Musíme vzít Romy mezi sebe aneb Je lepší soužití s většinou…?

6. Únor, 2012 – 22:14
Když ptáčka lapají...  Foto: archiv

Když ptáčka lapají... Foto: archiv

Je to shoda šťastných náhod, ale je to skoro na den přesně, kdy jsem byl inkluzován rodinou své ženy. Myslím si, že to byl počátek mého gadžovsky-nadčasového veřejného integrování do sociálního programu v rámci Sociální inkluze Ostrava.

Od 1. února 2012 mají povinnost všichni v Ostravě se řídit heslem: „Lepší život s rodinou – lepší soužití s většinou“. Inkluze totiž znamená naplnění rovněž dalšího hesla: „Musíme je vzít mezi sebe“ a přitom si uvědomit, že každý člověk je jiný. Moje žena si to uvědomuje už čtyři desítky let, navzdory tomu, že každé druhé manželství se rozvádí, my se ubíráme do páté desítky. Ovšem bez imperativů. My nemusíme, my chceme…

(Inkluze (z lat. inclusio, zahrnutí) znamená zahrnutí nebo přijetí do nějakého celku.)

Proromskými hesly jsou nadšeni zejména obyvatelé ostravských čtvrtí Mariánské hory a Přívoz, kde se občané už stejnou dobu snaží přijmout do své společnosti místní Romy. Platí na ně ze svých daní, aby se měli co nejlíp. Každé ráno vstávají a jdou do práce, aby inkluzovaní nepřizpůsobiví spoluobčané měli nerušený ranní spánek a pohodu bez stresu. Ani osoby, které byly ze společnosti dočasně vyloučeny, nesmí přijít zkrátka.

Společně tak budou spolupracovat Magistrát města Ostravy, městské obvody, nevládní organizace, Městská i státní policie, soukromí investoři a církevní organizace. Ano, i my s mojí paní jsme se podřídili městské radnici a kostelu, kde jsme si řekli své „ano“. Jen jsme neměli prostředky z EU, ani nám nebyla k dispozici příručka v češtině a angličtině pod názvem Sociální inkluze, ani jsme nenavázali na evropskou dekádu inkluze, jak to teď mají možnost učinit Romové ze čtrnácti ostravských ghett. Akcí pro podporu romského života plus výdaje za romské časopisy je bezpočet… Suma sumárum; ročně nám to vyjde na “pouhých” 112 923 340 Kč plus neveselý dvoumiliardový požadavek Ivana Veselého, co je šéf Nadace na obnovu a rozvoj tradičních romských hodnot (Dženo) a ještě místopředsedy romské politické strany – Romské občanské iniciativy.

Nejvíc se na inkluzi těší všichni spoluobčané ze sídliště Bedřiška, jistě tuto zázračnou metodu přivítají i ve Vítkově, bezesporu se zapojí rovněž obyvatelé v Chánově a na Šluknovsku. A ke všemu mají ostravští Romové ještě Sri Kumara Vishwanathana, indického aktivistu, co všude rozkřikuje, jak jsou Romové v Ostravě na Bedřišce a jinde diskriminováni, že jim nikdo nechce platit, když nic nedělají a ještě si “vybydlují” své zadlužené byty…

A nejen inkluzování, ale i Dža dureder – Pokračuj II., což je podpora romských středoškoláků, aby se hlásili na vysoké školy. Organizuje ji sdružení Slovo 21. K tomu je i Katalog sociálních služeb, opět z peněz EU… A to mně před čtyřiceti roky také chybělo, abych nemusel fárat do dolů OKD. Moje inkluzování přesto vyšlo. Ne jako před lety ředitelce pro styk s veřejností Prezidentské kanceláře Václava Havla JUDr. Janě Chalupové.

Ohlásila den své návštěvy v Mariánských horách s podmínkou, že chce přenocovat v bytě romské rodiny, která již do Toronta vycestovala. Když přijela do Ostravy, konečně se dozvěděla účelově nesestříhané věty, že starostka Arch. Ing. Liana Janáčková nechtěla Romy vyštvat, ale jen od nich odkoupit pro obecní využití jejich zadlužené byty, za které by jim dala odpovídající část peněz na letenky. Tím chtěla zabránit černému obchodování s obecními byty.

Potom se JUDr. Chalupová odebrala do terénu, aby si vybrala nějaký romský byt pro svůj nocleh. Když ale spatřila zdemolovaná obydlí s odpadky až do půl lýtek, otočila se na patě a nechala se ubytovat jinde. Paní doktorka Chalupová rovněž zjistila, že každá pětičlenná nepřizpůsobivá rodina dostává měsíčně v roce 1997 přes 12,5 tisíce korun čistého na přídavcích a sociální podpoře, aniž by někdo z této rodiny pracoval. Proč by to také dělal, když minimální mzda v Česku byla nižší, než podpora v nezaměstnanosti…

A též netušila, jací jsou šikovní mladí Romové. Přes 150 krádeží a vloupání měl v Ostravě za sebou Rudínek, jak říkají policisté nepřizpůsobivému 14letému mladíkovi. Ten často utíkal z výchovných domovů a diagnostických ústavů, aby vykrádal automobily. Celkem za pět roků svého “zbojničení” způsobil škodu za více než 2,5 milionu korun. Chlapec je vlastně hrdina, „mladý zbojník socialista“, který bohatým bral, chudým dával. A Rudínek byl nepostižitelný, jelikož byl nezletilý. Novináři se bojí vyřknout jeho etnickou příslušnost, aby nebyli obviněni z rasové nesnášenlivosti, či dokonce z xenofobie. Mladý Jánošík z Ostravy je návodem pro ostatní nepřizpůsobivé, jak nerespektovat zákon a inkluzovat do většinové společnosti. Chlapec zůstal na svobodě, kde ho pospolitá a početná rodina dokonale inkluzivně kryla.

Co, kde jsou ty časy, kdy ministr pro romská práva Michal Kocáb přišel s Agenturou pro začleňování a pomoc sociálně vyloučeným občanům, jak začal říkat těm nepřizpůsobivým. A tvrdil, že se nemá říkat o někom, že je snědý a snědší a už vůbec ne černý. Nejvíc nás diskriminovanou většinu hořce rozesmál, když vyslovil sumu kolem 400 milionů, která nebude zajišťovat práci či potraviny, ale pouze administrativu 120 lokalit pro Romy a 120 pracovníků, co v nich budou pracovat.

Pak jsem se ocitl v Torontu, v tom kanadském, ne australském. A rozhovor, který jsem tam vedl s jedním Romem, omlouvám se, že se opakuji, mi zůstane navždy v paměti jako čítankový příklad “bílého rasismu”…

“Co děláš tak daleko od Ostravy?” zeptal jsem se v torontském baru Roma, kterého jsem znal jako novinář z ostravských soudních síní.

“Žádám tady o azyl!” řekl sebejistě známý kapsář z Přívozu.

“Azyl?” žasl jsem. “Je přece rok 1997, není důvod emigrovat…”

“Když tady řekneš, že tě v Česku i dnes ohrožují skíni, co Romy zabíjejí a šikanují, můžeš požádat o status uprchlíka,” sdělil mi s úsměvem.

“Hele, co kdybych si tady požádal o azyl i já?” šokoval jsem ho.

“Copak tebe někdo v Ostravě diskriminuje?” vytřeštil na mě oči. “My nemůžeme jít v noci v klidu po ulici ze strachu, že nás zbijí holé lebky!”

“Co kdybych řekl, že mě diskriminují Romové, protože nemůžu jít v klidu ve dne v Ostravě po ulici ze strachu, že mě okradou!” vybuchl jsem.

“To je naše kulturní identita!” řekl sebevědomě. “Být čorkařem se u nás dědí z rodu na rod!”

“Hele, statečný dědici cikánské kulturní identity, co když se domluvíme a budeme si v Kanadě dělat jeden druhému svědka u imigračního soudu?” plácl jsem ho přátelsky po zádech.

“Ty mi dosvědčíš, že jste mě v Ostravě napadli a zranili, přičemž jste hanobili moji rasu, já ti zase před imigračním soudem potvrdím, že jsem tě chtěl zabít za to, že jste mé ženě ukradli v tramvaji z kabelky deset tisíc korun, doklady a firemní razítko!”

“Ty jsi ale běloch, gadžo, tobě tady fakt azyl nedají!” podíval se vážně. “A vůbec – kdo tě tam teď šikanuje, když jsem už v Kanadě?” snažil se nejapně žertovat.

“Když se Romové vystěhují z Česka do Kanady, budou spokojeni i gadžové z Ostravy! Tak proč si lámat zbytečně hlavu s nějakým bílým rasismem…?”

V Ostravě byl před třemi roky slavnostně vyhlášen jiný pomocný gadžovsko-romský program pod názvem “Ruku v ruce”. Jeho šlechetným cílem, financovaným z peněz Česka i EU, bylo zaměstnávat Romy, učit je pracovním návykům a pomáhat se vzděláváním romské komunitě, která žije v ostravských deseti ghettech v počtu zhruba deseti tisíc obyvatel. Zamyslel jsem se nad účinností podobných akcí, jež sice mají bohulibý záměr, který však zatím vždy po několika měsících aplikací vzal za své. A to se v nich srdnatě angažuje už řadu let indický človíček jménem Kumar Vishwanathan, jenž si vybral za své svaté poslání zachraňovat cikánské soukmenovce v nouzi.

Zřejmě ani on neví příběh o tom, jak přišel romský chlapeček s kávovou lžičkou za svojí maminkou a ptal se jí, co to je. Neměla zdání, taktéž jeho tatínek netušil, k čemu se ta věc používá. Poslali ho moudrým dědečkem. Sotva ten dobrý kmet spatřil kávovou lžičku, prudce mu stoupl krevní tlak a zakřičel: „Okamžitě to zahoď: Je to semínko od lopaty…“

Inu, spojovat se je skvělé, ale s Kumarem se inkluzovat odmítám …

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

Reklama:
  1. 13 reakce na “Musíme vzít Romy mezi sebe aneb Je lepší soužití s většinou…?”

  2. Za komunistů byl na celý okres jeden referent či referentka pro tzv. cikánskou otázku, a to ještě byla agenda přiřazená navíc k nějaké běžné agendě na odboru sociálních věcí. O cikánech jsme skoro nevěděli, nepamatuji se na nějaké zvláštní problémy. Když dnes vidím, co darmožroutů se na tomto „problému“ živí, bez pokroku a zbytečně, tak zuřím.
    Ale každá akce vyvolá reakci; aby se jednou všichni ti humanisté nedivili, že by se mohlo začít dařit fašismu, komunismu, ap. Takový bordel jako dnes, by rozhodně neměl šanci.

    od vok v Úno 8, 2012

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *