Mediální nářez: Nohavica získá cenu festivalu San Remo!

10. Listopad, 2011 – 15:14
Jarek Nohavica v klubu Parník v Ostravě... Foto: Pavla Olšerová

Jarek Nohavica v klubu Parník v Ostravě... Foto: Pavla Olšerová

Před dvaceti roky jsme byli oba nesmrtelní a obraceli do sebe v baru u Waldy v Ostravě jednu ruskou vodku za druhou, jako kdysi Vysocký. Za pár měsíců poté přestal Jarek definitivně chlastat a je dnes hvězda první velikosti. Já pokračoval ještě deset roků a dnes nejsem nic, jen se učím znovu chodit…

„Ruskou vodku jsem s velkým gustem a ve velkém množství ochutnával do roku 1991. Teď jsem – co se týče vodky – už nehrající kapitán,“ říká Jaromír Nohavica, jedinečný básník a folkař, což skupině „hutkařů“ zatraceně vadí. A bude ještě mnohem víc. Seděl a popíjel kávu, když nás mojí paní uviděl, vyskočil a s úsměvem jak měsíček se hnal ke mně. „Jak se máte, děcka. Čtu tě, pěkně do nich řežeš, ještě ti nikdo nerozbil držku? Jedu do San Rema, dostanu cenu…“

„Tos nemusel až do San Rema. To bych ti řekl sám, že jsi jednička…“ A pak odjel, aby se v sobotu 12. listopadu 2011 jako první z českých písničkářů stal nositelem ceny Premio Tenco, která je každoročně udělována v rámci Festivalu autorských písní v italském San Remu na scéně divadla Ariston. San Remo; teplo, slunce a Středozemní moře, co by kamenem dohodil od Korsiky. Ohrnovat nos nad Premio Tenco se nevyplatí, pokud si nechcete udělat osudu. Tedy pokud pro vás něco znamenají písničkáři Jacques Brel, Donovan, Nick Cave, Bulat Okudžava nebo Leonard Cohen.

O těchto interpretech a dalších snad nikdo nepochybuje, že patří k hvězdným písničkářům a šansoniérům světa. Všichni a mnoho dalších patří též k nositelům této ceny. Uděluje se autorům za jejich přispění autorské písni a za celoživotní dílo již od roku 1974, kdy vznikl Club Tenco na památku italského písničkáře Luigiho Tenca. Během festivalu jsou kromě hlavní ceny předávána ocenění i v dalších kategoriích, mimo jiné pro mladé začínající písničkáře nebo za nejlepší italské album roku v kategorii autorských písní.

Jaromír Nohavica v rámci sanremovského 36. ročníku vystoupí na závěrečném třetím večeru, na němž se představí i Luciano Ligabue a Mauro Pagani, další dva autoři ocenění hlavní cenou letošního festivalu, a také interpreti Paolo Benvegnu, Giorgia Del Mese, Nobraino a Piccola Bottega Baltazar. O den později zazpívá Nohavica rovněž v klubu La Scighera v Miláně. San Remo není Moskva, ale vzpomínky budou bezva na obě města.

Na svém prvním turné v Moskvě řekl: „Téměř 30 let koncertuji. Začínal jsem s písněmi Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy a teď poprvé přijíždím do města, kde žili a tvořili. Je to velmi zajímavý pocit.“ Koncert také na počest Vysockého ukončil jeho písní o Pravdě a Lži. Jarek Nohavica. Písničkář, střídající kytaru s harmonikou i „heligonkou“ a doprovázený též polským akordeonistou Robertem Kuśmierským.

Písničky o Petrohradu, vodce a Rusku zatím psal jen z velké dálky, takže si konečně mohl obhlédnout, jak Moskva a Rusko vlastně vypadají. Moskvané na něj zapůsobili „velmi příjemně, vstřícně, evropsky“, jako milí lidé…“ A stejně mluvil o publiku na jeho koncertech v Londýně, Torontu či New Yorku. „Písničkář je doma tam, kde mu chtěli naslouchat…“ řekl mi jednou lapidárně, tedy spíš trochu zasněně…

Má přívětivý vztah k charitě. Nedávno uspořádal koncert v novém kostele Sv. Ducha v Ostravě-Zábřehu, kde se během koncertu vybralo na 750 tisíc Kč na dluh, který pořád musí farnost splácet za postavení chrámu. Zpěvák, technici a nikdo ze štábu neměli za vystoupení ani korunu honoráře… Napadlo mě, že kdyby všichni písničkáři světa takhle projevovali svoji přízeň potřebným… A Jarek Nohavica? Asi se nechá pokřtít. Prostě, protekce je protekce…

Často jsem závistivě pozoroval, vlastně pořád, když jsme se někde na ulici potkali a dali řeč, jak musím stát stranou, než kolemjdoucím rozdá autogramy, zatímco mě si nikdo nevšímá. Díval jsem se na něho; panděro, vlastně před San Remem viditelně zhubl, rozčepýřené dlouhé nazrzlé vlasy, docela šeredný chlap, ale lidé se přesto můžou zbláznit. A sotva začne zpívat, je najednou škaredý až krásný, romantický a chlapský. A ještě něco víc… Dívky tvrdí, že dokonce sexy, pane Bože, na „Kometu“ prý utáhne kdejakou osmnáctku. V cizině i doma se běžně stává, že lidé vstávají a aplaudují mu vestoje. Charisma. A to nemluvím o duelu „Stará piseň“ s Hanou Hegerovou…

Jak hrábne do strun nebo zatahá za svoji harmoniku a začne zpívat, stojí před lidmi fantom, těžko definovatelný hlas a jeho zabarvení, až člověka mrazí. Není patetický, ani afektovaný, prostě Jarek bez play backu. Počítá se hlavně síla slova, citlivé myšlení… Začne ve vás vibrovat majestátní pocit; chcete zpívat s ním, a znáte-li text, většinou ho umíte pozpátku, zpíváte též. A pak jen tleskáte, vytleskáváte a místo nudy přijde fajny pocit, když s úsměvem přidává jednu písničku za druhou. A pokud někdo nerozumí textu, melodie a zvláštní souznění ho tak vezmou u srdce, řečeno omletou floskulí, že jsou všichni rázem v podivném transu. Copak všichni rozuměli Piafové, Brelovi, Becaudovi, Vysockému, Okudžavovi či Donovanovi…? A žasli nad neodolatelným kouzlem jejich zpěvu…. Písničkář je přece doma tam, kde mu chtěli naslouchat… Kdo by to řekl, že s tak plandavým příjmením Nohavica lze být miláčkem publika. Kolik zpěváků si pro dobrý zrvuk v šoubyznysu dali rozličné pseudonymy. Ale Nohavica…? Ani Štancl, Kraisinger, Smrčka nebo Zaňák… A to ani nemusí v Praze na ulici genzerovsky tančit jen v kožených tangách u tyče… Asi proto, že má valašské kořeny…

Husita, Pravda a lež, Sarajevo, Když mě brali za vojáka, Těšínská, Zatímco se koupeš, Milionář, Kometa… Jdou po mně, jdou, Ladovská zima, Přívozská pouť, Pijte vodu, O Františku Šiskovi, Zítra ráno v pět, Sarajevo, Pane prezidente, Svlíkej si košilku, Dlouhá tenká struna („Taková je ve mně tíseň…“), Mám jizvu na rtu („…a lesem běhám tak, aby mě vlci nedoběhli“)… Má písniček už několik stovek, zpaměti jich umí na sto dvacet tři… Vytvořil i libreta k operám. Mozart a jeho Cosi fan tutte, Potrestaný prostopášník aneb Don Giovanni a Figarova svatba. Na svém seznamu má také přebásnění polského muzikálu Malované na skle Ernesta Brylla a Katarzyny Gätnerové, jemuž předcházelo přeložené libreto k romantické opeře Heinricha Marschnera Vampýr. V Polsku už vyšlo úspěšné dvojalbum Nohavicových písniček v podání polských interpretů, oceněné mezitím i zlatou deskou.

Může koncertoval všude, může si dovolit, aby zazněly některé jeho texty rovněž v chorvatštině. Z češtiny jich přes dvacet přebásnil chorvatský novinář Mato Pejić. Daruvar je cítit střelným prachem, slyšíte pláč dětí, naříkání matek. Válka v Jugoslávii, preojel jsem ji od Maslenického mostu, přes Knín až po Zadar a Dubrovník. Kdo by zůstal netečný. Chorvatské město v krutě dobývané Slavonii s českou menšinou, kde Pejičovy překlady znají. Umí je ale některé zazpívat i česky. Kousek. Třeba školáci ze základky, kde učí český učitel, co Jarka pozval na koncert. A Jarek před rokem přijel, posluchači koncert vyprodali. Hlavně ti chorvatští.

Daruvar se ocitl ve válečné zóně, skoro dva tisíce dětí potřebovalo napravit svá zraněná srdíčka. Přijali je v Československu, kde strávili v bezpečí několik týdnů. Málem hned za kopcem je kdysi vybombardované Sarajevo.. A nejen chorvatština. Existují též již dříve zveřejněné a stále doplňované překlady do polštiny, němčiny, italštiny, angličtiny, maďarštiny, ruštiny i jazyka esperanto. Často na koncertech Nohavica zazpívá ve svém pojetí Mozarta a jeho Cosi fan tutte… Teď má cenu pro nejlepšího písničkáře Evropy. Jenom Evropy…?

Úspěch se však v Česku náležitě trestá. Nejvíc si přijdou na své pokrytci, co s gustem denně zraňují své rodiny, co nechávají na holičkách nejen své obchodní partnery, zpěváci, kteří zrazují a ženou k soudům své kolegy z branže. Pro prachy. Tito chtějí nejvíc plivat po Nohavicovi za to, že kdysi řekl na někoho něco, co tajní už věděli roky, aniž by tím někomu zkřivil vlas na hlavě. Jarkova žena prý mu řekla, že nic lepšího ho nemohlo potkat, než „hutkařina“. Konečně mohl všem veřejně sdělit, co nosil v sobě; jak se to tenkrát stalo a proč… Má smůlu, že je všem v Česku neustále na očích, to české celebrity Pelikán či Kohout jsou nedotknutelní, byť mají na sobě Kajnovo znamení. Komunisté, práskači, stalinisté… To se jiným hravě odpouští bez mrknutí oka…

Jistý recenzent napsal o jednom ze tří Nohavicových koncertů v Lucerně, jak ho viděl na pódiu kdysi a dnes: …“ještě bez udavačského stigmatu, mnohem mnohem sebejistějšího, nespoutaného, odvázaného a svobodného, který rozdával dobrou náladu, energii, humor a nadšení do široka svému oddanému publiku. Teď bylo také publikum oddané, ale jako by to v některých chvílích nebyl ten jeho „starý dobrý Jarek“, ale zaskočený, znejistělý chlapík svázaný nervozitou, který si nevěří, který neví, jak bude přijat a co si může dovolit…“

Lucerna při závěrečném potlesku vstala ze židlí a dnes člověk, který si údajně nevěří, převzal jednu z nejprestižnějších cen pro písničkáře nejen v Evropě… Každý koncert Jarka je svým způsobem jedinečný, originál, co nezažil play back. Kdo by neměl v paměti jeho sólové koncerty z konce totality, či v rámci turné k poslední desce Ikarus (Každý si nese své břímě. I potomci bájných Ikarů.), společné koncerty s Karlem Plíhalem, či s Nerezem v devadesátých letech, projekt Ahoj Ostravo, koncerty v rámci třinecké Noci plné hvězd nebo na Colours of Ostrava. Jeden koncert byl pojmenován: Jarek – Já, rek…

Nedávno, před úvodním vhazováním předposledního hokejového zápasu mezi Vítkovicemi a Pardubicemi, zazpíval českou státní hymnu. A nebylo to jen tak něco. Sotva si stoupl k mikrofonu, beznadějně vyprodaná aréna, která pojme skoro deset tisíc diváků, utichla. A skoro nikdo ani necekl do chvíle, než Nohavica dozpíval. Měli prostě super pocit, že Ostrava má nejoblíbenějšího písničkáře a básníka, ale také proto, že Česko má nádhernou hymnu. I navzdory tomu, že jeden osel napsal, že česká hymna je hrozná; prý má původ ve špatné divadelní hře Fidlovačka, která se Tylovi absolutně nepovedla, a že má být zrušena. Je údajně nudná, s hrozným kýčovitým textem, kterou navíc zpívá slepec, jako hymnu pro bezdomovce…

Nohavicova virtuálka ze San Rema:

Do rána chodí holky peklem

na botách se špičatým deklem

svázané lanem chtíče svýho

Venuše od Botticelliho

Do pekla chodí holky rájem

u bran tam na kytary hrajem

já, Luigi, Leonard a Bob

nejlepší andělé všech dob

 

Inu, život je složitý, nicméně Jaromíru Nohavicovi připadá určitě skvělý. Diváci na scéně divadla Ariston v San Remo mu budou opět tleskat „standing ovation…“ My Jarka nedáme, radši se zbouráme… Třeba též bude brzy následovat operní pěvkyni Dagmar Peckovou, která zasadila svůj vlastní strom na Stezku osobností v pražské botanické zahradě v Troji… 

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

Reklama:
  1. 18 reakce na “Mediální nářez: Nohavica získá cenu festivalu San Remo!”

  2. Je to tak.Ať žije jarek Nohavica.

    od lumir honajzer v Srp 4, 2013

  3. Děkuji…

    od olser v Srp 4, 2013

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *