Proti gustu žádný dišputát, aneb Jsou Češi patologičtí vyčůránci…?

19. Listopad, 2011 – 8:35
Havlovy hry jsou přeloženy také do arabštiny... Foto: Břetislav Olšer

Havlovy hry jsou přeloženy také do arabštiny... Foto: Břetislav Olšer

Středisko empirických výzkumů uskutečnilo tento týden další statistický průzkum veřejného mínění na téma, jak máme rádi zahraniční země. My, stateční bojovníci za pravdu a lásku, co zvítězí nad lží a nenávistí, obyvatelé Ovčákova, v němž jsou největší pijani, tuším se 160 litry piva a alkoholu na osobu za rok, k nejsledovanějším v něm patří jihoamerické a jiné telenovely, k nejčtenějším se řadí bulvár a k nepopulárnějším patří promiskuitní celebrity na jedno použití.

Nejméně oblíbenými u Čechů jsou Srbsko, Rusko a Čína. Proti gustu žádný dišputát. Jeden má rád vdolky, druhý holky. Nechápu ale, proč nemáme rádi Srbsko, jemuž NATO vytrhla z těla srdce zvané Kosovo? O to víc bolestněji vyznívá vzpomínka na rok 1938, kdy jedině Srbové byli ochotni nastoupit jako dobrovolníci za Československo v roce 1938; v Jugoslávii se jich přihlásilo kolem 50 tisíc do Čs. armády, aby pomohli bojovat proti naší okupaci hitlerovským Německem.

Poté následoval rok 1968 a okupace země vojsky Varšavské smlouvy, ovšem bez Jugoslávie. Hned 21. srpna 1968 prezident J. B. Tito prohlásil, že vojska v čele se Sovětským svazem porušila suverenitu nezávislého státu a zasadila tak těžký úder socialistickým silám na celém světě. O dva dny později toto prohlášení oficiálně schválil Ústřední výbor komunistické strany Jugoslávie a odsoudil násilnou akci, pro kterou se SSSR se svými spojenci rozhodl. V Bělehradě a dalších městech došlo k organizovaným protestům obyvatelstva. Téhož dne vyrostly v nejen v hlavním městě obří hangáry, připravené přijmout tisíce československých uprchlíků v útěku před zběsilou agresí údajných spojenců. Každý emigrant měl k dispozici na neomezenou dobu nocleh, stravu či zdravotní péči. Hej, Slované, musíme si přece pomáhat! Vzkazovali Srbové do naší okupované vlasti a Češi neváhali a v hojné míře veškeré této pomoci využili. Dlouho jsem váhal; jednou nohou ve svobodě, ještě že jsem odolal na rozdíl od Fausta. Musel jsem pak řadu let čekat, než jsem na vlastní kůži poznal, že to nebyla svoboda, ale hcaos a anarchie…

V roce 1993 jsem několikrát navšívil většinu míst, kde se v rozpadající Jugoslávii bojovalo. Od Šibeniku, přes Zadar, Srebrenicu, Knin, Vukovar, Dubrovník či Maslenicu. V Umagu jsem se setkal s posledním jugoslávským prezidentem Stipe Mesičem. V rozhovoru, který mi poskytl, mimo jiné řekl: “Kdy skončí válka? Až rozhodnou Američané a rozdělí peníze, které patří Chorvatům, Slovincům, Černohorcům a Srbům. Jako v každém jiném rozvodu. A Ustašovci…?“ Pan prezident ani nemusel přemýšlet: „Nepříjemná minulost Chorvatska, ale dnes už nejsou nebezpeční. Kdo z nich přežil, je už starý a neškodný. Horší je, že mnohé důstojnické pozice v chorvatské armádě pořád ještě zastávají Srbové… Možná je budeme internovat, aby se vzdali svých funkcí kvůli svým ženám a dětem…” Připomnělo mi to černou anekdotu, kdy mladík, co brutálně zabil své vlastní rodiče, požaduje od soudu shovívavost, jelikož je přece opuštěný sirotek…

Když v září 1918 nastal průlomu Soluňské fronty a srbská vojska osvobodila Bělehrad, napsal tehdejší ministr zahraničí USA Robert Lansing: …”Když se budou psát dějiny této války, nejslavnější kapitola těch dějin bude mít nápis: SRBSKO. Srbská armáda vykonala divy udatenství a srbský národ vytrpěl neuvěřitelná strádání. A tato obětavost a vytrvalost nemohou zůstat nepovšimnuty – je nutné je odměnit…“ Ne ale tak, jak je zrádně „odměnily“ USA, Veliká Britanie, Francie – prostě Západ a NATO – koncem 20. a začátkem 21.století.

Jasenovac – největší vyhlazovací koncentrák v Chorvatsku byl během druhé světové války třetí “nejproduktivnější” tábor po Auschwitzu a Treblince. Byl jsem ve všech třech. Jednalo se o komplex, rozprostírajících se na ploše přes 240 kilometrů čtverečních. V noci 29. srpna 1942 strážní podřízli hrdla 1 360 vězňům. Používali řeznické nože, zvané „srbosjek“ nebo „podřezávač Srbů“. Bylo uspořádáno klání; vítěz soutěže byl nazván “králem podřezávání hrdla”. Odměnami byly zlaté hodinky, smažené sele a sud vína…

Věčný nepřítel Rusko je na pořadu nenávistného českého dne kdykoli, ať se hraje hokej s Rusy, fotbal nebo basketbal. Stydíme se za své slovanství. I za to, že při osvobození Československa padlo na 150 tisíc ruských vojáků, zatímco vojáků US Army prý jen několik desítek? Jak dohodli šéfové vítězných mocností USA, SSSR, V. Británie a Francie, vojáci US Army museli zůstat u Plzně, v níž se dodnes pořádají větší oslavy než při ruském osvobození Prahy. Však budeme zase prstíčkem hrabat, když nám dojde pozemní plyn a bude třeba ho čerpat z ruského plynovodu Nord Stream, který bude po dně Baltského moře dodávat do Německa a dalších západoevropských zemí až 55 miliard kubických metrů suroviny ročně. Nebo z nového ruského plynovodu South Stream, jenž má vést po dně Černého moře do jižní Evropy. Konkurenční Nabuco je zatím v nedohlednu. Možná tak u pana Verdiho…

Případ nenáviděné Číny je nejproslulejší. Porušování lidských práv, popravy nevinných lidí, otrocká práce dětí, loupeže a kopírování výrobků… „Čína je nesmírně zajímavá, ale rovněž složitá země. Rozhodně však není zemí našeho typu a nemůžeme očekávat, že po tisícileté císařské tradici by se v ní mohla budovat demokracie západního typu. Má zcela jinou filosofii. Podstatný pro Číňany je např. jejich vztah s přírodou, cítí se její součástí; dokonalost lidská je zde kopírována dokonalostí přírodní. Jin a jang; oheň a voda, muž a žena, sever a jih… Harmonie. Je třeba Čínu vnímat jako příležitost, doslova jako nabíječku pro všechny kolem, tedy i pro Českou republiku. Proč toho nevyužít…?“ řekl mi velvyslanec ČR v Pekingu ing. Libor Sečka.

„Nikdo totiž neví, jak se tato země, která má miliardu a 360 milionů obyvatel, dále vyvine. Musíme si uvědomit, že Čína je mistrem obřích skoků – z chlapce se najednou stala dospělým člověkem, a ani ona sama neví, jak tyto nové parametry zvládne. Co s touto novou silou… Říše středu, jak se s oblibou říká, je zemí symbolů a obrazů. I písmo má obrázkové…. Zažijete tady spoustu symbolů a musíte se v nich vyznat. Třeba u příležitosti rautu na počest založení ČLR jsme dostali stůl č. 93. Další výmluvný obraz diplomacie. Hned vás musí napadnout, že loni to bylo stůl č. 130. Nikdo o tom nemluví, ale výpovědní hodnota tohoto faktu je zřejmá…“

Mnozí Ujgurové (12 milionů) jako islamisté vraždí Číňany a byli ve vězeních, mj. na Quantánamu. Pokud někdo z nich zabije svoji dceru, že se zřekla islámu, může být v rámci očistě rodinné hrdosti zabita. Mongolové, jichž žije v Číně víc než v Mongolsku, za zabití dítěte dávají podle svých práv takovému vrahovi doživotí nebo trest smrt. A přitom obě tyto národnosti žijí v Číně, která má „zprůměrovat“ tyto zločiny, vynásobit je zhruba padesáti etniky a národnostmi a vynést co nejobjektivnější rozsudek. Ať však učiní cokoli, pro jednu paní, co povídala, jsou to političtí vězni a basta… Jen čínští vládní činitelé však vědí jako jediní na světě, co je to za kumšt ukočírovat tak početný národ. Přesto má dnes Čína nejvyšší světový hospodářský růst.

V současnosti je Čína zdaleka největším světovým věřitelem nejen Spojených států a EU, které dluží Číně daleko přes několik bilionů USD ve státních dluhopisech za několik tisíc zbankrotovaných firem, resp. za jejich zestátnění… Říše středu má dnes také 3 200 miliard zásob zahraničních měn, z toho třetinu eur. A přes padesát měst s více než dvěma miliony obyvatel. Kolik má naše největší město? Že se to nedá srovnávat, když je nás jen deset milionů…? Takže některé věcí nemají brát ohled na počet obyvatel, ale u těch, jež nám „jdou do krámu“, tak u těch ano…? Napsala mi novinářka Eugenie Linková, jejíž syn studoval v Číně, kde ho několikrát navštívila: …“Ptala jsem se Číňanů na názor na Topolánka během našeho předsednictví EU, řekli mi, že je „phaj ma phu“, jak mi syn přeložil, znamená to, že „dokáže jen plácat koně po zadku“. (Asi Valacha bez „gulí“). Chválili ale prezidenta Klause, že se dokáže vzepřít EU, která je silně byrokratická a nevede si dobře. V době, kdy jsem tam byla, přijel za studenty Pekingské univerzity americký ministr financí USA a nabádal je k podpoře koupě amerických dluhopisů. Prosil je, aby tuto věc podporovali…“

Vztah Česka k USA hodnotí průzkum respondentů STEM velmi příznivě, hlavně jedničkou, téměř polovina dotázaných. Inu, Češi vždycky měli nějakého toho Big Brothera. Přestože vědí též o tom, že v únoru 1950 na mítinku ve městě Wheeling oznámil senátor Josepf McCarthy, že má v ruce seznam 57 komunistů, kteří pracují na Ministerstvu zahraničí, přičemž Trumanova vláda je tam trpí a ignoruje bezpečnostní riziko, jež představují. Vzápětí se McCarthy stal předsedou senátního podvýboru, jenž měl komunisty ve státní správě vyšetřovat. Poučný je příběh Jiřího Voskovce, který byl při příjezdu do USA v roce 1950 obviněn z “předčasného antifašismu” a držen téměř rok na ostrově Ellis Island, než odpřísáhl, že nikdy nebyl komunistou…

Dvě popravy, dvě vraždy ve vězení, 3 politické vraždy, 6 úmrtí po obvinění, 15 sebevražd, 11500 propuštění z práce, 12000 demisí ve státní službě, 300 filmových umělců na černé listině, několik desítek exulantů a sledovaných osob (mezi nimi Charlie Chaplin, Joseph Losey, Leonard Bernstein, Arthur Müller i Robert Oppenheimer), 145 zatčených pro komunismus, miliony prověřovaných… V tiskovém středisku OSN v New Yorku jsem měl možnost sehnat lecjaké materiály, třeba i statistiky, řešící řádění McCarthyho, jenž zemřel na rakovinu jater. Miliony osob však měly jeho přičiněním svůj spis a vyskytovaly se na seznamech Komise pro neamerickou činnost, FBI, CIA a Pentagonu. Už vím, odkud vzal můj spolužák Cibulka inspiraci pro své Seznamy StB…

Nejlepšími výsledky ve světovém průzkumu vzdělanosti dětí do 15 let se v 65 zemích může chlubit Čína, Hong kong, Singapur, Korea, Japonsko a Finsko, nejlepší z neasijských států. V téměř poslední ČR se do měření zapojilo 7500 patnáctiletých žáků z 290 základních a středních škol, učilišť a gymnázií. A abych nebyl obviněn z dospěláckého šovinismu, zopakuji nyní můj oblíbený humorný příběh v zahraničním jazyku, který není v Česku mezi povinnými státními maturitními předměty. Ve slovenštině, v níž mi ho napsal přítel Tomi Shved, slovenský Žid z Tel Avivu, jenž může být pyšný na 171 židovských nositelů Nobelových cen…

Prvý školský deň na americkej strednej škole predstavuje učiteľka nového žiaka, Sakiro Suzukiho z Japonska. Hodina začína a učiteľka sa pýta: “Uvidíme, kto ovláda kultúrnu históriu Ameriky? Kto povedal: Dajte mi slobodu, alebo ma zabite?”

Hrobové ticho v triede, len Suzuki zdvihne ruku: “Patrick Henry, 1775 vo Philadelphii.”

“Výborne Suzuki”, a kto povedal: Toto je národ a národ nesmie zhynúť?”

Suzuki sa postaví: “Abraham Lincoln, 1863 vo Washingtone”.

Učiteľka sa pozrie na žiakov a vraví : “Hanbím sa za Vás, Suzuki je Japonec a pozná americkú históriu lepšie ako vy.”

Zozadu sa ozve tichý hlas: “Bozkaj nás v riť, zasratý Japončík!”

“Kto to povedal?” zvolá učiteľka.

Suzuki bez vyzvania odpovedá: “Generál McArthur, 1942 v Guadalcanale, a Lee Iaccoca v 1982 pri valnom zhromaždení firmy Chrysler.”

Trieda je celkom ticho, len vzadu sa ozve: “Je mi z toho na grcanie!”

Učiteľka kričí: “Kto to bol?!?”

Suzuki odpovedá okamžite: “George Bush senior japonskému premiérovi Tanakovi v priebehu obeda, Tokio 1991.”

Jeden zo študentov sa postaví a otrávene povie: “Môžeš mi ho vyfajčiť…!”

Učiteľka hystericky: “A dosť! Čo to má znamenať?”

Suzuki bez mihnutia oka: “Bill Clinton Monike Lewinskej, 1997 vo Washingtone, oválna pracovňa Bieleho domu.”

Ďalší zo študentov vstane a zreve: “Suzuki je hromada sračiek!”

A Suzuki opäť v pohode: “Valentino Rossi pri Veľkej cene motocyklov, Brazília 2002.”

Celá trieda prepadne hystérii, učitelka upadá do zúfalstva, plieska dlaňou po katedre, dvere sa otvoria, vojde riaditeľ a kričí: “Kurva, taký bordel som ešte nevidel!”

A Suzuki, viac-menej len pre seba: “Poslanec Fico ministrovi financií Miklošovi pri schvaľovaní štátneho rozpočtu, Bratislava 2005…”

Inu, jen počkej národě, ty budeš litovat, aneb zrob susedovi dobře, osere ti plot, pokud nenajdeš babybox, tak i plod. Jen aby nás někdy nemrzelo, že jsme jako fandové nedrželi palce Číně a Rusku, ale slabším USA, jelikož je má Peking na několika bilionovém háčku, jenom zaseknout…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *