Byl holocaust jen černý humor a dokonalá židovská show…?

19. Leden, 2012 – 22:20
Střet civilizací na pláži v Tel Avivu...  Foto: Břetislav Olšer

Střet civilizací na pláži v Tel Avivu... Foto: Břetislav Olšer

Původně jsem chtěl svůj včerejší blog o zvrhlém vykrádači hrobů napsat až dnes v rámci připomínky konference ve vile u jezera Wannsee nedaleko Berlína. Nakonec převážil fakt, že taková zrůdnost si zaslouží speciální prostor.

Vždycky jsem 21. ledna přemítal, v čem je datum mého narození symbolické. V žertu jsem tvrdíval, že zemřel jeden tyran a druhý se narodil. Myslel jsem tím V. I. Lenina, za jehož vlády zamřely miliony Rusů hlady a přičiněním KGB. A také jsem nezapomínal na první den po konferenci ve Wannsee, která definitivně nastolila „konečné řešení židovské otázky. Setkalo se na ní patnáct nacistických bossů a stranických funkcionářů NSDAP. Byl mezi nimi i Adolf Eichmann.

Nikdy bych neřekl, že dozvuky počátku této apokalypsy budou i v třetím tisíciletí nabírat taková obrátky. Tzv. popíračů holocaustu – šoa je den ode dne víc. Íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád nedávno prohlásil, že je to jen židovská účelová osvětimská lež, což dodnes tvrdí i mnozí čeští politici. Navzdory svědkům vyvražďování nejen Židů během existence nacistických koncentračních táborů. “Hitler byl Alláhův trest pro Židy”, prohlásil zase v katarské televizi Al-Jazera v Egyptě narozený Jusuf al Qaradáví, vlivný šejk a sunnitský učenec, neoficiální duchovní vůdce mezinárodního Muslimského bratrstva (al-Ikhwan al-Muslimún), vítěz současných egyptských voleb. Nacistická „květomluva“ postihla též šéfa ODS Topolánka.

Slovy o „osvětimské lži“ obvinil někdejšího premiéra Vladimíra Špidlu. Poté větou „Es kommt der Tag“ reagoval na dotaz redaktora deníku Šíp, zda od šéfa společnosti ČEZ Martina Romana dostal hodinky za 300 000 korun. Následovalo slovní spojení „fašizoidní obličej“, který měl mít Václav Klaus na billboardu. Známým se stal termín „grosstapo“, poutavé bylo Topolánkovo prohlášení o „noci dlouhých nožů“, když před volbami v diskusi s manažery ohlašoval povolební personální změny. A tak dál…

Před více půl stoletím, 8. dubna 1961, stanul tváří v tvář Adolfu Eichmannovi bývalý vězeň Osvětimi Yehuda Bacon, dnes izraelský akademický malíř a grafik. Žije v domku na okraji Jeruzaléma, nedaleko prezidentského paláce. Pokud zrovna nepřednáší historii umění v New Yorku, Londýně, Paříži nebo Curychu, tráví klidné chvíle ve svém jeruzalémském ateliéru. Narodil se 28. července 1929 v Ostravě, v rodině židovského výrobce koženého zboží. V roce 1939 ztratil svoji lidskou tvář, podle norimberských zákonů o říšském občanství a na ochranu německé krve a německé cti, se stal méněcennou rasou a nesměl vůbec nic. Byl stejně jako ostatní Židé jen pára nad hrncem. Doslova ze dne na den. Protože ty křivonosé “stvůry” daly světu rasově méněcenné obyvatele jako Einsteina, Rotschida, Freuda, Mahlera, Feuchtwangera, Kafku, Poláčka, Chagalla, Modiglianiho a další podřadné světové osobnosti. Když mu bylo třináct, ocitl se v koncentračním táboře Terezín, odkud jej spolu se sestrou a rodiči převezli k likvidaci do Osvětimi, později do Mauthausenu. Jediný přežil…

“Dvacet dětí nás místo koně zapřáhli do vozu, s nímž jsme jezdili po lágru a sbírali nejrůznější věci, hlavně oblečení po lidech, kteří skončili v jednom ze čtyř krematorií. Jejich pece dokázaly za 24 hodin spálit kolem 5000 mrtvol. Čím byly vyhublejší, kostnatější, tím rychleji hořely…” vzpomínal, když jsme seděli v jeho jeruzalémském ateliéru.

Vězni dostávali stravu třikrát denně. Na snídani náhražku čaje nebo kávy a pět gramů cukru. Na oběd byla polévka – tuřín, brambory nebo zelí. Vařila se z odpadků po třídění potravin z transportů. Často v ní byly knoflíky, kousky papíru či zápalky. K večeři opět káva nebo čaj, k němu 300 gramů chleba, asi dvě deka uzeniny, stejné množství margarinu a lžíci rádoby marmelády. V pátky býval “nášup” v podobě neloupaných vařených brambor…

Do Prahy se z koncentráku dostal v květnu pětačtyřicátého. Jako jedno z prvních osvětimských dětí. Do 15. března 1939 žilo v Protektorátu 118 310 českých a moravských Židů, do koncentráků jich bylo posláno přes 81 tisíc, vrátilo se jen necelých deset tisíc. Vystudoval a v roce 1961 už jako známý izraelský akademický malíř svědčil v procesu z očí do očí proti Adolfu Eichmannovi. Byl jeden z těch, jejichž přesvědčivé svědectví, v jeho případě i zásluhou kreseb z Osvětimi, přiměli zločince, aby se přiznal, že zavražděných Židů bylo během holocaustu přes šest milionů…

“Když jsem seděl naproti Eichmannovi, viděl jsem, jak je najednou titěrný. Ta tam byla jeho hrozivá moc nad životem a smrtí, kdy poslal do plynu miliony Židů… ” říká rozpačitě. Při procesu totiž neunesl kruté vzpomínky a omdlel. Komíny osvětimských krematorií se nedaly z paměti vymazat. “V koncentráku jsem pak nakreslil svůj první portrét vězně Osvětimi. Ten pak svědčil u procesu s Eichmannem. Mám fotografickou paměť, takže jsem měl spoustu dalších kreseb, vystihujících hrůzu lágrů….” říká jeden z více než stovky svědků. Jejich výpovědi tvořily přes 300 hodin magnetofonových záznamů v procesu s Eichmannem, který pocházel ze Solingenu v Porýní, kde se narodil 19. března 1906.

Původně se Eichmann živil jako obchodní cestující. V rámci SS se “židovskou otázkou” zabýval již od roku 1934. V květnu 1945 se ocitl po odjezdu z Prahy, kde žil ve vile na Ořechovce pod cizím jménem, v americkém zajateckém táboře, odkud „uprchl“. S manželkou Veronikou, rozenou Lieblovou se ukryl na rakouském venkově. S pomocí organizace bývalých členů SS ODESSA a s cestovním pasem, který mu na falešné jméno Ricardo Klement vystavil Červený kříž v italském Janově, odjel v roce 1950 lodí do Argentiny, jejíž prezident s manželkou zbohatl na nacistických úplatcích z židovského zlata.

Fiktivní Ricardo Klement, jenž se podle pasu narodil v severoitalském Bolzanu a profesí byl mechanik, žil na předměstí Buenos Aires a pracoval v dodavatelské firmě pro automobilku Mercedes, později vlastnil farmu na chov králíků. Manželka Veronika Lieblová s třemi syny za ním přijela v roce 1952. Narodila se v obci Mladé u Českých Budějovic, která je dnes součástí krajského města. Jejími rodiči byli Marie a Matyáš Lieblovi. Marie pocházela z Rožnova p. R.

Eichmann byl zklamán, že někteří Židé přežili. Když vzpomínal na svou roli v systematickém vyvražďování Židů, vyjádřil jen zklamání, že “nedělal svou práci správně”, napsal Daily Telegraph. Nahrávka rozhovoru vznikla v padesátých letech. Eichmann hovořil se svým známým na předměstí Buenos Aires, tam se přestěhoval v roce 1953. Záznam rozhovoru pořídil nizozemský novinář a bývalý člen Waffen SS Willem Sassen, kterého pozval k sobě domů na skleničku a v uvolněné náladě zavzpomínal. Mrzelo ho, že v “konečném řešení židovské otázky” mohli udělat víc, kdyby pracovali správně.

Až šéf dokumentačního střediska Simon Wiesenthal poslal z Argentiny veliteli Mossadu Isseru Harelovi pohlednici s textem v němčině: “Viděl jsem to špinavé prase Eichmanna. Žije v Buenos Aires…“ Mossad tuto tajnou akci po schválení premiérem Davidem ben Gurionem i právníky zahájil v dubnu 1960, kdy přijeli první agenti do Argentiny. Únos Eichmanna byl proveden 11. května 1960 večer a časově se shodoval s oficiální návštěvou izraelské delegace v Argentině, která tehdy slavila 150. výročí nezávislosti.

Dalších deset dní byl Eichmann, jenž se ke své totožnosti přiznal, držen v konspirační vile. “Museli tohoto člověka holit, koupat a vodit na záchod. A přitom museli zapomenout na své otce a matky, bratry a sestry, které vězňova zkázonosná mašinérie proměnila v hromádku kostí a popela,” napsal později šéf Mossadu Harel. Eichmann byl po půlnoci na 21. května 1960 v uniformě stevarda izraelské letecké společnosti El Al a pod vlivem sedativ propašován na palubu letounu typu Britania a s mezipřistáním v Dakaru odvezen do 15 tisíc kilometrů vzdáleného Izraele. Svoji hypotézu o prozrazení Eichmanna má i historička Jitka Gruntová, která mi mj. řekla:

“Jak jsem si na časové přímce rovnala informace, které tu a tam někomu mezi řádky uklouzly, jak jsem četla celou akci popsanou v pamětech příslušníků Mossadu, vše stále více nasvědčovalo tomu, že to mohl být Schindler, kdo ukázal na Eichmanna,” uvedla Jitka Gruntová. Co podporuje podle ní tuto teorii? Oscar Schindler, který na svém seznamu zachránil na tisíc židovských vězňů z Osvětimi, i Eichmann žili po válce v Argentině. V roce 1958 se Schindler vrátil do Německa a právě odtud získala izraelská tajná služba zprávu o tom, že Eichmann se ukrývá v Argentině pod jménem Ricardo Klement. “Jsem přesvědčena, že i po válce pracoval pro německou zpravodajskou službu. Vůbec není vyloučeno, že Schindler měl za úkol hledat esesáky,” dodává.

“Když jsem byl vámi vyzván, pane prezidente, abych dal jasnou odpověď, musím odpovědět, že považuji vraždu, toto ničení a vyhlazování Židů, za jeden z nejvážnějších zločinů v historii lidstva…” snažil se Eichmann působit na soudní tribunál, aby nedostal oprátku. O vyhlazování, a to jak zastřelením prováděným Einsatzgruppen, tak o otrávení buď výfukovými plyny v autech, nebo v plynových komorách, věděl naprosto jistě. U soudu tvrdil, že jedinou volbou k nesplnění rozkazu byla sebevražda.

“Stále si vzpomínám, že když jsem uviděl pece krematoria, podlomila se mi kolena. Musel jsem myslet na něco jiného. Dělám to vždycky, když s něčím nesouhlasím, abych přestal na to myslet. Budete se smát, ale věřím v Boha, v Otce a Ducha svatého, narozeného z Marie Panny, který trpěl pod pontským Pilátem. Nikdy jsem nebyl antisemita, nýbrž jsem byl nacionalista…”

Eichmann zopakoval během procesu několikrát drzé nesmysly, aby prokázal svoji údajnou nevinu, jelikož pouze plnil rozkazy…

“Měl jsem smůlu, že jsem byl chycen pro tyto ukrutnosti. Ale tyto hrozné činy nebylo to, co jsem chtěl, aby se stalo. Nebyla to moje vůle zabíjet lidi. Kdybych ale měl splnit rozkaz velitele koncentračního tábora zabít Žida plynem nebo ho zastřelit, udělal bych to. Vykonal bych rozkaz…” Během procesu byl zveřejněn i dokument o jeho rozhovoru s podřízenými. Bylo to v roce 1944 ve štábu v budapeštském hotelu Mejestic, kde se rozhodovalo o transportech maďarských Židů. Mladý důstojník se Eichmanna zeptal:

“Kolik pane?” Eichmann odpověděl: “Víc jako pět…”

Všichni přítomní věděli, že jde o miliony, ale nikdo z hovořících neměl odvahu to říct naplno.

“A co se stane, až se svět bude ptát na ty… miliony?”

“Sto mrtvých je katastrofa, milion mrtvých je jen statistika…,” řekl chladně Eichmann.

Když ho vedli 1. června 1962 na popravu, byl přítomen i Rafi Eitan, velitel úspěšné akce Mossadu. Eichmann se po vypití několika deci červeného vína na Eitana podíval a německy mu řekl:

“Doufám, že vy všichni půjdete brzy za mnou…!”

Navzdory všem hrůzám, za nimiž Eichmann stál, jsou podnes stovky popíračů holocaustu. „Nyní věřím, že to, co udělal Adolf Hitler během holocaustu, bylo absolutně správné. Měl to udělat rozsáhleji, aby eliminoval veškeré židovské obyvatelstvo ze světa.“ Že by to řekl Eichmann, Höss nebo Goebbels před více než šedesáti roky? Omyl, byl to Mohammad Asafuddowlah, bývalý vysoký bangladéšský představitel a novinář, když v těchto dnech hovořil v diskusním pořadu Ekanto Shonglap v bangladéšské televizi Diganta.

Hloupé, neznalé a historii odporující jsou taktéž výroky tradicionalistického biskupa Williamsona z V. Britanie, který pro švédskou televizní stanici Ab-Svt na záznam prohlásil: “Nevěřím, že existovaly plynové komory.” A hned dodal, že v nacistických koncentracích zahynulo jen asi 300 tisíc Židů. A že vlastně žádný holocaust Židů ani nebyl. Tento záznam starý několik měsíců byl však zveřejněn poté, kdy papež Benedikt XVI. zrušil jeho exkomunikaci, tedy vyobcování z Římskokatolické církve. Kněžské bratrstvo sv. Pia X. dalo jasně najevo, že tyto názory biskupa Willimsona neodpovídají názorům Římskokatolické církve, v jejíchž řadách nesmí antisemitismus existovat…“

Francouzský katolický týdeník „Famille Chretienne“ a deník „La croix“ ihned zveřejnili prohlášení biskupa Bernarda Fellaye, generálního představeného Bratrstva ohledně postoje této církevní instituce vůči Židům, které on sám označuje za „naše starší bratry“. Fellay prohlásil, že „naprosto a absolutně odmítá jakoukoli formu schvalování hitlerovských zločinů“ a „něco takového pokládá za hanebnost! Prosíme Papeže a všechny lidi dobré vůle o odpuštění, za dramatické důsledky tohoto činu… Už Pius XI. prohlásil, že „duchovně jsme všichni semité…“

Ať mi někdo vysvětlí, rozumně a pragmaticky, kam tedy zmizelo šest milionů Židů? Kam zmizelo další zhruba 25 milionů jiných obětí holocaustu. Vystěhovali se snad na nějaký neznámý ostrov ztracený v Tichém oceánu? Za války prý zmizelo 350 000 Židů, protože ztratili spojení se svými rodinami, dalších zhruba 200 000 Židů Němci z různých důvodů popravili a dále údajně velká část židovského obyvatelstva se dostala ilegálně do USA… Že se nenašly ve zbořených plynových komorách žádné stopy po plynu cyklonu B? Znamená to snad, že žádné plynové komory neexistovaly…? Nebo je to na vysvětlení chemiků, kteří zcela jasně a strikně dokázali, že cyklon B není krev ani jiná látka, která nezmizí ani po sedmdesáti letech, nýbrž prchlivá směs, jež v ovzduší zcela vyprchá během několika hodin…

Mezi ty nejznámější “popírače” patří Fred A. Leuchter, autor tzv. „Leuchterovy zprávy“, jejímž cílem bylo popřít existenci plynových komor v táborech a používání plynu Cyklon B, Navštívil během sedmi dnů (25. 2. – 3. 3. 1988) v doprovodu svojí ženy, kresliče, kameramana a tlumočníka bývalé koncentrační tábory v Osvětimi a Majdanku. V Osvětimi-Birkenau “odebral” bez vědomí místních úřadů a přítomnosti dalších svědků vzorky ze zbytků plynových komor a „stačil“ mu měsíc, aby o svých závěrech předložil 132 stránkovou zprávu, podle níž se žádné vraždění plynem a spalování zabitých Židů v Osvětimi-Birkenau neodehrálo.

Inspirován návštěvou v amerických plynových komorách Leuchter tvrdil, že smrtící složka cyklonu B kyselina kyanovodíková se může uvolňovat pouze při teplotách vyšších než 20 stupňů Celsia, což údajně v nevytopených plynových komorách v Osvětimi nebylo možné. Neřekl však fakt, že před plynováním bylo do “sprch” nacpáno tolik vyděšených a zoufalých osob, že už jejich samotná tělesná teplota vytvářela dostatečně vysoké teplotní podmínky v uzavřeném prostoru, aby se modifikace kyanovodíku mohla bez problému uvolnit… Přesto, že soudy v Kanadě ani v Německu nepřijaly uvedené „expertízy“ jako důkaz zpochybňující genocidu židů za druhé světové války, pro revizionisty platila a platí Leuchterova zpráva jako definitivní důkaz toho, že se holocaust nekonal, a že jde o velkou propagandistickou lež. i na počátku třetího tisíciletí…

Jako mladý sionista byl rovněž David Raz ze Znojma plný revolučního elánu, dnes už pětaosmdesátiletý kibucník z Hachotrimu u Hafify, dosti naivně snil o spravedlivé zemi, kde si budou všichni rovni, kde nebudou peníze a každý bude spokojený. Už jako kluk chtěl do Palestiny. Šel se proto jako řada mladých Židů vyučit řemeslu do ostravských Vítkovických železáren, aby se v dalekém světě uživil.

“Pak jsem se počátkem devětatřicátého dostal do přípravného tábora mladých Židů, někde tuším kolem Blanska, kteří se chystali k odjezdu na Blízký východ. Učili jsme se hlavně práci v zemědělství. Staral se tam o nás Adolf Eichmann. Jo, ten sám Adolf Eichmann, který nechal potom vyvraždit milióny Židů. Zpočátku měl totiž za úkol se jen zbavit Židů jejich vystěhováním z Třetí říše, takže mu bylo dobré každé území, jen aby zbavil Hitlera nenáviděné méněcenné rasy, jen aby nečistá židovská rasa nějak nakazila árijského nadčlověka,” sarkasticky se směje David Raz.

“Když jsme měli málo jídla, tak hned křičel, že nám mají dát každý den maso. Že musíme být silní, protože budeme budovat svoji novou zemi. Čtrnáct dnů před vypuknutím druhé světové války jsem tak přistál 15. srpna 1939 u břehů Palestiny,” povzdechl si David Raz. “Nemohl jsem se v Evropě spoléhat na ohleduplnost, tak jsem se vystěhoval…”

První deportace směřovaly již v říjnu 1939 na území Generálního gouvernamentu v rámci plánu na vytvoření zvláštní židovské rezervace, ve které měli být soustředěni a decimováni Židé z Německa a nacistické mocenské sféry. Od 21. července 1939 se Ústředna pro židovské vystěhovalectví stala v Protektorátě nejvyšší autoritou v židovských záležitostech a podléhala oddělení Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, jenž vedl Adolf Eichmann… V podstatě se v „konečném řešení židovské otázky“ už nerozhodovalo o konečném cíli, ale spíš o technických záležitostech jeho provedení…

Inu, lhát po sedmdesáti letech je tak snadné, ale jen ti, kdož prošli osvětimským muzeem, pochopí, jak zrůdná byla konference ve Wannsee, a že holocaust nebyl jen černý humor a dokonalá židovská show…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *