Šternberk  – město hodinek a naivistického malíře Libora Vojkůvky, který se právě chystá na oslavy svých pětašedesátých narozenin. Jsme stejný ročník. Napsal jsem o něm knížku. Nevyšla, nebyly prý peníze. Rukopis mám ve sklepě dodnes. Přiložené fotografie z knihy občas s nostalgií využiji. Jeho romanticky zasněné olejomalby, na nichž je až tucet vrstev barev, fascinují svými tvůrčími metaforami a úžasnou technikou malby. Bydlel ve šternberském hradu i s rodinou. Dělal tam zahradníka a maloval, cestoval a sbíral brouky a motýly.

Viděl jsem na jeho výstavách několik dětí, jak se prstíkem marně snažily přimět věrně namalované sluníčko sedmitečné na obraze, aby si jim sedlo na prstík… Ten samý prstík jsem viděl, jak urputně dotíral na jak skutzečnou kapku vody, až z ní zbyl jen rozmazaný flíček. Čtyřiadvacátého dubna 1981 praskala pražská výstavní síň Musaion ve švech. Památník národního písemnictví byl přeplněný návštěvníky. Své expozice zde měli vždy jen naši přední výtvarníci. Tentokrát dostal tu čest Libor Vojkůvka, pro něhož to byla teprve osmá veřejná malířská prezentace.

“Mám tady skoro čtyřicet svých obrazů, snad si jich někdo všimne,” řekl rozechvěle a s obavami se díval kolem sebe na všechny znalce a výtvarnické odborníky.

“Úvodní slovo bude mít jeden z našich nejvýznamnějších českých výtvarných teoretiků, nejlepší znalec tvorby Tichého, kunsthistorik František Dvořák,” slyšel, jak mu někdo říká tuto zvěst, která může být pro vystavujícího kumštýře velkou ctí i pohromou. “Musím vám říct, že nemám rád naivní malířství,” zahajuje výstavu František Dvořák a v Liborovi Vojkůvkovi to hrklo. “To je konec. Teď mě zmrdá, jak Alíka. To nepřežiju,” myslel si nešťastný malíř ze Šternberka, který byl přece zásluhou jiných znalců pasován na naivistu.

Stál zkoprnělý nejen tím, že byl nezvykle v obleku, ale z obav, jak ho známý teoretik setře. „Teď určitě na zádech potím krev a brzy mě porazí,” meditoval sám pro sebe.

“Nemám rád naivisty, ale mám rád obrazy Libora Vojkůvky, protože to, co on tvoří, to není naivní umění,” pokračoval František Dvořák a Liboru Vojkůvkovi spadla lavina kamení ze srdce. “Vojkůvka není naivista, protože on už má vše předem přesně promyšlené, je důkladný ve svých kompozicích, vyzná se v anatomii svých figur…”

Slavný kunshistorik pak ještě mluvil dlouho a vše, co řekl, už připadalo Liboru Vojkůvkovi jako hlasy andělských chórů. Byl to velký úspěch, který František Dvořák korunoval tím, že si pořídil Vojkůvkův obraz. A pověsil si ho mezi díla legend českého malířství – Františka Tichého a Jana Zrzavého.

“Přírodu mám moc rád. Je báječná, nejraději v ní miluju asi časné jaro,” nasaje vzduch jakoby v něm i v zimě hledal první jarní vůně. “U nás na hradě stačilo zajít do tamní zahrady, když vyrašily fialky, sasanky, čemeřice někdy kvete už v únoru. Je to nádherný čas, když je někde ještě sníh, ale mezi ním už zurčí potůčky a kolem nich poletují zlatěnky, malé vosičky, sedající na fialky…” říká melancholicky. “Tento druh už potom celý rok neuvidíte, k nim se přidávají samotářské včelky, čmeláci pestřenky. Jaro je nádherné. Ale i léto a podzim, ale nesnáším sníh a led. A Gronsko? Tam je zima, tam bych asi nejel ani zadarmo…”

Něžný vztah Libora Vojkůvky k jaru je už všeobecně známý. Proto se bez něho ani pravé hanácké vítání tohoto ročního období nemůže obejít. “Poprvé jsme s vítáním jara ve Šternberku začali v roce 1988,” připomíná tradiční pohodovou akci. “Na hradě zpíval Jarek Nohavica, Pepa Streichl a nějaké kapely, já udělal výstavu svých nových obrazů, přijeli také řemeslníci s jarmarkem. O deset let později už z toho byla tradice a zpívali Frídl a Dobeš, vše komentoval herec Tomáš Töpfer. Měl jsem přichystány skleničky na víno jen asi pro pětatřicet hostů, najednou jich ale bylo několik stovek. Plné hradní nádvoří. A měli jsme co slavit, moje pohlednice pro Nadaci Bariéry Charty 77 vydělaly pro zdravotně postižené děti rovný milion korun.”

Pokyvuje hlavou, pak se zamyslí, snaží se najít přerušenou nit našeho povídání. Jakoby ho zpátky mělo vrátit tajné kouzlo, když si zatahá za své vousy. Povedlo se. Čelo se mu rozjasní a bez potíží naváže na opuštěné téma. “Jestli jsem měl, jak se říká, nějakého toho malířského kmotříčka?” zahloubá se. „Já jsem, co se týká malířských vzorů, dosti obšírný. Mám rád moc malířů různých období. Miluju Rubense, ty jeho příběhy. Má i portréty, ale také ty svoje postavy satyrů s rohama a chlupatýma nohama, kteří táhnou ty prdelatý baby. Tyto obrazy mají děj a úžasnou symboliku jako celá renesace.”¨

“Vozit hnůj mě nebavilo, nadchl bych se pro nějaké bizardní rostliny, extrémní květiny, ale tohle zahradnictví mě ubíjelo,” skrývá si obličej v dlaních jako by se styděl. “Tak jsem byl rád, že mě povolali na vojnu a po ní šup do Moravolenu, kde jsem dělal s textíliema až do roku 1980. Ale že by mě nějak tato práce bavila, to se také nedá říct. Pracoval jsem deset let u stroje, dělal jsem nemačkavou úpravu tesilenu, české rifloviny Denim. Míval jsem noční a měl čas si dělat skicy, které jsem potom doma dopracovával.”

Někdy si pro inspiraci musel pořádně daleko. Na jeho obrazech je to znát. Některý příběh ho napadl v Thajsku, jiný na Filipínách, další v Indii. Zní to divně, ale také tropická nemoc je mu inspirací. Proto chce namalovat rovněž jeden „malarický” obraz, který postihuje jeho stav, když měl po návratu z Afriky záchvat této nemoci.

Inu, když se ze znuděného zahradníka stane vášnivý cestovatel a naivní malíř…

Snímky Břetislav Olšer

Chvíli Tolstoj, chvíli trpaslík Šmudla…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)