Tibeťané zabíjeli Číňany, Tibeťany pak Nepálci, Mongolové a Britové

15. Říjen, 2011 – 22:37
Tibetrská Potála... Foto: Břetislav Olšer

Tibetrská Potála... Foto: Břetislav Olšer

Netušil jsem, že mě ještě čeká další novinářská etapa. Po Vietnamu, Černobylu, válečné Jugoslávii, revoluční Litvě, Jihoafrické republice, Kanadě a Izraeli, kde mě zajímaly válečné tunely pod Saigonem, jaderné havárie, řádění Omonu a Ustašovců, romský exodus, apartheid a židovská vyvolenost, mě teď posedla Čína a Tibet.

Postupně budu zkoumat tamní lidská práva, dalajlámův marxismus a hlavně komunismus s kapitalistickou tváří. Jak napřed ale Tibeťané zabíjeli Číňany, pak jim to vrátili zase Mongolové a Britové… Zkrátka jak to, že dnes je z „krvavé“ Číny je ekonomická jednička s 10procentním průmyslovým růstem. Navíc osmitunový modul Tchien-kung-1 (Nebeský palác 1) odletěl na palubě rakety Dlouhý pochod (Čchang-čeng) z vesmírného střediska Ťiou-čchüan v severozápadní provincii Kan-su…

Do Pekingu z Prahy přes Vídeň, pak trochu pekingského smogu a šupajdá o něco menším letadélkem do Tibetu a Lhasy. Tajemná hinduistická autonomie láká svojí filosofií. Lhasa se pne nad horizont jak bájný hrad. Dech se úží nejen nad tou krásou, ale hlavně proto, že se našinec ocitne v řídkém vzduchu nadmořské výšky kolem 3 600 metrů. Kdepak jsou valašské kotáry? Ale od počátku… podle moudrých průvodců…

Ve svých třinácti letech nastoupil na tibetský trůn král Songcän Gampo, který zavedl buddhismus. V roce 640 se oženil s princeznou Wen – čchebg, neteří mocného čínského císaře Tachai-cunga. Potom však poslal vojsko na hlavní město Číny, kde porazil čínskou armádu a donutil k útěku z Čchang-anu i čínského císaře… Ve 13. století ale Tibet ovládli Mongolové. V roce 1578 si mongolský vládce Altan chán pozval ke svému dvoru vysoce postaveného lámu, kterému udělil titul dalajláma. O více než století později byl svržen tehdejší tibetský král a na jeho místo byl dosazen dalajláma, který se tak poprvé stal světským i duchovním vládcem Tibetu.

Britsko-indická vojska vstoupila do Tibetu a Britové donutili zástupce tibetské vlády (dalajláma z města uprchl do Vnějšího Mongolska) podepsat anglo-tibetskou smlouvu. Nikdo ale proti Britům neprotestuje. Když v prosinci 1903 překročila tato moderně vyzbrojená expedice o síle 3 000 vojáků a 7 000 šerpů tibetské hranice, uvědomili si tibetští generálové britskou vojenskou převahu a usilovali o dohodu o neútočení, s níž britský plukovník Younghusband předběžně souhlasil. Přesto si tato „malá válka“ vyžádala život několika tisíc Tibeťanů, vojáků i civilistů.

K jednomu z největších masakrů došlo 31. března roku 1904 v horském průsmyku u osady Guru, kdy Britové stříleli – podle svědectví vlastních vojáků – ze svých kulometů do zad prchajících Tibeťanů. Younghusband telegrafoval svým nadřízeným do Indie: „Věřím, že tento obrovský trest bude prevencí pro budoucnost a přiměje je podrobit se.“ Poté byla v 23. září 1904 byla ve Lhase podepsána násilím vynucená dohoda mezi britskými silami, světskými a církevními reprezentanty této vlády a zástupci klášterů. Tibet se zavázal k otevření hranic pro volný obchod mezi britskými a tibetskými subjekty (otevřeny 3 trhy) a k vyplacení odškodnění britské vládě za výlohy, které jí vznikly vysláním vojenských sil do Lhasy.

V období od roku 1912 do roku 1950 jednalo v Tibetu o bezvládí, za které mohla anarchie a probíhajících vnitřních i mezinárodních válečných konfliktů na území čínského impéria. Britové měli svých starostí dost v Britské Indii a odporem osvobozeneckého hnutí v čele s Gándhím. Tibet se tak stal bezprizorním státem, žádnou zemí světa neuznaným, takže chřadl a skoro čtyřicet roků jen činil Číně potíže svým nepořádkem. Trochu to přeženu; jako cikánská ghetta Litvínovu, Ostravě či Chomutovu. za což je Česko kritizováno Amnesty International pro porušování lidských práv.

Roku 1950 byl proto “novodobý tibetský stát” anektován Čínou. aniž by nezávislost Tibetu byla uznána diplomaticky zahraničními vládami a při obnovení svrchovanosti Číny zde nebyla přítomna žádná diplomatická zastoupení suverénních států. V oblasti historického Tibetu pak byla roku 1965 oficiálně vyhlášena Tibetská autonomní oblast a jako taková se musela podřídit tvrdým čínským podmínkám, jako v každém státě s miliardou a čtvrt obyvatel. Tedy každý vzdor mimo zákon byl trestán vězením a někdy i smrtí, požadavky na vlastní etnická práva se vždy ocitla v troskách dřív, než by mohla začít platit.

Dne 1. července 2006 však byla slavnostně otevřena supermoderní čínsko-tibetská železnice. Bylo tak poprvé v historii dosaženo kvalitního dopravního pozemního spojení mezi Čínou a Tibetem, čímž prý jeho chudobní občané trpí ještě víc, jelikož civilizací je údajně ničena jejich dávná kultura. Některý stát má jenom něco přes deset milionů občanů a nestačí je zvládnout. A když ještě výrazně profituje z výroby a prodeje zbraní do zemí třetího světa, měl by být ve svých lidsko-právních výlevech velmi zdrženlivý…

Přesto, či snad proto, je pořád hlavním tématem kladení otázky: Tibet? Odpověď: Násilí ze strany Číny; zní unisono, abychom byli politicky “in”. Proč si nepřipomínáme třeba vpád Mongolů nebo Nepálců do Tibetu? Také britská invaze do Lhasy byla v roce 1903 úspěšná. Britové vyhráli všechna vojenská střetnutí, ke kterým v průběhu invaze došlo. Vzešel z toho dnes pětasedmdesátiletý dalajláma, držitel Nobelovy ceny za mír, žijící od roku 1959 v exilu v Indii. Jsem uzvědavý, kdy obdrží i Cenu za propagaci komunismu za své prohlášení, že nepožaduje nezávislost čínské provincie Tibet.

“Toužime po mírovém spolužití s našimi čínskými bratry a sestrami,” řekl na tiskové konferenci v německé Bochumi. Zároveň dodal, že namísto nezávislosti by byl rád, aby provincie získala v rámci Číny větší autonomii a respekt pro kulturní a náboženské otázky. Podle AFP rovněž prohlásil počátkem měsíce na placené přednášce v New Yorku: “Pořád jsem marxista. Marxismus má morální etiku, zatímco kapitalismus je pouze honbou za ziskem… Komunistický režim v Číně přinesl jejím obyvatelům neslýchaný blahobyt… Milionům lidí se životní úroveň zlepšila … ovšem je nutné najít východisko mezi životní úrovní a svobodou. Až dosud se většinou spoléhá na násilí…“

Tibet se též stal předmětem zájmu Hitlerových nacistů. Proč? Nadlidi zvaní Árijci (Indogermáni) jsou etnická skupina, která před rokem 2000 př. n. l. zahájila rozsáhlou expanzi. Árijci při této expanzi pronikli na území Íránu, Indie, na západ dnešní Číny a do celé Evropy. Tato skupina si udržela jazykovou příbuznost a do přijetí křesťanství i společné rysy v náboženské oblasti. Slovo „Árijec“ má původ v sanskrtu a znamená „vznešený“ – dodnes je obsaženo např. v názvu Íránu (původně Árján = země Árijců).

V roce 1936 byla založena „Německá himálajská nadace“, která se stala důležitým nacistickým propagandistickým nástrojem, a to nejen pro organizování spekulativních expedicí. Měla popularizovat sportovní zařízení pro nastávající válku a zajímat se o údajné „germánské kořeny“ horského národa Hunzukuc v Himálajích. O dva roky později už vyrazila pětice mladých německých vědců do Tibetu. Měli provádět etnografické, zoologické a botanické výzkumy.

Jen málokdo ale věděl, že za touto zdánlivě nevinnou akcí stál Říšský vedoucí SS Heinrich Himmler. Druhý nejmocnější muž Třetí říše už v roce 1935 inicioval založení výzkumného ústavu Ahnenerbe (Dědictví předků), jehož posláním bylo „vědecké“ zdůvodňování nacistických rasových teorií. Skutečným záměrem expedice bylo totiž pátrání po „pravých a původních“ Árijcích“, kteří údajně na „střeše světa“ našli útočiště.

Následovala další Tibetská expedice SS vedená Ernstem Schäferem v letech 1938 až 39. Ve Lhase se pak snažil údajně bezvýsledně přesvědčit tamního britského rezidenta Hugha Richardsona , že by jejich země měly kontrolovat celý svět. Podařilo se mu však obdržet od tibetského regenta dopis Hitlerovi, ve kterém se vyhovuje žádosti o „souhlas vzájemného přátelství“. Antropologické znalosti, které byly zjištěny výpravou , především měřením lebek 300 Tibeťanů, byly v roce 1943 předány ke srovnání hlav zavražděných vězňů koncentračních táborů.

Další expedici měl vést zřejmě po domluvě se svým jmenovcem Himlerem rakouský horolezec a cestovatel Heinrich Harrer. Ve své biografii to sice odmítá s poukazem, že pět tisíc marek na její provedení obdržel od štýrské vlády, která však v této době po anšlusu vůbec neexistovala. Zřejmě šlo o peníze ze stranické župní pokladny NSDAP. Později Harrer hovořil, že šlo o „německo-rakouskou expedici“, ale ve skutečnosti se na ní podíleli dva členové nacistické strany z Východní Marky, jak bylo Rakousko přejmenováno. Výpravě řízené Německou Himálajskou nadací se nepodařilo dosáhnout Nanga Parbatu a na zpáteční cestě byla zaskočena vypuknutím druhé světové války a v září 1939 v Karáčí Brity zatčena.

Z indické internace, kde byl ubytován společně s fanatickými stoupenci Hitlera, se mu v září 1944 po pátém pokusu podařilo uprchnout s jedním kamarádem. Následoval pak dvacet jedna měsíců trvající útěk, který po dvou tisících kilometrech zakončil v Tibetu. Zde v létech 1946 až 1951 byl vychovatelem a poradcem mladého dalajlamy. Jaké politicky zabarvené názory mu předával, nebylo nikdy zveřejněno a těžko se to již dozvíme. V roce 1982 se Harrer jako Rakušan vrátil ještě jednou do Tibetu a rok poté navštívil Bhutan.

Až do konce života trvalo jeho přátelství s e14. dalajlamou Tendzinem Gjamccho, který jej navštívil dvakrát v Rakousku k osmdesátým a devadesátým narozeninám. Pokud nevěříte, film „Sedm let v Tibetu“ vám doplní informace. V hlavní roli v hlavních rolích se představil Brad Pitt. Heinrich Harrer (6. července 1912 – 7. ledna 2006) napsal v roce 1953 úspěšnou knihu „Sedm let v Tibetu“. Dlouhé měsíce putoval o hladu ledovými pustinami, až po mnoha dobrodružstvích dorazil do Lhasy. Tím se mu splnil celoživotní sen, ocitl se v Tibetu, tajemném horském státu v klínu Himaláje.

Postupně se dokázal naučit žít v zemi ovládané zvláštní symbiózou církevní a světské moci a proniknout do složitého filosoficko-teologického systému, v němž si kláštery, hlavní centra moci, uchovávaly vliv na soukromý i veřejný život. Jeho působení ve Lhase bylo pro samotnou zemi velkým přínosem: zvelebil a rozšířil potálské zahrady, zavedl ve Lhase elektřinu, postavil přehradu a hlavně seznamoval mladého dalajlamu, jehož přítelem a rádcem se stal, se západním světem. Inu, Brad Pitt je Brad Pitt…

Proslulý film „Schindlerův seznam“ si režisér Spielberg také trošku po americku přibarvil, stejně jako film s Bradem Pittem měl svá dovymyšlená dramata. Ani já, když píšu román, nedělám ze sebe promiskuitního světáka, nýbrž jen Valacha s mimořádně vyvinutým sexuálním apatýtem. Ani neuvádím, že Valach je v podstatě vykleštěný kůň, co sice hodně utáhne, ale málo vydrží… Mýtů je spousta. Třeba o masakru na Náměstí Nebeského klidu. Diplomatické depeše, které exkluzivně získal list The Daily Telegraph, dávají částečně zapravdu i čínské vládě, která vždy tvrdila, že 4. června 1989 nad ránem na náměstí Tchien-an-men k žádnému krvavému incidentu nedošlo.

Tehdejší zpravodaj BBC v Pekingu James Miles přiznal, že před 22 lety zprostředkoval divákům své mylné dojmy. Ani podle něj se prý na Tchien-an-men masakr nekonal. „Protestujícím, kteří byli na náměstí, když dorazila armáda, bylo po vyjednávání s jednotkami, jež měly na starosti dodržování výjimečného stavu, dovoleno odejít,“ popsal tehdejší události po letech Miles. Aby se totálně nesdikreditoval, dodal: „Nebyl to masakr na Tchien-an-men, ale Pekingský masakr…“ s tím, že k střílení ostrými prý došlo po šesti týdnech barikád v jiné části Pekingu…

Po letech, kdy jsem putoval ve Vietnamu kolem řeky Mekong, jsem najednou u jejího pramenu. Na Tibetské náhorní plošině pramení několik významných řek jako je Jang-c´- t´iang, Žlutá řeka, Indus, Brahmaputra, Mekong a Jarlung. Tok řek Indu a Brahmaputry přitom začíná v jezeře v Západním Tibetu. Tibetské domy a kláštery bývají stavěny na slunných místech čelem k jihu, jsou postaveny z kamene, dřeva, cementu a hlíny. Pro nedostatek paliva a energie mají tibetské domy ploché střechy pro lepší vstřebávání tepla ze slunečních paprsků a vícero oken, které umožňují lepší proniknutí slunečního světla.

„Škola červených čepic“, je nejstarší ze čtyř velkých škol tibetského buddhismu. Setkání s buddhistickými mnichy z kláštera Tašilhünpo mi připomíná římské setníky s kokrhely na helmách. Hlavní město Lhasa se pyšní palácem Potála, který sloužil jako sídlo dalajlámů až do roku 1959. Má třináct pater a více jak tisíc místností. Dnes je Potála cílem mnoha buddhistických poutníků a zvědavců z celého světa. Patřím mezi ně také já, který málem doplatil na snahu ochutnat, co se dá z mistní kuchyně.

Na sušené maso z jaků, jsem si nalil tradiční tibetský máslový čaj z čajovníkových lístku, jačího másla a soli. Než jsem začal mít křeče v žaludku, dal jsem si pár hltů sladkého čaje z čeného čaje, jačího mléka a cukru.¨Na zahnání střevních potíží jsem si k endiaronu dal pár doušků pindžopa, tedy rýžového vína, které však svými grády nestačilo na vietnamskou rýžovou vodku. Neodolal jsem jako známý „sýrový Břeťa“ jačímu sýru čhurpi, ani kozímu mléku, z něhož se dělá jogurt nebo tvaroh… A to byl konec mým lukulským hodům…

Inu, Tibet je osahaným trumfovým esem v rukávu, jímž se ohánějí rozliční ochránci lidských práv, bez ohladu na tamní obyvatele a skutečná fakta. Tibeťané zabíjeli Číňany, pak zase je Mongolové, Britové, až poté Číňané, bránící svou více než miliardovou soudržnost…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *