Cenzura byla, je a bude, aneb Co načůráme proti větru…?

28. Září, 2008 – 10:20

Jsem právě v lázních a mám tak vzácný čas číst v malebném poklidu beskydských hor. Trochu tajně a s jistým ostychem jsem se dal do čtení Mein Kampfu. Připadal jsem si jako Adam v ráji, když se chystal zhřešit a kousnout do zakázaného jablka.

Nakonec jsem neodolal a zhřešil, abych vzápětí zjistil, že vlastně o žádná hřích nešlo, neboť ono jablko bylo samý červ a plíseň, chutnalo jako šťovík a pelyněk v jednom a bylo mi z něho šoufl….

Hned mi odtrnulo a že by se neměl Mein Kampf zakazovat, ale naopak ho poskytnout jako povinnou četbu ve škole, aby naše nastupující generace na vlastní oči a mysl viděla a cítila, jaký je tato kniha škvár, plný trapných nesmyslů, hovadin a nepravd, ve které nemůže přece žádný soudný člověk uvěřit..

Pak mě pro změnu polila horkost; uvědomil jsem si, že tuto snůšku nehorázných nesmyslů, vytvořených osobou na úrovni mentálně retardovaného devianta, bral vážně celý převážně inteligentní německý národ, který kvůli Mein Kampfu šel do hrůzné války.

Zavrhl jsem raději svůj nepodařený nápad; co kdyby se v dětských duších zatnulo něco meinkampfovského svým jedovatým drápkem…? Začal jsem proto přemítat o cenzuře, jejím původu, používání a smyslu.

Nemůžeme chtít, aby v islámských zemích vycházely karikatury na Muhammada, když pořád existuje právo šari´a, které na takové prohřešky automaticky vyhlašuje smrtí zavánějící fatwu.

Rusko drží na uzdě internet, který hlásá názory opozice a kritizuje Kreml, Čína má obavy, že kdyby psala vše o všem, asi by se její miliarda a čtvrt obyvatel pěkně rozparádila.

Jedni by chtěli to, jiní ono, třetí úplně všechno, čtvrtí by naopak to úplně všechno nejraději zrušili. Absolutní dvoboda slova nexistuje a tu relativní mají ve svém štítu USA, které jsou prot vždy „první na ráně“ a nejlíp poslouží jako terč pro případné kritiky…

V USA byl poprask vždycky během válek. Ve Vietnamu, Koreji, Perském zálivu, Afghánistánu či Iráku. Nemám na mysli vojenská tajemství, ale běžnou práci žurnalistů.

Každý pluk měl a má svého „politruka“, který schvaluje texty, jež váleční novináři napíší a posílají do svých médií. Stejné nařízení platí také u televizních kameramanů, stejně jako v Hollywoodu, kde musí mít každý film z vojenského prostředí, včetně slavného seriálu MASH 4077, schválený scénář armádními cenzory…

Mezi cenzurní opatření patří i zákaz administrativy USA zveřejňovat fotografie či televizní záběry rakví amerických vojáků, kteří už v počtu hodně přes čtyři tisíce padli v Iráku…

Když se do USA dostala zpráva o vypálení vietnamské vesnice My-Lai, zavládlo všeobecné pobouření. Jak však zaznamenal průzkum veřejného mínění, nebylo to kvůli masakru nevinných kojenců a starců, ale proto, že si novináři vůbec dovolili něco takového zveřejnit a pošpinit bezchybnou pověst hrdé Ameriky…

Podle listu New York Times americká vláda masivně ovlivňuje vojenské experty předních televizních stanic v USA. A do celé informační mašinerie Bushova administrativa náruživě investuje dolary v rámci ochrany zájmů USA.

Pentagon se ve zpravodajské strategii soustředil především na vysoké důstojníky v penzi, kteří v televizních a rozhlasových stanicích často vystupují a vysvětlují problémy ze svého oboru. Nejčastěji šlo o Irák a boj s terorismem. V trojúhelníku zbrojařství-Pentagon-média prý hraje do ruky jeden druhému.

Skvrnou na svobodě slova a lidských právech je nejnovější Patriot Act – Zákon o vlastenectví, který však musel být po 11. září 2001 zaveden. Bez tohoto omezování svobod jednotlivců by byla ohrožena globální svoboda Států…

Cenzura je dnes ve většině evropských zemí minulostí. Ještě před několika desetiletími byla ale na indexu i klasická díla světové literatury.

Nebyly to jen populární „trezorové filmy“ v Česku (Skřivánci na niti a další), ale třeba retušování oficiálních fotografií – jednou Gottwald se Slánským, podruhé Gottwald bez Slánského, v Rusku byla zákázána literární díla Trockého, Solženicina, Louise Aragona či Jeana-Paula Sartra.

První případy cenzury jsou spojeny s katolickou církví a s jejím bojem proti bludařům. Roku 1559 sestavil papež Pavel IV. první seznam zakázaných knih, latinsky Index librorum prohibitorum. Páleny byly i židovské Tóry…

Ve Francii se brzy poté začaly sestavovat seznamy zakázaných knih i autorů, na nichž se postupem času objevil Descartes, Heine, Voltaire, Rousseau, Montesquieu, Diderot, Zola, Flaubert, Anatole France, Sartre, Gide, Alexandre Dumas a Victor Hugo se svými romány Chrám Matky boží v Paříži a Bídníci.

Za stalinských dob byly kvůli pornografickému obsahu a náznakům homosexuality zakázány některé kresby Sergeje Ejzenštejna. Totalitní režimy minulého století též držely v tajnosti stovky nepohodlných a „nebezpečných“ autorů.

Nacisté s chutí pálili tisíce „nevyhovujících“ knih, podobné hranice pak byly v historii lidstva opakovány ještě několikrát.

A závěrem něco čerstvého z minulého měsíce v Česku:

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání potrestala televizi Nova pokutou za reportáž o Syřanovi Mohamedu Fahedovi, jenž loni v Želešicích u Brna zabil svou ženu. Nova své pochybení zcela logicky popírá a obrátí se k soudu.

Podle radních byl zpravodajský příspěvek xenofobní a zavádějícím způsobem vyložil islámské právo šari´a. Reportáž údajně obsahovala prvky xenofobie a islamofobie a tím prý mohla vést k nenávisti vůči určité skupině obyvatel…

Za vraždu vyměřil Vrchní soud v Olomouci Syřanovi 13,5 roku vězení a Rada za popis tohoto zločinu udělila Nově pokutu sto tisíc….

Je Rada opravdu pouze hlídacím psem morálky a řádu, nebo tak trochu v tomto případě sofistikovaným cenzorem ve prospěch muslimů, stále více si kladoucí požadavky…?

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *