Čemu se říká „humanitární“ bombardování Bělehradu…?

15. Březen, 2012 – 21:14
Jo, tenkrát v Mostaru...  Foto: Břetislav Olšer

Jo, tenkrát v Mostaru... Foto: Břetislav Olšer

Pietní akt k uctění nevinných obětí u příležitosti 13. výročí agrese NATO proti bývalé Jugoslávii se uskuteční před velvyslanectvím Srbska v Praze 24. března 2012. Ve 20 hodin, kdy dopadly první bomby na Srbsko a Černou horu. Bohužel, letos už bez účasti milovníka „humanitárních“ bombardování Iráku, Bělehradu či Libye Václava Havla.

Napíši-li milovník, neříkám tím, že to pan Havel řekl, ovšem mezi řádky to měl na mysli. Stejně jako ti, co humánně tvrdí, že vražda na tyranu není zločinem… Přesně 12. března 1999 se Česko definitivně odpoutalo od virtuální komunistické minulosti. Soudní lidé totiž vědí, že komunismus je utopie, nezrealizovatelný projekt, sázící na bezhříšnost lidskou. Spolu s dalšími postkomunistickými zeměmi Polskem a Maďarskem se naše republika účelově stala členem Severoatlantické aliance (NATO). Dvanáct dnů před zahájením pumového útoku Aliance na Bělehrad. Pokus o „namočení“ Česka do rafinované zrady bývalých přátel…

Vzpomínám si, jak jsem byl v Bělehradu na ministerstvu zahraničí, když se počítaly škody po barbarských náletech. Bohužel, také s účastí Česka, které bylo čerstvým členem NATO. Srbsko bylo vždy zemí statečných obránců svobody. Za 1. světové války utrpělo údajně kvůli atentátníkovi Principovi strašlivé lidské i ekonomické ztráty. Zahynulo více než 50 procent vojensky schopných mužů (18-60 let), deset procent se stalo invalidy následkem války. Přes 800 tisíc lidí zemřelo na různé epidemie, podvýživou a hladem. V zemi zůstalo na půl miliónu válečných sirotků. Hospodářství země bylo zcela rozvrácené, rozkradené okupanty (Němci, Rakousko-Uherskem, Bulhary).

Jak napsal docent Rajko Doleček, pak ale v krátké době zachránění Srbové, plni nadšení a odhodlání, vytvořili za materiální pomoci spojenců zase dobře vycvičenou a motivovanou stotisícovou armádu, která sehrála významnou roli při průlomu Soluňské fronty v září 1918. Srbské vojsko osvobodilo Bělehrad již 1. listopadu. Zůstaňme na Balkáně, kde vládla Ustaša – Chorvatské revoluční hnutí, fašisté, působící zejména v meziválečném období a v období druhé světové války. Když se hnutí dostalo v Chorvatsku k moci, začalo protežovat právě bosenské Muslimy. Praktiky Ustašovců dosahovaly hrůzných rozměrů – neštítili se stahovat lidi z kůže, znásilňovat dívky před očima jejich matek, popravovat malé děti a ani vyřezávat lidem oči zaživa. Když jsem se během bojů ptal posledního prezidenta Jugoslávie Stipe Mesiče, kdy válka skončí, řekl, až Američané rozdělí peníze a řeknou dost. A Ustašovci? Prý jsou to už neškodní staří lidé…”

Odhady množství srbských obětí Ustašovců v Chorvatsku se pohybují kolem jednoho milionu. Množství Srbů zabitých v Jasenovaci bylo skoro šedesát tisíc. Od roku 1943 do března 1944 bylo v Chorvatsku zavražděno 350 tisíc Srbů. Vjekoslav Luburić, vrchní velitel všech chorvatských táborů, v říjnu 1942 pyšně řekl: “My jsme zabili tady u Jasenovace více lidí, než kolik jich byla schopná Osmanská říše v Evropě zaměstnat…“ Ano, to byla genocida… Během řádění nacistů v Jugoslávii byl popraven veliký počet Srbů, ne pouze v Kraljevu (1 700), ale i v Kragujevci (2 300), jako odplata za vraždu příslušníků wehrmachtu, a to v poměru 100 Srbů za jednoho Němce… Podle místních zdrojů Němci jich postříleli 10 tisíc. V městě Kragujevac bylo německou armádou vystříleno celé chlapecké gymnázium od 15 let výše, včetně ředitele a profesorského sboru. Popravy se konaly v dnešním parku „Šumaríce“.

Při setkání s Dr. Rajko Dolečkem jsem se dozvěděl něco z jeho vzpomínek z období, kdy žil v Srbsku: „Jedno odpoledne roku 1939 mě tatínek odvezl před naše velvyslanectví v Bělehradě. Naše elegantní velvyslanectví obléhaly snad tisíce lidí. Na můj dotaz mi tatínek odpověděl, že se v těchto dnech hlásí tisíce Srbů jako dobrovolníci, kteří půjdou bránit v československé armádě své české bratry proti hitlerovskému Německu. Udávalo se, že se v té době hlásilo kolem 50 tisíc Srbů v různých částech Jugoslávie, aby bojovali proti Němcům jako dobrovolníci v Čsl. armádě. Na četných mnohatisícových manifestacích pro Československo bylo základní heslo BRANIĆEMO ČEŠKU! ŽIVEO BENEŠ ! (Budeme bránit Čechy! Ať žije Beneš!)…

…“Mysleli na záchranu Čechů, kteří však zbaběle odevzdali pohraniční pevnosti nacistům. Sami trpěli ze všech nejvíc. Útoku na Jugoslávii ze všech stran během 2. světové války se účastnilo téměř 50 nacistických divizí, z toho 24 německých, 23 italských a 5 maďarských. Útok začal bez vyhlášení války na Květnou neděli 6.dubna 1941 zničujícím bombardováním srbských měst (chorvatská bombardovaná nebyla). Nálety v 1941 trvaly řadu dnů, v Bělehradě bylo užito mnoho zápalných bomb, takže vyhořelo několik tisíc domů, zahynulo na 15 000, možná i více obyvatel…“

Kdo by čekal, že ještě na konci druhého tisíciletí budou v bývalé Jugoslávii umírat další nevinní lidé. Dne 24. března 1999 začalo NATO bombardováním Bělehradu. Letecká kampaň nakonec trvala šílených 78 dní a vyžádala si asi pět set civilních obětí. Škody na infrastruktuře šly do desítek miliard dolarů. Operace Allied Force byla první bojovou kampaní severoatlantické aliance proti svrchovanému státu a jednou z největších operací na území Evropy od konce druhé světové války. Rozkaz k zahájení leteckých útoků dal generální tajemník NATO Javier Solana 23. března 1999. Na tisíc letadel NATO svrhlo na Jugoslávii při více než deseti tisících útocích 23 000 bomb o celkové hmotnosti 7 000 tun. Vypuštěno bylo také 2 500 střel s plochou dráhou letu. Napadány a ničeny byly rafinérie, elektrárny, mosty i továrny, které nepracovaly pro ozbrojené síly. Jako útoky USA ve Vietnamu…

Největší pozornost vzbudily civilní oběti. Ukázalo se, že ani ta nejpřesnější munice netrefí vždy cíl. Útoky přitom byly často podnikány na nevojenské cíle. Při útoku na železniční most u Grdelicy zahynulo 12. dubna 1999 čtrnáct cestujících ve vlaku. Ještě tragičtější následky měl zásah do autobusu z Niše do Podgorice z 1. května, kdy zemřelo 47 ze 70 cestujících. V Niši bylo 7. května také zasaženo tržiště se zeleninou, přičemž zemřelo nejméně patnáct obyvatel města. Při útoku na silnici spojující Djakovicu s Prizrenem zahynulo 14. dubna 75 uprchlíků z Kosova. Při náletech bylo také zničeno 18 mostů včetně všech mostů přes Dunaj v Novém Sadu.

Sporný se s odstupem ukazuje i klíčový incident z kosovského Račaku z 15. ledna 1999. Den po útoku srbských sil na vesnici bylo nalezeno 45 těl. Některá byla zohavena a většina obětí byla střelena zblízka do hlavy. Aniž by se prošetřily okolnosti, uvedlo se, že jde o Albánce zastřelené při srbské operaci. Srbové tvrdili, že akci zinscenovali kosovští Albánci z Kosovské osvobozenecké armády (UCK), polovojenských jednotek, které vedly boj za nezávislost Kosova. Americký ministr obrany William Cohen mluvil dokonce o tom, že si etnické čistky vyžádaly na 100 000 obětí, jak ale později uvedla žalobkyně Mezinárodního trestního tribunálu pro Jugoslávii ICTY Carla del Ponte potvrzeno bylo 2 108 obětí ze 187 nalezených hrobů.

Při rozsáhlé akci použilo NATO zbraně, zakázané Ženevskou konvencí, tzv. cluster bombs (shlukové třaskavé bomby), i střely s ochuzeným uranem, jehož destruktivní vliv na zdraví civilistů byl ohromný, BBC uveřejnila zprávu o tom, že v regionu údajně vlivem radioaktivity smrtelně onemocní rakovinou až deset tisíc lidí… Během bombardování Jugoslávie bylo z letadel USA, Velké Británie a Nizozemska shozeno více než dva tisíce těchto bomb, které rozprášily 380 tisíc jednotlivých výbušnin. NATO přiznává, že z nich nejméně 20.000 kusů doposud nevybuchlo. Až dvě třetiny záměrných či náhodných cílů vzdušného útoku tvořily civilní objekty – školy, mosty, továrny, úrody, elektrárny, mediální střediska, chemické objekty, kostely, vlaky, čínská ambasáda a ropné rafinerie. O život přišlo na 1.800 civilistů a přes šest tisíc jich bylo zraněno…

Během války v bývalé Jugoslávii jsem měl možnost mluvit s pobočníkem admirála chorvatského vojenského námořnictva Zoranem Pavlovičem, středoškolským profesorem ze Zagrebu, který dobrovolně narukoval do armády. “Každý druhý důstojník chorvatské armády byl Srb,” řekl a já s odstupem času chápu srbskou neudržitelnou pozici. “Původně padl návrh, abychom jejich děti a ženy internovali a tím je přinutili k rezignaci. Tento krok se však zdál nehumánní a tak jsme Srby prostě vytlačili z pohraniční oblasti Krajina a byl klid…”

Po ukončení bombardování NATO vstoupila v roce 1999 platnost rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1244, která deklarovala plné zachování integrity a suverenity Jugoslávie v souvislosti s Kosovem a žádala rozpuštění a odzbrojení UÇK, garanci bezpečného návratu všech uprchlíků, Albánců i nealbánců, zajištění bezpečnosti všech menšin a fungování kosovského soudnictví podle zákonů Jugoslávie, pokud nebyly protialbánské.
Pořádek a mír mezi muslimskými a křesťanskými etniky měly udržovat převážně NATO jednotky (KFOR), pod praporem OSN. Vysokým představitelem OSN (UNMIK, United Nations Mission in Kosovo) se stal Bernard Kouchner, který vůbec nedbal na dodržování rezoluce 1244, ostře vystupoval proti Srbům. KFOR neudržel na uzdě UÇK, podněcovanou albánskými ozbrojenci.

Došlo tak k rozsáhlé vandalizaci srbských památek i majetků, k ničení klášterů i chrámů, řada z nich z XIII.-XIV.století, zlikvidováno bylo přes 140 pravoslavných chrámů a na dva miliony srbských knih, vyloupeno, vypáleno a pobořeno bylo téměř 40.000 srbských i romských domů, množily se muslimské únosy a vraždy srbského či romského obyvatelstva i příslušníků jiných etnik, jejichž zbytky v množství kolem 150.000 zůstaly v různých ghettech, bez možnosti normálního zásobování, zaměstnání, školní docházky, zdravotní péče. Jejich pohyb mimo ghett byl možný jen za ochrany KFORu. Projugoslávští Albánci, pokud včas neuprchli do Srbska, byli zabiti.

A co fiasko nizozemských mírových vojáků, kteří předali Srbům kolem pěti tisíc uprchlíků, skrývajících se na základně v Potočari, výměnou za 14 zadržovaných vojáků OSN. Masakr pod dohledem mírových sil probíhal i v dalších dnech, kdy bylo zabito přes 8 tisíc muslimských mužů. Došlo k znásilnění i vraždám žen a nezletilých dětí. Po jednání mezi OSN a bosenskými Srby byli poslední nizozemští vojáci UNPROFOR propuštěni, ale museli na místě zanechat zbraně, vybavení a zásoby. Další vojáci, kteří byli neteční k zabíjení v občanské válce…

Stateční hrdinové US Army jsou bezchybní, jen když jsou psychicky na dně ze samého vraždění, stane se „výjímečně“, že někomu ujedou nervy a postřílí přes tucet civilních Afghánců, co se už jako mimina a staré ženy stali Talibanci. Několika měšsíční nepřátelé musí přece zemřít. To se jen strčí hlaveň do úst dítěte a prostě se mu vystřelí mozek. Omluvitelné; takové nervy v afghánském Vietnamu… Kdo by se ovládl? Že USA nejsou NATO? To tedy ne, někdy, kdy se jim to hodí…

Vraždilo se také v Kosovu. Nejnovější výsledky vyšetřování “vražedné kosovsko-albánské kauzy” ukazují, že nynější kosovský premiér Hashim Thaci se asi vidí v “metodách” chorvatských Ustašovců; vydělal si nejmíň čtyři milióny dolarů na prodeji orgánů srbských a romských zajatců. Místopřísežně to prohlásil anonymní svědek K-144, chráněný haagským tribunálem, jak napsal švýcarský list Tagesanzeiger. Svědek K-144 tvrdí, že ochod s orgány zajatců se odehrával přes Itálii, v přímé režii Kosovské osvobozovací armády (UCK) a s tichým souhlasem albánské vlády a pod záštitou vojsk NATO.

Vyšetřování obchodu s lidskými orgány začalo v Srbsku poté, co vyšla kniha “Lov: Já a váleční zločinci” bývalé vrchní prokurátorky haagského tribunálu Carly del Ponteové. Uvedla v ní, že kosovští Albánci unesli po 12. červnu 1999, po příchodu sil NATO do Kosova, a převezli do severní Albánie 100 až 300 Srbů. Švýcarská vláda informovala Kosovo, že jeho nově jmenovaný velvyslanec Naim Mala, Thaciho blízký přítel, není v zemi vítaný. Podle kosovských médií má Mala policejní záznam z doby, kdy ve švýcarské emigraci v letech 1998 až 1999 shromažďoval peníze pro UCK.

Hlavou tohoto dobře organizovaného bestiálního způsobu vydělávání peněz byl podle mnohých indicií a svědectví sám Hashim Thaci, jeden z předáků UCK, který je dnes premiérem tzv. samostatného Kosova. Je veřejným tajemstvím, že během bombardování Jugoslávie letadly NATO na jaře 1999 byl jedním z hlavních spojenců NATO a jedním z několika málo lidí, se kterými NATO koordinovalo své útoky. Sám jednou prohlásil: „Není pravda, že NATO nemělo pěchotu. Pěchota NATO – to jsme byli my! UCK…!”

Všemožné angažování na straně Albánců se v těchto dnech na stará kolena bývalé šéfce americké diplomacie Madeleine Albrightové vyplatilo. Za 20 milionů eur (485 milionů korun) prodala její firma Albright Group jako spoluvlastník firmy Ipko, hlavního mobilního operátora v Kosovu, svůj vlastnický podíl. Finanční zručnost a politický protekcionismus i známost s Thacim udělaly své. Při oslavné vzpomínce na čtvrnáct let od svého započetí šéfování ministerstvu zahraničí USA si může Maruška ze Smíchova spokojeně zamnout ruce…

Byla vůbec první ženou v historii Spojených států, která zastávala funkci ministryně zahraničí. Madeleine Albrightová. Tou se poprvé stala 23. ledna 1997. A také první Češkou. Narodila se totiž jako Marie Jana Körbelová v Praze-Smíchově. Ze Smíchova se rodina Korbelova, poté, co otec Körbel změnil své příjmení na Korbel, stěhovala nejdříve do Londýna, kde otec Josef pracoval pro českou exilovou vládu. Pak ho čekal post velvyslance v Bělehradu v Jugoslávii, odkud ho nepřímo přiměl k emigraci Klement Gottwald se svým Vítězným únorem…

V USA získala Marie v roce 1975 doktorát na Columbijské univerzitě v New Yorku, předtím se však v roce 1959 provdala za novináře Medilla Pattersona Albrighta. Než se s ním za čtvrt století rozvedla, přivedla na svět tři dcery… Byl jsem k ní nejblíž v roce 1993, teoreticky asi tak padesát metrů, když jsem se v New Yorku snažil o kontakt s ní v budově velvyslanectví USA, vypínající se přesně naproti mrakodrapu OSN. Těšil jsem se, jak si konečně odpočinu od své valašské spartakiádní angličtiny a že si popovídám ve své mateřštině…¨Marie-Madelein však byla právě v Jugoslávii, takže dnes jí mám raději kdykoli po ruce, resp. její knihu “Nejlepší ze všech možných světů” i s fotografiemi z jejího dětství až po současnost. Poutavá literatura faktu, zaujme třeba úryvek o bombardování Miloševičova Srbska vojsky NATO…

“V pátek 7. května 1994 jsem právě skončila schůzku s Kofi Annanem, když mi můj výkonný tajemník Alex Wolf doporučil, ať se raději posadím. “Nevíme to určitě,” spustil, “ale CNN hlásí, že NATO bombardovalo čínské velvyslanectví v Bělehradě.” Brzy jsme se dozvěděli, že bombardéry B2 shodily bomby na budovu, kterou naši piloti považovali za jugoslávskou agenturu pro vyzbrojování. Naši zaměřovači agenturu tragicky zaměnili za podobnou budovu poblíž – čínské velvyslanectví… Osudný omyl způsobil smrt čtyř Číňanů a zranil dalších dvacet. Skutečnost, že velvyslanectví bylo zasaženo několikrát, vedla Peking k tomu, že nás obvinil z úmyslného útoku…”

Je to skutečně moudrá žena, o to víc blaží, že má český původ a pořád mluví dokonale česky. A také pokrytecky: “Hluboce miluji Ameriku a věřím, že naše země je stále tou nejlepší na celém světě,“ říká.

Inu, tak praví tato statná Američanka z Žižkova, jejíž země je nebezpečně nesoudná. Říká – žádné atomové bomby v severní Koreji a Íránu, zatímco USA vlastní největší zbrojní arzenál na světě. Žádají po jiných, aby – respektovali právo, přičemž bezostyšně ignorují Ženevskou konvenci…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 14, 2016: hampton bay fan

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *