“Mám tady skoro čtyřicet svých obrazů, snad si jich někdo všimne,” říkal rozechvěle a s obavami se díval kolem sebe na všechny znalce a výtvarnické odborníky.

“Úvodní slovo bude mít jeden z našich nejvýznamnějších českých výtvarných teoretiků, nejlepší znalec tvorby Tichého, kunsthistorik František Dvořák,” slyšel, jak mu někdo říká tuto zvěst, která může být pro vystavujícího kumštýře velkou ctí i pohromou.

“Musím vám říct, že nemám rád naivní malířství,” zahajuje výstavu František Dvořák a v Liborovi Vojkůvkovi to hrklo. “To je konec. Teď mě zmrdá, jak Alíka. To nepřežiju,” myslel si nešťastný malíř Vojkůvka ze Šternberka, který byl přece zásluhou jiných znalců pasován na naivistu.

Stál zkoprnělý nejen tím, že byl nezvykle v obleku, ale z obav, jak ho známý teoretik setře. „Teď určitě na zádech potím krev a brzy mě porazí,” meditoval sám pro sebe.

“Nemám rád naivisty, ale mám rád obrazy Libora Vojkůvky, protože to, co on tvoří, to není naivní umění,” pokračoval František Dvořák a Liboru Vojkůvkovi spadla lavina kamení ze srdce. “Vojkůvka není naivista, protože on už má vše předem přesně promyšlené, je důkladný ve svých kompozicích, vyzná se v anatomii svých figur…”

Slavný kunsthistorik František Dvořák pak ještě mluvil dlouho a vše, co řekl, už připadalo Liboru Vojkůvkovi jako hlasy andělských chórů. Byl to velký úspěch, který František Dvořák korunoval tím, že si pořídil Vojkůvkův obraz. A pověsil si ho mezi díla legend českého malířství – Františka Tichého a Jana Zrzavého.

“Přírodu mám moc rád. Je báječná, nejraději v ní miluju asi časné jaro,” nasaje vzduch jakoby v něm i v zimě hledal první jarní vůně. “U nás na hradě stačilo zajít do tamní zahrady, když vyrašily fialky, sasanky, čemeřice někdy kvete už v únoru. Je to nádherný čas, když je někde ještě sníh, ale mezi ním už zurčí potůčky a kolem nich poletují zlatěnky, malé vosičky, sedající na fialky…” říkal vždycky melancholicky.

“Tento druh už potom celý rok neuvidíte, k nim se přidávají samotářské včelky, čmeláci pestřenky. Jaro je nádherné. Ale i léto a podzim, ale nesnáším sníh a led. A Gronsko? Tam je zima, tam bych asi nejel ani zadarmo…”

Něžný vztah Libora Vojkůvky k jaru byl všeobecně známý. Proto se bez něho ani pravé hanácké vítání tohoto ročního období nemohla obejít. “Poprvé jsme s vítáním jara ve Šternberku začali v roce 1988,” připomínal tradiční pohodovou akci.

“Na hradě zpíval Jarek Nohavica, Pepa Streichl a nějaké kapely, já udělal výstavu svých nových obrazů, přijeli také řemeslníci s jarmarkem. O deset let později už z toho byla tradice a zpívali Frídl a Dobeš, vše komentoval herec Tomáš Töpfer. Měl jsem přichystány skleničky na víno jen asi pro pětatřicet hostů, najednou jich ale bylo několik stovek. Plné hradní nádvoří. A měli jsme co slavit, moje pohlednice pro Nadaci Bariéry Charty 77 vydělaly pro zdravotně postižené děti rovný milion korun.”

Pokyvoval hlavou, pak se zamyslel, snažil se najít přerušenou nit našeho povídání. Jakoby ho zpátky mělo vrátit tajné kouzlo, když si zatahá za své vousy. Povedlo se. Čelo se mu rozjasní a bez potíží naváže na opuštěné téma.

“Jestli jsem měl, jak se říká, nějakého toho malířského kmotříčka?” zahloubá se. „Já jsem, co se týká malířských vzorů, dosti obšírný. Mám rád moc malířů různých období. Miluju Rubense, ty jeho příběhy. Má i portréty, ale také ty svoje postavy satyrů s rohy a chlupatýma nohama, kteří táhnou ty prdelatý baby. Tyto obrazy mají děj a úžasnou symboliku jako celá renesance.”¨

“Vozit hnůj mě nebavilo, nadchl bych se pro nějaké bizardní rostliny, extrémní květiny, ale tohle zahradnictví mě ubíjelo,” skrývá si obličej v dlaních jako by se styděl. “Tak jsem byl rád, že mě povolali na vojnu a po ní šup do Moravolenu, kde jsem dělal s textíliema až do roku 1980. Ale že by mě nějak tato práce bavila, to se také nedá říct. Pracoval jsem deset let u stroje, dělal jsem nemačkavou úpravu tesilenu, české rifloviny Denim. Míval jsem noční a měl čas si dělat skicy, které jsem potom doma dopracovával.”

Někdy si pro inspiraci musel pořádně daleko. Na jeho obrazech je to znát. Některý příběh ho napadl v Thajsku, jiný na Filipínách, další v Indii. Zní to divně, ale také tropická nemoc je mu inspirací. Proto chtěl namalovat rovněž jeden „malarický” obraz, který postihuje jeho stav, když měl po návratu z Afriky záchvat této nemoci.

Inu, když se ze znuděného zahradníka stane vášnivý cestovatel a naivní malíř, ať ve svém naivním nebeském výtvarném světě s nahýma babama a motýlky všeho druhu si bude povídat se svým idolem Rubensem a poslouchat ty jeho úžasné příběhy…

Snímky Břetislav Olšer

Chvíli Tolstoj, chvíli trpaslík Šmudla…

Jak jsem prožil kus novinářského času s Liborem Vojkůvkou: http://bretislav-olser.enface.cz/?s=svet-podle-libora-vojkuvky-2