Jo, to byly časy za dob seržanta Pepře a Felliniho Sladkého života…

14. Leden, 2012 – 20:45
Jo, tenkrát, když v baru houstl dým... Foto: Břetislav Olšer

Jo, tenkrát, když v baru houstl dým... Foto: Břetislav Olšer

Byly to nejkrásnější roky mého mládí. Povinnosti jsem nechával na svých nebohých rodičích a opájel jsem se bezstarostností na studiích v Gottwaldově, jemuž jsme veřejně i navzdory zuřivcům z MNV říkali Zlín. Ideální průměr osmi dívek ze Svitu na jednoho muže, na kolejích čínkárna, na hlavě dlouhé vlasy a v kádrovém profilu poznámka „mánička“ s vykřičníkem. 

Naschvál soudruhům jsme si od spolužáků ze Španělska kupovali „mariánku“ a místo přednášek jsme bušili do kytar hippies hymnu – super flág Beatles „All You Need Is Love“ a půjčovali si jejich propašované album o seržantu Pepřovi – „Sgt. Pepper´s Lonely Heart Club Band“. Prostě paráda; jako ve Felliniho Sladkém životě…

Když prý kytarista Beatles George Harrison v euforii navštívil epicentrum v sanfranciskovém hipí klubu Haight-Ashbury a na vlastní oči uviděl, co dělá z lidí LSD, Beatles raději svoji do té doby z Hamburgu oblíbenou drogu opustili. A my s nimi… Všechno to začalo v létě roku 1965, kdy se rozběhlo osídlování sanfranciské čtvrti Haight-Ashbury mladými lidmi a v létě 1967 to tzv. „Summer Of Love“ vyvrcholilo. Teenageři, většinou ze střední třídy, se rozhodli žít po svém a nazvali se hippies podle vzoru beatniků, jimž se říkalo hipsters. To časové rozmezí se přesně shodovalo s tím mým.

Taková byla šedesátá léta valašského ogara, utrženého v minulém století z řetězu po dvaceti letech přísné domácí „životosprávy“. A svůj svátek a narozeniny jsem slavil v duchu 14. ledna 1967, kdy se v San Francisku konala demonstrace rebelů s názvem Human Be-In, během níž na sebe poprvé v masovém množství upozornila komunita tzv. hippies neboli květinových dětí. Nesmím zapomenout ani na Jimi Hendrixe a festival s téměř milionem diváků ve Wooodstocku o dva roky později; velký trend jménem „květinové děti“ proti válce ve Vietnamu, což se mě drží podnes. A rovněž já tenkrát po Klémově ševcovském městě hledal nějaké přitažlivé „dcery květin“… „Summer Of Love“ – permanentní léto lásky začalo…

Dnes si už jen nostalgicky zavzpomínám na svoji první návštěvu Kodaně, kde zbyl poslední pokračovatel hippiesovské tradice – město ve městě zvané Christiánie. A vše se vyvíjelo tak prozaicky. V roce 1971 opustila dánská armáda kasárna a objekty měly být srovnány se zemí. Než se však tento projekt podařilo uskutečnit, na rozloze zhruba 41 hektarů se usadila skupina squatterů, houf lidí s alternativním způsobem života, odpadlíci a hippies. Tito lidé zde vyhlásili nezávislý stát Christiánii, založený na principech komuny a realizovali své idealistické představy o společenském životě. Stali se zcela nezávislí na Kodani i Dánsku. Podařilo se jim také zabránit demolici kasárenských objektů. Na území Christianie postupně vyrostly dřevěné domky a políčka, kde jejich obyvatelé hospodařili.

Po 16 let bylo toto území ohroženo demolicí a policie se snažila zdejší oblast vyčistit, ale vždy neúspěšně. V roce 1987 však dánská vláda znervózněla, měla dost věčného vyklízení části Kodaně, zásahů policie proti bezdomovcům a rozhodla se alibisticky uskutečnit zcela výjimečný sociální experiment a komunitě dovolila samosprávu výměnou za dohodu. Zásada number one: Musíte respektovat základní zákony Dánska. A ještě z nouze ctnost; městu se podařilo prosadit alespoň daň z nemovitosti, kterou obyvatelé Christianie považovali za dobrovolný dar městu. Jiné daně se zde platit nemusely.

Po roce 1987 se život v osadě změnil; její psanci začali podnikat. Nejpoužívanější dopravní prostředky Christianie byly pravděpodobně bicykly. Nadšenci opravil zpustlé domy a začali pořádat workshopy a ekologické programy. Kolonie stále přitahovala více a více lidí a tím také ztratila mnohé ze své původní atmosféry. Místo necelých 200 obyvatel brzy žilo na tomto území za pár měsíců něco přes 1000 jedinců, kteří ve většině případů ráno odjížděli do města za prací a zase navečer se sem vraceli přespat a něco „lehkého“ si šlehnout.

Jo, kdybych napsal, jako na webu Ve světě bydlení, že v případě squatterů jde o alternativní bydlení a projevování nesouhlasu s nekalými praktikami realitních makléřů, a že prioritní je jejich zájem o umění, o pomoc mladým lidem, kteří se teprve hledají a o pořádání kulturních akcí, touhu žít jinak, než v odcizeném panelákovém bytě, byl bych “in”. Hájil bych přece mýtus věčné revolty. Té zahraniční. Ovšem když napíšete pravdu, že čeští squatteři jsou prostě vyžírky, co žijí na dluh ostatních a protizákonně obsazují neobydlené domy a dělají v nich bordel, zvaný “street art”, dostanete co proto. Zkrátka byl jsem ten, co se “zapomněl v minulém století a neví ani, jak takový squatter vypadá, co dělá a čím si zaslouží naši úctu”…

Jsou přece svobodomyslní a já blbůvzdorný, poněvadž jim nechci dopřát, aby si za cizí (i mé) prachy užívali své soukromé svobody a anarchie… Squatteři se prý nemnoží jako cigáni a nevydělávají si rozením děcek. Taky neřvou, že chtějí sociální dávky. A je jich málo…

Stal jsem se prostě tím, kdo neví ani, jak takový squatter vypadá, co dělá a čím si zaslouží naši úctu. Fakt squattery asi neznám, nevím, co jsou zač, nestačilo mi ani potkat jich pár stovek v dánské Christianii, nebo v New Yorku či Amsterdamu a Saigonu. Z velké části šlo o narkomany, nezaměstnané chudáky či psance všeho druhu… Měl jsem možnost navštívil několik squattů. Kdo tvrdí, že je výše zmínění povaleči “z vlastních prostředků přestavují obsazenou nemovitost do obyvatelné podoby a následně zde vytvářejí i kulturní hodnoty a jsou tak pro společnost opravdovým přínosem”, asi ztratil poslední zbytky soudnosti. Opak je totiž faktem…

V 80. letech minulého století se tento svobodný stát Christiánie potýkal s velkým problémem, s tvrdými drogami. Život v komuně přitahoval hlavně narkomany, přistěhovalce a různá individua a Christianii hrozilo uzavření. Nakonec tato komuna musela ze svého středu narkomany vyloučit a sama začala hlasitě bojovat proti užívání tvrdých drog. Od té doby organizuje odvykací kůry a pomáhá lidem vrátit se zpět do reálného života. Prodej měkkých drog byl také dosti utlumen, ale ne zcela zničen. Stačí chvíli sedět na lavičce, rozhlédnout se kolem sebe a za chvíli víte, za kým máte jít.

Nenechte se odradit prvním dojmem z tohoto místa. Hned za vstupní branou vypadá Christianie skutečně jako jeden velký squatt. Tento dojem se znásobí hlavně v zimních měsících, kdy tam postávají zdejší obyvatelé okolo barelů s ohněm. V letních měsících zde zase bývá neskutečné množství zvědavých turistů a prašno. Pokud máte čas a náladu se trochu projít, zajděte do vzdálenějších koutů. U vody naleznete klidná místa s osobitou architekturou zdejších domků a domečků.

Svérázná komunita “dětí květin” obhajovala nahotu, kouření marihuany a anarchistické ideje státu bez aut a policistů. Byl to pro mě šok, když jsem vešel zvláštní branou do Christianie při oslavě jejích třicetiny. Pitoreskní seskupení domků a domečků, na jejichž zahrádkách lidé pěstují marihuanu, k čemuž je opravňuje zvláštní privilegium. Do roku 2003 bylo v Christianii povolené prodávat hašiš na hlavní ulici „Pusher Street“. Dříve město Kodaň tolerovalo prodej lehkých drog běžně ve stáncích. Lékařské váhy, placičky hašiše, malé stopečky trávy… skunky, jointy…

Sám jsem se zvědavosti koupil kousek hašiše a jednoho “jointa” za třicet dánských korun. Být v Christianii a nedovolit si malý rozmar v podobě symbolického rauše jedním “skunkem”, mariánkou nebo trávou, balenou do cigaretových papírků, by bylo skoro trapné. Nálada se mi zvedla jako po dvou fernetech. Účinné látky jsou v inkriminované rostlině obsaženy sice všude, ale nejvyšší koncentraci mají v okvětí, z něhož se vyrábí ta nejúčinnější marihuana (indicka Ganja nebo Charas), která se dá porovnat s účinností hašiše. Ze semen, stonků a listů se po rozdrcení a usušení vyrábí Bhang, tedy nejslabší marihuana. Psychotropních látek je v konopí asi šedesát…

Normálni dávka, kterou poskytuje joint o váze 1 gramu je 7,5 až 20 mg THC, i když účinky se daji pozorovat už od 5 mg. Norma EU má na mysli průměrný obsah v rostlině a ne, jak je v českých krajích zvykem, analyzovat pouze okvětní část rostliny. Existuje také nález Nejvyššího soudu, který říká, že samotné pěstování konopí s obsahem vyšším než 0,3 % není trestným činem. Proč se nekriminalizuje kouření „obyčejných“ cigaret? Tabákový kouř přece obsahuje až pět tisíc chemikálií, mezi nimi např. močovinu, čpavek, benzen, dibenzantracen, benz-apyren, radioaktivní polonium 210, kadmium, nikl…

Lehké drogy? No problem. Vláda ČR totiž rozhodla, že trestné už nebude mít u sebe méně než 1,5 gramu heroinu, gram kokainu a dva gramy pervitinu. Marihuany je dnes možné držet až 15 gramů. Majitel tohoto množství “trávy” sice spáchá přestupek, ale soudu a vězení se nebude muset bát. Ovšem, za malé množství jakékoliv drogy hrozí v přestupkovém řízení pokuta až 15 tisíc Kč, za konopné drogy, hlavně “canabis”, v množství větším než malém může být hypoteticky uložen trest odnětí svobody až na jeden rok.

Dnes se dá takový stánek s nabídkou několika druhů marihuany a hašiše vidět už jen v kodaňském muzeu. Obyvatelé alternativního městečka jsou dnes už nekompromisně proti tvrdým drogám a povolený je pouze hašiš. Na mnoha místech Christianie jsem mohl číst plakáty s pravidly, která zde musí ať obyvatelé či návštěvníci dodržovat. Hlavními body jsou přísný zákaz držení zbraní, tvrdých drog, užívání násilí a již řečený zákaz používaní motorových dopravních prostředků na území komuny.

Asi zmíněná tisícovka obyvatel Christianie sem přišla, vlastně přijela, na základě lákání v alternativním tisku sloganem „Emigrujte autobusem číslo 8!“. Lidé tak objevili sami sebe, dostatek zeleně, squatteři a alternativní snílkové zase svoje „svobodné město”. Teď to však po více než čtyřiceti letech vypadá, že se Christianie nedožije dalšího jubilea.

„Zachraňte Christianii jako sociální experiment s vlastní samosprávou a kulturními hodnotami, jako místo s domy, kde si mohou dovolit bydlet chudí lidé, jako místo, které nepodléhá státním ani korporačním projektům na obnovu,“ píše se na internetové stránce Christianie.

Inu, uzavření Christianie je zde srovnáváno se stržením newyorské Sochy svobody. My, máničky, s uzavřením můžeme nesouhlasit, ale to je asi tak jediné, co s tím lze udělat… A ještě také vzpomínat…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *