Vedli ÚV KSSS židé, aneb Kdo internoval americké Japonce…?

20. Únor, 2012 – 11:01
Pozor, vyletí ptáček...  Foto: Břetislav Olšer

Pozor, vyletí ptáček... Foto: Břetislav Olšer

Viděl jsem včera americký film „Navštivte ráj“ o Malém Tokiu v Los Angeles. Dramatický příběh amerických Japonců po náletech 7. prosince 1941 na Pearl Harbor bez vypovězení války. Potvrdil jsem si, že nejhorší vlastnosti lidstva se projeví masakry v krutých válkách a v koncentračních táborech s plynovými komorami a krematorii.

Termín koncentrák byl poprvé použit v roce 1886, kdy nechal španělský generál Valeriano Weyler y Nicolau koncentrovat (soustředit) kubánské obyvatelstvo do speciálních táborů. Koncentrační tábory budovala i britská armáda během druhé búrské války v letech 1899 až 1892 v Jižní Africe, kde v nich zemřelo až 40 tisíc obětí, zejména rodinných příslušníků Búrů, přistěhovaných protestantských Holanďanů, prchajících z Evropy před pronásledováním. Německá armáda v letech 1904 – 1909 v Jihozápadní Africe v Namíbii zase postavila pět koncentráků … Výsledek? Až 70 tisíc obětí… Během celé existence SSSR vzniklo nejméně 476 táborových komplexů, v nichž byly sdruženy tisíce táborů. Říkalo se jim gulagy – glavnoje upravlenije ispravitělno-trudovych lagerej… Počet obětí? Miliony…

Jedním z prvních vězňů gulagu byl i žid Bronstein, v roce 1902 vyhnán carskými vojáky na Sibiř, kde si vzal konspirační jméno svého vězeňského dozorce Trockého. Později na útěku před Stalinem byl úkladně zavrežděn v Mexiku. Víc než 50 procent členů politbyra ÚV KSSS bylo před válkou židovského původu, ještě v říjnu 1945 byla zaměstnána na sovětském MBP – ministerstvu bezpečnosti v řídících funkcích – až polovina nepraktikujících židů. Museli být moc zdatní; Podle Wikipedie bylo ze 144 milionů sovětských Rusů v evropské části židů jen 275 tisíc…Celkově tři procenta…

Zvláštní a nejcitlivější kapitolu ruského antisemitismu představují protižidovské pogromy. Jednalo se o nejtypičtější z projevů antisemitského násilí, který v Evropě před II. světovou válkou neměl obdoby, ruské pogromy svou brutalitou předčily všechny podobné projevy protižidovského násilí v tehdejší Evropě. Svoji roli sehrály tzv. Protokoly sionských učenců. Přímým impulsem pro jejich sepsání byla Napoleonova snaha o asimilaci Židů do francouzské společnosti, který v roce 1807 svolal novověký sanhedrin – schůzku rabínů a učených laiků, aby vyřešili sporné otázky halachy a Tóry.

Vznikla tak myšlenka židovských konspiračních teorií, kterou si vzala za své tajná ruská policie a jeden z ruských policistů, ústřední carský cenzor Mathieu Golovinskij, dostal za úkol, aby vymyslel dokument, který by se dal předložit caru Mikuláši II. jako důkaz o židovské hrozbě. Golovinskij použil pro základ svého plagiátorství pamflet Maurice Jolyho Dialog v pekle mezi Machiavelem a Montesquieu z roku 1864, jenž císaři Napoleonovi III. připisuje ambice na ovládnutí světa. Golovinskij, inspirován I. sionistickým kongresem v Basileji v roce 1897, vymyslel tajnou konferenci židovských mudrců. Protokoly sionských mudrců…

V rozhovoru s historikem Mečislavem Borákem z Ostravské univerzity jsem však rovněž zjistil, že Sovětský svaz našel jiné způsoby, jak hromadně vyvraždit statisíce občanů, hlavně židů. Nejen falzifikát Protokolů. Obvykle byli v noci režimu nepohodlní lidé vyhnáni do lesa, postaveni do řady, postříleni ranou do hlavy a pohřbeni v hromadných hrobech dřív, než se vůbec dostali do blízkosti gulagu. Pro někoho je podstatné, že jak nacismus, tak bolševismus připravil o život desítky milionů lidí… Znám gulagy z vyprávění svých izraelských přátel Kurta Lanzera či Chanana Rona, kteří byli při útěku před nacisty v Rusku internovánií do pracovních táborů jako cizinci a domů se probojovali se Svobodovou armádou… V systému gulagů se vyskytovala rozsáhlá škála táborů, od vražedných zlatých dolů na Komymě či Vorkutu, mnohé z nich jsou dnes cílem turistů jako hotely s „romantickými“ noclehy v celách, až po “luxusní” tajné instituce u Moskvy, kde zajatí vědci navrhovali zbraně pro Rudou armádu…

A Němci, už jako nacisté, se nepoučili, naopak využili svých „likvidačních“ zkušeností. Od roku 1935, kdy byla Norimberskými zákony uzákoněna rasová a biologická méněcennost „neárijského“ obyvatelstva Německa, byli do koncentračních táborů posíláni i Židé. Jejich masové zatýkání probíhalo také po Křišťálové noci-Kristallnacht, kdy bylo v noci z 9. na 10. listopadu 1938 zavražděno 96 Židů, asi 30 000 jich bylo posláno do koncentračních táborů. Prvním vyhlazovacím táborem bylo Chelmno, založené na území Polska v prosinci 1941, oběti zde byly vražděny v pojízdných nákladních autech, tzv. dušegubkách. V roce 1941 se stala tragédie u Kyjeva; v rokli Babí jar, v níž bylo nacisty během pouhých čtyř dnů zavražděno na 34 tisíc Židů. Střílení v Babím Jaru pokračovalo po celé dva roky okupace Kyjeva, celkový počet mrtvých se odhaduje až 200 tisíc.

Mezi lety 1933 – 1945 založili nacisté kolem 20 000 různých táborů, kde věznili milióny obětí. Vězni zde byli vražděni v plynových komorách a spalováni v několika krematoriích, v průměru osm tisíc denně. Dne 27. ledna 1945 osvobodila Rudá armáda koncentrační tábor Auschwitz – Osvětim. Přežilo ho jen asi 7 500 lidí. Zavražděno jich však bylo více než 1,1 miliónu; asi 960 tisíc Židů, 75 000 Poláků, 23.000 Romů a Sintů (Cikánů), dále mnoho homosexuálů a Svědků Jehovových. Byl to konec holocaustu, který vyvraždil mj. přes šest milionů Židů…

“Když v létě roku 1941 napadlo hitlerovské Německo Sovětský svaz, odhalili britští šifreři, kteří sledovali pohyby nacistické armády, že proti Židům je vedena genocida. Podle dokumentů, zveřejněných v roce 2001, je jasné, že z 282 stránek Brity dešifrovaných zpráv nacistů z Běloruska a Ukrajiny muselo vedení britské armády vědět nejpozději v září 1941 o probíhajícím holocaustu,” uvedl v březnu 2001 v The New York Times americký historik Richard Breitman. Přesto nikdo nezasáhl, aby Židům pomohl. Britové to vysvětlují tím, že nechtěli žádným zásahem prozradit svou schopnost luštit německé kódované zprávy.

Vůdci židovského hnutí s čele s Goldou Meirovou, kteří žádali bombardování Auschwitzu, obvykle obdrželi standardní odpověď od tajemníka ministra války USA Johna McCloye, podle které by bylo bombardování „neproveditelné“, neboť by vyžadovalo „odklonění značného množství letecké podpory, nezbytné pro úspěch našich sil v právě probíhajících rozhodujících operacích.“ Výzkum profesora Davida S. Wymana však později objevil, že americké letouny v roce 1944 opakovaně bombardovaly německé ropné cíle nedaleko Auschwitzu – některé z nich dokonce vzdálené méně než 5 mil od plynových komor – takže by se nejednalo ani o odklonění útoků na objekt, kde docházelo k masovým vraždám.

Také Američané však měli od Němců své odkoukané způsoby. Kromě plynových komor a krematorií. Příběh amerických Japonců po náletu na Pearl Harbor v prosinci 1941 byl sice krutý, ale jako každý americký film končil happy endem. Byl ale také o tom, jak je v zatemněných vlacích stěhovali do internačních táborů. V drsných podhorských podmínkách, kde letní teploty přesahují běžně čtyřicítku a v zimě klesají pod bod mrazu, bylo namačkáno na jednu míli čtvereční více než 11 tisíc lidí. Z nich většina pocházela z oblasti Los Angeles a dvě třetiny z celkového počtu byli rovnoprávnými US občany. Vysídlení se týkalo celého západního pobřeží, ze svých domovů byli nuceni odejít lidé bydlící v oblasti Kalifornie, Oregonu, Washingtonu a jižní Arizony. Tábor tvořilo 36 hlavních bloků, v každém z nich bylo umístěno 200 až 400 mužů, žen a dětí, vždy ve 14 dřevěných domech. Celý areál byl obehnán ostnatým plotem, po obvodu bylo rozmístěno 8 strážných věží, kde nepřetržitě hlídkovala ozbrojená ostraha. Ta měla rozkaz střílet na všechny, kteří by se případně pokoušeli utéct. Kdoví, jestli ony ostnaté dráty nebyly pod proudem…

Znalci amerických dějin vědí, že internace „nepřátelských osob“ na území USA není něčím neznámým. V roce 1838 autorizoval hromadnou internaci příslušníků kmene Cherokee prezident Martin van Buren. Známé jsou též koncentrační tábory Abrahama Lincolna z doby občanské války. Poté byly po vstupu USA do bojů první světové války uvěznit přes sto tisíc pacifisticky smýšlejících či jeho válečnou politiku kritizujících Američanů. Za druhé světové války nebyli v koncentračních táborech internováni pouze Židé či příslušníci slovanských národů, ale z rozhodnutí prezidenta Roosevelta také přes sto tisíc v USA žijících Japonců a několik tisíc Němců.

Mnozí „učenliví“ američtí politici si nejspíš mysleli, že by byla škoda na tuto tradici tvořivě nenavázat. A bylo se třeba nějak vyrovnat s šokujícím útokem na Pearl Harbor, kdy zachvátila USA protijaponská nenávist. A bylo jedno, jestli jsou občany Spojených států nebo ne. Atmosféra nenávisti k expanzivnímu nepříteli se přelila i na domácí obyvatele japonské rasy i na věci je připomínající. V amerických parcích byly dokonce pokáceny japonské třešně, situaci zhoršovaly i výroky některých politiků. Nejlepším řešením prý by bylo poslat je všechny zpátky do Japonska a pak celý ostrov potopit. V době útoku na Pearl Harbor žilo na západním pobřeží USA asi 112 000 obyvatel japonského původu. Zhruba 40 000 z nich byla první generace přistěhovalců bez amerického občanství. Ovšem zbylých téměř až 80 000 Japonců se ve Spojených státech již narodilo a měli americké občanství.

Vláda nařízením exekutivy prezidenta Franlina D. Roosevelta, toho, co pak chlubil, jak nechal nafotit hromady mrtvol z Osvětimi a vytvořil důkaz pro historiky o holocaustu, sáhla v únoru 1942 k těmto opatření z důvodů národní bezpečnosti, domnívala se totiž, že by lidé japonského původu mohli být např. snadněji získáni nepřítelem k projaponské špionáži či sabotážním akcím. (V té době již existoval koncentrák Osvětim a začaly transporty Židů do Terezína…) Na tichomořském pobřeží byly zřízeny vojenské zóny a zakázaná území, ze kterých byli američtí Japonci převezení do internačních táborů mimo tyto zóny. Valná většina z asi 110 000 deportovaných byla převezena do některého z deseti táborů…

Jelikož bylo ohromné množství lidí nuceno opustit nejen své domovy, ale i živnosti, vznikla jim značná finanční ztráta, za kterou je nikdo nekompenzoval. Jsou známé i případy úmrtí internovaných osob v táborech, např. v táboře Manzanar zemřelo 146 „vězňů“. Mnoho Japonců psychicky strádalo, jelikož se většina z nich cítila být Američany a byli zklamáni z postoje země, do které odcestovali s vidinou lepšího života a svobody. Japonci si mohli ze svých domovů vzít pouze 30 kilo osobních věcí. Židé jen dvacet…

Z tábora Manzanaru vznikl památník a byl natočen dokumentární film, jenž přibližuje život v táboře, ale i předešlé období, v němž postupně narůstající nenávist k Američanům japonského původu přerostla v jejich vystěhování a umístění v lágrech. Tato částečná rekonstrukce má přinést příležitost budoucím generacím porozumět tehdejšímu strachu, rasizmu, diskriminaci a nenávisti, která vedla k založení jak Manzanaru, tak i ostatních internačních táborů. Místo má zůstat připomínkou válečných hrůz a nespravedlností, které přináší oběti na obou stranách válečného konfliktu. Naštěstí se nerovná hrůzám Muzea Osvětim…

V roce 1983, to to trvalo, přijala americká vláda po dlouholetém snažení odpovědnost za způsobená příkoří a uznala nespravedlivost tehdejší internační politiky. O pět let později bylo rozhodnuto o výši odškodnění pro dosud žijící oběti. Jednalo se o asi 60 000 Američanů, z nichž každý dostal jednorázové odškodnění 20 000 USD z vytvořeného fondu v celkové výši 1,25 mld dolarů. A nikdo se tomu neodváží říkat „průmysl holocaustu“… Během války bylo přesídlení údajně nebezpečných lidí ospravedlňováno jako vojenská nutnost. Až po 47 letech, v roce 1989 podepsal prezident Ronald Reagan formální omluvu vlády USA všem účastníkům a obětem tohoto nepřátelského aktu. Manzanar byl v roce 1992 jako nejzachovalejší místo ze všech původních 10 táborů prohlášen za národní historické místo.

Bez protijaponské hysterie naopak přežila Austrálie ještě větší nálet na přístavní město Darvin. O zhruba tři měsíce po Pearl Harboru Japonci rozbombardovalo 242 letadly největší přístav kontinentu, kde větším počtem bomb než dopadly na Pearl Harbor zničili 23 stíhaček, deset lodí a torpedoborec, čímž zrušili de facto australské vojenské námořnictvo. Mrtvých Australanů bylo 251… Nevím, ale o žádných internovaných australských Japoncích jsem neslyšel…

Inu, začíná to gulagem či internačním táborem, a pokud jste třeba z Íránu, čekejte, v případě vojenského konfliktu, že si pro vás bez milosti přijdou jako kdysi pro Japonce…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay fan

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *