž s umučeným Kristem. Místo něho visela na čelní stěně pracovny jejího otce fotografie V. I. Lenina. Začal jsem se stydět za své katolické bludy. Čím víc se přibližoval srpnový den, kdy měli rodiče Nastěnky odcestovat na dovolenou a my měli mít celý jejich byt jen pro sebe, tím víc jsem se stával heretikem. Jedničkou v mém podvěsku mozkovém, co kontroloval uvolňování jiných hormonů z periferních žláz, byl byt, co se měl změnit v nekonečný ráj…

„Tak ano, nebo ne?“ řekla mi Nastěnka a významně zvedla své nádherné obočí.
„Určitě ano!“ šeptl jsem a nevěděl si se svým rozkrokem rady. Přesto mi v mozku rezonovala otázka, jestli tím nezradím svého tátu, jeho názory a čistou duši. Ano nebo ne? Navíc jsem se učil zpaměti komsomolský slib a těšil se na rudý šátek. Jen aby se to nedozvěděl můj otec. Viděl jsem v duchu, jak je z toho smutný, že obětoval své učitelování a musel házet lopatou v uhelných skladech, zatímco já se peleším s Ruskou. Styděl jsem se za tátovu potupnou práci.

Blížil se konec srpna, když mě ráno vzbudilo rádio s hlášením o přepadení naší republiky vojáky pěti zemí Varšavské smlouvy. Nevěřil jsem vlastním uším. Copak to šlo, před celým světem nás zločinecky obsadit? Nechápal jsem, jak mohla Nastěnka, její rodiče i všichni použít násilí vůči Čechům?

„Vidíš, kam to až vaši kontrarevolucionáři včetně tvého otce dotáhli? Co způsobili…? Znaješ, što takoje polzučnaja kontrarevolucia?“ udeřila na mě zhurta Nastěnka. Bylo mně nanic. Všichni jsou to plíživí ganneři. Tak blízko byly ty rajské chvíle s ní. Viděl jsem její hrotitá ňadérka jadérka, svůdný klín, cítil jsem její plné rty a vnímal všecky ty slasti milování… Jako kokot jsem se nechal zblbnout pohlavním pudem. Kak sabaka…

„Ty fakt s ní budeš spát?“ znělo mi v uších, když se mě ptal spolužák Mirek, falešný syčák až na půdu. „Ty bys nešel?“ zasyčel jsem, protože to byl zrovna on, kdo se kolem Nastěnky točil, kde mohl. Slintal po ní jak pominutý… „Nevadí ti, že budeš kolaborant…? Rusáci vraždí naše lidi a ty se budeš pelešit s jejich konkubínou…? pokrytecky řekl hlasitě, až se ostatní po mně pohoršeně ohlíželi. Zmrdi…
Zdálo se, že tím vším pro mě život končí… Beznaděj na mašli. Na druhý dne přišla Nastěnka do školy s ultimátem; „Nemám ráda váhající střelce. Přijdeš nebo ne?“ vyhrkla, s důrazem na svůj dívčí imperativ… „Nebo jsi snad ještě panic…?“

Byl jsem panic, ale neprozradil bych to na sebe, ani kdyby na mě použili čínské mučení. Na druhý den jsem přesto šel k Nastěnce. Setrvačnost, asi jsem totálně zcvoknul. Ve městě bylo plno tanků a vojáků, zmatených mladíčků, co netušili, kde jsou a nechápali, proč se je tisíce lidí snažily přemluvit, ať se vrátí domů. Pak někdo zakřičel: „Fašisti…“ A ozvala se dávka z kalašnikova. Vystřelil zoufalec, co netušil, která bije. Dav se rozprchl, pár civilistů zůstalo ležet na dlažbě…

Tonuž bylo na mě moc. Přiběhl jsem ke dveřím jejího bytu, zazvonil, a když mně rozdychtěná Nastěnka v župánku otevřela, přeskakujícím hlasem jsem zařval: „Zavolej záchranku. Vaši zastřelili nějaké lidi…“

„Mají, co chtěli!“ ošklíbla se dívka.“Tak jdeš dál nebo ne…?“

„Nic nechápeš. Jsi jako oni… Jsi šlapka a primitivní mrcha…“ dostal jsem hrdinsky ze sebe a bylo po lásce. Chemie sem, chemie tam… Od té doby jsem už věděl, že existuje též osvobozující slůvko: „Ne!“ Zabouchla mi dveře před nosem. Nastěnka…

Inu, čas letěl. Chodili jsme do školy, prázdniny neprázdniny. Ne se učit, ale diskutovat a spřádat plány. Tělocvičksa se stala zásluhou pochopení našeho školníka našim seřadištěm. Pan školník nám dokonce sháněl vápno, abychom mohli psát na silnice vzkazy našim drahým okupantům. Bylo to snad poprvé, kdy studenti chodili do školy i během prázdnin. Dobrovolně. Jen prvního září se ve škole nevyučovalo. Všichni byli v ulicích s rozštřílenými domy a mrtvými, co je chtěli bránit. Jen zrůdička Mirek ne. Viděli ho, jak se vkrádá do bytu sexu lačné Nastěnky…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *