Všude dobře, doma nejlíp aneb Pozdě na to opustit zemi zlodějů

31. Prosinec, 2011 – 14:57
Štědrovečerní safari u San City...  Foto: Břetislav Olšer

Štědrovečerní safari u San City... Foto: Břetislav Olšer

Nebylo zbytí, napsat jsem to musel, jinak bych se styděl sám za sebe. Žijeme v tom nejděsivěji uspořádaném světě. Sice se u nás už tolik nevraždí, ale to, že z každých sto tisíc vydělaných peněz mi zlodějský stát bezostyšne ukradne skoro dvě třetiny stát, přestože do práce chodíte proto, abyste si mohli za vydělané peníze něco koupit.

Když si tedy za zbylých 36 989,- Kč „něco“ koupíte (kromě potravin je dnes skoro všechno v sazbě 19% a tam bude patřit i bydlení), prodávající odvede státu daň z přidané hodnoty o kterou jsou prodávané zboží, nebo služby pochopitelně dražší. Ve skutečnosti vám tedy ze sto tisíc výdělku za rok, resp. z měsíčního příjmu poslance, zůstane jenom 30 326,- Kč, pro zmíněné poslance mnohem víc mj. na gážích za podvýbory, výbory a předsedy poslaneckých klubů. A tak optimisticky naladěn, že snad už konečně ani hůř nemůže být, netrpělivě čekám na Nový rok. S iluzorní naději, která umírá až předposlední, když poslední umírá člověk…

Člověk je nádoba hříšná, ale hlavně sentimentální. Doma je doma, ať vás vládní hrabivci berou na hůl v každé vteřině. Opustit v důchodu toto zlodějskou krajinu, k jejímž prvenstvím patří i fakt, že se v Česku krade nejvíc v celé krachující EU, je nemyslitelné. A tak jsem napsal alespoň knížku, která mi dá určitou satisfakci, aby si moji vnukové a jejich děti nemysleli, že měli dědu a pradědu jen poslušným kmánem. „Lžete, pane premiére. Ne, to vy lžete, pane poslanče…“ Tak jsem nazval svoji desátou knížku, v níž se ve výběru mých fejetonů, glos a komentářů ocitl i rozhovor s adminem Patrikem Bangou. Nyní si dovolím citovat z knihy o mém Silvestru nad rovníkem…

Bylo to poprvé a naposled, kdy jsem spáchal ten největší hřích svého života a vypravil se na Štědrý den a Silvestra do Jihoafrické republiky. Pryč od mé úžasné rodiny, jen abych si splnil svůj egoistický sen. Čím tam bylo báječnějši, tím víc jsem trpěl. Pod palmami, v bazénu, na půlnoční, která neměla nic společného se mší a koledami na mém rodném Valašsku. Natož s chroupáním zmrzlého sněhu pod nohama. Každé zlo je však k něčemu dobré. O to úžasnější byl můj návrat, ale co z toho; přišel jsem o nejkrásnější chvíle se svojí rodinou, se svými syny.

A proto dnes, kdy jsme s mojí paní už sami dva u nastrojeného stromečku, protože synové už mají své krásné rodony. Nenní Vánoc a Silvestra, kdybych ji nepřipomínal svůj stupidní nápad, plahočit se mezi úplně cizí lidi na druhý konec proradného světa. Tuto historku dávám svým synům a jejich dětem k dobru vždycky, když mě při zpytování svědomí na konci roku, kdy rekapituluji – dal, měl dáti, nedal – přepadnou výčitky, že jsem ve své křesťanské namyšlenosti zapomněl nejen na své nejbližší, ale též na Židy, nebo že jsem se příliš hrubě pustil do svých kamarádů muslimů, buddhistů či hinduistů. Pár jich v tom sedmimiliardovém davu mám. A čím míň, tím jsou pro mě vzácnější. Zase bych se s nimi rád proletěl nad rovníkem v Keni. Jenom ne během těch nejbáječnějších dnů v roce…

Z Johannesburgu z letiště Jana Smutse jsme odlétali na lince směr Londýn 31. prosince v 19 hodin místního, tedy jihoafrického času, což bylo o hodinu dříve, než v té chvíli ukazoval ten středoevropský. Bylo to matení mé mysli, jelikož jsem ještě nikdy v životě neprožil virtuální výměnu letopočtů ve výšce přes 10 kilometrů v Boeingu 747 letecké společnosti British Airways a zároveň nad rovníkem. Zatím zcela střízlivý jsem očekával s očima na hodinkách silvestrovskou půlnoc. Měla být tou nejbláznivější, jakou jsem doposud zažil. Zastihla mě při návratu z cesty po Jihoafrické republice. Vysoko nad mraky tropického deště.

Letěli jsme; posilňoval jsem se slivovicí a zaháněl katastrofické myšlenky vzpomínáním na různé letopočty, kalendáře a k nim přínáležející státy. Tím prvním byl frankofonní Vietnam. Bylo to koncem druhého tisíciletí, kdy jsem ještě průměrně poctivě navštěvoval jazykovou školu s výukou francouzštiny, s anglickou konverzací v kapse. Jazyk země galského kohouta mě však uchvátil nejvíc, jedinečný svojí zvukomalebností a latentním erotismem. Obdivoval jsem nejen Napoleona, Victora Huga a Alexandra Dumase, ale i šansony a Edith Piaf, Gilberta Becauda, Belmonda, Delona, de Gaula, nejkrásnější BB… zkrátka, co bylo vynikající, to bylo pro mě v těch časech francouzské.

Facinoval mě hlavně revoluční kalendář jakobínské Francie. Volnost, rovnost, bratrství. Nový letopočet začínal vyhlášením první francouzské republiky v roce 1792. Úžasným pro mě byl fakt, že každý měsíc měl své oficiální označení; od měsíců vinobraní, mlh, jinovatky, sněhu, dešťů a větrů, přes měsíce rašení, květů, luk a žní, až po měsíce horka, koupelí a plodů. Nejvýznamnější svátek „Nejvyšší bytosti“, resp. “Rozumu” se slavil v červnu. Asi to nebylo právě v tomto měsíci, kdy se Napoleon rozhodl po 14 letech republiku i její kalendář zrušit…

Měl jsem řadu šťastných období; sice nahodilých, ale přesto rozdělených do milovaných etap. Novinářských. Devatero řemesel, desátá nouze. Hlavní bylo, aby mě to bavilo. Neruda měl pravdu; čím jsem byl, tím byl jsem rád. Kde mě něco zajímalo, tam jsem zkrátka vyrazil na průzkum. S foťákem a magneťákem. Někdy jsem své cesty do jednoho a toho samého, většinou politicky exotického státu, opakoval i čtyřikrát. Dokud jsem nepřišel problému na kloub. To víte, “selský rozum”…

Jak asi vypadá země, na níž dopadlo během deseti let války tucet milionů tun bomb a granátů? Tak začala má etapa vietnamská. Pak explodoval reaktor v Černobylu a byla z toho moje další etapa – jaderná. Když se rozpadl SSSR, měl jsem etapu “perestrojkovou”, po ní následovaly cesty do válečné Jugoslávie, romský exodus do Kanady a lety do JAR, když mě rozčílil tamní jihoafrický rasismus, v předtuše blížícího se zla jsem zamířil do New Yorku, abych si alespoň na fotce zachoval “Dvojčata”, a nakonec jsem vyrazil do Izraele, pro tisíc a jednu pravdu ve Svaté zemi…

A jelikož jedna z mých etap poznávání vycházela z jihoafrického apartheidu, vracel jsem se zrovna z jihu černého kontinentu, zatracená floskule. Napřed pod trupem letounu zmizely špinavě žluté valy hald z hlušiny zlatých dolů, potom se za horizontem rozplynuly i kopce Severního Transvaalu, v téměř dva tisíce kilometrů dlouhé řece Limpopo se utopil též svit mého posledního dne na jihu Afriky a já se rychle loučil s Jižním křížem. A blažily mě stovky vzpomínek. Byl jsem vděčný, že patřily k časům, kdy bylo skoro vše košer. Než jsme pýchu nazvali zdravým sebevědomím, lakomství zákonem ekonomiky, nestřídmost vyšší životní úrovní, brutalitu a závist bojem za spravedlivost a politickou svobodu, vztek a hněv rozhořčením nad názorem druhých a lenivost filozofickým postojem. Než jsme z korupce udělali provizi, z nezákonné spekulace a protekcionismu lobbink, z hospodářské krize přirozenou součást kapitalismu, z lásky a pravdy nenávist a lež a z naší neschopnosti vládnout anticikánísmus…

Obklopen tímto Ovčákovem, a přesto zatvrzele imunní vůči lidské blbosti, jsem šťastný ve svém světě normálních lidí. Není jich sice moc, ale jsou a vím, že nenaletí žádným hochštaplerům na jejich plané sliby a plagiáty. A tak si žiju z dávných příhod. Třeba i z těch banálních. Viz. můj Silvestr nad rovníkem. Po zhruba pěti hodinách se naše letadýlko s téměř třemi stovkami pasažérů na palubě ocitlo blizoučko rovníku, protínajícího asi v polovině Keňu.

Palubní mapy na výsuvných obrazovkách ukazovaly výšku 10 700 metrů, venkovní teplotu mínus 57 stupňů Celsia a rychlost letu 870 kilometrů v hodině. Udatní muži za kniplem zřejmě náš vzdušný koráb umně kočírovali tak, abychom zrovna v okamžiku našeho přeletu z jižní polokoule nad severní mohli oslavit Silvestra. Už dávno jsem se jako technicky zcela zaostalý vzdušný pasažér smířil s faktem, že navzdory zemské přitažlivosti vydrží na tři sta tun těžký letoun ve vzduchu nepřetržitě deset i více hodin. Poprvé si ale zvykám na nadoblačnou oslavu Nového roku.

Piloti měli určitě dobrý úmysl, byli patrně křesťany a stejně jako já nebrali vážně skutečnost, že v letadle je minorita křtěných Evropanů, zato většina Indů, Číňanů a několik příslušníků jiných národností hinduistického, muslimského a židovského vyznání, hlavně sezonních pracovníků, zaměstnávaných v JAR a letících patrně přes Londýn do svých nových evropských domovů. Ne nadarmo dosahují sportovci nejskvělejších výkonů ve vysokých nadmořských výškách. Rovněž mně se vysoko nad matičkou Zemí v mozku zablesklo, jako při africké bouři a najednou jsem si uvědomil, že můj soukromý globalismus, s jakým jsem přistupoval k Silvestru, k tomuto zdaleka ne celosvětovému svátku, byl notně přízemní.

Moje velikášství, že svět jsou jen křesťané a jejich Silvestr, dostalo řádně zabrat. A tak ve chvíli CH, kdy ručička hodinek přeskočila na půlnoc a pod námi se objevuje Keňa i tušení imaginárního rovníku, skoro protínajícího druhou nejvyšší horu Afriky Mt. Kenya s 5199 metry nad mořem, nepropuká k mému zklamání v letadle žádné všeobecné veselí a jásot, provázený boucháním láhví šampusu. Místo toho se všude kolem mne ozývá jen spokojené pochrupávání většinou snědých pasažérů. Pravda, po kapitánově přání všeho dobrého v Novém roce roznášejí na účet britské letecké společnosti palubní průvodčí pohárky s šampaňskými bublinkami, zřejmě ještě sovětské polosuché provenience, ale je po čertech málo rukou, které po nich sahají.

“Nový rok a teď?” protírá si ospalé oči můj soused, ukrajinský Žid z Birminhgamu, který byl v Kapském Městě na bar micva svého vnuka. Překvapený mojí ruštinou mění svoji angličtinu v jazyk východních Slovanů. “Židé slaví Nový rok Roš ha-šana v prvních dvou dnech měsíce tišri, to je podle přechodného roku někdy mezi zářím a říjnem. Svět byl přece stvořen 3761 před křesťanským letopočtem…”

Obracím se zmateně s číškou napůl vyprchaného šampusu k asijské pasažérce přes uličku. Netrpšlivě jsem si chtěl vyzkoušet své jazykové znalosti, do nichž mě zasvěcovala na ostravské Jazykové škole paní profesorka Tušilová. Těšil jsem se na ten okamžik; sličná dívka si totiž na počátku letu odvážně nahýbala z číšky pravého Napoleona a já to viděl na prima večírek, zvláště když jsem si pro kuráž tajně posiloval džus slivovicovými střiky. “Nový rok je pro nás podle lunárního kalendáře až koncem ledna,” špitá thajská dívka a na jídelní lístek mi píše číslici 543, což má být rok před našim letopočtem, kdy začíná nový rok buddhistům, kdy se narodil Buddha. “Happy new year…” řekla a usnula.

“Pro muslimy je začátkem letopočtu 24. září roku 622, kdy náš Prorok, nadmíru velebný Muhammad, odešel tajně z Mekky a dorazil do oázy Jathrib,” zapojuje se do našeho silvestrovského kalendária i důstojný kmet s bělostným plnovousem, sedící vedle Asiatky, jenž však na dotaz, odkud pochází, jen mávne rukou a znovu se též ukládá ke spánku. A byl konec s mou valašskou katolickou nostalgií. Konečně jsem byl ochotný si připustit, že na světě nejsou jenom křesťané a jejich Silvestr. Že na naší planetě, na kterou jsem se v tom okamžiku díval zbožně do temnot noci z nadoblačné výšky, ukrajují čas i jiné časomíry, a že lidské bytí není ani zdaleka řízeno jen pravidly naší povýšenecké křesťanské pošetilosti. Na Zemi přece žijí rovněž skoro dvě miliardy muslimů, miliony hinduistů, buddhistů i judaistů…

Naštěstí bylo nač vzpomínat. Vychutnával jsem si proto alespoň pomíjivé okamžiky dočasné blízkosti milované Afriky. Už jen pár hodin a pohltí mě znovu civilizační chaos starého kontinentu, v němž si o tajemných hlasech buše mezi Botswanou a Mozambikem budu moci nechat jen zdát. Ty tam budou také ještě tajemnějších pohledy kávových očí polonahých zuluuských tanečnic v areálu bývalého zlatého dolu Gold Reef City, z něhož se stal dobře prosperující zábavný park nedaleko Johannesburgu. Proto jsem si nostalgicky v mysli pouštěl střihový film poskládaný ze střípků exotického okouzlení, malých i větších psychických otřesů, dojetí, vzteku i extází jihoafrického novice opojeného nejen šampusem, posilněným valašským trnkovým všelékem.

A tak uprostřed noci jsem si před přistáním v Londýně začal povídat se svým sousedem, ukrajinským Židem z Birminhgamu. O jeho synovi a vnucích, o Židech a judaismu, až jsem dostal zvláštní chuť na novou etapu mého novinaření – Blízký východ; Izrael, Libanon, Jordánsko, Sýrii, Egypt i formální útvar, který byl zakopaným psem krvavého sporu a dostal od Římanů za trest v roce 135 našeho letopočtu, po porážce židovského povstání, formální pojmenování po největších biblických nepřátelích Židů – Filištinských. Zkrátka po lokálních Arabech, co si říkají Palestinci. Římská anexe ve stylu Protektorátu Böhmen und Mähren. I se stejným pozdravem…

Inu, a za pár měsíců už jsem seděl v airbusu EL AL na cestě do Tel Avivu. Do největšího města židovského státu, jehož judaistický kalendář tvrdil, že svět byl stvořen 7. října 3671 př. n. l… Jen jsem si dával zatraceně pozor, aby to nebylo na Štědrý den…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

Reklama:
  1. 2 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay
  3. Úno 11, 2016: temple run

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *