Zifčák alias agent StB Růžička, mrtvý Šmíd a špek submisivního Uhla
18. Listopad, 2011 – 9:09
Václav Havel v Ostravě... Foto: Břetislav Olšer
Přestože včerejší státní svátek využila většina Čechů k prodlouženému víkendu, aniž by se příliš zamýšlela, proč je volný den. Dvaadvacet roků a nic nového pod sluncem, vlastně až na to, že ve všem je bordel, jenom v mléku je voda a k tomu sametový malér; v roce 863 k nám přišli ze Soluně věrozvěstové Cyril a Metoděj, dnes nám po více než tisícovce let Řecko vystavilo účet, že za ně musíme zaplatit cestovné a diety za biliony i s úroky.
Ale konec legrace. Mé vzpomínky jsou rozporuplné. Včera byl především pietní den za oběti z řad studentů s geny bojovníků; 28. října 1939 ti čeští protestovali proti okupaci země německým nacismem. Student medicíny Jan Opletal a pekařský dělník Václav Sedláček, který se jen připojil k protestům vysokoškoláků, byli postřeleni a svých zraněním podlehli, další dva tisíce jich byly v noci 17. listopadu zatčeny a devět z nich poté Němci popravili mj. za účast na Opletalově pohřbu. Zbytek skončil v koncentračních táborech…
Jan Palach se zapálil 16. ledna 1969 a tři dny nato zemřel. Svým činem chtěl upozornit na nesvobodu nastolenou po okupaci v srpnu 1968 a především na lhostejnost lidí k poměrům v zemi. Sebeupálení Jana Palacha spustilo v tehdejším Československu úplnou vlnu podobných sebevražd. Od Palachovy smrti v lednu 1969 do dubna téhož roku se u nás upálilo dalších dvacet devět lidí, kteří se k Palachovi hlásili. Lékaři tehdy mluvili o “upalovací epidemii”. Sebeupalování jako protest lidí proti terorizujícímu systému je tragický zvyk protestujících mnichů, studentů nebo odpůrců kast. Jak zneužít této tragédie? Třeba když se něčí provokatérské hlavy daly dohromady, aby s pomocí své infiltrace mezi demonstranty vyvolaly nepokoje.
A byli to znovu studenti, kteří 17. listopadu 1989 i přes policejní zákaz vyšli v Praze na Národní třídu, kde byli brutálně rozehnáni totalitní policií, což byl u nás také po jednačtyřiceti letech počátek konce vlády jedné strany. Jako vždy byli nasazeni provokatéři. A jak si kladní či záporní hrdinové těch dnů dneska žijí, co dělají…? Nejznámější je Ludvík Zifčák alias agent StB Růžička. Po policejním zásahu zůstal ležet na dlažbě jako student Martin Šmíd, aby se roznesla se fáma, že je mrtev. Zifčák však smrt jen předstíral, aby rozpoutal mezi lidmi hysterii, že jde o pokus zneužití 17. listopadu disidentskými kruhy. Měla být zkrátka do světa vyhlášena dezinformační zpráva o ubití studenta Martina Šmída při střetu s bezpečností.
Disident Petr Uhl uvěřil zprávě, kterou získal přes prostředníky od Drahomíry Dražské, která si ji nejspíše sama vymyslela. Zkrátka skočil StB na špek a vše submisivně ohlásil do mnichovské redakce Svobodné Evropy, jak už zase policisté zabíjejí naše děti. Za chvíli to věděl každý v Československu i skoro na celém světě. Jaký byl smysl této „novinářské kachny“? Co se v té chvíli odehrávalo v hlavách účastníků demonstrace? Policisté si mohli říkat: “To je průser, teď to bude mela, jen si musíme dát majzla, abychom neutloukli nějaké dalšího študáka…“ Studenty to mohlo ještě víc rozhajcovat: „Tak, vy bestie. Vy nás budete zabíjet? To si přece nenecháme líbit. Oko za oko, zub za zub, smrt za smrt…“ Disidenti by naopak byli na koni: „Máme prázdné ruce a oni nás mlátí a zabíjejí. Taková je dnešní totalita. Všichni to vidíte. Fůůůj, pryč s komunou…“
A bylo vymalováno; v duchu ideologických podvodů na nastrčených naivních snílcích… Byl to pro mě, alespoň mi tak připadal, výjímečný den. Poprvé mi bylo dobře, že už před jediným nestraníkem v redakci Horníka soudruzi nezavírali dveře, abych snad něco tajného neuslyšel z konspiračních krizových listopadových jednání jejich stranických buněk. Do té doby jsem byl jen nedůvěryhodný synek reakcionáře; můj táta totiž jako vesnický učitel dostal po dvaceti letech učitelování hodinovou výpověď, jelilož coby praktikující katolík odmítl něco podepsat a někam vstoupit. Naše pětičlenná rodina si tak musela vystačit s platem pomocného dělníka a sourozenci nesměli pro své “metafyzické přesvědčení” na vysokou školu. Nikdo mě však už neotravoval, ať vstoupím do KSČ, ani jsem to už necítil jako mindrák, naopak mě soudruzi zvali na panáka, aby se lísali a lezli mi někam…
Prostě jsem se cítil báječně, přestože ve smrtelné křeči vydal šéfredaktor speciální a poslední číslo Horníka, v němž bylo asi patnáct článků bez podpisu, pouze pod tím mým, bez mého vědomí zveřejněného, bylo mé celé jméno versálkami tuč., abych se též “namočil”. Naštěstí mě půlka Ostravy znala jako syna zlého reakcionáře, takže rafinovaná past mým “kolegům” nevyšla. Všichni mě viděli na demonstracích na Masarykově náměstí. Dokonce jsem dostal nabídku z Moravskoslezského dne, prvních pravicových regionálních novin po sametu, výrazného média vedle anachronismu deníku KV KSČ Nové svobody.
Rád jsem “přestoupil”, i když základ nové redakce tvořili opět straníci, kteří doplatili na své oportunisticko-revizionistické počínání po 21. srpnu 1968… Takže jsem se dál hrdě držel rodinné tradice a byl opět jedním z mála nestraníků. A byl nadmíru spokojen, že jsem si konečně mohl plně vychutnat určitou satisfakci. Ta vyvrcholila v lednu 1990, kdy jsem na Ostravsku doprovázel jako novinář prezidenta Václava Havla, jenž “seděl” ještě pár měsíců před tím v nedaleké heřmanické věznici jako protistátní živel. A s potěšením jsem mohl psát o nedotknutelných emigrantech, co se najednou vraceli a byli těmi největšími pravičáky, i když kdysi byli vášnivými komunisty, svazáky a kariéristy. Pelikán, Kohout, Kundera a další bolševičtí pohrobci…
Utopie známá pod názvem komunismus tak padla. Přestože všichni věděli, že tato ideologie nemůže nikdy existovat, poněvadž její jasná linie zní; až budeme mít komunismus, nebude třeba peněz jako platidla a tím pádem se korupce jakýmsi samospádem zničí sama. Ovšem, co živ jsem a snad ještě nějaký ten pátek i budu, nikdy nebyla a nebude žádná utopie zrealizována. Čítankový případ sibiřské bajky; v kolchoze se rozhodli, že nastolí bez váhání komunismus a začali rozdávat zadarmo chléb, aby se potvrdila teze – všem podle jejich zásluh, všem podle jejich potřeb. Do měsíce však bylo po iluzi. Každý si odvážel chleba na valnících, aby živil sebe a svoje rodiny, ale také prasata. Utopie splaskla, když došel chleba, jelikož pekaři ho neměli za co péct …
Inu, paradoxně 17. listopadu, v duchu dne Zifčákova a Uhlova patolízalského boje za svobodu a demokracii, se mnozí chlubí, jak zničili komunismus, tedy něco, co nikdy ze své podstaty nemohlo existovat. Stejně jako jejich slušné charaktery…
Izraelské osudy - Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha - (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)
