Břetislav Olšer - blog, Olser.cz

Geniální Kanaďan ve službách Saddáma Husajna

Radar ano, radar ne… Máme rádi Američany samotné, nebo jen pod hlavičkou NATO…? Žabomyšlí spory drží nad vodou okurkovou sezónu českých médií i prahnutí po zviditelnění politiků a nejrůznějších extrémních aktivistů.

Přitom moc dobře víme, že stateční Češi s holubičí povahou a choutkami jestřába si vždycky potrpěli na nějakého toho big brothera. Ať byl z Moskvy či z Washingtonu, všecko jedno…

Hlavně se nezpronevěřit české tradici pragmatického konformismu.

Svět však měl mnohem rizikovější vynálezy, než radarové koule, jimiž se to po světě, bohužel, dnes jen hemží. Každý chce z pudu sebezáchovy hlídat především sám sebe a svým zvrhlým ambicím dát, pokud možno legálně, nebezpečný průchod.

V roce 1995 udělila Torontská univerzita, z jejíchž studentů se rekrutovala řada dnešních nositelů Nobelových cen, čestný doktorát také tehdejšímu českému premiérovi Václavu Klausovi.

Mým průvodce po její historii se stal Josef Čermák, předseda Českého a slovenského sdružení v Kanadě a český advokát, žijící už přes půl století v Torontu.

Univerzita však měla i své rozporuplné postavy. Jednou z nich byl Gerald Bull, kdysi její nejnadanější student, později ještě geniálnější vědec, jenž se vypracoval na pozici světového experta na balistické střely.

Narodil se 9. března 1928 v Ontáriu, a když mu zemřela matka, začala se o něho starat jeho teta, která ho vydržovala na studiích v Torontu. Miloval matematiku a ve svých dvaadvaceti letech promoval jako nejmladší doktor filozofie v Kanadě.

Když v roce 1957 vypustil Sovětský svaz první sputnik, byl mladý Bull nadšený. Chtěl, aby i jeho země vystřelila do vesmíru svůj satelit, a protože na raketový pohon neměla peníze, navrhl použít místo něho superdělo.

Tak se zrodil jeho životní cíl - sestrojit největší kanon na světě. To už byl profesorem matematiky na univerzitě v Montrealu a americké vojenské instituce ho požádaly o spolupráci v kanadsko-americkém projektu Harp, který byl programem výzkumu nejvyšších vrstev atmosféry.

Brzy však byl bez udání důvodů tento projekt zrušen, a přestože by se podle Bulla daly obřím dělem do vesmíru vystřelovat družice o polovinu levněji, než s pomocí rakety, zásluhou lobistů z NASA bylo jeho superdělo označeno jako nerentabilní.

Zarputilému balistikovi tak zůstal jen zápis v Guinnesově knize o absolutním světovém rekordu v dolelu střely, vyslané však “pouze” z třicetimetrového děla Harp, které vytvořil svařením dvou hlavní z dělostřeleckých kanonů vojenského námořnictva.

Z takto vzniklé obří zbraně bylo možné vystřelit tunový náboj do výšky sto osmdesát pět kilometrů. Pokud by byla střela vyslána pod úhlem pětačtyřiceti stupňů, byla by délka jejího doletu skoro dvojnásobná.

Geniální Bull se mezitím oženil, měl se svojí ženou sedm dětí a ještě navrhl spousty jiných kanonů pro zbrojařské firmy, od nichž potom nakupovali zbraně zájemci na Blízkém východě i jeho prostřednictvím, protože sháněl peníze kde se dalo.

Moc sponzorů však nenacházel, než se o něm dozvěděl irácký diktátor Saddám Husajn Abd al-Madžíd at-Tikrítí a nabídl mu hory doly, když právě jemu vyrobí největší dělo planety. Údajně pro letu do Vesmíru.

Torontský matematik neváhal ani okamžik a odletěl do Iráku, kde se ihned pustil do práce.

Za půl roku už začaly firmy ve Švýcarsku, Velké Británii, Francii, Španělsku a Nizozemsku vyrábět potřebné zbrojní součásti, o nichž si mnozí odborníci údajně mysleli, že jde o díly pro obří petrochemický projekt.

Superdělo mělo vážit dva tisíce sto tun, jeho hlaveň měřila podle projektu neuvěřitelných sto padesát šest metrů a byla schopná vystřelit do kosmu dvoutunovou střelu. Pro srovnání však sovětské rakety byly schopné vynést na oběžné dráhy kolem Země až stotunové objekty.

Bulla to ale neodradilo a jako důkaz, že si Husajnovu důvěru a jeho dolary zaslouží, upravil dolet irácko-ruských raket scud, aby jim zlepšil přesnost dopadu. K pohonu jedné rakety použil svazek dalších čtyř a bylo to.

Pak se dal do hlavního projektu a vyrobil prototyp “Baby Babylon”, jehož čtyřicetimetrová hlaveň byla postavena v tajné zkušebně dvě stě kilometrů severně od Bagdádu. Zkoušky dopadly skvěle. Činnost Geralda Bulla na Blízkém východě však začala ohrožovat bezpečnost Izraele a vědec se začal bát o svůj vlastní život.

V roce 1990 si pronajal malý byt v předměstí Bruselu. Když se do něho jednou vracel ze schůzky se svým obchodními partnery, byl při odemykání dveří neznámým vrahem zastřelen pěti střelami do zad z pistole s tlumičem.

Podle jedné verze se ho zbavili Iráčané, protože prozradil Izraeli svůj plán s obřím dělem, jiní tvrdí, že ho zlikvidovala výzvědná služba Mossad, aby nepřispěl k vyzbrojení Iráku.

V každém případě se Bullův projekt Babylon stal definitivně minulostí. Američané v Iráku zničili poslední zbytky tohoto velkolepého vynálezu zkázy, že by se i Julda Verneů divil.

Sen o největším děle světa zůstane už asi jednou provždy nenaplněn…

Josef Čermák dopovídal a pak se zvedl, aby včas dorazil na univerzitní setkání jejích absolventů. Mezi bývalými studenty této školy bylo mimo jiné šest nositelů různých Nobelových cen i 92letá někdejší studentka, nyní žijící v New Yorku.
Jako pozornost věnovala své škole deset miliónů dolarů. Amerických. A tento akt zapila kanadskou whiskou s ledem.

(Ukázka z rukopisu cestopisných črt z Kanady pod názvem “Piknik u Niagary”)